Tanec s démony

Napsal Vishmorth (») 17. 7. 2012 v kategorii Povídky, přečteno: 497×

Strach má sto očí a všechny jsou pro to, aby týraly bušící srdce.

William Wordsworth

                „Ano, Baudelaire je sice výtečný básník, nicméně, drahý Johne, my hovoříme o malířích.“

                „Ale… Cožpak vy před sebou nevidíte ty obrazy? Vy je nevidíte, když čtete či slyšíte jeho básně?“ Nedal jsem se. Všechny přítomné chovám v té nejvyšší úctě, nicméně vjíždí do mne vztek, když odmítají připustit jakýkoliv jiný názor či myšlenku. „Pak by mě zajímalo, pánové, co si myslíte o Pickmanových obrazech?“ Jsou úchvatné, jeden přítel mi o nich vyprávěl, pár jsem jich na několik málo okamžiků zahlédl a probudily ve mně přímo až neskutečné pocity.

                „Pane Rainere,“ ozval se velmi zvučný hlas muže sedícího v pozadí, muže, který zatím celou dobu jen tiše seděl a poslouchal, „vaše otázka je dosti nevhodná, alespoň v této společnosti.“

                „Ale…“

                „Všichni dobře víme, co za obludnosti tvořil, všichni víme, že se pomátl a vzal si život, ptám se tedy – proč jej nenecháte v klidu alespoň po smrti?“ Neměl jsem na to co říct, byl jsem plný nejrůznějších pocitů.  Zvedl jsem se, omluvil se a raději odešel.

                Rozhodl jsem se dojít domů těch několik ulic pěšky, nikdy neodolám příjemné noci, obzvlášť když svítí měsíc právě tak, jako je tomu nyní. Všude je klid. Jen na pár okamžiků jsem se posadil na lavičku a zaposlouchal jsem se to ticha, které čas od času narušilo pár hlasů. Sám sobě jsem se ironicky usmíval, vlastně jsem nevěděl ani proč.

                Opřel jsem se na židli a několikrát pročítal právě napsanou stránku, je to naprostý brak. List jsem zmuchlal a odhodil, kolem mě se jich válela mračna. Jistě již bylo dávno po půlnoci a já nenapsal nic, co by za něco stálo, zítra to snad bude lepší. Ještě, než jsem ulehl do postele, dal jsem si svou skleničku na dobrou noc, avšak mnohem raději si jí dopřávám se svými přáteli. Poté, co jsem hleděl do noční ulice a upíjel víno, jsem se rozhodl, že by bylo na čase zajít do klubu, pohovořit se starými známými a vyslechnout nějaké novinky. Své rozhodnutí jsem učinil ve chvíli, kdy jsem dopil. S dobrým pocitem jsem se šel alespoň trochu vyspat.

                Ležel jsem v posteli, když jsem z vedlejší místnosti zaslechl hluk, zvedl jsem se a vydal se za ním. Všude byl nepořádek – vetší, než na jaký jsem zvyklý – nevzpomínám si, že bych jej udělal. Vzpomínání opět přerušil hluk, ale stále jsem neviděl nic, co by jej mohlo vyluzovat. Stál jsem uprostřed pracovny a poslouchal, chtěl jsem se vrhnout po narušiteli, ale ozvalo se to z druhého konce domu. Jako šílený jsem stále běhal tam a zpět, až jsem konečně zahlédl stín a skočil jsem po něm!

                Spadl jsem z postele. Považuji to za ponaučení – po ničem a nikom neskákat. Venku je již světlo a já jsem znechucen, nevedu ovšem říci, co to způsobilo. Nejpravděpodobnější vysvětlení je špatné spaní, leč doufám, pevně věřím, že rozprava s přáteli mi jistě zlepší náladu.  Oblékl a upravil jsem se a vydal jsem se do Sauvage – klub, kde téměř vždy potkám pár známých či přátel, jejichž společnost mi už tolikrát zvedla náladu.

                Téměř hned po vstupu jsem narazil na obsluhu, požádal jsem Alberta o láhev šampaňského, do dlaně jsem mu vtiskl pár mincí a šel jsem se posadit k přátelům, kteří si mě okamžitě všimli. Pozdravili jsme se a já už začínal cítit, že je mi lépe.

                „Doriane,“ podával mi ruku Robert, „vypadáš příšerně,“ na tváři mu zářil přátelský úsměv. Nikdy nic nemyslel špatně, pouze rád provokoval ostatní.

                „Děkuji, také nevypadáš nejhůř,“ posadil jsem se a Albert akorát v tom okamžiku přispěchal s láhví šampaňského a skleničkami. „Pánové, slavím – přidáte se ke mně?“ Ovládal jsem se, abych se nezačal smát, při pohledu na jejich překvapené tváře.

                „Ne!“ Spustil Edward, „chceš snad říct, že jsi konečně dospěl? Že jsi konečně připraven na manželství?“ Musel, zkrátka jsem se musel začít smát, nemohl jsem se udržet. „Proč se směješ?“ Tvářil se poněkud rozhořčeně, bylo mi jej přeci jen trochu líto.

                „Omlouvám se, příteli, já jen… Přišlo mi to vtipné. Děláš, jako kdybys sám nevěděl, že na to nemůžeš být připraven nikdy. A co je hlavní, velmi to demoralizuje, téměř jako cigarety a vychází podstatně dráž. Což mi připomíná, Roberte, neměl bys cigaretu?“ Ochotně vytáhl cigaretové pouzdro, které jsem mu dával k nějakým narozeninám a nabídl mi, sotva jsem se pro jednu natáhl, stáhl ruku zpět. Poté, co jsme se zasmáli, mi jej opět nabídl a tentokrát vyčkal, až si jednu vezmu, zároveň mi půjčil sirky.

                „Tak tedy povídej,“ začal Edward netrpělivě vyzvídat, „co oslavujeme?“

                Vítězoslavně jsem se usmál a začal otvírat láhev, „chytil jsem krysu.“

                „Ty máš v domě krysy, Doriane?“ Hlavou mi bleskla myšlenka, kdy se tvářili přátelé více překvapeně, jestli nyní nebo když jsem oznámil, že budeme oslavovat.

                „Nikoli,“ ozvala se rána oznamující mé vítězství nad šampaňským.

                „Tak jak…“ Nechápal Edward, měl zcela zmatený výraz a snad ani nevěděl, co si má o mně myslet – hovořím tu o lovu neexistujících krys a hodlám to oslavit. Začal jsem nám všem rozlévat.

                „To nic, to on dělá často,“ jal se Robert vysvětlování, „určitě to byl jeden z jeho snů, které nikdo, ani on, nechápe,“ usmál jsem se na důkaz toho, že má pravdu a přiťukli jsme si. Edwarda jsem poznal jen před pár měsíci, ale zamiloval jsem si jej. Je to mladý, nezkušený chlapec, který se dostal do velkého města, ve kterém se snaží prosadit, byl to snad Robert, kdo jej sem přivedl a tak nás seznámil. Neznal mě ještě zdaleka tak dobře, jak on, chvíli mluvím s vážnou tváří o svém obědě a rázem začnu žertovat o mrtvých – málo kdo mě chápe.

                Bavili jsme se a popíjeli dobrých pár hodin, než se najednou Edward zvedl od stolu. „Přátelé, omluvte mě, mám nějaké… Neodkladné záležitosti,“ usmál se na nás, dopil poslední lok a opustil nás. S Robertem jsme na sebe významně pohlédli a já užuž objednával další láhev, když mě zarazil slovy, že je pozdě a také bude muset již odejít.

 Zůstal jsem ještě několik dalších minut sedět u našeho stolu v rohu, který nabízí, troufám si říci, nelepší rozhled po celém klubu, neubránil jsem se a pozoroval jsem přítomné. Jako vždy u stolu stojícího u zdi s obrazy více či méně významných osobností sedí pan Bierce a má svou sklenku vína; jednoho dne se z něj stane všemi uznávaný a obdivovaný básník, jeho žena je půvabná mladá dáma s vytříbeným vkusem a chováním. Bierce má jen jeden problém, jako všichni umělci, neodolá pokušení. Pohledem jsem přejel po místnosti a uchvátil mě Warthonův oblek, je naprosto skvostný. Ať přemýšlím, jak chci, o tom člověku snad nikdo nic neví, chodí sem čtyřikrát týdně, vždy vypije tři sklenky bourbonu, při čemž ve chvíli, kdy před něj postaví druhou, vytáhne sešit a něco do něj čmárá, od někoho jsem také zaslechl, že je výborným hráčem karet. Jen výjimečně spolu prohodíme pár slov, ale vždy, když se zde potkáme, tak se pozdravíme a navzájem si připíjíme na zdraví, zvláštní zvyk, ani nevím, kdy a kdo s tím začal. Naznačil jsem Albertovi, že zaplatím, přispěchal ke mně a já mu dal o několik mincí víc, než jsme propili, přeci jen, jeho služby jsou výtečné – někdo říkal, že dříve sloužil u velmi vážené rodiny, kdo ví, co je na tom pravdy. Z věšáku jsem si vzal kabát a vyšel ven, byl jsem vskutku rád, že jsem si jej vzal, vyšel jsem zrovna do deště.

                Občas si připadám jako velmi, ale skutečně velmi nerozhodný člověk, i když pár lidí mi říká, že jsem spíše zvíře. Nemohu se rozhodnout, jak naložím se zbytkem dne – doma se mi válí rozdělaná práce, John stále sedí na lavičce a ironicky se usmívá, aniž by věděl proč, večer jsem pozvaný k lady Brackenlové a ještě uvažuji o návštěvě nějakého menšího divadla, kde mě téměř vždy napadne alespoň pár věcí, které mi pomohou s příběhem. Ano, divadlo vyhrálo, mou nepřítomnost snad všichni oželí, přeci jen – necítím se dobře a jsem upoután na lůžku. Shakespeare či Molière? Komedie či tragédie? Rozhodně Shakespearova tragédie, v tomto jsem skutečně konzervativní. Pokud si dobře vzpomínám, tak dvacet minut drožkou je jedno malé, příjemné divadlo, kde nehrají téměř nic jiného.

                Před divadlem postával muž ve starém kabátě a téměř až komickém cylindru, „pane,“ uklonil se, „přejete si jít na představení? Už jsme začali, ale promeškal jste sotva pár minut, dnes se hraje…“

                „Ano, samozřejmě, velice rád,“ zaplatil jsem mu a vešel dovnitř, aniž bych jej nechal vůbec domluvit a sdělit, za co jsem vlastně zaplatil. Hlediště bylo plné a na jevišti již dováděli herci. Prozatím tam byla dívka v rudých šatech, hoch s tváří, která mi byla čímsi povědomá, ale přes vrstvu líčidel a díky kostýmu jsem ji nepoznal a muž s červeným nosem, podle všeho kněz, který má až nadmíru rád mešní víno. Kde se Shakespeare, ten génius, zmiňuje o takovýchto postavách?

                Pozorně jsem sledoval celou hru, vlastně polovinu, kdybych řekl, že se mi nelíbila – lhal bych. Po přestávce jsem už netrpělivě čekal, co se bude dít dál, leč stále mi to nedalo a přemýšlel jsem, co že to vlastně sleduji, trochu jsem litoval, že jsem muži před vchodem skočil do řeči. Nějak jsem vycítil, že se blíží velký konec… Na jevišti zůstala jen dívka v rudém a hoch s povědomou tváří.

                Ona stála uprostřed, hleděla kamsi vlevo vzhůru, vpravo jí u nohou klečel mladík, držel jí za ruku a ronil slzy: „Ah, drahoušku, má jediná, miluješ mě?“

                Ona, se slzejícíma očima, ale pokoušejíc se odpovědět mu přesvědčivě: „Ne.“

                Políbil jí ruku, uronil slzu: „Mohla bys mě kdy milovat?“

                Ona stále s pohledem směřujícím kamsi, kutálejícími se slzami po tváři a lítostivým výrazem: „Odejdi někam, kde bude ti lépe.“

                Opět jí políbil ruku: „Drahoušku…“ Vyndal dýku, kterou měl u pasu a bez dlouhých cavyků si ji vrazil do těla a padl jí k nohám mrtev.

                Pohlédla na zem, oči rudé od pláče a tváře mokré slzami, klekla si vedle něj, obličej pohřbila do dlaní a vzlykala. Objala bezvládné tělo a začala líbat mrtvé rty. Spadla opona.

                Ještě dlouho jsem zůstal sedět na místě a přemýšlel nad hrou. Nedovedu říci proč, ale dojalo mě to snad více, než oni nesmrtelní klasici, nebyla to jen hra, bylo na nich vidět, že celé představení skutečně prožívají, jako skuteční milenci a závěr…

                „Doriane?!“

                Trochu jsem se vyděsil, kdo by mě mohl znát v takovém zapadlém divadle. Zděšení vystřídalo překvapení. „Edwarde? Co ty zde děláš? A… Moment, od kdy máš zlaté vlasy?“ Rukou si zajel do vlasů a já na něj překvapeně hleděl, sundal si paruku a začal se smát.

                „Tak to vidíš, jen zběžně jsem se odlíčil, od toho nejhoršího a tohle bych zapomněl,“ vzal mě za ruku a vedl kamsi do zákulisí, absolutně nic jsem nechápal. Přišli jsme do šatny, kde byla dívka v rudém, stále krásná, možná ještě krásnější. „Doriane, tohle je Elizabeth. Drahoušku, přestavuji ti Doriana, můj přítel, o kterém jsem ti vyprávěl.“

                „Ale mně jsi o ní nevyprávěl,“ vyprostil jsem se z jeho nepříliš silného sevření a vykročil k okouzlující dívce, abych jí políbil ruku. Je mnoho způsobů, jak gentleman může ženě políbit ruku, z toho mého bylo jasné očarování jejím půvabem.

                „Děkuji,“ začervenala se, „jste… Jste velmi pozorný.“

                „K ženám, jako jste vy, neumím být jiný,“ jako zhypnotizovaný jsem jí hleděl do oříškových očí. Když mi Edward položil ruku na rameno, vrátil jsem se ro reality, ruce jsem dal za záda, zlehka jsem se poklonil a udělal pár kroků stranou.

                „Takže,“ odhodil Edward paruku a věnoval tomu svému drahouškovi polibek na tvář, „jak se ti líbila hra?“ Na tváři jsem mu zahlédl hrdý úsměv, ale zároveň s tím strach.

                „Byla,“ zatvářil jsem se přísně, „naprosto excelentní! Ale měl bych pár otázek…“ Naznačil mi, abych pokračoval. „Od kdy hraješ v divadle, proč jsi nám o tom neřekl a hlavně, jak je možné, že jsi nám nepředstavil tuto výjimečnou dámu?!“  Usmál jsem se, abych ho ujistil, že se nemusí bát hovořit otevřeně.

                „Dobrá, začnu od začátku. Jak jistě víš, jako básník zatím moc úspěchů nemám, vlastně žádné. Začínal jsem mít problém s placením nájmu a snažil se jakkoliv se uživit. Občas jsem se pokoušel napsat nějaký román, ale ač jsem měl nápad, nedokázal jsem to zkrátka pořádně vystihnout. A tak, není to příliš dlouho, věřitelé mi začali zvonit u dveří a já musel sehnat a vrátit vše, co jsem si od nich půjčil. Nápady na romány se mi líbily, připadaly mi dobré, tak jsem z toho napsal během pár večerů divadelní hru, přidal jsem sem tam nějakou svou báseň a obcházel jsem majitele divadel, zda by se u nich mohla hrát. Teprve tady mi vyšli vstříc, jenže měli problém s nedostatkem herců, tak jsem si řekl proč ne a začal jsem hrát. Nejdříve sluhu, potom jsem se propracoval až k Hamletovi a nakonec hraji i ve vlastních hrách. Elizabeth je jediná, kdo může hrát Julii, Ofélii či Cecílii, viděl jsi sám ostatní účinkující, pak se mi také nemůžeš divit, že jsem ji požádal o ruku,“ hrdě se usmál a opět ji políbil. Najednou zvážněl, „Doriane, zapřísahám tě, hlavně to nikomu neříkej. Dovedeš si představit, co by z toho všichni udělali, tobě a Robertovi věřím, jste moji přátelé.“ Uklidnil jsem ho svým slibem, že nikdo jiný, kromě nás se o tom nedozví, pokud to nebude chtít on sám. Tvář se mu opět rozzářila a požádal mě, zda bych chvíli nepočkat, přeci jen máme společnou cestu, tak bychom mohli jet jednou drožkou. S radostí jsem souhlasil.

                Uplynulo pár dní, kdy jsem byl pouze zavřený doma a pokračoval v tom, co mi způsobilo divoké spaní, obrazně řečeno. Napsal jsem sice několik stran, které se mi zdály velmi zdařilé, ale pak to přišlo znova a já muchlal jeden list za druhým, seděl jsem za stolem s hlavou zabořenou v dlaních, když vstoupil Howard. „Pane, máte telegram.“

                „JOHN SI POTREBUJE ODPOCINOUT STEJNE JAKO TY. SEJDEME SE VE CTYRI HODINY V SAUVAGE. S POZDRAVEM ROBERT.“

                „Howarde, zavolej mi drožku, za hodinu a půl mám být v klubu. Zatím se jdu opláchnout, hlavně řekni paní O’Donellové, že až bude opět uklízet, ať mi tentokrát už opravdu nesahá na věci, které mám na stole.“

                „Jistě, pane.“

                Těch pár chvil uteklo jako nic, sotva jsem se opláchnul a oblékl, už na mě čekal odvoz do klubu. Ještě před odchodem jsem se podíval do zrcadla a byl jsem se sebou téměř spokojen, jen malá drobnost tomu chyběla. Z vázy stojící hned vedle jsem vyjmul květinu a vložil si ji do klopy. Otevřel jsem dveře a už jsem se chystal nastoupit do drožky, když se mi v cestě objevila sama lady Bracknelová a spustila: „Doriane, nepřišel jste na domluvenou večeři, ani jste neodpovídal na vzkazy, bála jsem se, co se s vámi stalo. A kam to jdete?“

                „Omlouvám se, madam, ale nebylo mi příliš dobře, ještě jednou se omlouvám, že jsem neodpovídal a nedal jsem vám ani vaší rozkošné dceři o sobě vědět, ale… Ale, dovolíte?“ Stála mi v cestě a bylo na ní vidět, že nemá co dělat a chce o někoho pečovat, zatím to vždy odnesla její dcera nebo já. „Madam, prosím, už je mi mnohem lépe, děkuji za starostlivost, ale pospíchám ve velmi neodkladné, řekl bych až životně důležité, záležitosti za svým přítelem.“ Naprosto nevhodně jsem jí obešel a nechal stát mezi dveřmi, ale už tak jsem nabíral zpoždění a na schůzky se snažím chodit buď v čas, nebo vůbec. S úlevou jsem řekl adresu klubu a odjel pryč.

                Sotva, co jsem se objevil mezi dveřmi, přiskočil Albert, sundal mi kabát a už poslouchal, co si budu přát. Přešel jsem ke stolu a jaké jen bylo mé překvapení, když jsem spatřil Elizabeth nervózně sedící vedle Edwarda, políbil jsem jí ruku a s přáteli jsem jen prohodil pár slov na uvítanou, posadil jsem se vedle ní, na poslední volné místo u stolu. Bylo na ní vidět, že se jí trochu ulevilo, když přišel ještě někdo, koho zná a v kom má důvěru, obzvláště musela být nesvá z tohoto místa, což jsem také Edwardovi vyčetl.

                „A co se ti na tom nezdá,“ snažil se bránit, „sám jsi říkal, že jsem vám ji nepředstavil.“

                „To ano, můj milý, ale abys tahal takové křehké a půvabné stvoření do takovýchto podniků? Ty mají úroveň pro nás, ale dámu musíš vzít na mnohem lepší místa.“

                „Ale, vysvětloval jsem ti přece svou situaci, Doriane,“ tvářil se více, než zoufale.

                „Kým jsem to obklopen?! Edwarde, Edwarde, víš moc dobře, že v dobré polovině podniků mám svůj účet…“

                „Doriane,“ přerušil mě Robert, „kvůli tomu zde přece nejsme, tady,“ podal mi sklenici s vínem, „připijme si na ty dva.“ Stále a stále jsme připíjeli na Edwardův úspěch, na jejich štěstí, na naše štěstí, na kouzelné počasí a věrné, dlouhé přátelství.

                Když už jsme si připili na vše, co nás napadlo nejméně jednou, na něco občas i víckrát, rozhodli jsme se, že se druhý den sejdeme v deset hodin na nádraží a vyrazíme na několik dní na venkov, kde si všichni odpočineme od města, a že to skutečně potřebujeme. Dokonce i Edward, který zde není ještě ani rok, potřebuje na čerstvý vzduch.

                Přišel jsem pár minut před desátou s jedním kufrem, do kterého jsem ještě ráno roztržitě dal nějaké oblečení, aniž bych nad tím více přemýšlel; až nyní mě napadá, zda mám oblečení na všechny příležitosti – k večeři, na odpolední čaj či na malé procházky po okolí – a také vhodné vázanky.

                „Příteli, rád tě vidím,“ usmíval se Robert od ucha k uchu a třásl mi rukou, „neviděl jsi ty dva zamilované?“ Začal se rozhlížet kolem nás.

„Támhle,“ kývnul jsem směrem k nim hlavou, „už jdou.“ S Edwardem jsme si potřásli rukou a jeho milé jsme s Robertem políbili jemnou ručku, kterou jí nyní však zakrývala háčkovaná rukavička.

Po všech zdvořilostech, které jsme si vyměnili, jsme nastoupili do vlaku, který měl již každým okamžikem odjíždět. Uložili jsme naše zavazadla a posadili jsme se, strategicky jsem obsadil místo u okna, abych mohl nerušeně kouřit, když už jsem si nezapomněl své cigarety doma, nabídl jsem také Robertovi, který vešel jako poslední a posadil se vedle mě. Elizabeth nám říkala, jak ráda pozoruje ubíhající krajinu, takže seděla naproti mně a s Edwardem měli propletené ruce – jak nepraktické! Vyprávěli jsme si o všem možném i nemožném, všichni jsme se pokoušeli z Roberta dostat, kamže to vlastně jedeme, na jaké rozkošné místo nás chce odvést, ať jsme to na něj zkoušeli po dobrém či po zlém, stále zarytě mlčel a jen se usmíval.

                „Tak vážení,“ postavil se, „abych vás už dál netrápil – vystupujeme.“ Robert měl úsměv od ucha k uchu, sundával naše zavazadla a podával nám je. Všichni jsme měli dost překvapený a nechápavý výraz, celou dobu jsme pošilhávali z okna ven, ale stále to tam vypadalo stejně – stále tam bylo napůl zbořené venkovské nádraží, dobrá polovina písmen už měla svůj život za sebou, takže jsme stále nevěděli, kde to vůbec jsme. Zcela bez řečí jsme si vzali své věci a vystoupili z vlaku, ještě jsme se chvíli dívali za ním, jak nás opouští a nechává nás napospas tomuto místu. Jen Robert, ten ďábel, měl stále lepší a lepší náladu, popoháněl nás, abychom nemeškali, o několik kroků dál, nás čeká už takhle netrpělivý kočí. A vskutku, za zříceninou stál, vzhledem k tomuto místu, překrásný kočár s dvěma zapřaženými koňmi.

                „Pane Sandforde,“ začala nesměle Elizabeth, když jsme se posadili a pokračovali v cestě.

                „Robert, prosím,“ usmál se, „ale pokračujte, co máte na srdci?“

                „Nyní už nám povíte, kam vlastně máme namířeno?“ Najednou jsem v její tváři spatřil tvář malého dítěte, které se nedočkavě vyptává na své dárky.

                „Nikoli, drahá,“ opět se na ní usmál a sledoval stromy podél cesty.

                „Vždy je takový tajemný?“

                „Obávám se, že ano,“ šťouchl jsem do Roberta, „nechápu, jak s ním mohu vůbec vydržet!“ Všichni se začali smát a má poznámka nějakým, mně záhadným způsobem, mého přítele probrala z toho otřesného tajení.

                „Dobrá, nepočká-li to ještě pár minut, než dorazíme… Je to stará usedlost, kterou vlastníme už mnoho generací, ale jak už jste sami, velmi taktně, naznačili, leží na strašném, bohem zapomenutém místě. Takže se kdysi někdo rozhodl, že najme pár lidí, kteří se o to budou starat a občas to i vynese nějaké ty peníze, když se zde někdo ubytuje. Jsem zde sotva potřetí v životě, takže je to pro mě svým způsobem stejné překvapení jako pro vás.“

                Před námi se objevil naprosto skvostný pohled. Vynořili jsme se z lesní cesty a viděli jsme nekonečné zelené pláně a obrovské majestátné sídlo, kdybych byl neznal Roberta, začal bych se mu klanět jako králi. Na stavbě byl vidět onen zub času, o kterém nám říkal, ale přilehlá zahrada a ty louky, les, ze kterého jsme se vynořili, to vše z toho činí něco neuvěřitelně kouzelného. Myslím si, že dosti obdobně to zapůsobilo i na ostatní, protože Elizabeth s Edwardem se k sobě přestali tolik lísat a v úžasu hleděli na gotické sídlo.

                „Příteli,“ hlesl Edward jako v mrákotách, „tak toto je něco neuvěřitelného,“ ostatní jsme mu jen přikývli a pohlédli jsme na našeho hostitele.

                „Já vím, je to obrovské, rozpadlé, obklopené duchařskými historkami a pokaždé přemýšlím, jestli se této zátěže nezbavím. Na druhou stranu mít majetek v pozemcích není na škodu…“

                „Blázníš?“ Neuvědomil jsem si, svůj náhlý výbuch, „chtěl jsem říct, aby sis to pořádně rozmyslel. A pokud už to vlastníte po generace… Moment, říkal jsi duchařské historky? Inu, myslím, že už znám téma naší dnešní večerní konverzace,“ usmál jsem se na Roberta a on se na mě podíval, jako kdybych byl smyslů zbavený. Jako kdyby se v tom on sám nevyžíval. Vzpomínám si, že jsme se jednou bavili v klubu a on sám přišel se svou slabostí pro poslouchání podobných příběhů. Nejspíš je pravda, že umělci nejsou tak docela obyčejní lidé, nejednou mě napadlo, že to nemají v hlavě v pořádku – a právě proto jsou to umělci.

                Robert se nám pokoušel představit všechny sloužící, snad i strašák měl jméno, ale nebyl jsem schopný zapamatovat si jediné, beztak vše obstarával dobrák Robert. Uvedl nás do našich pokojů, kde už bylo rozestláno. Předpokládám, že podobně jednali i ostatní – vyndal jsem si jen to nejnutnější a kufr jsem nechal kufrem, abych se mohl vypravit do jedné z mnoho obrovských místností. Nedovedu říct, jestli sloužila jako knihovna, bylo tam mnoho knih, či jako tančírna, podlaha pod koberci by tomu odpovídala nebo jen jako jakási společenská obývací místnost, byla útulně zařízena, aby se dalo nerušeně posedávat a klábosit – vyvolávala ve mně vskutku smíšené pocity. Elizabeth vypadala… Vypadalo naprosto kouzelně, večerní šaty v barvě noční oblohy s jemným řetízkem na krku a vlasy vyčesanými vzhůru, kde jí jen pár neposlušných pramínků vyklouzlo, a za doprovodu Edwarda – s Robertem jsme hleděli naprosto bez dechu.

                Všichni jsme se posadili ke krbu, hostitel zaujal čestné místo v křesle napravo, Edward seděl se svou úchvatnou slečnou na pohovce a na mě zbylo místo v křesle naproti Robertovi.

                „Takže… Šampaňské na uvítanou?“ Navrhl jsem.

                „Ano, skleničku, dvě, bychom si dát mohli. Nicméně rád bych, abyste ochutnali výbornou padesátiletou whisky, pokud tedy slečna nebude proti?“ Ta jen zavrtěla hlavou a Robert se vydal pro slíbené pití, zatímco nám jeden z jeho sluhů donesl skleničky.

                Všichni jsme dostali nalito, přiťukli jsme si na vše dobré a zaplavil nás pocit štěstí. Ale přesto jsem stále musel myslet na to, co Robert říkal po cestě sem.

                „Můj milý brachu,“ začal jsem, „po cestě jsi nás navnadil jakousi duchařskou historku a já na ní netrpělivě čekám.“

                „Doriane!“ Spustil Edward, „cožpak jej nemůžeš nechat alespoň na chvíli oddechnout, vždyť si sotva sedl a ty už po něm chceš pohádky,“ odmlčel se na chvíli, aby upil se své sklenice. „Ale když jsi o tom začal – taky mě to celkem zajímá,“ usmál se a udělal psí oči – z celého srdce je nesnáším, vždy když je udělá, tak mě zcela odzbrojí a nikdo mu neodolá.

                „Dobrá tedy, pokusím se vám vyprávět můj oblíbený, samozřejmě se pokusím brát co možná největší ohledy tady na slečnu,“ podíval se na Elizabeth a připil jí. „Je to již vskutku dávný příběh, odehrál se v době, kdy tato budova měla už mnoho za sebou, byla poznamenaná válkou a bídou, ale rovněž blahobytem. Možná jste něco zaslechli, různé historky, které kolují mezi místními. Žil zde muž, jeden z mých dávných předků, který nosil jméno Ferdinand. Pobýval zde sám s věrným sluhou z Walesu a ženou z Francie, jeho rodina byla roztroušena v té době po celé Evropě, možná i dále. Byl už starý a mnoho let jej sužovala insomnie, snažil se vyhýbat se slunečnímu světlu, kvůli tomu zde byly permanentně zatažené závěsy a hořely svíce -  lidé si mezi sebou šuškali, že zde prováděl všelijaké obřady zasvěcené ale jinému bohu, nikdo nevěděl, kde je pravda.

                Jednou v noci někdo zaklepal na jeho dveře, štíhlý, vysoký, elegantně oblečený, ač značně pozadu s tehdejší módou, muž. Sluhovi, který mu otevřel, se snažil vysvětlit, že potřebuje mluvit s pánem domu v neodkladné záležitosti, Ferdinand, který již několikátou noc nezamhouřil oči, zatím scházel po schodech a pokynul svému sluhovi, aby si šel odpočinout. Sešel k muži a, měl prý vskutku vlídné srdce, chystal se mu nabídnout pohoštění a nocleh. Ještě, než mu stačil dát tuto nabídku či přivolat sluhu zpět, muž vytáhl dýku a jedinou ranou jej zabil.“

                „Ah,“ hlesla Elizabeth, „to je ale příšerné.“

                „Ještě to není konec, má milá,“ odvětil a upil své whisky, kterou nám také nalil, „ta Francouzka se s tím gentlemanem znala, hbitě mu přispěchala na pomoc a Ferdinandovo tělo skryli ve sklepení.“

                „Ano, Francouzům se vskutku nedá věřit,“ reagoval jsem a také ochutnal ten božský nápoj.

                „Co se stalo se sluhou, to nevím, o něm nikdo nemluví, ale oba dva zde žili dlouho, věru až moc dlouho, údajně víc jak půl století a stále vypadali jako onoho večera. Někdo říkal, že ten tajemný muž zná tajemství dlouhověkosti, ale nikdo se neodvažoval navštívit jej.

                Přes den se nedělo nic zásadního, ale v noci se odehrávaly nanejvýš podivné věci. Hýbaly se obrazy na stěnách, otvíraly a zavíraly se okna i dveře, bylo slyšet naříkání. Žena, která pomohla se zabitím a skrytím svého pána se utápěla ve strachu, věděla, že udělala něco hrozné a svědomí jí tížilo čím dál více. Věděla, že díky svému milenci okusila slastný pocit dlouhověkosti, ale také věděla, že takto může žít pouze na úkor jiných – zabij nebo zemřeš.

                Ferdinand prahl po pomstě, dnem i nocí bloumal po svém sídle a vymýšlel všelijaké plány, až na to konečně přišel… V okamžiku, kdy byla ta proradná žena v kuchyni, začal vrhat nože. Podařilo se mu zasáhnout ji; začala volat a naříkat, všude jí tekla krev. Netrvalo dlouho a přiběhl muž, se kterým se spolčila, aby jí pomohl, v ten okamžik postačila jedna dobře mířená rána, aby zasáhl i jeho. Potom už se jen pohodlně usadil na židli a pozoroval představení. Oba dva byli smrtelně zraněni, aby se alespoň jeden z nich zachránil, musel by zabít toho druhého – ani jeden to nedokázal a zemřeli tak oba; Ferdinand mohl konečně v klidu odejít do lepších míst.

                Nejsem příliš dobrým vypravěčem, ale doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo.“

                „Bylo to… Romantické.“

                „Jak jsi na to přišla, drahoušku?“ Zatvářil se Edward, stejně jako my ostatní, překvapeně.

                „No přeci, oba se milovali natolik, že ani jeden nechtěl žít bez toho druhého, ani jeden toho druhého nedokázal zabít,“ podívala se na nás všechny, „copak vy si to nemyslíte?“

                „Já bych řekl,“ ozval jsem se, značně pod vlivem whisky, „že na to spíš neměli sílu, že je Ferdinand zranil až příliš. Byl to již starý blázen lačnící po pomstě – odpusť, Roberte – a neodhadl míru zranění.“

                „Jistě, ale určitý náznak romantiky by tam být mohl, Doriane.“

                „Roberte! Buď stárneš a začínáš být až příliš sentimentální nebo je ta tvá whisky vskutku zázračná – věřím ovšem v druhou možnost.“

                „Pánové, jistě mě omluvíte, ale padá na mě únava. Roberte, váš příběh byl působivý a, Doriane, vaše narážky poněkud nevhodné. Edwarde, drahý, mohl bys mě doprovodit do pokoje? Stále mám ještě mráz na zádech.“

                Edward nabídl své milé rámě, rozloučili jsme se s ní a popřáli dobrou noc, já jsem si samozřejmě nemohl odpustit, díky pití, pár nejspíš nepříliš vhodných vět týkající se společné noci těch dvou. Nedlouho poté, co nás opustili, jsme ještě chvíli s Robertem konverzovali na vše, co se lásky týče, já jsem usoudil, že je to horší, než ďábel, že je to pouze něco, co kvůli několika slastným okamžikům působí neskutečnou bolest a zlo a snažím se jí vyhýbat – na druhou stranu o ní často, ve svůj prospěch, říkám ženám, které chtějí slyšet krásná slova. Robert byl poněkud zdrženlivější, mluvil se zaujetím sobě vlastním, vyprávěl mi o jakési pohádkové víle, Afrodita by se jí jen těžko mohla rovnat, ovšem ať jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi zjistit, co se s ní stalo. Když jsme slyšeli odbíjet další hodinu, rozhodli jsme se, že by nejspíš bylo opravdu na čase, vydat se také spát. Na další den jsme měli naplánovaný malý výlet.

                Už nikdy nebudu tolik pít…

                „Nad čím přemýšlíš?“

                „Ale, zrovna jsem si říkal, že už nikdy nebudu tolik pít, nedovedeš si představit, jak těžko se mi ráno vstávalo… Ale co ty, prozraď mi původ své radosti, Edwarde,“ nedovedl jsem pochopit jeho úsměv, který měl od ucha k uchu. Já sám jsem si připadal naprosto zničený a netoužil jsem po ničem jiném, než po tichém tmavém místě.

                „Elizabeth,“ zněla jeho prostá odpověď.

                „Moment,“ zázračným způsobem mě to jediné slovo dokázalo probrat, „chceš mi snad, říct, že ty a Elizabeth… Elizabeth! Dobré ráno, má milá!“

                „Doriane, nesnažte se, slyšela jsem vás,“ přes veškerou snahu tvářit se vážně se na její tvář probojoval více než okouzlující úsměv. „Ale i přes to – dobré ráno,“ přešla k Edwardovi a dala mu polibek na tvář, „i tobě, drahý.“

                Po vydatné snídani jsme se oblékli, vzali koš na piknik a vyrazili po okolí toho skvostného sídla. Všichni jsme se vesele bavili a dokonce jsme s sebou měli i ochránce – dobrmana, o jehož existenci jsem neměl do teď sebemenší ponětí. Pobíhal kolem nás, ale kdykoliv na něj Robert zavolal, přišel k němu a v naprostém klidu pokračoval v cestě.

                Našli jsme kouzelné místo pod obrovským starým dubem, do jehož stínu jsme rozložili deku. Usadili jsme se na ní a začali připravovat jídlo. Elizabeth byla opodál a dováděla s Nerem, až jsme všichni přestali s přípravami a užasle jsme se na ní dívali. Po nějaké době si toho všimla a takřka okamžitě přestala.

                „Omlouvám se, já vím, že se to nesluší, abych takto vyváděla, plně si uvědomuji, že nejsem v žádné nižší společnosti, ale…“

                „Co to povídáte, toho psa jsem nikdy takhle šťastného neviděl,“ utěšil jí Robert.

                „Víte, připomíná mi dětství, nechala jsem se unést.“

                „Vyprávějte nám o tom,“ pobídl jsem jí.

                „Doriane,“ zavrtěl hlavou Edward, „ to se nehodí, Elizabeth neměla dětství jako vy, ve velkých domech, drahých šatech a nejlepších školách v Evropě.“

                „Dáte si šálek čaje?“ Pohotově zareagoval Robert, a aniž by čekal na odpověď, všem nám nalil. Mluvili jsme o všem možném, co nás napadlo, až jsme se dostali k citlivému tématu – ženy, láska, manželství; to bylo pro mě mnohem strašidelnější, než Robertova duchařská historka.

                „Nuže, Doriane, kdy vy učiníte nějakou ženu šťastnou?“

                „Drahá,“ začal Robert vysvětlovat, „náš společný přítel učiní vždy ženy šťastné v okamžiku, kdy opustí jejich přítomnost,“ od srdce se zasmál a já si nemohl odpustit, byť malý, úšklebek.

                „Jistě, ale existuje nějaká…“

                „Víte,“ vložil jsem se do toho, „Robert má pravdu. Zcela souhlasím s výrokem pana Wilda ‚ženu máme milovat, pokud je krásná a milovat jinou, pokud krásná není,‘ mám-li být upřímný, lituji, že vás již miluje Edward – bylo by mi potěšením ujmout se toho místo něj.“

                „Doriane!“

                „Doriane!“

                „Ale pánové, snad jste si nemysleli, že mluvím vážně, chtěl jsem jen říct, že slečna Elizabeth je krásná a manželství mě děsí – umělec musí být svobodný,“ otočil jsem se na Edwarda, „ale ve tvém případě je to naopak, ty učiníš múzu svou ženou,“ lehl jsem si na záda a zahleděl se do koruny stromů. Poslouchal jsem, jak se ostatní baví už o něčem jiném, smějí se a vzápětí vážně konverzují o svých právě rozdělaných dílech a dílkách, zaslechl jsem, jak se mě ptali na mého Johna, ale to už jsem slyšel jen z velké dálky a neměl jsem ani v nejmenším chuť odpovídat, akorát by mě to probralo a já bych musel pryč z té rajské zahrady, jejíž dveře se přede mnou otevíraly.

                Vskutku kouzelné, připadal jsem si jako mrtvý, všude vládl klid a naprostá harmonie, procházel jsem se pod vysokými stromy, na kterých rostlo to nejpodivnější ovoce, k nohám se mi klaněly rozmanité květiny a nad hlavu poletovali ptáci, jejichž jména jsem neznal. Odněkud z dálky se ozýval dívčí smích a já toužil spatřit to kouzelné stvoření. Avšak vše nebylo až tak idylické, jak se mi zprvu zdálo, zpoza stromů, z úkrytu stínů vystoupil starý muž, který se mi představil jako Ferdinand, v ten okamžik mě opustila touha spatřit smějící se stvoření, místo toho jsem chtěl vědět, co zde dělá stařec z Robertova vyprávění. Vyzval mě, abych šel s ním, abychom si mohli v klidu pohovořit, jistě mám mnoho otázek a on na oplátku mnoho odpovědí. Šli jsme stále horší a horší cestou, já uhýbal před větvemi, ale on šel stále rovně a zpříma – procházel vším, co měl v cestě.

                „Doriane, vstávej,“ začal do mě kdosi strkat, „málem jsi rozlil čaj.“

                „Omlouvám se, usnul jsem.“

                „Tentokrát jsi nelovil krysy?“ Zasmál se Edward.

                „Kdepak, zdálo se mi o duchovi… Mám výborný nápad! Co kdybychom si večer oživili vyvoláním duchů? No tak, nic hrozného se stát nemůže a zajisté se pobavíme. Ještě, než se vydáme na zpáteční cestu do města, měli bychom prožít něco… Něco jedinečného, nemyslíte?“ S nadšeným výrazem jsem se na všechny podíval, ale opětovali mi pouze překvapené pohledy. „Roberte, kde je tvé nadšení pro záhady a pro zábavu? Edwarde?“ Všichni stále tiše seděli a v hlavách jim nejspíše vířilo mnoho otázek, když to mlčení prolomila Elizabeth, od které bych to vůbec nečekal:

                „Mně se to líbí,“ usmála se, „myslím, že by to za pokus stálo.“

                Ještě nějakou dobu jsme seděli venku, pozorovali, jak Nero dovádí a bavili se o tak všeobecných věcech, až se počasí rozhodlo vyhnat nás zpět do domu – již také bylo na čase, když jsme se po příchodu podívali na hodiny. Večeře voněla naprosto všude, šli jsme se tedy pouze převléknout k jídlu a po chvíli jsme se opět sešli v jídelně.

                 Po celou dobu jsme se velmi živě bavili, také se všichni smáli mému přemožení únavou – nemohl jsem se také nesmát, když o tom tak barvitě mluvili. Když jsme dojedli a dopili, navrhl Robert, abychom se přesunuli do místnosti, v jaké jsme byli předchozího večera a tam se bláhově pokusili vyvolat duchy. Nikdo z nás tomu příliš nevěřil, ale všichni jsme se těšili, že se zabavíme a možná dokonce načerpáme inspiraci ke psaní – v což jsem doufal nejvíce já.

                Zapálili jsme svíčky, které jsme rozestavěli do kruhu, našli jsme staré knihy, ve kterých byly obrázky ďábla, pekla a podobných, údajně hrůzu nahánějících, obrázků a velkým množstvím latinského textu, jemuž jsem rozuměl všeho všudy pár slov; ostatní nevypadali, že by tomu rozuměli o něco víc, ale to nebylo důležité. Měli jsme vše, co je k takovým obřadům potřeba, alespoň podle starých knih a zkušeností těch, kteří se již pokoušeli o totéž, jako my. Chytili jsme se za ruce a začali číst latinská slova z knihy, kterou jsme vybrali jako tu nejvhodnější a až na naše koktání bylo všude ticho. Najednou jsme slyšeli, jak se otevřely dveře, nikdo z nás na ně neviděl, ale všichni jsme měli v pohledu jisté očekávání.

                „Pane,“ sluha přešel až k nám, „v kolik hodin si budete přát odvoz na nádraží?“

                „V osm,“ Robert si odkašlal a sluha se otočil k odchodu, „děkuji,“ všichni jsme propukli ve smích, jako děti.

                „Výborně!“ Zvolal Edward, „umíme vyvolat služebnictvo, velmi užitečné.“ Ani jeho poznámka nezůstala bez zasmání. „Co kdybychom už šli spát? Přeci jen, zítra odjíždíme a já si potřebuji zabalit a…“

                „A věnovat se Elizabeth,“ dodal jsem s úsměvem a nepatrnou úklonou slečně.

                „Ano, to také, dobrou noc,“ kývnul na nás hlavou na rozloučenou a pomohl Elizabeth vstát a odešli. Slovo dalo slovo a s Robertem jsme šli taky spát, přeci jen – odjížděli jsme poměrně brzy, alespoň na nás, na takové zahaleče, jakými jsme my dva.

                Ležel jsem v posteli, poslouchal všechny zvuky, které nabízel noční venkov, všechny zvuky, které zanikají ve městě, je tu takový neskutečný klid, čas plyne pozvolna a nikdo nikam nespěchá. Tedy nemohu říct, že bych ve městě někam pospíchal, přeci jen – kam může, vyjma večírků, pospíchat člověk, jako jsem já? Jen sedím doma nebo v parcích a píši vše, co mě napadne, leč ne vždy to za něco stojí, spíše si v tomto směru připadám jako naprostý břídil a proč? Sám nevím, nejspíš jen na truc, nebo abych ohromil okolí, abych měl o čem mluvit, abych se dostal do jiné společnosti… Udivuje mě, že cokoliv jsem zatím napsal, setkalo se s úspěchem mnohem větším, než jsem očekával, avšak sám nevěřím, že by to vše bylo až tak dobré, možná je to jen povahou mých čtenářů, všichni jsou tak povrchní a mají tak mělké povahy… Únava mě začala přemáhat a spánek se mi vkradl do pokoje, usnul jsem jako nemluvně a až do ranních hodin, kdy se mnou začal Robert lomcovat, jsem o sobě nevěděl.

                Po cestě na vlakové nádraží jsem byl, stejně jako ostatní, stále rozespalý – ten čerstvý vzduch, na který nejsme zvyklý, nás všechny vyčerpal, nejvíce energie měl Edward, který na podobném místě strávil téměř celý svůj život. Krátce před příjezdem na nádraží jsme si začali všichni povídat a alespoň trochu jsme ožili, ovšem monotónnost drncání po kolejích, nás všechny opět ukolébala. Nebýt hluku na hlavním nádraží, těžko říct, kam až bychom dojeli. Vzali jsme si svá zavazadla a uprostřed haly se rozloučili; Edward s Elizabeth museli na zkoušku do divadla – opět se hrála jedna z jeho her, Robert slíbil společný oběd své sestře a já se vydal za dcerou lady Brackenlové.

                Koupil jsem sedm rudých růží, jedna z mála věcí, které jí vždy udělaly radost, a vydal jsem se na cestu. Vystoupil jsem z drožky o pár ulic dříve, abych se trochu vzpamatoval z té cesty, ze které jsem byl stále unavený, a abych si vymyslel nějaký důvod, proč by se mnou měla jít na oběd, pro její matku. Nějaký mladý hoch mi doslova vrazil do ruky leták, a aniž bych se na něj díval, složil jsem jej a uschoval do kapsy. Ocitl jsem se před dveřmi a napadalo mě mnoho důvodů, avšak v okamžiku, kdy je lady otevřela, mě všechny opustily.

                „Doriane, dobrý den,“ potřásla mi rukou, „co zde děláte?“

                „Já, přišel jsem kvůli pomoci od vaší dcery, zajisté víte, že mi pomáhá při psaní svými neobyčejnými…“

                „Drahoušku, vy to nevíte? Odjela se svým snoubencem, tedy teď už se svým mužem, domů.“

                „Omlouvám se,“ stál jsem v naprostém šoku, „zapomněl jsem…“ Podal jsem jí ruku, abych se s ní rozloučil, „v tom případě – děkuji a na shledanou,“ otočil jsem se a vyrazil pryč. Rozhodl jsem se, že si dopřeji dobrý oběd, jaký jsem již dlouho neměl. Zamířil jsem do svého oblíbeného podniku, kde jím pouze výjimečně, jednak pro jeho vysoké ceny a jednak pro jeho vznešenost – jsem zde pouze při významných událostech nebo když si chci udělat pouze radost.

                Objednal jsem si lehký předkrm, výtečné jídlo a skvostný dezert, během toho mi dělalo společnost jedinečné červené víno. Když jsem měl před sebou poslední skleničku, nevím, jak mě to napadlo, sáhl jsem si do kapsy a našel jsem onen poskládaný leták. Oznamoval zítřejší příjezd poutě a večerního představení divokých cizokrajných zvířat – takové věci si člověk nemůže nechat ujít, když je má přímo před sebou. Usoudil jsem, že to bude jistě zábavné a rozhodně to bude stát za naši návštěvu.

                Doma jsem dal koupené květiny do vázy k zrcadlu a vydal se do pracovny, abych pokročil s psaním. Krátce poté, co jsem usedl a vzal pero do ruky, klepal někdo na dveře, které vzápětí otevřel.

                „Dobrý den, pane,“ Howard se zlehka uklonil, „měl jste ve svém zavazadle knihu, kam vám ji mám dát?“ Dočista jsem zapomněl, na kufr, který jsem si nechal po kočím odvést až domů.

                „Můžeš mi ji nechat u postele… A dones prosím,“ v rychlosti jsem napsal dva vzkazy, oznamující zítřejší událost, čas a místo našeho setkání a podal jsem je Howardovi, „jeden vzkaz Robertovi a druhý Edwardovi, děkuji.“ S kývnutím hlavy si obě obálky ode mě vzal a jak nečekaně se objevil, tak také zmizel. Psal jsem do pozdních nočních hodin, několikrát jsem se přistihl, že si podpírám hlavu a mám zavřené oči, pokaždé, když se tak stalo, jsem vstal, párkrát se prošel po místnosti, díval se z otevřeného okna ven a nasával chladný noční vzduch. Občas jsem se zaposlouchal do rozhovoru opilců jdoucích domů, jindy jsem se pouze díval na zmlklou ulici, když začalo pršet, poslouchal jsem dopadající dešťové kapky.

                „Pane,“ jemně do mě někdo strčil, „pane, měl byste vstát.“ Otevřel jsem oči a nade mnou se skláněla paní O’Donellová, která má ve zvyku chodit mi uklízet pracovnu až kolem páté hodiny. „Pane, měl byste si jít lehnout do postele.“

                „Asi ano, děkuji, přeji dobrou noc,“ rozespalý jsem se odšoural do ložnice a jak jsem byl oblečený, tak jsem si lehnul a okamžitě usnul.

                „Kolik je hodin?!“ Posadil jsem se na posteli a až nezvykle moc živě a nahlas jsem spustil. Téměř okamžitě přišel Howard.

                „Tři jsou pryč, pane,“ v rukou držel podnos s čajem a přišel ke mně, abych si mohl vzít svůj ranní šálek. „Máte nějaké další přání?“

                „Potřebuji koupel,“ upil jsem a trochu se probral, i když mě zprvu překvapily šaty, ve kterých jsem usnul. Howard odběhl, aby mi přichystal koupel a já přešel k oknu. Chvíli poté, co jsem dopil, mi sluha mezi dveřmi oznámil, že je vše připravené. Po koupeli jsem se nasnídal, i když vzhledem k odpolední hodině by to měl být spíš pozdní oběd či brzká večeře. Oblékl jsem se, vybral jsem jednu růži z těch, které jsem předešlého dne koupil, zasunul si ji do klopy a vypravil se opět ven za přáteli na tu „velkolepou slavnost“, jak to psali.

                „Příteli, nechci se tě dotknout, ale vypadáš, jako kdybys před chvílí vylezl z postele,“ zasmál se Robert.

                „Pokud dvě hodiny považuješ za chvíli – pak ano,“ potřásli jsme si rukama a vyrazili jsme ke vchodu, kde už na nás čekal Edward s Elizabeth, pozdravili jsme se a já šel koupit lístky.

                Po vstupu bylo zajímavé hledět na přátele, Robert se tvářil, že vše prozkoumává z racionálního, vědeckého hlediska, Elizabeth byla jako dítě, kterým podle mě skutečně stále ještě je, při pohledu na cokoliv kolem nás jí zářili oči a Edwardovi při každém pohledu na ní. Já sám jsem byl unešený tím vším, co zde bylo – cikánky vykládající budoucnost z ruky, střelnice, nejrůznější zvířata v klecích a úplně nejdál stálo zrcadlové bludiště. Bez jakéhokoliv dlouhého rozmýšlení jsme se shodli, že tam zkrátka musíme jít.

                Každý z nás dovnitř vešel sám, pro větší dramatičnost, nevěřil jsem tomu, že bych se mohl skutečně ztratit. Šel jsem jako poslední, tak jsem přemýšlel nad velikostí tohoto bludiště, jistě to není mnoho, jsou to právě zrcadla, která z toho činí něco velkolepého. Vstoupil jsem a na zemi se válela těžká umělá mlha, která zabraňovala rychlému nalezení cesty ven. Slyšel jsem Elizabeth, jak se směje, Roberta, jak zaklel, když obličejem narazil do stěny a Edwarda, který nám začal předříkávat jednu ze svých básní o labyrintu, který má každý uvnitř sebe. Jak jsem se soustředil na cestu, přestal jsem vnímat ostatní, takže jsem se ocitl v naprostém tichu. Zastavil jsem se a rozhlédl se, zrcadla byla rozestavěná do jakéhosi mnohoúhelníku, jehož střed jsem tvořil já, odevšad jsem se sám na sebe díval, ale nebyl jsem to já! Každý odraz se na mě různě šklebil, žádný se nepohnul stejně jako já, dělaly si, co chtěly.

                Samozřejmě, účelem bludiště je ztratit se, ale každé bludiště má také nějaký vchod a východ, udělal jsem tedy pár kroků vpřed s nataženýma rukama, až jsem se dotkl prvního zrcadla; odraz jakoby uskočil dozadu a nenávistně na mě hleděl. Rozhodl jsem se jít po obvodě a zákonitě někde bude mezera, kudy budu moci pokračovat. S každým dalším dotekem na zrcadla se odrazy v něm stále více měnily, začal jsem si připadat jako pod závojem absolutna, ocitl jsem se někde, kde jsem být neměl. Začaly kolem mě tančit bytosti tak bizarního vzhledu, že se mě zmocňovala panika; musely mít přinejmenším deset stop, oči jim svítily a smích byl ďábelsky šílený, v tom všem jsem zaslechl hlas, který mě volal z dálky, probouzel ve mně mnoho protichůdných pocitů, nedovedl jsem se rozhodnout, zda je ten hlas dobrý nebo zlý.

                Otáčel jsem se stále dokola, uprostřed toho divokého reje, poslouchal jsem jejich kvílení a začalo mi připadat jako žalozpěv těch přízraků. Něco se mě dotklo, něco chladného a odporného – okamžitě jsem se otočil, abych viděl, kdo nebo spíš co to vlastně bylo, ale vyjma tančících přízraků v zrcadlech kolem mě, nikde nikdo nebyl. Opět se mě něco dotklo, opět jsem se otočil a vše vypadalo stejně, jako prve, vše se zopakovalo ještě dvakrát, dvakrát se mě něco dotklo a já dvakrát neviděl nic, kromě toho hrůzného tance. Až najednou jsem se přestal otáčet a hleděl jsem stále jen před sebe, a s bušícím srdcem jsem začal uvědomovat, že cítím, jak mi cosi teče po rameni, v zrcadlech nebyl vidět žádný odraz, tak jsem se se zatajeným dechem dotkl svého ramene a při pohledu na ruku, se mě jímaly mrákoty a začal se mi zvedat žaludek. Ruku jsem měl jen po letmém doteku celou od krve a to bylo právě to, co jsem cítil, jak mi teče po rameni. Podíval jsem se opět před sebe, přízraky přestaly tančit, jakoby se rozestoupily, aby udělali prostor něčemu většímu a hrozivějšímu.

                Nedovedu pochopit, kde se to tam vzalo, ale najednou to začalo přicházet, bylo to mnohem větší a mnohem hrozivější, než vše co až do teď vířilo kolem mě. Srdce mi bilo na poplach a v ústech to bylo snad mnohem horší, než na poušti. Přicházelo to s úšklebkem, který měl být nejspíš škodolibým úsměvem, tento úšklebek odhaloval dvě řady zubů ostrých jako žiletky. Příchozí monstrum roztáhlo ruce a ukázalo mi svou krvavou náruč, do které mě vábilo, slyšel jsem, jak šeptá tichý rozkaz: „Pojď se mnou.“

                Podlomila se mi kolena a bezvládně jsem klesl k zemi, avšak se zrakem stále upřeným na zrůdnosti před sebou. Začala mě pomalu pohlcovat mlha, která se stále líně povalovala po zemi. Neschopný pohybu jsem stále ležel a čím dál více pociťoval ty chladné, odporné doteky, věděl jsem, co s každým následuje, cítil jsem ty teplé pramínky téct po zádech, potom i po rukou, po hrudi – všude. Leč stále jsem nehybně ležel a s jedním z přízraků jsme si hleděli z očí do očí, až jsem tuto malou hru prohrál a zavřel jsem je první.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel jedenáct a nula