Duch

Napsal Vishmorth (») 28. 3. 2014 v kategorii Povídky, přečteno: 407×

„Věříš na duchy?“

„Věřím na sponzory, kterým se nebude líbit nedodělaná práce.“ Nováček se na mě zprvu nechápavě díval, než si vzal věci ke stolu a začal se probírat hordami papírů. Ale ani to mu nebránilo, aby pokračoval v rozhovoru; spíše to byl monolog, nezmohl jsem se na víc, než na jakési zamručení.

„Já myslím, že tady něco je. Víš, přece se jen tak nevypaříš. Takže se tu třeba všichni dál prochází... Ale bylo by tady brzo přecpáno,“ zasmál se, ač jsem nevěděl proč vlastně. „Tak budou zůstávat jen ti, co nemají něco dokončeno.“

Zvedl jsem hlavu a s ironickým úsměvem se na něj podíval. „Taky tady zůstaneš, jestli nebudeš mít dokončenou svou práci a nemusíš ani umřít.“

Art o bloudících duších mluvil s každým nešťastníkem, který nestačil včas utéct. Netuším, co jej to popadlo, během těch pár týdnů, co ho znám, se choval naprosto normálně. Teď nevydrží ani hodinu nemluvit o smrti, co bude po ní a co se stane s duší. Buď začal bláznit nebo ho vystrašil nějaký bubák, což se ostatně nevylučuje s první možností.

Při obědě si nedal pokoj a přicházel s další a další teorií. Někteří se přidávali a ještě podněcovali jeho fantazii. Jiní téměř okamžitě odcházeli. Čím dál více lidí s ním vedlo ony debaty a já začínal mít pocit, že mi to dělá schválně. Nejednou se s někým bavil, oba se smáli a ve chvíli, kdy jsem přišel blíž jejich rozhovor se začínal stáčet k nadpřirozenu.

Ten den jsem z práce odešel dřív, nutně jsem potřeboval pár hodin bez duchařských historek a nebo bych začal šílet já.

Zapnul jsem televizi, jsem na ní zvyklý při vaření. Moc jsem nevnímal, co říkali a věnoval jsem se pěknému kousku masa. Do hrnce s vroucí vodou jsem nasypal těstoviny a dodělával maso na pánvi. Něco mě přimělo otočit se k mluvící ženě v televizi a vnímat ji.

„...všude byla tma, když jsem se vzbudila. Bylo to v létě a já spala při otevřeném okně, takže když mě zamrazilo na ruce, myslela jsem si, že je to jen vítr, ale venku byl klid, ani lístek se nepohnul. Takže jsem chvíli seděla a vnímala tu energii. Měla jsem pocit, že je to můj mrtvý dědeček a zeptala jsem se, jestli je to on. A opět jsem cítila ten chlad, v tu chvíli jsem si byla jistá, že je to on, že mě pohladil tak, jak mě, hladíval...“

„Kruci!“

Začal jsem nadávat přetékajícímu hrnci a snažil se ho dát pryč. Více méně se mi podařilo zachránit si večeři. Ti duchové mě jednou zničí... Televizi jsem přepnul, rozhodně jsem neměl náladu poslouchat takový žvásty i doma.

Krátce po tom, co jsem se pustil do jídla začal zvonit telefon. V ten moment jsem si uvědomil, jaký jsem hlupák, že jsem zapomněl zavolat Sabrině.

„Ty jsi taky brácha na baterky.“ Zněla její první věta, ve které byl slyšet potlačovaný smích.

„Omlouvám se, měl jsem...“

„Já vím, moc práce. To mě napadlo a proto, když ty nevoláš svojí malé sestřičce, aby ses zeptal, jaký je nový byt, tak musí volat ona tobě.“

„Hahý je mnový byt?“

„Ty jíš?“

„Hmm.“

Chvíli se smála. „Je super, chtěla jsem tě o víkendu pozvat na oběd. Přijdeš, že jo?!“

„Jo.“ Polkl jsem, „spolehni se.“

„A co v práci?“

„Máme tam novýho magora.“

„Takže,“ opět byl slyšet smích, „takže ti někdo konkuruje?“

„Ne. Tenhle se ptá, jestli věřím na duchy a mluví o smrti, co se s člověkem stane, jestli se tady potulují duše, které nemají něco dokončeno. Prostě z něj už šílím, mluví o tom už týden v kuse.“

„Ty můj chudáčku. Budu muset jít, má přijít Alex, koupila pizzu. Ale buď na něj hodný, zkus s ním o tom mluvit a třeba se trochu uklidní, chce jen nějakou pozornost. Měj se a budu se na tebe těšit.“

Rozloučil jsem se a nezvykle brzo jsem se vydal spát. Leč za ty šílené sny mi to nestálo. Honil mě rozdělaný projekt, hroutil jsem se z termínů a kolem mě se pořád motal Art se svými duchy. Ráno jsem byl ještě víc unavený, než večer. Ale nedalo mi to a začal jsem kontrolovat termíny. Musel jsem si je asi podvědomě pamatovat, když se mi o nich zdálo, skutečně byly na spadnutí.

V půl deváté jsem se již hrabal v papírech, mávnutím jsem pozdravil příchozí, kontroloval jsem výpočty, hádal jsem se s počítačem a za zády jsem uslyšel otázku, jestli věřím v duchy.

„Arte, moc bych ocenil, kdybychom to nechali trochu na později.“ Nasadil jsem svůj nejmilejší výraz a on s radostí přijal.

Po mém vzoru se vrhl do práce a když jsem řekl, že do konce týdne, do zítřka, musí být hotovo, pracoval ještě urputněji. Nic moc jsem nevnímal, a že jdeme na oběd mi museli říkat dvakrát.

Během jídla si ke mně Art nedočkavě přisedl a já začal o tom, jak jsem včera viděl v televizi ženu, která říkala, že jí navštívil mrtvý dědeček. Vlastně mi dalo celkem práci vzpomenout si na těch pár vět, co jsem slyšel, ale vystačil jsem si s tím na hodinu, protože převážnou dobu byl u slova Art. Taky mi vyprávěl jakýsi svůj příběh o nedávném setkání s duchem.

Velkou část odpoledne jsem trávil obvoláváním, kde mě většinou jen někam přesměrovali. Díky těmto telefonátům jsem se rozhodl, že se zdržím večer a doženu, co jsem nestihl. Od třetí kávy jsem je nějak přestal počítat, když někdo odcházel, tak jsem nepřítomně pozdravil a pokračoval jsem. Připadal jsem si trochu jako workoholik.

Šel jsem si pro vodu, když jsem si uvědomil, že je opravdu pozdě; nikde nikdo. Nevadí, poklidím si, vypnu počítač a taky půjdu.

„Vážně skvělý.“ Pronesl jsem sám k sobě. Sotva jsem došel ke svému stolu, vypadl proud. Alespoň z venku šlo dovnitř trošku světla, tak bych mohl bez větší újmy odejít.

Uslyšel jsem zvuk vstupních dveří, už dlouho se mluví o tom, že by se měly promazat. Na zdi se nepatrně pohnul stín.

Copak jsem se zbláznil? Ne, žádní duchové, jen hodně kafe a přepracování, je to jenom únava.

Sakra.

Ne, únava nešustí papíry. Průvan, určitě je to průvan.

Jasně. Průvan, když jsou okna zavřená.

Zatímco jsem nebyl schopný se hýbat nebo rozumně uvažovat, vzpomínal jsem, co mi to Art říkal. Že se mu staly divné věci. Tady, v kanceláři. Je to stará budova, proud blbne pořád. Ale někde ve starých mapách našel, že více méně na stejném místě byl hřbitov.

Opět se ten stín pohnul. Upustil jsem sklenici s vodou a zastavilo se to. Chvíli to stálo a pak se to vydalo ke mně. Ten stín, to něco se pořád blíží.

 

KRÁDEŽ SE ZVRTLA

 

Ve čtvrtek v noci z 10. na 11. listopadu se v kancelářské budově Tower dvojice mužů pokoušela ukrást plány na výstavbu nového nákupního centra.

Do budovy je vpustila ostraha, která bude vyslýchaná policií. Podle dostupných informací muži vypnuli proud a systematicky prohledávali kancelář, ve které bylo vše připravovány. Kriminalisté mají podezření, že šli na jisto.

Překvapil je pozdní pracovník, který za svůj přesčas zaplatil životem.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a šest