Špatný konec

Napsal Vishmorth (») 1. 3. 2014 v kategorii Povídky, přečteno: 390×

„Nepřipadá ti, že se chová nějak divně?“

„Já nevím. Proč si to myslíš?“ Zeptal se muž své partnerky. Otočila se na mě a začala si mě prohlížet od hlavy k patě. Dělal jsem, že o ničem nevím, ani jsem je nechtěl poslouchat, ale přiznejme si, že to jde velmi těžko, pokud člověk stojí sotva pár kroků od nich.

„Jen se na něj podívej – černé džíny, černá košile a vojenské boty. Viděl jsi ho snad s někým prohodit více, než pár zdvořilostních vět? Mile se usmívá, je přátelský...“

No vida, jsem milý a přátelský a její doprovod se rozhodl, že se seznámíme, vykročil ke mně s nataženou rukou a úsměvem od ucha k uchu. Působil na mě trochu uličnicky a trochu jako někdo, kdo s pár přáteli zkouší první cigaretu v boční uličce s výrazem nepřemožitelného drsňáka.

„Daniel Savile, dobrý večer, pane.“

„Rád vás poznávám, Alec Vandorf.“

Stál, díval se na mě jako na bájnou postavu a zjevně nehodlal jen tak přestat. Jeho tok myšlenek jsem přerušil zdvořilým odkašláním.

„Potěšení je samozřejmě na mé straně. Mohu se zeptat co muže, jako jste vy, přivádí na tuto nudnou společenskou akci?“ Mávl rukou směrem k hloučku lidí a symbolicky upil šampaňského.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil jsem, že má pravdu, taková místa nejsou pro mě. „Jak to myslíte – muž, jako jsem já?“ Po jeho vzoru jsem se také napil a spokojeně pozoroval, jak pohledem bloudí mezi mnou, svou partnerkou a ostatními. Byl zcela vyvedený z míry. „Jsem právě na odchodu, měl jsem pouze cestu kolem.“ Potřásl jsem mu opět rukou a sklenku jsem po cestě pryč odložil na nejbližší stůl.

Doma jsem roztáhl závěsy, ne, že by to v noci způsobilo více světla, ale chtěl jsem mít pocit, že se mohu kdykoliv podívat ven, na svět a na život, který mi uniká pod rukama. Nalil jsem si skotskou a posadil se do křesla, kde jsem v tichu a temnotě přemýšlel. Ano, temnota. Není jen kolem mě, začíná být i ve mně. Tma, prázdno, nic. Co jsem si to snažil dneska dokázat? Že se mohu dostat na večírek, užívat si, bavit se a chovat se stejně jako ostatní... nic to neznamená. Byla to pouhá přetvářka – mile se usmívat a potřásat si rukou.

Už mi dávno není dvacet, už nejsem tak lehkovážný a již dlouho se snažím neřešit své problémy přemírou alkoholu. Ovšem, ne vždy se mi to podaří. Mám nepříjemný pocit, že dnešek je právě dalším z oněch nešťastných dnů.

Jsem jedním z lidí, kteří nevěří v nebe a peklo, na Boha jsem zanevřel, protože stejně jako Ďábel mě nevyslyšel. Nevěřím v další život a další šanci. Považuji za nesmysl karmu, kvůli které bych měl konat dobro. Nemyslím si, že na mě bude někde něco čekat. Mám mnoho známých, každý z nich se mě snažil napravit, nabízeli mi pomoc a nejrůznější alternativy – od Boha, přes Buddhu až po jakousi osobní filozofii, víru v Světlo... Mile jsem se usmíval, řekl, že si vše promyslím, že se určitě napravím a vše šlo dál v zajetých kolejích.

Nyní mi chybí, kromě dostatku skotské, přítel a žena. Max je jedním z mých nejstarších přátel, nikdy mi nedělal kázání, nikdy mě neodsuzoval, nikdy mě nenechal samotného utápět se v zoufalství a beznaději, snažil se mě rozptýlit.

Seznámil jsem se s ním před lety v hospodě, kde byl obklopen několika ženami. Upoutalo mě, že je přitahuje jako magnet, ale málokdy s nějakou odcházel. Říkal, že je vybíravý, že má svůj seznam a zřídkakdy na něj nějakou další ženu přidá. Ty, co na jeho pomyslném seznamu jsou, se mohou na jednu stranu považovat za šťastné, že si je vybral. Na oplátku přijdou na zavolání a jsou svému pánovi po vůli. Někdy, když říkal, že jsem na tom zatraceně špatně a měl bych se už probrat, za mnou nějakou poslal, abych údajně přišel na jiné myšlenky. Sakra, na jaké myšlenky bych měl přijít, když se přede mě postaví mladá, krásná a vyvinutá dívka na podpatcích, v síťovaných punčochách, s podvazky a sexy koženým korzetem? V takových chvílích člověk zkrátka nemyslí a pouze bere, co je mu dáváno.

Chmury mě však dříve nebo později stejně dostihly. Opět jsem se dostal na stejné místo a ač mě celonoční sex na pár chvil uspokojil, potěšil a rozptýlil, nikdy to nemohlo být řešení. Nicméně, ze všech vír a filozofií, které mi kdo nabízel je kult sexu, jak to Max nazval, to nejlepší.

S přítelem se vypovídáte, napijete a s někým se bez závazků pomilujete. Ale i přes to mi přítel chybí. Mám Maxe rád, ale většinu času buď pije nebo má dámskou společnost a ideálně oboje. Možná potřebuji kněze na zpověď nebo psychologa, se kterým bych si mohl o všem promluvit.

Také mi chybí žena, ne v tom smyslu, že bych potřeboval pouze fyzickou útěchu. Ne, chybí mi partnerka, se kterou bych sdílel vše zlé i dobré. Někdo, komu bych bezmezně věřil, vedle koho bych mohl každou noc usínat a každé ráno se probouzet.

Co teď? Usínám v křesle s dopitou skotskou, za chvíli bude svítat a já se stále víc utápím ve víru myšlenek.

Ráno jsem se probudil celý rozlámaný, napůl oblečený a s pocitem, že se má pusa změnila na vyprahlou poušť. Pracně jsem se došoural do kuchyně, ač je to jen pár kroků, a začal si vařit kávu. Venku se začínalo vše probouzet k životu, než se uvařila voda, stál jsem u okna a pozoroval pravděpodobně ještě rozespalé lidi, kteří někam spěchali. Zatáhl jsem závěsy, protože ranní slunce mi nedělalo nejlépe, a zalil jsem si kávu. Usedl jsem s ní a s novinami, které jsem vyndal ze schránky, ke stolu.

Ne o moc, ale o něco málo jsem se cítil lépe, avšak jak jsem pročítal denní tisk začínalo mi být opět hůř. Vraždy, násilí, nespravedlnost, justiční omyly, úplatky, požáry, autonehoda Elizabeth a Daniela Savilových, kritické zhodnocení večírku, krádež v...

„Daniel Savile,“ pronesl jsem sám k sobě. Samozřejmě, že je mi to jméno povědomé, mluvil jsem s ním včera večer, než jsem odešel. Zaplavila mě vlna horka a začal jsem se třást, když jsem se podíval na fotografii. Už jsem nebyl ani schopný dopít kávu.

Pokusil jsem se zavolat Maxovi, ale ten měl nejspíš na práci něco jiného. Nevěděl jsem, proč jsem tak rozrušený, sotva jsem je znal, nemělo by mě to znepokojit víc, než cokoliv jiného. Přesto jsem se alespoň trochu, v rámci možností, zcivilizoval a vyrazil jsem ven.

Nohy mě někam nesly, aniž bych věděl kam, potřeboval jsem pryč. Toulal jsem se na místech, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, když se přede mnou objevil starý kostel. Zvědavost mi nedala a pokusil jsem se vstoupit. K mému překvapení nebyl zavřený a co víc, uvnitř byl kněz. Chvíli jsem stál bez pohnutí a jen se rozhlížel. Všiml jsem si, že se na mě usmívá a kyne mi rukou, abych šel dál. Posadil jsem se do lavice a on přisedl.

„Co tě sem přivádí, synu?“

„Já,“ začal jsem nejistě, „potřebuji si s někým promluvit.“

„Bůh i já tě posloucháme.“

Jeho vlídný úsměv mi dodal odvahy.

„Tím Bohem si nejsem tak jistý, ale jestli mě vyslechnete aspoň vy, budu vděčný.“ Pokýval hlavou a trpělivě čekal na má slova. „Nevím, kde bych měl začít. Chtěl jsem si dokázat, že dokáži být s lidmi a bavit se, tak jsem šel na jeden večírek. Ale už dlouho předtím jsem měl určité potíže, víte, s hlavou. Neumíte si ani představit mojí úzkost a zoufalství, před lety jsem pomýšlel na sebevraždu a nezůstalo to jen u myšlenek, tehdy mě zachránil jeden můj přítel.

Leccos na mě působí, i zdánlivá maličkost, stačí si přečíst noviny. Právě kvůli jednomu článku jsem se začal třást jako osika, zalilo mě horko, nebyl jsem schopný ničeho a ještě teď s tím bojuji. Seznámil jsem se včera s mužem, Savile, a ráno jsem četl, že i se ženou zemřeli, že měli autonehodu.“

„Ano, také jsem to četl. Někdy sem chodívali. Je to hrozná tragédie, s tou zatáčkou na K17 by už měli něco udělat, aby si Bůh nemusel brát mladé duše předčasně.“

Zůstal jsem sedět, jen jsem se díval před sebe a vše mi začalo docházet. Zatáčka na K17, kousek před městem.

Zabil jsem jí. Zemřela kvůli mně. Vzpomínal jsem si, jak mi Sam psala, volala, snažila se dělat cokoliv, abych se nevzdalovali. Odmítal jsem s ní a s kýmkoliv jiným mluvit, tehdy jsem ani Maxe nechtěl pouštět k sobě. Jednou, dvakrát jsem jí pár slovy cosi odpověděl. Byla zoufalá, nevěděla, co má dělat, nevěděla, co se dělo. Po měsíci a půl přijela ke mně, bylo mi mizerně a strašně jsme se pohádali, řekl jsem mnoho věcí, kterých dodnes lituji. Se slzami v očích odešla, nasedla do auta, ale nedojela dál, než k té proklaté zatáčce.

„Děje se něco?“ Kněz mě vytrhl ze vzpomínek, položil mi ruku na rameno a měl starostlivý výraz.

„Ano. Ne. Tedy, Děkuji. Musím už jít.“ Zvedl jsem se a kvapně se vydal pryč.

Stále dokola jsem si to přehrával, prosila mě, abych jí neodháněl, slibovala, že mi pomůže, že udělá, co bude v jejích silách, že společně všechno překonáme. Nevnímal jsem svět kolem sebe a srazil jsem se se sotva pětadvacetiletým klukem s kapucí na hlavě. Rozhlédl jsem se kolem sebe, byl jsem v jedné z nejnebezpečnějších čtvrtí, pak mi sklouzl pohled na jeho ruku a zbraň, kterou držel.

„Peněženku, mobil a všechno, co máš.“

Vyběhl jsem z bytu v návalu emocí nalehko a snažil jsem se mu to vysvětlit. Něco si pro sebe zanadával, odjistil pistoli a během vteřiny, kdy mačkal spoušť, jsem věděl, co se stane.

Ostrá bolest mnou projelo, svalil jsem se na zem a jak ze mě unikal život, viděl jsem odcházející pár bot.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a pět