Povídky

Můj anděl nemá křídla a nežije v nebi – je se mnou v obyčejné garsonce. Vlastně neměl až tak moc na výběr, našel jsem jej náhodou. Bylo to téměř před třemi lety, měl jsem už dost života, chtěl jsem udělat poslední krok a projít bránou osudu. Procházel jsem se po hradbách, které měly chránit město, kdyby byly bývaly dokončeny. Avšak někdy ve čtrnáctém století město po necelých čtyřech dnech obléhání padlo. Našel jsem si nejvhodnější místo, kdy bych mohl padnout já. Když jsem koutkem oka cosi zahlédl – sochu, spíše jen sošku, anděla. číst dál

Co je cestou válečníka? číst dál

„Věříš na duchy?“ číst dál

„Nepřipadá ti, že se chová nějak divně?“ číst dál

A potom utekl. Neměl jsem dost síly na další souboj, natož za ním běžet, tak jsem zůstal sedět na zemi a oddechoval jsem. Otřel jsem si obličej od potu a částečně i od krve, snažil jsem se oprášit od toho nejhoršího, vstát a odejít, dokud se kolem nezačnou motat zvědavci. Kdyby nebylo odpoledne, kdybych nebyl v parku mezi procházejícími se lidmi, tak by se mi to i podařilo... kdyby. číst dál

Byl jsem vždy zvyklý procházet se, když jsem potřeboval přemýšlet, ať už se jednalo o práci nebo jen utříbení myšlenek. Měl jsem své místo v nedalekém parku, byla tam klidná alej, a když člověk odbočil mezi stromy, prodral se skrz neudržované křoví, objevil malý poklad. Pro mě to tak bylo. Do těchto částí moc lidí nechodilo a ještě méně lidí o pomníku vědělo. Nemám tušení, jak mohl být starý, ale byl kouzelný. Kámen, přibližně pět a půl stopy vysoký, s různými ornamenty, jako kdyby vyrůstal ze země. Delší dobu jsem tam chodil, pouze jsem se díval a přemýšlel jsem, co mohl být zač. Pokud to byl náhrobek, pak jsem nebyl schopný přečíst jméno; pokud to byla připomínka něčeho nebo někoho významného, pak jsem to také nepoznal. číst dál

I.
 
Vždy není mnoho času na dlouhé a uvážlivé rozhodování, zabij nebo budeš zabit, buď stisknu spoušť já nebo on bude rychlejší.
„Mohl jsi mě zabít!“
 Otočil jsem se zpět. „Nikdy jsem nebyl příliš přesný, ale pokud na tom trváš, pak se polepším. Měj se, Matte.“ Pokračoval jsem, značně klidněji, v chůzi pryč.
Jaké mám možnosti? Doma mě budou nejspíš všichni hledat, zvlášť po tom, co jsem jim opět skoro zabil plukovníka. Moc přátel, kteří by mě u sebe byli ochotni nechat déle, než pár hodin, také nemám a potřeba přístřešku se zvětšuje přímo geometrickou řadou, čím více se blíží svítání. Obej... číst dál

„Víš, popravdě si toho moc nepamatuju, všechno bylo takový... rychlý a chaotický.“ číst dál

Nevíme nic o životě, jak bychom mohli vědět něco o smrti? číst dál

Bylo to město na kraji pouště. Slunce pálilo. Ze saloonu se ozýval řev opilců a hádky hazardních hráčů. Na náměstí se houpala ve větru mrtvola posledního šerifa. Zákony už dávno neplatily, jediný zákon, který platil, byl zákon silnějšího… Kdo chtěl projít tímto vyprahlým hnízdem, musel být zatraceně dobrým střelcem! číst dál