Bitva

Napsal Vishmorth (») 29. 12. 2013 v kategorii Povídky, přečteno: 383×

Byl jsem vždy zvyklý procházet se, když jsem potřeboval přemýšlet, ať už se jednalo o práci nebo jen utříbení myšlenek. Měl jsem své místo v nedalekém parku, byla tam klidná alej, a když člověk odbočil mezi stromy, prodral se skrz neudržované křoví, objevil malý poklad. Pro mě to tak bylo. Do těchto částí moc lidí nechodilo a ještě méně lidí o pomníku vědělo. Nemám tušení, jak mohl být starý, ale byl kouzelný. Kámen, přibližně pět a půl stopy vysoký, s různými ornamenty, jako kdyby vyrůstal ze země. Delší dobu jsem tam chodil, pouze jsem se díval a přemýšlel jsem, co mohl být zač. Pokud to byl náhrobek, pak jsem nebyl schopný přečíst jméno; pokud to byla připomínka něčeho nebo někoho významného, pak jsem to také nepoznal.

V polovině zimy se na mě navalila práce a já neměl čas téměř na nic jiného, jedl jsem málo a spal ještě méně. Mám pocit, že jsem byl před sesypáním. Rozhodl jsem se, že si potřebuji odpočinout, tak jsem se vydal na svou obvyklou procházku parkem. Přemýšlel jsem, jak mám vše stihnout, jak mám všem vyhovět, nic mě nenapadalo a stále více jsem propadal zoufalství. Uvědomil jsem si, že se setmělo až poté, co jsem zakopl o větev na cestě. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uvědomil jsem si, že nikde nikdo není a nejen to, nedaleko ode mě je onen pomník. Co jsem mohl ztratit, vydal jsem se k němu, vždy mě uklidňoval, přemýšlel jsem nad jeho účelem a mé problémy mě vždy na pár chvil opustily.

Jak už jsem se zmínil, nebyl u cesty, čili jsem byl po několika krocích donucen jít po paměti a k mému překvapení jsem šel přesně. Přemýšlel jsem, jestli to byl ten nejlepší nápad, vždyť nemám nic co by mi poskytlo sebemenší světlo. Rozhrnul jsem křoví před očima se mi vybavoval onen tvar i ornamenty na něm. Natáhl jsem ruku, abych se jej dotkl a začal jsem po něm přejíždět, čekal jsem, že bude studený, přeci jen bylo hodně pod nulou, ale k mému překvapení byl na dotek příjemný. Toužil jsem být jinde, pryč od svých starostí, pryč od starostí ostatních. Bylo mi chladno, ne, byla mi neskutečná zima, nohy jsem měl jako přikované a tělo mě nechtělo poslouchat. Mozek sice říkal, abych se zvedl a šel domů do tepla, ale zbytek těla byl unavený, k smrti unavený. Pak už všude byla neprůstupná tma.

A ticho.

***

Z dálky ke mě dolehl zpěv ptáků. Bylo to příjemné, žádný rachot z ulice, žádný zvuk troubících aut a vřískajících dětí. Na tváři jsem ucítil, jak mě šimrá sluneční paprsek a snaží se mě probudit. Ne, že by se mi chtělo, ale neměl jsem moc ne výběr, krásnou idylku začaly narušovat blížící se kroky. Pomalu jsem začal otevírat oči.

„Spal jsi dlouho,“ oznámil mi s úsměvem jakýsi starý muž.

„A vy jste?“

Starý muž se na mě dál usmíval, přisedl si ke mně a dal se do vysvětlování: „Nevzpomínáš si? Jsem mistr Greyjoy. Bránil jsi statečně své město proti nepřátelům, byl jsi v první linii, mužům jsi dodával odvahu, bili se za domov a za tebe. Pobil jsi jich mnoho, ztratil jsi koně i štít, přesto tě nikdo a nic nezastavilo, dál jsi vedl své bojovníky. Když viděli, že jim dochází síly, začali se stahovat, prchali do lesů, tam na ně byla připravená léčka, ale nikdo nemohl tušit, že nebyli všichni. Zatímco jste nás udatně bránili, pár se jich do města dostalo východní bránou a začali vypalovat domy. Byl jsi mezi prvními, kdo si toho všimnul a vrátil se, jak nejrychleji mohl. 

Dostal jsi je,jen jeden či dva uprchli, jejich hlavy jsou nyní, jako výstraha, nabodnuty na kůly na hradbách. Vím, vždy jsi byl proti tomu, ale ostatní musí vidět, že si s tebou nemají zahrávat. Inu, opojen vítězstvím jsi se s křikem rozběhl za prchajícími zbabělci, když se na tebe sesypala střecha jednoho vypáleného stavení. Mysleli jsme, že jsi zahynul, ale přesto jsme doufali, že jsi velký bojovník a ani smrt tě nedostane. Dva dny a dvě noci jsi se zmítal na lůžku a zápasil o svůj život, modlili jsme se k novým i starým bohům, aby ti dodali sílu...

Jsi velký bojovník! Uprostřed města na tvou počest a na vzpomínku tohoto velkého vítězství vztyčíme pomník, aby nikdo nezapomněl.

Ale teď spi, ještě nejsi zdráv, máš mnoho zranění, která se musí zahojit...“

***

„Už jste vzhůru?“ Zeptala se mě žena v bílém, ostatně, vše kolem bylo bílé. 

„Můžu,“ posadil jsem se, „můžu vědět, kde to jsem? A co se vlastně stalo?“

„Pěkně jste prochladl,“ říkala, zatímco stlala vedlejší postel, „měl jste zatracený štěstí, že vás našel nějakej starej chlap, nejspíš bezdomovec, a dotáhl vás sem. Sem, do nemocnice U Tří svatých.“ Podívala se na mě a trošku se usmála, možná spíš zašklebila. „Jste zřízenej, jako kdybyste bojoval s armádou divochů, měl byste si ještě odpočinout,“ a dál pokračovala ve své práci.

Sesunul jsem se zpět do postele, „to si ani neumíte představit,“ zamumlal jsem si pro sebe a oči se mi začaly opět zavírat.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a deset