Povídky

Dlouhá léta jsem sedával ve svém pokoji, kde vládlo příjemné příšeří, zvuky z ulice ke mně sotva doléhaly a já býval relativně spokojený – četl jsem, psal jsem, nechával jsem se pohlcovat vzpomínkami – vedl jsem relativně spokojený život. Nikým jsem se nenechával rušit, ven jsem chodil brzo ráno nebo k večeru a v okamžicích, kdy jsem zatoužil po nějaké společnosti, obzvláště společnosti žen, věděl jsem, kde ji najít. číst dál

Otevřel jsem oči, všude vládne tma a ticho, opět jsem se probudil uprostřed noci, opět mě čeká nebezpečné probírání se vlastními myšlenkami. Dokud nebude ráno a já vyčerpán nevyjdu na ulici, abych si zařídil vše potřebné, nemohu dělat nic. Cítím všude Jeho přítomnost, cítím Jeho pohledy z temných koutů a vím, že čeká jen na vhodnou příležitost, aby konečně po dlouhém čekání dosáhl svého – nemohu to připustit! Noc co noc, stejně jako je tomu nyní, vymýšlím i já své plány, leč žádný se mi nepodařilo úspěšně uskutečnit. číst dál

29. září číst dál

Strach má sto očí a všechny jsou pro to, aby týraly bušící srdce. číst dál

Stojím na okraji hluboké propasti, není vidět na dno a zvuk dopadajících kamínků kdesi zaniká. Za mnou je pustina, přes kterou mě pronásleduje smrt v podobě obrovské šelmy. Hledím za sebe, sleduji, jak se na horizontu tetelí horký vzduch, těžko rozeznat, zda něco či někdo v dáli je; hledím před sebe, uvědomuji si, že stačí udělat jen malý krok kupředu, vítr pohltí můj výkřik a propast mé tělo. Rozmýšlení se je neskutečně složité – zůstat zde, čekat, kdy si pro mě přijde a snažit se, ač beznadějně, bojovat nebo to trápení neprodlužovat a vydat se vstříc osudu? Co když bych nad šelmou zvítězil, ale rozhodl bych se padnout do hlubin? Co kdybych se s ní ale pokusil bojovat, prohrál a pomalu bych umíral, pomalu a trýzněn bolestí z utržených ran, pomalu bych krvácel a nemohl bych nic. Ne, je tu příliš kdyby, ukončit to mohu kdykoliv, tak proč ještě chvíli nepočkat? číst dál

Vážený pane, vážená paní, číst dál

Příšerné, jak dlouho už tu mohu sedět? Ty přehnaně zdobené kostýmy a téměř až vřeštící účinkující, co mne mohlo přimět jít na operu? Vše naznačuje tomu, že se celé představení bude chýlit již ke konci a já budu osvobozen od tohoto mučení. Jen během tohoto představení se mi zdá, že jsem zestárl o celá staletí. Jako spása z nebes hlavní hrdina zachránil svou vyvolenou a sám při tom téměř zemřel, sál tleská, všichni si stoupají a tleskají, byl to bravurní výkon, za který si zaslouží náležitou odměnu. Toužím po opuštění této budovy, leč mé plány budou muset ještě chvíli počkat, žena, která seděla celou dobu vedle mě, mi náhle začala děkovat za skvělý večer. Donekonečna opakuje, že se ještě nikdy takto nebavila, jsem si jist, že se mi to snaží jen nalhat a nejspíš i sobě. S úsměvem pravého gentlemana jsem ji poděkoval za příjemnou společnost a užuž jsem byl na odchodu, když mě zaskočila větou, že se těší na naše další shledání – usmál jsem se, přitakal a odešel. číst dál

Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, číst dál

A nelítostný Čas mě hltá bez ustání  číst dál

Nelze říci, že by byl můj přítel natolik zajímavou osobou, že by bylo zapotřebí jej popisovat, nicméně jeho život, chování a i trápení mě svým způsobem fascinuje. Známe se již spoustu let, leč nikdy mě ani nenapadlo nechat jej, aby byl zcela sám ve svém světě, který se podobný infernu. číst dál