Panna nebo orel

Napsal Vishmorth (») 27. 12. 2013 v kategorii Povídky, přečteno: 394×

I.

 

Vždy není mnoho času na dlouhé a uvážlivé rozhodování, zabij nebo budeš zabit, buď stisknu spoušť já nebo on bude rychlejší.

„Mohl jsi mě zabít!“

 Otočil jsem se zpět. „Nikdy jsem nebyl příliš přesný, ale pokud na tom trváš, pak se polepším. Měj se, Matte.“ Pokračoval jsem, značně klidněji, v chůzi pryč.

Jaké mám možnosti? Doma mě budou nejspíš všichni hledat, zvlášť po tom, co jsem jim opět skoro zabil plukovníka. Moc přátel, kteří by mě u sebe byli ochotni nechat déle, než pár hodin, také nemám a potřeba přístřešku se zvětšuje přímo geometrickou řadou, čím více se blíží svítání. Obejdu pár míst, kde jsem se již nejednou ukryl a budu doufat, že mi pomohou znova.

Čas mě neúprosně hnal kupředu, mnoho skrýší je zničeno nebo prozrazeno, musel jsem se smířit s uzavřenou stanicí podzemky. Konečně jsem se mohl posadit a v klidu vydechnout, sváča by také nebyla k zahození, ale nejde být tak náročný. Natáhnu se, odpočinu si, počkám na noc – do té doby se mi snad zhojí většina šrámů. Všichni mi, když jsem byl malý, říkali: ‚buď opatrný, Timo, jsou věci, ze kterých se nevyléčíš a mohou tě zabít.‘ Děkuji všem, teď ty věci používám na zabíjení jiných, vydělávám si a jsem v rámci možností spokojený. Občas se mě chce někdo zbavit, občas mám problémy se schováváním se před sluncem, někdy mě trápí nedostatek potravy, ale celkové vzato si vedu dobře. Zapomněl jsem zmínit jeden drobný detail – jsem dítě Rudého měsíce; pro všechny jsem jen upír.

Z venku ke mně doléhají zvuky probouzejícího se města, stěny vibrují, když po Graywolf Street projíždějí autobusy a auta, která se snaží být rychlejší, než ostatní. Davy obchází uzavřenou stanici, kde se ukrývám, a spěchají na další. Cítím je, každého z nich, jejich tep, v ústech se mi začínají tvořit sliny. Raději bych se měl pokusit usnout.

V ulicích to pořád žije, ale začíná se blížit večer, konečně vypadnu z tohoto místa. To, že jsem pro všechny jen nějaký vampýr, neznamená, že si libuji ve studených a vlhkých prostorách, také mám ráda pohodlí, nejsem až tak odlišný.

Než definitivně zapadne slunce, popáleniny nejsou moc příjemné a riskovat je nechci, sbalím si své hračky. Nůž jsem tentokrát ani nepoužil, ale nosím ho s sebou, jeden nikdy neví. Ka-Bar, se svou sto osmdesáti milimetry dlouhou čepelí, mě nikdy nezradil, ani za deště mi nevyklouzl z ruky, jako už se mi kdysi stalo a nebylo to nic příjemného, když jsem se najednou ocitl bezbranný. Samozřejmě, že s Glockem v ruce snažím, aby na nože nemuselo dojít, většinou jsem ve střelbě rychlejší – neváhám, ovšem ne vždy se trefím tak, jak jsem měl v plánu.

Slunce už zapadlo a já bych se měl vydat někam pryč. Matt byl sice zraněný, ale měl dostatek času, aby se vyléčil a oplatil mi to. Ani nevím, kde se v něm vzal ten vztek vůči mně. Sice jsme každý na jiné straně barikády, ale, proboha, pořád jsme bratři. Hodil jsem si na záda batoh a vydal se konečně ven, budu si muset najít něco k jídlu, prolétlo mi hlavou, když jsem vylezl na ulici.

Rychlým krokem jsem se vydal k domovu, nezbývalo mi nic jiného, než doufat, že tam nebude žádný nezvaný host. Možná už je to paranoia, ale celou cestu jsem se nemohl zbavit pocitu, že je někdo za mnou. Nedaleko od svého domu jsem odbočil do slepé ulice, rukou jsem nahmatal nůž, a když začaly kroky zpomalovat, otočil jsem se připraven k útoku.

„Ahoj.“ Sotva desetiletá holčička se na mě usmála.

Přišel jsem k ní blíž, nevím proč, ale pořád jsem měl v ruce nůž, nechtěl jsem spadnout do nějaké léčky. Dva metry před ní jsem si dřepl a začal jsem si jí prohlížet. Měla tmavé vlasy spletené do copu, který už nedržel pohromadě, velké čokoládové oči, skoro mrtvolně bledou kůži, ale úsměv, který by obměkčil snad každého. „Copak tady děláš?“

„Nevím.“

Zamračil jsem se a zkoušel to znova: „Musíš přece vědět, proč jsi sem šla.“

„Nevím.“

„A povíš mi aspoň jak se jmenuješ?“ Nedal jsem se odbít.

„Nevím.“

Začínala mě trochu znervózňovat, musí přece něco vědět. Na druhou stranu jsem si začal být jistý, že ji nikdo neposlal, nevím proč, nejspíš intuice. „Jak ti mám tedy říkat?“

„Nevím.“

Uklidil jsem nůž zpět do pouzdra, postavil jsem se a natáhl k ní ruku. „Máš hlad? A neříkej mi, že ani to nevíš.“

„Ano,“ vzhlédla ke mně a zazubila se.

„Hm, co kdybych ti říkal... Allison?“

Kývla hlavou a poskakovala vedle mě. Došli jsme ke dveřím, rozhlédl jsem se kolem, než jsem vstoupil a i uvnitř jsem pozorně naslouchal, jestli neuslyším podezřelé zvuky. Všude byl klid. Posadil jsem svou malou kamarádku do křesla a šel jsem do kuchyně pro něco, co by mohla sníst, sám jsem byl nucen zůstat další den o hladu. Teď nemůžu jen tak vyběhnout ven a zakousnout se do prvního člověka. Lednice byla skoro prázdná, většina věcí měla už dávno po záruce... Mrazák. Tam určitě něco bude. Bingo! Kus masa, který jsem si schovával pro případ nouze a ten nastal.

Vyndal jsem nádobí, flákotu jsem naporcoval a začal vařit. Sobě jsem ji prakticky jen ohřál, byla stále syrová a pro Allison jsem si dal záležet, aby byla propečená a šťavnatá. Připravil jsem dva talíře, příbor a skleničky, prostřel jsem stůl, jak dlouho už jsem něco takového nedělal, a zavolal ji k jídlu. Ihned přiběhla a posadila se ke stolu. Nandal jsem nám jídlo a posadil se vedle ní, celou dobu mlčela a mně stále vrtalo hlavou, co je vlastně zač.

„Tak,“ pronesl jsem po jídle, „teď už mi konečně něco o sobě povíš?“

„Jak se jmenuješ?“

Hodnou chvíli jsem se nezmohl na slovo, z ní nejsem schopný nic dostat, nic neví, ale ptá se, kdo jsem já. „Jsem Timothy. Co kdybys mi taky něco pověděla?“

„Nevím,“ pokrčila rameny a natáhla se pro sklenici s vodou. „Ty jsi... zlý?“ Zeptala se ještě, než se napila.

Zamyslel jsem se nad odpovědí, co jí mám říct? Kdepak, strýček Timo má jen arzenál zbraní, občas je někomu prodává, občas někoho zabije pro peníze, rekrutuje si malou, soukromou armádu, jeho větší brácha ho chce dostat a tak po sobě čas od času střílí a honí se? „Pro někoho ano. Tobě tak připadám?“

„Nevím,“ natáhla ke mně ruce s prázdnou skleničkou a výrazem, který mě žádal o dolití. „Asi ne, vzal si mě sem.“ Seskočila ze židle a zamířila zpátky ke křeslu, aby se na něm usadila. „Kdo jsi?“

Přinesl jsem jí pití a posadil se naproti. „Nejsi nějaká zvědavá? Proč mi taky nepovíš něco o sobě?“

„Slyšela jsem o tobě.“

„Co jsi slyšela?“

„Různý věci. Prý v noci lítáš nad městem a zabíjíš lidi. A někdo zase chce zabít tebe.“

Zamračil jsem se, budu s tím muset přestat, dělám to moc často. „Kdo to říkal?“

„Nevím,“ pokrčila rameny a slezla z křesla. Vykročila ke knihovně, kde si prohlížela knihy, potom pár sošek a zastavila se u odloženého Glocku. „Ty zabíjíš lidi?“ Zeptala se mě s pohledem upřeným na zbraň.

„Měla bys jít spát, už je pozdě.“ Vzal jsem ji do náruče a odnesl do svého pokoje, kde jsem ji uložil. „Kdybys něco potřebovala, budu vedle,“ přivřel jsem dveře a posadil se na gauč. Chvíli jsem nebyl schopen ničeho, potom jsem se natáhl pro telefon a začal jsem všem svým věrným psát o Allison, ať se pokusí zjistit co nejvíc informací, ať mi někdo přinese alespoň něco k jídlu a ať jsou opatrní, Hlídka po nás jde stále víc.

  

II.

 

Byl jsem na pláži, opaloval se, když se zpovzdálí ozval pronikavý a nepříjemný zvuk, ozýval se pořád dokola a pořád hlasitěji, až jsem to nevydržel a otevřel jsem oči. Byl jsem na gauči, na zemi ležel mobil a někdo trápil zvonek. Už nevím kdo řekl, že takhle zvoní pouze věřitelé nebo příbuzní.

„No to je dost, že jsi otevřel, Timo.“ Elliot okamžitě vklouzl dovnitř a v patách mu byl jediný člověk, který dokáže obstarat kdykoliv a kdekoliv potravu, vždy spolehlivý Attila. „Ty jsi vařil?“ Zasmál se Elliot, když v kuchyni připravoval sklenice a viděl špinavé nádobí.

„Musel jsem, pro tu malou... A skoro týden jsem nejedl.“

„Musíme se víc skrývat, tak se nediv. Ale přinesl jsem ti nějaký dobroty - chleba, sýr, salám pro ten tvůj malej objev a nějaký ten litřík krve pro tebe.“

Vděčně jsem si to od něj vzal a začal jsem nedočkavě jíst. „Víme něco?“ Prohodil jsem mezi jednotlivými doušky.

Elliot se posadil na zem, vytáhl zápisník a spustil: „O novém členu rodiny nikdo nic neví, jako kdyby neexistovala. Mimochodem, kdy bude členem rodiny?“

„Nevím, pokračuj.“

„Měl by sis to rozmyslet rychle, Hlídka naše řady pěkně decimuje, zdá se, že jsou naštvaný. Zase jsi se chytl s Mattem, viď?“

„Necháš mě v klidu, bez otázek, vypít víc, jak čtyři loky?“ Zasmál jsem se, přeci jen, vždy byl takový a já za něj mohu být rád. „Za poslední tři týdny jsem ho málem dvakrát zabil a včera jsem mu prostřelil koleno. Ale on si začal, neměl mi skákat na záda, než jsem dokončil svojí práci, sotva jsem stačil uklidit toho tlustýho Rusa.“

„Dobře...“ Pokračoval Elliot. „Měli bychom se v blízké době zase přestěhovat, přestává tu být bezpečno, sklad je prozrazený a víš, jaký to je, když musíš schovávat všechny hračičky doma – nic příjemného.“

Pokýval jsem hlavou a všichni tři jsme mlčky pokračovali v jídle, věděl jsem, že se všem v hlavě honí stejné myšlenky. Vyrušil nás zvuk, tichých a rytmických úderů, tlukot srdce. Zvedli jsme oči, podívali jsme se po sobě a náš zrak se zastavil na pootevřených dveřích, zpoza kterých vykukovala Allison. Otřel jsem si ústa od krve a vykročil jsem k ní, ani se nehnula.

„Stojíš tu dlouho?“

„Můžu jít s vámi?“

„Co jsi slyšela?“

„Nenechávejte mě tady...“ Oči se jí zalily slzami a začala popotahovat. Nemám rád děti, nikdy jsem neměl, nevím, jak se k nim chovat. Attila k ní přišel, odstrčil mě na stranu, vzal jí a přenesl na gauč.

„Můžeš s námi, jestli chceš, ale musela bys s námi být už napořád a to je dlouhá doba. No tak, přestaň plakat, přinesl jsem ti nějaký bonbony, chceš?“

Natáhla se pro ně a přestávala vzlykat. „Ty jsi taky zlý?“ Attila na ní zůstal koukat s otevřenou pusou a stejně jako já nevěděl, co na to má říct.

„Víš,“ posadil se k ní, „Timo, já, tady Elliot,“ ten na ní zamával, „a pár dalších jsme jako rodina. Když někdo někomu ublíží, tak mu to oplatíme a taky mu ublížíme. Samozvaný ochránci pořádku, Hlídka, nás nemají moc v lásce a my nemáme v lásce je, ale jen tak někomu neubližujeme, rozumíš tomu?“

„A co ten, jak jste se o něm bavili?“

„To není tvoje starost,“ prohodil jsem, nejspíš dost bezcitně. „Měla bys jít zase spát.“

Allison se zvedla a poslušně se odšourala do pokoje, venku mělo za chvíli svítat a já jsem toužil se projít venku, provětrat si hlavu a zapomenout na posledních čtyřiadvacet hodin. Zavřel jsem za ní dveře a vrátil jsem se na gauč k ostatním. „Jak to, že to tak umíš s dětmi?“

„Měl by ses to taky naučit, Timmy, myslím, že nebude chtít odejít. Měl jsem mladší sestru, musel jsem se o ni starat.“

Seděli jsme chvíli mlčky, než Elliot prolomil to ticho: „Víte, co je zač?“

„Snažil jsem se to z ní dostat a po vás jsem chtěl nějaký informace, protože mi nic neřekla.“ Začínal jsem být rozzuřený, absolutně nic nešlo podle plánu, jak se máme rychle a nepozorovaně přesouvat, když budeme mít na krku tohle. Všichni se o sebe v rámci možností zvládneme postarat sami, když je potřeba, ale starat se o dítě, to všechno komplikuje.

„Ona je... Vlk.“ Oba jsme se na něj podívali jako na blázna, ale přesto pokračoval: „Nedívejte se na mě takhle. Všichni nám říkají, že neexistují, že jsme všechny zabili. Ty bys taky neměl existovat, Timo, kolik vás, zrozených za Rudého měsíce, vlastně je? Pro všechny je to jenom mýtus, ale ty ho vyvracíš. To samé je ona. Nemůžeš jí vyhnat, jestli jí chytí Hlídka, tak jí buď zabijí, a nebo naverbují. Chceš, aby nás lovila? Já tedy ne.“

„Co s tím máme dělat? Učit jí, jak výt na měsíc, běhat po lese a kdo ví, co ještě?“

„Ne, stačí se o ni starat, jako kdyby byla jednou z našich, uvidíš, že se ti to vyplatí, mohla by zjistit, že je Hlídka blízko, dřív, než my. Předejdeme velkým ztrátám.“

Začal jsem přecházet po pokoji, ano, výhody to má, ale také dost nevýhod. „Budeme se o ní muset starat a chránit, nemůžu všechny ohrozit jen kvůli jednomu vlčkovi.“

„Jedinému vlčkovi, o kterém víme,“ přerušil mě Attila, „klidně si jí vezmu na starost.“

V hlavě jsem měl plno myšlenek. Bylo by určitě skvělé někoho takového mít, alespoň o deset let staršího. „Dobře,“ pohlédl jsem na dva páry rozzářených očí, „zůstane, budeme se o ni starat my tři, Elliote, ty jí naučíš bojovat, skrývat se a vše, co k tomu patří. Attilo, na tobě bude obstarávání jídla a obstarávání úkrytů, případně vyřizování dodávek, mohla by komunikovat se zákazníky, nikdo jiný se přes den nemůže pohybovat venku. A teď, rád bych se na chvíli prospal, vy si také udělejte pohodlí, předpokládám, že se za chvíli vzbudí.“

Vzbudil mě zvuk zapnuté televize, nebo spíš znělka večerních zpráv. Allison seděla před obrazovkou, v jedné ruce držela něco k jídlu a v druhé ovladač. Otočila se na mě a usmála se.

„Jsi už dlouho vzhůru?“

„Nevím,“ zasmála se, „ráno jste všichni spali, tak jsem si četla a usnula jsem taky a pak jsem se probudila, protože jsem měla hlad.“ Zamávala rukou, ve které držela chleba.

Vstal jsem a došel do koupelny, osprchoval jsem se, abych se trochu probral. Nalil jsem si další sklenici krve a chvíli jsem koukal na zprávy. Ne, že by tam říkali něco zajímavého nebo důležitého, ale člověk by měl mít přehled. Podíval jsem se na hodiny, bylo pět, venku začínala být tma. „Řekni ostatním, až se vzbudí, že jsem musel jít pracovat, vyřídit jednu neodkladnou záležitost. Uděláš to?“

„A můžu zůstat?“

„Ano. Oni ti to potom vysvětlí.“

„Vyřídím jim to,“ usmála se, zakousla se do chleba a otočila se zpátky k televizi.

Vzal jsem si černé kapsáče, černou mikinu a koženou bundu, nezapomněl jsem ani na nůž a Glocka. Než jsem si zavázal kanady, vypil jsem další sklenici krve, opravdu jsem byl hladový a nemohu si dovolit riskovat smrt ve svém okolí.

 

III.

 

Všichni jsou stejní, vždy, když jde o něco špatného, když se chtějí někoho zbavit, tak se všichni schází na tmavých místech, kde si jsou naprosto jistí, že je nikdo neuvidí a nepozná. Ne, že by mě bavilo zabíjet, ale jsou za to peníze a ty potřebujeme. Je nutné shánět a vyvíjet stále nové zbraně proti boji s Hlídkou. Do teď nevím, jestli po nás jdou proto, že „zabíjíme nevinné lidi“ nebo protože je Matt můj bratr, který mě chce přivést k rozumu tím, že pozabíjí ty, kteří mi jsou věrní a potom bude čekat, že k němu přilezu po kolenou a budu prosit o milost. Nikdy jsem mu pořádně nerozuměl. Myslí si, že když je o sedmnáct let starší, že když nedávno započal žít čtvrté století, že je chytřejší, než já, že on je...

„Dobrý večer.“

Normálně se nelekám, ale tohle bylo i na mě nečekané, no dobrá, další zákazník z mnoha. „Dobrý večer, máte vše, co potřebuji?“

„Vy se mě nebudete vyptávat?“

„Na co, proboha? Jméno, fotku a peníze mi dáte, na co se mám ještě ptát? Co jste měl k večeři? Tipuji, že manželka připálila steak, ale vy jste jí ho stejně pochválil, po cestě jste se stavil ve fast foodu a jste hrozně nervózní, uklidněte se, chlape.“

„Jak... Jak to...“

„Jak to vím? vždyť to z vás táhne a máte ještě mastné ruce,“ povzdech jsem si. Copak musím být Sherlock Holmes, abych poznal takové věci? „Předpokládám, že vás nikdo nesledoval a nikomu jste o mně neřekl, že?“

„A-ano.“

„Tak proč jste tak nervózní?“ Něco je špatně, takhle nervózního člověka jsem snad ještě neviděl.

„Protože, Timothy, neumí moc dobře lhát nájemnému vrahovi.“

Jako blesk z čistého nebe se objevil Matt. Mělo mi to dojít. „Už jsi se uzdravil?“

Přešel ke mně, skoro přátelsky mě poplácal po zádech a vzdech, jako když mi má něco posté vysvětlovat. „Ale jo, trošku ještě pokulhávám, ale jinak jsem v pořádku. A co ty?“

„Já?“ Snažil jsem se dosáhnout na nůž, „znáš to, pořád samá práce, žádná zábava a,“ konečně se mi to podařilo, „budu ti muset tentokrát trochu víc, pošramotit zdraví, abys mě nechal zase chvíli v klidu,“ ohnal jsem se po něm a schytal pěkný šrám přes hruď.

„Ty parchante,“ začal sahat po zbrani, „ty si nedáš pokoj, viď?“

„Koukám, že sis taky pořídil Glock, dobrá zbraň.“ K čertu, to mě chce vážně zabít? Zase. Co nejrychleji jsem ho vytáhl taky. Celkem komická situace – bratři, kteří na sebe míří stejnou zbraní, normálně bych se asi smál. „Jsi tu sám?“

„Do rodinných záležitostí by se neměli tahat jiní.“

„No jo... Rodina by se neměla ani zabíjet.“

„To říká vrah, který si za to nechává platit a vytváří si poskoky? Proč vlastně?“

„To říká Timothy Arryn, zabit roku 1656 a při Rudém měsíci znovuzrozen, to říká ten, který chce tvým šéfům nakopat zadek.“ Vždycky jsem chtěl říct nějaká duchapřítomná poslední slova.

Padl první výstřel a já cítil, jak se mi po noze rozlévá teplo. „Možná si budeme vyrovnaní, jaký je to pocit mít prostřelené koleno?“

„Trochu to hřeje. Jaký je to pocit skákat, jak ti nad tebou pískají?“ Další výstřel, do levého ramene. Jestli takhle bude pokračovat, tak ze mě bude cedník. „Neumíš mířit nebo si chceš hrát?“ Matt sklonil zbraň a přistoupil ke mně. Začal si mě se spokojeným výrazem prohlížet.

„Kdybych tě chtěl zabít, tak už jsi mrtvý, ne, chci, abys trpěl, nic jiného si nezasloužíš.“ Ještě párkrát vystřelil a mně se zatmělo před očima, myslím, že jsem se o jeden nebo dva výstřely pokusil také, usmál jsem se, když jsem slyšel, jak ho moje kulka škrábla. Potom už o ničem nevím, všude bylo ticho, dlouho bylo ticho.

Ten klid a mít prořízl zvuk přijíždějícího auta, výborně, teď mě ještě přejede. Ozvaly se brzdy, otvírání dveří a dusot těžkých bot mým směrem. Tak mě možná nepřejedou.

„Timo! Kruci, Timo, prober se, nechtěj, abych se uchýlil k násilí!“

„Nevyhrožuj, Elliote.“ Dva páry rukou se pokusily zvednout moje bolavé a krvácející tělo a dostat ho do auta.

„Jestli mi to tady zasviníš, tak to budeš čistit,“ slyšel jsem Attilu.

Nevím, kdo z těch dvou řídil, ale ta cesta byla snad horší, než když do mě Matt vyprázdnil zásobník. Vsadím se o cokoliv, že porušili všechny předpisy. Alespoň budeme pryč a já se tomu parchantovi budu moci pomstít, doufám, že úspěšně. Jen nebudu tak bezcitný, abych ho nechal ležet na zemi a čekal, že buď vykrvácí nebo se usmaží. To ho radši na místě podříznu; rodina nebo ne, tohle přehnal.

Zastavili jsme v nějakém skladě, novém skladě, ten ještě neznám.

„Elliote, pomoz mi s ním z auta, musíme ho ošetřit, je to vážně špatný, moc špatný.“

„Jak moc?“

To snad ne, Allison je tu taky? To nevěstí nic dobrého. „Zvládl jsem i horší věci. Měla bys ale raději jít pryč.“ Je poslušná, odcupitala někam... kamsi.

„Nerad ti to říkám, ale teď to bude trochu bolet.“

„Co znamená...“ Aniž jsem stačil doříct poslední slovo, začali mi vytahovat kulky, a že jich nebylo málo. Opět ta tma a klid.

 

IV.

 

„Ahoj,“ zazubila se na mě Allison, „jak ti je?“

„Už je to lepší. Nevíš, kde jsou ostatní?“

„Attila čistí auto a Elliot za chvíli přijde,“ podívala se na mě ustaraným pohledem, „co se stalo?“

Pokusil jsem se jí pohladit, „trochu jsem se nepohodl s bráchou, to se stává.“ Ustaraný pohled vystřídalo překvapení a nepochopení.

„Už jsi vzhůru?“ Přišel Elliot, „pěkně jsi Attilovi zasvinil auto, máš štěstí, že se teprve léčíš, jinak by tě nahnal, aby to uklidil,“ zasmál se. Něco řekl Allison a ta odběhla pryč. Najednou zvážněl. „Co se tam stalo?“

„Měl jsem kšeft, přišel nějakej chlápek, dával mi obálku, prostě všechno bylo jako vždycky, ale byl hrozně nervózní. A pak se odněkud vynořil Matt, rozhodl se, že se vyrovnáme a všechna svá nastřádaná zranění mi vrátil najednou, možná i něco přidal. Prý mám trpět.

„No, musel jsi ho pořádně naštvat.“

„Jak jste mě našli?“

Elliot se tajemně usmál, „to ona. Řekla, že jsi šel pracovat nebo něco takového. Jenže ses dlouho nevracel, nikdy nezabíjíš v den, kdy dostaneš zakázku. Je to náš malý vlček, ona tě našla.“

„Bude se nám hodit, já vím,“ usmál jsem se. „Víš co? Až se dám trochu dohromady, hodím si mincí, co udělám s Mattem, panna - nechám ho žít, orel - bude se smažit v pekle. Mezitím musíme sehnat zbraně, vyřídit pár kšeftů, dát dohromady všechny věrné a připravit Allison.“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel šest a nula