Období: rok 2011

Podej mi svou ruku a uchop tu mou, starosti, trápení a bolesti všedního života nech zde a vydej se semnou za hranice všech možností – uzříš nevídané, uslyšíš neslýchané a zažiješ nezapomenutelné. Stačí věřit a poddat se tomu, nesmíš se bát a musíš chtít. Když už si budeš myslet, že jsi v koncích – věř, že jsi teprve na začátku a vše se ještě může v dobré obrátit. Inu, jsi-li připravený, pak pojďme, pojďme se povznést nad vše, co znáš. číst dál

Je to jako kdyby se to stalo včera, však čas již ztratil veškerý svůj smysl, takže těžko říci, zda se to událo před několika týdny, měsíci či lety, jedno je ale jisté – již to nelze vrátit. Ano, slyšela jsem spoustu výčitek, názor na onen čin se lišil u každého, leč většina kladla stejnou otázku, otázku tak prostou, ač je téměř nemyslitelné, že by se na ní nedalo odpovědět a přesto je to tak. Jak jasně si vzpomínám na různé věci, které mě trápily a zdály se mi neřešitelné, jak jasně si vzpomínám na hodiny a hodiny strávené v tmavém koutě v naprostém psychickém a i fyzickém zhroucení, jak mě pronásledovaly a nedalo se jim nikterak bránit… číst dál

Další mlhavé a bolestivé ráno, další zbytečný a promarněný den za mnou a jeden přede mnou, vždy si kladu tutéž otázku – má to ještě cenu? Leč nikdy nedokáži zcela jasně odpovědět, popřípadě držet se té odpovědi déle, než jen dopoledne. Ráno, ráno začíná vždy nanovo můj problém, se kterým se mi jen těžko bojuje, je to takový démon, jehož se lze jen obtížně zbavit a nelze mít slabou vůli, jenž čím dál více oplývám. Stejně jako je tomu dnes a mně se těžko vstává, je tomu každý den, každý den se přemlouvám a přemáhám, každý den přemýšlím, kvůli čemu, či komu, má cenu ještě zůstávat. číst dál

Jsem nazývám bláznem, šílencem a pomatencem, leč věřte mi – nejsem jím. Vyzkoušel jsem již řadu lékařů a všelijakých kouzelníků, avšak nikdo mi nedokáže pomoci, ti jejichž podporu a pochopení bych potřeboval, mě přestali znát či zemřeli. Zůstal jsem na vše sám, sám žiji a sám bojuji, sám přežívám a sám umírám. Pocit osamocení, opuštění a beznaději se mi stal vlastním a již neznám nic jiného, štěstí a radost je pro mě velkou neznámou. číst dál

„A co vy, proč tak sklesle posedáváte u okna a nepřidáte se k naší debatě?“ Optal se ctihodný pán v konzervativně vyhlížejícím obleku mladíka sedícího o samotě. číst dál

A pokud se spánku týče, toho pochmurného zážitku číst dál

Jako každý večer jsem ležel v posteli a poslouchal staré gramofonové desky s hudbou, která mě uklidňuje a vždy mě přiměje k přemýšlení o všelijakých věcech, ať již pozemských či ne. Jsem již zvyklý spát čelem ke stěně, abych nebyl ničím a nikým rušen, však ten večer jsem nemohl usnout a bdící jsem hleděl do zdi, očekávaje, kdy se dostaví spánek. Dny byly ještě teplé, avšak večery již takové nebyly, leč nikdy nemohu odolat spaní při otevřeném okně a čerstvě proudícím vzduchu. Jak jsem tak hypnotizoval zeď, začínal jsem si všímat hry světel a stínů. Můj první dojem byl, že se muselo jednat o listnatou větev stromu a lampy za ním, nýbrž žádný ze stromů není tak vysoký. Navzdory tomu, mě to celkem uklidňovalo a uspávalo snad lépe, než jakékoliv počítání oveček či co se udává jako osvědčený recept na usnutí. číst dál

Deník Victora Phillipse číst dál

Vždy jsem byl snílkem, sic hloubavým nad otázkami života, smrti a bytí, avšak stále jen pouhým snílkem. Živý jsem ze zděděného majetku strýčka. Nemohu si sice moc vyskakovat, leč budu-li se snažit. pak ani o žebrácké holi nepůjdu. Bydlím v jednom bytě ve městě, dům by pro mě byl příliš velký, ale i přes to jsem si vždy stavěl a stále stavím své vzdušné zámky. Pár mých dobrých přátel si ze mě dělá srandu, ale ani tak mě neodsuzují, ba dokonce kolikrát mou společnost vyhledávají a touží po vyprávění mých skutečně neskutečných příběhů. Naší tradicí se stalo pravidelné sobotní podvečerní setkání nad sklenkou bourbonu, za poslechu hudby či vyprávění. číst dál

Na vrcholu jara je už vše rozkvetlé a lidé se radují, všichni jsou šťastní, procházejí se po ulicích, parcích a lesích. Nikoho z nich ani nenapadne, co je zač ta velká a stará budova stojící na okraji všeho bytí. Každý okolo projde, ale nikdo nevzhlédne, nikdo se nepřiblíží a nikdo se neodváží vstoupit. číst dál