Dilema

Napsal Vishmorth (») 29. 5. 2013 v kategorii Povídky, přečteno: 388×

Nevíme nic o životě, jak bychom mohli vědět něco o smrti?

Konfucius

 

                Balancuji na tenké hraně, na hraně mezi tímto světem a světem nepoznaným, mezi životem a smrtí. Stačí neuvěřitelně málo, jedna desetina vteřiny a mohu padat do nekonečných hlubin. Sžírá mě samota, to ona způsobuje, že se topím v nesnesitelných myšlenkách. Uvažuji nad zbavením se pout, šílím. Jeden nápad střídá druhý, nikdo neporadí, jak s tím žít; stačilo by mi i pouhé znamení, co s tou záhadnou.

                Kdo určuje, jak moc je člověk postradatelný? O jednoho víc nebo míň – kdo si toho všimne, ano, pár blízkých ano a uznávám, že na jednu stranu by to bylo sobecké, ale jsou to oni, kteří hlásají, jak pro vás chtějí to nejlepší, a když už si pomůžete sami, tak vás proklínají, jakže jste jim to mohli udělat.

                Stačí se nad tím jen trochu zamyslet, chvíli, pár dní to bude těch několik lidí bolet, ale zapomenou, zapomenou tak, jako všichni, potom se z člověka stane jen jakási mlhavá vzpomínka, jak jste se pohádali, zasmáli… Vždyť si najdou jiné známé, se kterými se budou opíjet a jezdit na dovolenou – ne, rozhodně nepatřím mezi ty, kteří by se nedali postrádat.

                Sedím v rohu pokoje, na místě, které mi poskytuje alespoň malý pocit bezpečí, stěny mě objímají a utěšují. Zvažuji všechny klady a zápory. Mám strach, jsem zbabělec a přiznávám to. Ale ustavičně se bát smrti, vždyť je to krutější, než zemřít. Mnoho umělců a básníku Smrt popisuje velmi romanticky anebo naopak – jako stvůru. Podle mě je pravda někde mezi tím. Není to nic krásného, ale ani takovým netvorem nemůže být, vždyť nabízí vysvobození.

                Blouzním. Žaludek mám jako na vodě. Ruce se mi klepou a po tváři mi začaly nekontrolovatelně téct slzy. Mé modlitby k Bohu nebudou vyslyšeny – zanevřel na mě a já též. To Ďábel, to je správný chlapík, nikdy nikoho nenechá ve štychu.

                Jsem nikdo. Svět by nepřišel o nikoho důležitého, jen o jednu ovečku z už tak dost velkého stáda – tak nad čím vlastně přemýšlím? Sbírám odvahu, není to snadný krok a rozhodně už nejde vrátit zpět. Stačí tak málo… A vše může být jiné – lepší.

                Srdce bije jako na poplach a já šílím. Bezradnost se mě zmocňuje stále víc. Nikdo mi nepřijde na pomoc v mé samotě – to ona mě k tomu dohání! Nutí mě přemýšlet nad zvrácenými myšlenkami.

                Nechci tohle tělo… Nechci tuhle mysl… Nechci!

                V záplavě emocí buším pěstí do zdi, v okamžiku, kdy se na ní začínají objevovat krvavé šmouhy a ozývají se mé klouby – přestávám.

                Je ze mě jen schoulený uzlíček nervů ronící slzy, jež mě pomalu uspávají – společně s pár prášky a alkoholem.

                Padám do propasti, slyším nářek zatracených duší, začínám mít strach, uvnitř mě vše svírá, ale já nemohu nic. Najednou stojím uprostřed místnosti, která vypadá jako kobka, zima se mi zažírá pod kůži. Vím, že zde budu trpět, bude to věčné utrpení, stejně jako když byl Prométheus přikován ke skále a každý den mu přilétl orel vyklovat játra, která mu přes noc opět dorostla, a vše se dalšího dne opakovalo. Být ponechán v šeru, chladu, s občasnými nářky a napospas vlastním myšlenkám, to je trest…

                Okny svítící slunce mě začíná šimrat na tváři a probouzet. Vše to byl pouze zly sen. Zlý sen, který mě na pár chvil odradil od onoho činu.

                Ve skrytu duše vím, že to nebude trvat dlouho, vím, že bude stačit málo, kdeco mě vykolejí a vyvede z rovnováhy. Vím, že za pár dní, možná i hodin, budu opět balancovat na hraně. Uvažuji, kdy tomu pokušení definitivně podlehnu…

                Jdu po ulici, míjím lidi a lidi míjí mě, nad čím uvažují? Vědí, že stačilo málo a už jsme se nemuseli nikdy setkat? Proč si neváží toho, že se dnes opět probudili? Vždyť život je tak pomíjivý. Opět na mě začíná padat splín. Chci se jen někomu vypovídat, někomu se svěřit se svými myšlenkami a pocity, aby mě nezavrhl, chci jen trochu pochopení.

                Nemám žádný cíl, nemám za čím jít, nemám pro co žít; jen přežívám ze dne na den. Nepopírám, z velké části je to i má chyba – čistě pro klid v duši se před blízkými tvářím, že je vše v pořádku, ale uvnitř trpím, umírám, cožpak to nikdo nevidí? Neslyší mé tiché volání a prosby o pomoc? Ne.

                Chci spát.

                Neprobudit se.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvě a dvanáct