Ten, kdo přináší zlo

Napsal Vishmorth (») 30. 11. 2013 v kategorii Povídky, přečteno: 371×

„Víš, popravdě si toho moc nepamatuju, všechno bylo takový... rychlý a chaotický.“

„To nevadí, prostě mi pověz to, co víš a uvidíme, co se s tím bude dát dělat. Souhlasíš?“

„A mám snad na výběr? Nech toho! Přestaň dělat ten svůj soucitnej a nevinnej výraz!

Bylo kolem poledne, možná po poledni, nicméně žaludek mi to dával pořádně na vědomí. Sakra, Jacku, řekl jsem si, už jsi druhý den bez pořádného jídla a jen pracuješ, musíš s tím něco udělat. Hodil jsem přes sebe civilní bundu a šel do nedaleký restaurace, víš, do tý ve vedlejší ulici,“ Jack polkl pár doušků vody, než mohl pokračovat. „Dal jsem si pořádný steak, brambory a nutně jsem potřeboval kávu, usínal jsem už ve stoje.“

„Vždy jsem ti říkal, ať se tolik nepřepínáš, že na to jednou dojedeš.“

„Nezačínej s tím zase, Harry. Moc dobře víš, že se poslední dobou všichni honíme za tím šílencem; četl jsi noviny? Prý, podle těch poetičtějších, se jmenuje Demoniac, říkají mu tak.

Na stole se mi hromadí papíry, šéf mi předhazuje, jak jsem neschopnej, z osmi kluků mám už tři na marodce, tak jak to mám, k čertu, všechno udělat?

Connol, ten vysokej, tmavý vlasy, tetování na rameni, od pohledu ranař, kterého jen tak něco nerozhodí, tak přesně ten se mi sesypal a ani náš psychiatr není schopnej s ním něco udělat. Neříkej mi, že tohle už nesvědčí o závažnosti celýho případu.“

„A ti další dva? co je s nimi?“

„Billy a Drak? Teda, je to Clive, určitě ho znáš, běhá snad nejrychleji ze všech, z mají party určitě, taky proto mu tak říkáme.

Ti dva se oficiálně připletli do nějaký rvačky, ale poslal jsem je na obchůzku a dostali se tomu parchantovi do cesty. Nevím, jak to udělal, ale pěkně je zřídil, sotva se pohnout. Taky si nejsem úplně jistý, co viděl Connol, není schopnej o tom mluvit, jediný, čím si jistý jsem je to, že slabší povaha by to už vůbec neustála.

Řekni mi, kdo by mohl být schopný udělat takovou spoušť? Vždyť on ty lidi... proboha, on je úplně rozcupoval, roztrhal, poházel všude kolem! Za svoji kariéru jsem viděl hodně věcí, ale nic se zdaleka nepodobalo tomuhle. Víš, dost si vyčítám, že jsem je tam poslal samotný, bez jištění. Jistě, kdo to mohl vědět... Mohl jsem to alespoň tušit.

S ostatníma se snažíme přijít na to, kdo to je, přinejmenším se snažíme vytipovat další případnou oběť. Určitě jsi viděl mojí kancelář, nevejdeme se tam, museli jsme se přesunout do zasedačky, je to tam samý papír, fotka, tabule už ani není vidět. Nejhorší je, že na tom děláme, intenzivně děláme, nějaký tři měsíce a já mám pocit, že jsem to dostal včera, pořád jsme na začátku. A vůbec, neměl bych ti to říkat, je to tajné... Ale co už, je to vlastně jedno.“

„Tady. Napij se a nevzdávej to.“

„Hm, něco ostřejšího bys tam neměl? Jo, já vím ,to nemůžeš,'jen jsem to zkusil.

Představ si, jaký to je, když tě v noci vytáhnou z postele, že se máš co možná nejrychleji dostat na místo určení. Hodíš na sebe věci, ač jsi stále ještě rozespalý, dostaneš se tam do třiceti minut. Všude stojí auta a tvrdě se tvářící hoši, kteří měli to štěstí, že stojí u pásek a nic neviděli. Zoufale toužíš po šálku kávy, ale povinnost volá. Přicházíš k oné uličce, říkáš si, že je to jen další rvačka, tady je to běžné, vidíš se už zase zpátky v posteli, ale něco tě udeří do nosu, ta typická vůně a přesně v tu chvíli je ti jasný, že dnes už se do postele nevrátíš. Sotva, co zahlédneš jen část toho nadělení, dělá ti žaludek salta, musíš se ovládat. Někdo, kdo už musel před tvým příchodem vyklopit obsah žaludku, k tobě přiběhne a začne ti celou tu scenérii popisovat. Nezabil bys ho? Dobře, já mu klidně vysvětlil, že to vidím a v případě potřeby se zeptám.

Bylo to... bylo to jako kdybys tam nahnal menší smečku hladových a rozdivočelých lvů. Tipujeme, že tam byli tři lidi, alespoň podle toho, co po nich zůstalo. Nejblíž mně byla ruka, jak mi řekli, měl jsem za to, že je to část nohy. Trupy byly na mnoho a mnoho kusů, které byly rozházené všude kolem a hlavy, nebo to, co z nich zbylo, byly jakoby odkopnuté ke straně. V očích jedné z nich, respektive jediné, která oči měla, byl doslova šílený výraz; něco mezi strachem a šílenstvím, jako když nechce uvěřit tomu, co vidí.“

„A určitě to nebyl útok zvířat? Něco takového přece člověk nemůže udělat.“

„To nemůže, ale zvíře nemůže mít boty a a částečný otisk prstů.“

„Podle toho ho můžete tedy najít, ne?“

„Ano, ale musel by existovat. Je to, já nevím, jako kdyby nebyl, jako hromadná halucinace. Navíc z toho mála, co jsme měli, se nám podařilo zjistit něco o těch lidech, kvůli spojitosti nebo vzorci, podle kterého zabíjí. Nic.

Učitelka, 34 let, střední postava a blond.

Feťák, 22 let, hubený, krátké tmavé vlasy.

Řidič, 40 let, střední postava, manželka a jedno dítě, téměř bez vlasů.

Prodavač, 18 let, nedávno se přistěhoval, štíhlý.

Recepční, 25 let, štíhlá, bruneta, žila s partnerem.

Mám pokračovat? Samozřejmě, některé údaje jsou orientační, ale i tak – neznali se, nic společného nemají, ovšem kromě toho, že se dostali ve špatnou chvíli na špatné místo. Stejně jako moji kluci.

Billy s Clivem byli kvůli mně sami na obchůzce a dostali se příliš brzo na místo činu, rozhodli se, že ho musejí dohnat, že bude nedaleko. Dohnali. Jen nějakým zázrakem zůstali naživu, možná prostě už ukojil svůj chtíč a je potřeboval jen setřást. Oba měli otřes mozku a na nic si nevzpomínají, na nic z doby, kdy z nic málem vytloukl duši. Connol neměl takový štěstí, i když možná ano, těžko říct. Po cestě do služby údajně viděl víc, než měl, zachránil ho speciální výcvik, nevšiml si ho během svého běsnění. Zavolal na služebnu, nahlásil místo a sesypal se. Od té doby s ním není moc řeč, je dost často na lécích a v noci ho prý budí noční můry, řve jako šílený, ale není schopný říct, co viděl. Jediný svědek a... Promiň, potřebuju se napít.“

„V pořádku, chápu tě, nemusíš spěchat. Jsem si jistý, že něco takového vyprávět ti musí dát pořádně zabrat.“

„To ano.

Myslím si, že poslední týden byl nejzásadnější, měli jsme pár tipů, kdy a kde by se mohl objevit, jen se mě neptej, jak jsme na to přišli. Všem se nám o něm už zdá, všichni začínáme být paranoidní a hledáme souvislosti všude – ve dnech, kdy se to děje, v místech, jestli nejsou nějak, jakkoliv propojená. Zkrátka jsme nějak došli k tomu, že ten týden si opět užijeme onu podívanou na spoušť, kterou za sebou nechá a Browen nadhodil pár míst.

Už v úterý se ten magor projevil a ani s místem jsme se tak moc nesekli, asi jen o dvě ulice. Nechtěj po mně, abych ti to popisoval, zdi byly jako kdybys na ně vylil nejeden kýbl barvy, bylo toho vážně moc, v puse jsem cítil tu kovovou chuť všudypřítomné krve. Jakž takž jsme posbírali všechny části těl, ruce, nohy, střeva, kus zad, nějaký další vnitřnosti a části, který jsem nebyl schopný identifikovat. Kluci z márnice se buď spletli, což se jim nestává nebo nám opravdu chyběla, pořád chybí, jedna hlava. Tohle překvapilo všechny, nikdy předtím se nic takového nestalo, ale buď chtěl zvrácený suvenýr nebo se nám někde ztratila.

Byl jsem ve službě od pondělí, ani o víkendu jsem se moc nevyspal, sice jsem sem tam zavřel na dvacet minut oči, ale jen abych mohl fungovat dalších pár hodin. Jak jsem říkal, ve středu kolem poledního jsem potřeboval konečně něco pořádného k jídlu, tak jsem zašel na ten steak.

S obrovskou chutí jsem se zakousl a netrpělivě čekal na svoje kafe. Když jsem dojídal, tak se z protějšího konce zvedl chlap v černý kožený bundě a prošel kolem mě, byl to jen okamžik, ale mně to připadalo jako věčnost.

Podíval se mi do očí, to je taky to jediné, co si pamatuju, byl v nich chlad, ale na takový, že tě nic nerozhodí, spíš jako pohled lva na kořist, i kdyby chtěl mít slitování, tak prostě nemůže – zákon přírody, silnější přežije. Mezitím se mu v nich mihla jiskřička zvráceného šílenství, pro něj možná potěšení, kdo ví. Bylo to jako pohled do něj, do jeho mysli, cítil jsem se jako lovená zvěř pokud nebudu lovcem, byl vlastně zoufalý. Jedna jeho část byla divoká, zvířecí a ta druhá obyčejným člověkem. Měl jsem pocit, jako kdybych zahlédl jeho vzpomínky, možná i úmysly. Viděl jsem, jak se vrhá na ty lidi, jak je cupuje a v puse jsem cítil krvavé maso. Nechce zemřít, tak musí lovit, jinak jsem si to v tu chvíli nedokázal vysvětlit. Netrvalo to déle, než pár vteřin, ani si nejsem jistý, že to byl on. Mohl to být kdokoliv a já jsem jen unavený a blázním. Vím jistě, že jsem toho viděl víc, ale z nějakého důvodu nejsem schopný si všechno vybavit.

Vím jistě jednu věc – nepřestane.“

„Zastavíš ho?“

„Já nevím, Harry. Opravdu nevím.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedna a osm