Období: prosinec 2010

„Takže… Abychom si vše upřesnili, co jste viděla?“ číst dál

Věřte mi nebo ne, ale odpřísáhnu na svou poničenou duši, že je to pravda. Svět je plný oblud, příšer a stvůr, které nevidíme. Míjíme se, ba dokonce do sebe narážíme s jiným světem, který po většinu svého života nevnímáme ani nevidíme. Čas od času pouze zahlédneme něco „nenormálního“ na co nejsme zvyklí. Ale proč vám to tu povídám, jděte se podívat ven. číst dál

Pšš, zaposlouchejte se. Slyšíte? Vlci  vyjí na měsíc a nejspíš se chystají opět na lov. Ale nepleťte se, nejedná se o takový lov, který si představujete, kdepak. Ze svých doupat se stahují k vesnici v údolí. Lidé se se západem slunce ukrývají ve svých obydlích, kde jsou alespoň trochu v bezpečí, doufají, že je zdi ochrání, leč někteří doufají marně. Jejich snaha přijde vniveč. číst dál

„Ne!“ Zároveň s výkřikem jsem otevřel oči. Tma. Okolo sebe nevidím nic než tmu a neslyším nic než ticho. Ticho, které křičí, že něco není správně. Napadlo mě posadit se a tak jsem také učinil. Nevzpomínám si, co se včera stalo, ale jsem přesvědčen, že to nebylo nic moc dobrého. Pomalu, jak si oči přivykají tmě začínám rozeznávat zem, na které teď sedím, a stěny. Na první pohled se mi zdá, že jsem v malé místnosti, může mít tak 3 x 4 metry a já budu někde uprostřed. číst dál

Sedím v parku a sleduji toto nekonečné divadelní představení, jehož scénář píše sám Život, lidé jsou jen loutky, které na nitkách řídí ruka Osudu. Nepřísluší mi soudit dokonalost této hry, která se ani zdaleka neodehrává na prknech znamenajících svět. Všichni někam spěchají a neuvědomují si pomíjivost svého života. Dnes už mluvím jinak než před lety, dnes se snažím užívat si každého okamžiku tak, jako kdyby měl být tím posledním před samotnou smrtí. Ale na druhou stranu, proč se bát smrti, když ani nevíme, co je to život? číst dál