Období: rok 2010

„Takže… Abychom si vše upřesnili, co jste viděla?“ číst dál

Věřte mi nebo ne, ale odpřísáhnu na svou poničenou duši, že je to pravda. Svět je plný oblud, příšer a stvůr, které nevidíme. Míjíme se, ba dokonce do sebe narážíme s jiným světem, který po většinu svého života nevnímáme ani nevidíme. Čas od času pouze zahlédneme něco „nenormálního“ na co nejsme zvyklí. Ale proč vám to tu povídám, jděte se podívat ven. číst dál

Pšš, zaposlouchejte se. Slyšíte? Vlci  vyjí na měsíc a nejspíš se chystají opět na lov. Ale nepleťte se, nejedná se o takový lov, který si představujete, kdepak. Ze svých doupat se stahují k vesnici v údolí. Lidé se se západem slunce ukrývají ve svých obydlích, kde jsou alespoň trochu v bezpečí, doufají, že je zdi ochrání, leč někteří doufají marně. Jejich snaha přijde vniveč. číst dál

„Ne!“ Zároveň s výkřikem jsem otevřel oči. Tma. Okolo sebe nevidím nic než tmu a neslyším nic než ticho. Ticho, které křičí, že něco není správně. Napadlo mě posadit se a tak jsem také učinil. Nevzpomínám si, co se včera stalo, ale jsem přesvědčen, že to nebylo nic moc dobrého. Pomalu, jak si oči přivykají tmě začínám rozeznávat zem, na které teď sedím, a stěny. Na první pohled se mi zdá, že jsem v malé místnosti, může mít tak 3 x 4 metry a já budu někde uprostřed. číst dál

Sedím v parku a sleduji toto nekonečné divadelní představení, jehož scénář píše sám Život, lidé jsou jen loutky, které na nitkách řídí ruka Osudu. Nepřísluší mi soudit dokonalost této hry, která se ani zdaleka neodehrává na prknech znamenajících svět. Všichni někam spěchají a neuvědomují si pomíjivost svého života. Dnes už mluvím jinak než před lety, dnes se snažím užívat si každého okamžiku tak, jako kdyby měl být tím posledním před samotnou smrtí. Ale na druhou stranu, proč se bát smrti, když ani nevíme, co je to život? číst dál

Nežádám vás, abyste mi věřili, ale odpřísáhnu vám, že je to pravda. Musím si ulevit, tak se chci podělit o svůj zážitek… Možná je to jen shoda náhod, možná také ne. Hranice mezi lidskou fantazií a realitou je tak tenká a nepatrná až se kolikrát zdá, že neexistuje. Už začínám být slabomyslný a vyčerpaný. číst dál

Ležím ponořená ve vaně, vnímám jen vodu kolem sebe, nic jiného pro mě nyní neexistuje – jen já a voda. Před očima mi vyvstávají výjevy z řeckých bájí, třeba jak chce Ikarus doletět ke Slunci, a když už je moc blízko, tak se mu vosk, který má na křídlech, rozteče a on se ztrácí v hlubinách moře. Dovedu si představit jak klesá, klesá a hladina se nad ním uzavřela. Už jen doufá, že jej Poseidon přijme… Voda už je studená a já v ní ležím už dobrou hodinu, je na čase vylézt ven. Sáhla jsem po ručnících, do jednoho jsem si zabalila vlasy a do druhého sebe. číst dál

„Někde jsem ztratil včerejší den.“ číst dál

Mým nejbližším… číst dál

Jednou jsem se dívala na film o muži jménem Jack Rozparovač, určitě ho každý zná. Jenže až do nedávna jsem si nemyslela, že se mohu ocitnout uprostřed noční můry. Asi není zcela jasné, co s tím má co dělat ten film, ale mně přijde, že s tím má hodně společného. Než jsem ho shlédla, tak se nic nedělo. Bohužel jsem mu nemohla odolat. číst dál