Bylo to město na kraji pouště. Slunce pálilo. Ze saloonu se ozýval řev opilců a hádky hazardních hráčů. Na náměstí se houpala ve větru mrtvola posledního šerifa. Zákony už dávno neplatily, jediný zákon, který platil, byl zákon silnějšího… Kdo chtěl projít tímto vyprahlým hnízdem, musel být zatraceně dobrým střelcem!
Ve městě Naabeth nikoho netrápilo, zda někoho zastřelí či pověsí, lidé i město samotné žilo svým vlastním životem. Mrtvoly méně šikovných střelců se válely právě tam, kam dopadly – nikdo se neobtěžoval s úklidem. Slunce pálilo a způsobovalo bytí ještě nesnesitelnějším. Mouchy, supi a vlastně vše, co chtělo jíst, hodovalo na mršinách, které už tak zapáchaly, překážely a rozkládaly se. Ptáci jim vyklovali oči, vyrvali kusy masa i s oblečením a netrvalo dlouho, kdy už byli nebožtíci k nepoznání.
Po okolí kolovalo, že Naabeth je ovládán jakýmsi démonem, který zbavuje lidi zábran a zatemňuje jim mysl. Téměř nikdo se neodvážil projet skrze město či v jeho okolí; ne potom, co slyšeli příběh o knězi – ani toho občané neušetřili. Byl mučen a týrán nelidským způsobem, umíral dny… Bůh stvořil svět za sedm dní, avšak osmý den byl dnem chaosu a právě onoho osmého dne zemřel kněz na vyčerpání – duševní i fyzické.
Ženy, děti, dobytek – nikdo nedělal žádné rozdíly, ke všem se chovali stejně. Místní vězení zelo prázdnotou, občas se tam schovalo nějaké dítě či žena před rozzuřeným či rozvášněným opilcem. Více méně bylo vše mrtvo – na náměstí byl viselec, nyní již bezstarostný, obchody měly vymlácená okna nebo byly vyrabované, kostel dávno lehnul popelem. Jediné místo, o kterém by se dalo říci, že je v něm živo, je saloon.
Brian, ze kterého si všichni utahovali, blouznil, měl halucinace a povídal si s neviditelnými bytostmi. Normálně by se jej zbavili, ale většina místních se shodla, že potřebují nějakého hlupáka, rozptýlení. Vlastně se o něj starali, poskytli mu střechu nad hlavou, jednou denně dostával jídlo, během svátků a významných dnů dokonce dvakrát, zkrátka měli jej jako svého mazlíčka.
Jedné noci, když proteklo mnoho a mnoho pití, když už to všechny zmohlo, seděl Brian na náměstí na převráceném povozu nedaleko od šerifa – od kostí, které byly jeho. Pozoroval noční oblohu, která byla nezvykle jasná, hvězdy zářili jako tisíce rozsypaných perel, usmívaly se na něho a snažily se jej uchlácholit, že vše bude zase dobré, že jednou bude žít zase normálně. Těžko říci, co se mu honilo hlavou, leč na tváři se mu objevil úsměv, úsměv značící odevzdanost, ale i víru v naději na světlejší zítřky.
Ráno, kolem poledního, se ti nejméně zničeni alkoholem začali probouzet za doprovodu strašného úpění a naříkání. Vše mělo svůj důvod, prvním byla strašná bolest a nevolnost, tím druhým a horším – žádné pití!
Nikdo nebyl v takovém stavu, aby se mohl vydat do sousedního města, které bylo dobrých šedesát mil cesty. Ti nejobávanější se nakonec usnesli, že vyšlou Briana – je hloupý, takže nic neprovede, ale není natolik hloupý, aby nevyřídil, co po něm žádají.
Podmínky byly příznivé a cesta mu zabrala jen tři dny, mohl být i rychlejší, ale svého koně miloval. Objednal vše, co mu bylo řečeno, v okamžiku, kdy prozradil, kam má být náklad doručen, se všichni ulekli a jako obvykle lidé z Naabethu nemuseli za své požitky nic platit.
Netrvalo dlouho a vše se vrátilo do starých kolejí – lidé pili, hráli a občas někomu uštědřili kulku. Vše se vrátilo do starých kolejí, ale přeci jen něco bylo jinak, jen si to nikdo nepřipouštěl či neuvědomoval. Brian věděl z oné noci, že to nebude již dlouho trvat, nemůže, a někdo přijde, někdo, kdo opět vnese řád a pořádek do tohoto Bohem zapomenutého města.
Johnes, starý, nevrlý, ale stále obávaný muž, si po cestě do baru chtěl odplivnout, cítil zvláštní slabost, na zemi se mezi jeho slinami objevila i krev, ale toho di Johnes nevšímal – nevšímal si ničeho. Netrvalo to dlouho a začalo to být stejné u všech, plivali krev, vše je bolelo – každý pohyb, nádech, bolelo je i jíst a pít. Jeden po druhém ulehali na lůžko. Ve městě nezůstal nikdo, kdo by mohl stonající o pečovávat.
Každým dnem, každou hodinou byl jejich nářek nesnesitelnější, prosili o milost, o slitování, modlili se k Bohu – Brian nechápal. Nikdo do města nepřišel, tak co ta náhlá změna? Jednoho po druhém zachvátila horečka, v křečích prosili o smrt, vyznávali se ze svých hříchů, prosili mrtvého kněze o trochu lidskosti.
První zemřela malá dívka – Anna, její matka nebylo schopna sledovat její utrpení, tak ji vysvobodila. Po děvčátku začali pomalu umírat v nesnesitelných mukách všichni. Kůže na nich visela, jak nebyli schopni cokoliv pozřít, všude kolem byla krev, kterou plivali, aby si alespoň trochu ulevili.
Brian, který byl zatím chorobou nejméně zasažen, se vydal pro pomoc. Přemluvil jednoho starého kněze, aby jel s ním, aby obyvatelé byli alespoň pohřbeni.
Už na samém kraji města byly slyšet modlitby k Bohu, byly tak srdceryvné, až to muselo každého dohnat k slzám. Kněz se pustil do práce – nechal každého, kdo byl ještě na živu, aby se vyzpovídal a ulevil své duši.
Až na pár lidí zemřeli všichni. Ti, co přežili, začali krátce po svém zotavení pracovat na obnově kostela, obchodů a vlastně celého města.
Až na těchto pár lidí nikdo nepoznal pravdu o muži, který vnesl do města opět řád, ač velmi drasticky. Během osudného dne, kdy Brian vyřizoval obchod v nedalekém městě, aby měli lidé co pít, se nakazil jakousi chorobou, která v onom městě vypukla. Tuto chorobu přivezl do Naabeth a nevědomky jí nakazil všechny – sám ji jakýmsi zázrakem nepodlehl. Je až neuvěřitelné, jak se mohou lidé změnit.
Od osudné události ve městě téměř vymizel hazard, alkohol se proléval jen při zvláštních příležitostech a město vzkvétalo. Vše zlé bylo zapomenuto a na Briana si po několika generacích také nikdo nevzpomněl, zůstal po něm jen náhrobek u kostela, jen tato nepatrná vzpomínka na muže, který opět vnesl řád do města Naabeth.
2024 ©