Za oponou

Napsal Vishmorth (») 16. 3. 2012 v kategorii Povídky, přečteno: 489×

A nelítostný Čas mě hltá bez ustání 
jak sněhy mrtvolu, tuhnoucí zvolna v led, 
a já se dívám s hůr, zře na kulatý svět, 
a nehledám si v něm již nikde pelech ani. 

Lavino, ráčíš mě již strhnout temnou strání?

[Ch. Baudelaire]


I. NIKDY NEVIDĚNÉ

                Jsou určité věci a místa, která mají zůstat ostatními neviděná, avšak ne vždy se to podaří, občas nějaký zvídavec objeví skulinku, jak tomu proniknout na kloub a výsledek je mnohdy úděsný – v těch lepších případech končí jen s újmou a traumatem, potom následuje šílenství a paranoidní představy, noční můry a vzdalování se realitě, která se zdá býti neskutečná, po mnoha a mnoha bolestivých dnech a nocích konečně přichází smrt v podobě nejspíše dosti šokující. Nejsou to totiž ti nebožáci, co se k ní odhodlají, nýbrž jejich blízcí, ano, tito lidé umírají rukou svých rodičů, sourozenců, přátel či milenek, ať je to tak či tak konec je vždy stejný. Tělo zmítající se v křečovitých bolestech ležící na posteli a prosící vás o pomoc, a když už se rozhodnete, stojíte nad tím ztroskotancem s nožem v ruce a jisto jistě s pohledem šílence, začne vás opět prosit, ať to neděláte, prý je to nehumánní. A pak? Následuje krátký přidušený křik a z krční tepny se na vás hrne ještě horká krev, která obíhala v jedem prosáklém těle. Nesmíte se divit, že to tak dobře vím, před mnoha lety tak zemřel můj bratr, nebyl jsem šťastný a ještě nyní mám noční můry, stále dokola vidím v jeho očích ten záblesk, tu jiskřičku říkající, že je již jako dřív, avšak také vidím sebe, jak mě cosi přiměje ukončit jeho trápení zde.

                Připadal jsem si jako šílený, viděl a slyšel jsem přímo neskutečné věci, které ovšem nikdo jiný neviděl a ani vidět nemohl, věděl jsem, co bratra sžíralo, a do nedávna jsem se obával komukoliv se svěřit. Však jednoho večera to bylo silnější než já a nedokázal jsem již jazyk udržet za zuby, tedy zašel jsem za svým dlouholetým přítelem a musel jsem se mu se vším svěřit, leč té chvíle jsem poznal, jak křehké a nevyzpytatelné přátelství může vlastně být. Vyprávěl jsem mu, jak pomateně se bratr choval a jak doslova žadonil o smrt, jak jsem mu vyhověl a jak jsem se téměř až koupal v jeho krvi, jak jsem od té doby začal vidět, slyšet a cítit zvláštní věci a jak mě cosi sleduje, vylíčil jsem mu také, jak moc se obávám dalších následků – trpělivě mi naslouchal a tvářil se velice chápavě. Za pozdních nočních hodin, pouze za svitu několika lamp, jsem se vracel domů, obloha byla plná mraků a mně nezbývalo, než doufat, že dorazím domů bez jakýchkoliv nepříjemností. Nepříjemnosti nastaly hned nazítří ráno.

                Velmi naléhavě mi kdosi klepal na dveře a já, ještě malátný, vylezl z postele, abych tomu dotyčnému vysvětlil, že v tak brzkých hodinách jsou vzhůru pouze ztroskotané existence – to jsem však netušil, že se do jejich řad budu taky moci brzy přidat. Bez jediného slova na vysvětlení se na mě vrhli a spoutali víc, než bylo nutné. Vedli mě z bytu, ze schodů a před domem jsem viděl již jen tmu a cítil zvláštní pach, ve kterém se mísily různorodé vůně, v nose mě šimraly nitky, které alespoň částečně uprchly ze zajetí pleteného pytle. Dlouho jsem vnímal zatáčky a krkolomné cesty města, avšak poté, co jsem se hlavou udeřil o cosi v blízkosti, jsem chvílemi ztrácel vědomí. Vzpomínám si, jak jsme stáli, stáli jsme dlouho a já i přes tu odpornou látku, jež jsem měl přes hlavu, cítil lehký závan vzduchu, poté mě dva páry rukou chytly z každé strany a bez jakýchkoliv cavyků mé tělo vytáhly. Nohy se bezvládně táhly za mnou po několika marných pokusech o chůzi, respektive klopýtání, potom si nevzpomínám na nic, až do doby, kdy jsem upadl či mě hodili na studenou, vlhkou zem a já pouze uslyšel zabouchnutí dveří, nevím jak, ale v tu chvíli jsem věděl, že vše bude již naprosto jinak…

                Všechny své dny až dosud jsem trávil v pološeru s malými přáteli, kteří tedy občas až tak moc přátelští zase nebyli. Skutečně nepříjemné bylo soupeřit s nimi o kus téměř nepoživatelného jídla, avšak věděl jsem, že něco sníst musím, a že jim tohoto luxusu dopřát nechci. Leč ty malé mršky byly zákeřné a věděly, že o svůj příděl budu bojovat, v takových případech se odklidily do ústraní a čekaly, až padne noc a já padnu, znaven svými myšlenkami, do říše zapomnění, alespoň na pár hodin a právě v těchto okamžicích vylézaly ze svých děr a s lačností nenasytného zvířete se na mě vrhaly. Sám už ani nevím, zda jim více chutnaly ruce, či boky; téměř neustále jsem se probouzel s do krve rozkousanou kůží a s masem překvapeně civějícím ven. V takových okamžicích se mi chtělo, každou chvílí, propuknou v smích a zároveň v nezastavitelný pláč plným bolesti a zoufalství. Neodvažuji se ani odhadovat množství takto stráveného času, leč jsem přesvědčen, že by bylo možné počítati jej v letech.

                Již od mladistvých let jsem byl racionálně uvažujícím člověkem, avšak nemohu tvrdit, že jsem neznal žádné emoce, ba naopak, byl jsem s nimi obeznámen velice dobře a velice silně jsem jakýkoliv pocit procítil, jen jsem se jím nenechal zcela pohltit a ovládnout, jako tomu bylo a je u jiných. Pokud jsem pocítil vztek a věděl jsem, že si v ten okamžik nemohu dovolit být jakkoliv podrážděný, jednoduše jsem jej ovládl, avšak ve vhodný okamžik jsem ze sebe veškerou zlobu dostal, ať to bylo procházkou v lese, četbou, vlastní tvorbou anebo jsem jednoduše ze sebe vše vykřičel. Ve většině případů, pokud se nejednalo vyloženě o extrémní návaly, jsem neměl takřka žádné potíže. Když jsem se podíval kupříkladu na své vrstevníky, jak je dokázala sebehloupější maličkost podráždit, musel jsem se nad tou situací usmívat. Leč vše se časem mění a já jsem toho jen důkazem, po těch dnech, měsících a letech zde, ve mně začalo hlodat cosi, co mi našeptávalo, že mě již některé pocity dočista opustily a ve mně se náhle probudil strach.

     Ten téměř nově objevený pocit mě trochu zneklidnil, zprvu jsem tomu nepřikládal žádný větší význam, každý se přeci bojí neznámého místa a lidí, v každém, ač třeba kdesi hluboko, je zapuštěný strach z toho, co bude zítra. Mohu-li soudit, domnívám se, že toto je jedním z nejhorších pocitů. A mě polapil s tím, že mě již nepustí. Vzpomínám si, jak se schovával v temném koutě, když jsem sám sobě, krysám a i stěnám kolem sebe namlouval, že jsem rozumný člověk, že vše má svůj důvod, své řešení, a že mě nepřemůže, Bože, kdybych byl věděl, jak pekelně se zmýlím. Začal pomalinku, velice opatrně vystrkovat svá, jak bych to nazval, chapadla – slizká, beztvará a velice přesvědčivá chapadla. Dlouho, předlouho jsem s tím bojoval, ale jak týdny ubíhaly, ztrácel jsem veškerou sílu, až jsem jen bezvládně ležel a nechal se jím lapit. Přesně v ten okamžik skončil můj dosavadní život a začal nový, nový a mnohem děsivější, život prostoupeným zápachem smrti a hnijícími mrtvolami, život naplněný strachem a zároveň nesnášenlivostí, život plný nevědomí.

                Nikdo v takovýchto místech nedokáže určit, kolik času již uběhlo, avšak já měl svůj systém, který mi v daném okamžiku přišel zcela jasný a směrodatný. Odměřoval jsem dny pomocí krys, říkal jsem si, že vždy jednou za den přijdou, aby mi sebraly jídlo, popřípadě se na mně přiživily, a tak jsem si kouskem kamene dělal čárky na zeď. Ale jako každý systém, tak i tento měl své mouchy, během „dne“ jsem mnohokrát usínal a probouzel se, po nějaké době mě neprobouzelo ani hodovaní malých spolubydlících, tedy definitivně jsem upustil od měření času a dál jen polehával. Jednou jsem ležel do klubíčka zkroucený v jednom ze dvou rohů za dveřmi, podruhé jsem se zády opíral o zeď a ony vždy zavřené dveře hypnotizoval, potřetí jsem ležel na zádech s roztaženými končetinami uprostřed místnosti. Když už jsem se dopracoval do takového stavu, začal jsem být laxní vůči pobíhajícím krysám před mou hruď, uždibujíce zbytky masa z kostí. Pokud už toho bylo ale příliš, pak jsem neváhal ani okamžik, abych prudce vstal a tu nešťastnici, která nestačila utéct nebo spadnout, odhodit – nebudu se nikterak tajit tím, že jsem jimi nejednou hodil tak, až jsem zaslechl tupý náraz do zdi a slabé, pomalu se vytrácející zapištění se stále slabším dechem, až jeden z těch několika mála výdechů byl tím posledním.

Ani Bůh, jehož jsem krátce po svém příchodu do takového strašného místa zavrhl, nemůže vědět, ba ani tušit, kolik malých tělíček se mi v rozích místnosti kupilo, občas mě přepadla myšlenka, co se bude dít, až jich bude přespříliš. Vždy jsem po několika minutách hloubání tuto myšlenku nechal viset ve vzduchu, čekajíc na vhodnější příležitost k řešení či rovnou na odpověď. Ano, v těchto místech jsem se rozhodl zanevřít na Boha, po pár dnech přemýšlení a porovnávání jsem se rozhodl, že v pekle beztak nic nezmůže, a že jsme mu my, lidé, lhostejní, jsme pro něj nic, co by se nedalo nahradit. Nač jej vzývat, prosit a žádat o odpuštění, když si stejně jen namlouváme, že nás slyší, že nám pomůže, a že se dostaneme jednoho dne do nebe? Nebojím se tvrdit, že je stejný, ne-li horší, než ten, kterého nazýváme Ďáblem – ten přijde, vezme duši a odejde, žádné velké divadlo kolem toho. Ano, rozhodl jsem se svěřit svou „duši“ Jemu. Nejsem si tedy až tak jistý, že ze mě ještě něco zbylo, jsem doslova sžíván za živa – jednak krysami a jednak jedem, který se dostal do mého těla, jedem, který je znám jako nenávist a strach. Jistě to na první pohled nejde moc k sobě, leč opak je pravdou. Ve chvíli, kdy se kolem mě ta neforemná chapadla obtočila, a zmocnil se mě Strach, probudilo se ve mně cosi dávného a hluboko skryté. Dalo by se to přirovnat k pudu, že pokud se o něco bojíme, pak to budeme za každou cenu bránit a přesně toto je můj případ – jsem sužován strachem, ale abych se ochránil před okolním světem, jsem schopný neskutečných, ba přímo odporných činů. Ďábel mi buď svědkem.

                Domnívám se, že nikdo ani z daleka netuší, na jakém místě se nachází, avšak troufám si říci, že toto místo je místem nejpodobnějším peklu. Těžko vše barvitě vylíčit, ale křik a nářek kolem, zoufalství, beznaděj a odevzdanost visící ve vzduchu, smíření se s osudem a nekonečně dlouhé čekání, které je doprovázené mučivými vzpomínkami či vizemi, hovoří za vše. Jak jsem nad vším přemýšlel a nechal se, tak jako ostatní, pohltit vlastními myšlenkami, pomalinku a nenápadně jsem přicházel o rozum a byl jsem rád za každou nenažranou krysu, která mě vytrhla z letargie. Občas se kamennou stavbou nesl zmučený výkřik, při kterém tuhla krev v žilách a i čtyřnohé potvory se raději schovávaly do stínů. Nedovedu si ani představit, co se za zdmi muselo odehrávat, že jakmile se ten zvuk donesl k lidským uším, raději by zemřel, než aby to dále poslouchal. Je to křik z těch nejhlubších míst podsvětí, z míst, kam se i samotní démoni bojí vstoupit, z míst, kde již nepomohou žádné prosby a modlitby.

                Připadal jsem si téměř jako Monte Cristo, sám, opuštěný a ztracený. Ztrácel jsem stále víc a víc naději, že bych se třeba někdy dostal opět ven a začal jsem si vytvářet svůj svět, který nikdo jiný nemohl vidět, a který se mi stal vždy bezpečným útočištěm. Vybudoval jsem jej, stal se ze mě bůh, rozhodujíc o tom, co bude a co nebude existovat, rozhodoval jsem o tom, jak má co zaniknout a jak tento můj soukromý ráj ubránit před peklem maskující se jako realita. Nechával jsem růst stromy neuvěřitelnou rychlostí do závratných velikostí a rozmanitých tvarů, ani se zvířaty jsem se nenechal ničím svazovat a nechal jsem fantazii volné pole působnosti – jen ať se předvede. Dlouhou dobu jsem do této své země prchal, nýbrž vždy jsem byl, dříve či později, vtažen zpět do pochmurného světa o čtyřech stěnách, několika krysách, vlhkosti a špíně.              

                Jednou mnou zmítala horečka a zimnice, nedokázal jsem v sobě udržet žádné jídlo či pití a nebyl jsem schopný ovládnout nesnesitelné chvění celého těla. Upadal jsem opětovně do mdlob a ani jim jsem nebyl s to vzdorovat, leč pokaždé jsem se dostal do svého snového světa, pokaždé jsem si říkal, zdali jsem již mrtvý a toto je můj ráj, pokaždé jsem se vzbudil bolestí. Do teď nevím, co se o mě pokoušelo, přisuzuji to oné vlhkosti, plísni, hlodavcům a stravě. Po několika takto strávených dnech jsem začal trpět nesnesitelnými záchvaty kašle do takové míry, že jsem v ústech cítil pachuť krve, někomu by to přišlo odporné, avšak já si na tu nasládlou chuť zvykl. Nedokáži říci, jak jsem se z toho dostal, ale byl jsem za to vděčný. Nikdy později mě nic podobného již nezasáhlo a já byl přesvědčen, že přijde-li to podruhé, pak na tomto proklatém místě zemřu, aniž by si toho někdo všiml – ovšem, kromě krys, kterým bych se nebránil.

II. KDYŽ UDEŘÍ TEMNOTA

                Obávám se stále, i dnes po těch letech, zavřít v poklidu oči, bojím se toho, co bych opět spatřil, neustále se mi navracejí ty vzpomínky na posledních pár týdnů a dní na tom podivném místě, rozsévající pouze bolest a trýznící duše těch uvězněných nešťastníků, do jejichž řad jsem patřil a vlastně stále ještě patřím. Zřejmě každý člověk vycítí ten okamžik, kdy se blíží jeho bezprostřední konec, v těch chvílích jsou lidé většinou se svými nejbližšími, vzpomínají na dobré i ty méně dobré časy, svěřují si svá nejskrytější tajemství a navzájem si odpouští přešlapy, již se za svůj dlouhý a plnohodnotný život dopustili. Tak tedy – seděl jsem ve špinavé, zatuchlé, vlhké, plesnivé místnosti s několika krysami, které mě neustále hryzaly, seděl jsem na místě, kterému nedokáži přiřadit žádný bod na mapách, ocitl jsem kdesi v neznámu, kde jsem neměl komu svěřit svá tajemství a koho požádat o odpuštění, svého jediného a nejbližšího člověka, které jsem měl, jsem pln zvrácených myšlenek zabil a díval se, jak jeho tělo opouštěl život.

                Stále a stále dokola jsem drmolil do temnoty cosi o lítosti a úpěnlivě jsem prosil, žádal, aby mi bratr odpustil, leč věděl jsem, že ne zpytování černého svědomí je už příliš pozdě a klidu nikdy nedojdu. Pološero, které mi bylo jakž takž útěchou, že život není tak černý jak se zdál být, mě opustilo a všude po mé cele se zdechlinami se rozprostřela tma. Den, dva, tři jsem s tím dokázal bojovat, nýbrž pokud člověka uvrhnete do temnoty, pouze s krysí společností a s vlastními mučivými výčitkami, brzy se zblázní. Blouznil jsem, ač byla všude naprostá tma, boural jsem do zdí a zakopával o vše, co mi přišlo do cesty, i přes tuto skutečnost jsem viděl. Neviděl jsem sice, co bylo kolem mě, v čem jsem se nacházel, ale začal jsem vidět jaksi do sebe a pohled to byl strašný.

                Když už jsem se nemohl dívat na plesnivé zdi, začal jsem chtě nechtě nahlížet do sebe, do svých nejskrytějších koutů duše. Bylo to odporné, mrtvolně černé, ale přesto se to nějakým způsobem pohybovalo a žilo to svůj vlastní život ve mně. Stejně jako je starý portrét prolezlý červy, tak byly prolezlé mé útroby něčím, co zdánlivě připomínalo ty odporné larvy. Připadal jsem si jako na pohřbu, na svém vlastním pohřbu, kde již na mém těle hodují ti nejrozmanitější a nejodpornější brouci. Přišel jsem se jako slepec, který musí být naprosto odevzdaný svému okolí, protože sám nezmůže zhola nic a právě to bylo jednou z několika věcí, jež mě dováděly k šílenství.

                Bláznovství každého z nás se projevuje jinak, avšak to mé bylo a je odporné, je plné zvráceností, že by se nemusel stydět, ani sám markýz de Sade, ač uznávám, že jeho záliba je přeci jen něco jiného, nežli mé pomatení smyslů. Od tohoto zážitku jsem neschopný trávit delší dobu v naprosté tmě, musím mít rozsvícenou alespoň jednu svíčku, než aby se ve mně opět probudil ten démon, které mě zachránil, ale zároveň mě zabíjel.

                Vše se seběhlo až neskutečně rychle a já si nejsem jistý, zda bylo vše tak, jak si pamatuji. Nedal bych za to ruku do ohně, avšak domnívám se, že skutečnost byla dosti podobná, kolikrát se mi zcela zatmělo před očima, zkrátka jsem o sobě ani nevěděl, občas mi některé scény přišly natolik děsivé, že jsem se pokoušel vytěsnit je ze vzpomínek a něco jsem si jen přibarvil, abych skutečně neskončil v depresích se svěrací kazajkou, kymácejíc se v rohu polstrované místnosti za křiku a hluku chovanců. Sám nemohu uvěřit, čeho je obyčejný člověk, jako já, schopný, dokáže z ničeho vytvořit naprosto fascinující věci, i na pokraji sil se dokáže vzchopit a bojovat do posledního dechu.

                Nevím, proč mě to nenapadlo dřív, ale v okamžiku, kdy jsem zaslechl, byť jen nepatrné, pootevření těžkých dveří, jsem jako smyslů zbavený vyběhl proti nim a s téměř až nadlidskou sílou je otevřel a právě v tomto okamžiku přichází onen první výpadek paměti. Přemáhal jsem se, dokonce se mi něco pokoušelo vnutit myšlenku, že se mi to nepodaří, leč podařilo se a já s kobky vyběhl takovou rychlostí, jako kdybych se pokoušel předhonit osud. Běžel jsem chodbou, dlouhou kamennou chodbou, kde se od stěn prosáklých věky trýzněný odrážel zvuk mých kroků a lapání po dechu. Až zpětně, když jsem nad tím přemýšlel, mi začalo vrtat hlavou, jak je možné, že až nyní jsem těmi dveřmi proběhl, koho či co jsem mezi nimi minul, jak je možné, že jsem slyšel pouze vlastní kroky, kde byli moji pronásledovatelé a co byli zač, jak to, že jsem za celou dobu neslyšel ničí slova, pouze svoje; hlavou mi vířilo nespočet otázek, na něž nejspíš nikdy nedostanu odpověď.

                Po tomto zjevně zdařilém úniku si nepamatuji nic, až do okamžiku, kdy jsem seděl kdesi v lese, kolem mě padala neprůstupná tma a já se tedy nemohl vydat na další cestu, donutila mě zůstat na místě a přenocovat. Jak už to tak v lesích bývá, odevšad se ozývalo houkání sov, které mi začalo připadat na chlup stejné, jako ony pekelné výkřiky z místa, ze kterého jsem před několika okamžiky uprchl. Bylo to všude, všude kolem mě, stále se to přibližovalo a já nebyl s to tomu uniknout, nebyl jsem schopen ani se pohnout či vydat jediné hlásky, právě padlá tma mě zcela zachvátila a zmocnila se mě, začínal jsem přerývaně dýchat, srdce mi tlouklo jako na poplach, chtělo zbaběle vyskočit z mé hrudi a prchnout pryč, dokud byl ještě čas, za to jsem jej nenáviděl, mé vlastní srdce by mě opustilo v takovém okamžiku, nechalo by své tělo bezvládně ležet uprostřed lesů napospas démonům a zvěři. Motala se mi hlava zcela neskutečným způsobem a ve spáncích jsem cítil, jak srdce běsní, že mu nedovolím a ani nemůže utéct, po několika málo vteřinách jsem tam ucítil tlak tak strašný, že se to nedalo vydržet a bezvládně jsem padnul na zem, kde jsem, jak jsem později zjistil, jen těsně o pár palců minul hlavou pařez.

                Když jsem se probral, byl jsem vděčný za svítání, za čerstvý vzduch a hlavně za svobodu, o níž jsem téměř nevěděl, jak jsem jí získal. V potrhaných kusech oblečení jsem se rozhodl vydat na dlouhou cestu, aniž bych znal její cíl, toužil jsem pouze po tom, abych našel lidi, kteří by mi trochu pomohli, ukázali správný směr a přáli mi štěstí. Nemohl jsem ujít příliš daleko a již jsem pociťoval, jak mé bosé nohy odmítají kráčet po větvích, jehličí a kamenech, bolest byla neskutečná, a když jsem se na pár chvil posadil, abych jim ulevil, nemohl jsem si nevšimnout spousty malých krvácejících ranek. Řekl bych, že téměř až spontánně mi vyhrkly slzy z očí a já je nedokázal zastavit, po nepříliš dlouhé době se opět dostavil pocit beznaděje, přemýšlel jsem o tom, zda má vůbec smysl pokračovat, co mě čeká na místě, na které dorazím a jestli nebude horším, než to, ze kterého jsem unikl. Má hlava byla plná pochybností, kterých jsem se nedokázal zbavit, snad je to přirozené, že člověk neustále pochybuje, leč mně se to v této situaci absolutně nehodilo.

                Byla to možná ruka osudu, která mě vedla nebo za to mohla intuice či to byla pouhá náhoda, avšak něco směrovalo mé kroky. Přes veškerou bolest, únavu a strach z neznáma, jsem šel stále kupředu a nic mě nemohlo zastavit – tedy do chvíle, než jsem narazil na řeku, přes kterou se evidentně nedalo přejít. Všechno mé odhodlání se rázem ztratilo jako ranní rosa a mé tělo usedlo na břeh do trávy, kde jsem přemýšlel o tom, že tato situace nemůže být tak bezvýchodnou jak se na první pohled zdá, také mě napadaly myšlenky, že jsem se ušel jistě již spoustu mil a naprosto zbytečně, že se osud, intuice a náhoda spletly a vedly mě špatným směrem, že zde pojdu hlady, únavou a určitě i podchlazením, zemřu nikým neviděn, v naprostém klidu a zůstanu zde ležet napospas zvěři a za několik let možná najdou jen mé ostatky… Když mě z pochmurných myšlenek vytrhl jakýsi podivný rachot, něco, o čem jsem věděl, že bych to měl znát, ale přesto jsem jej nedovedl k ničemu vhodně přiřadit. Seděl jsem se zavřenýma očima a ucítil jsem zvláštní teplo na rameni, jako tehdy, když se mi na něm uvelebil ten čtyřnohý tvor a společně jsme usnuli.

                Ve chvíli, kdy jsem oči otevřel, spatřil jsem člověka, muže možná kolem čtyřicítky, dalo se to jen těžko rozeznat, vzhledem ke starému a špinavému oblečení a zarostlé tváři, leč jeho vlídný úsměv mě upevnil v myšlence, že je to přítel. Podal mi ruku s nabídkou pomoci, jež se nevztahovala jen na pomoc se vstáváním ze země. Vstal jsem a stále jsem naň nevěřícně zíral, musel jsem mít zcela jistě výraz pomatence či slabomyslného jedince, jelikož se od srdce zasmál a laskavými slovy mě utěšil a vyzval, ať jej následuji – tedy neváhal jsem.

Šli jsme kousek podél řeky, až jsme se dostali k brodu, o kterém jsem si myslel, že neexistuje. Jen, co jsem ponořil bolavou nohu do ledově proudící vody, projela mnou ostrá bolest, připadal jsem si, jako kdybych se procházel po skleněných střepech. Můj zachránce, či jak bych jej nazval, si nemohl nepovšimnout výrazu v mé tváři a snažil se mi dodat sil, že v okamžiku, kdy dojdeme do vesnice, poskytne mi teplé jídlo a, prohlédl si mě důkladným a zkoumavým pohledem, oblečení, které na mě nebude viset, jako tyto potrhané hadry. Prošli jsme řekou a já se přemlouval ke každému dalšímu kroku, vždy když jsem začal polevovat, vzpomněl jsem si na peklo, které mě zlomilo a udělalo ze mě jiného člověka. Vzpomněl jsem si, jak se kolem mě obtočila odporná chapadla strachu, všechno to, co se dělo ve mně v těch okamžicích vyvolalo dávno pohřbenou zlobu a násilí.

Jak jsem se v těchto nedávných vzpomínkách utápěl, téměř jsem přestal vnímat bolest, způsobující mi každá větvička a každý mravenec, jenž nestačil prchnout. V dáli se na horizontu začala rýsovat stavení, byl jsem neskutečně šťastný, že se již konečně dostanu ven z lesa. S posledním krokem, než jsem opustil les, jsem se rozhodl, že v něm nechám všechno zlé, všechny špatné myšlenky a děsivé vzpomínky na místo, jež se nachází kdesi v jeho útrobách. Muž na mě promluvil a poslal mě do jedné chalupy stojící na okraji od všech ostatních. Stačil jediný pohled, abych celou vesnici přehlédl – bylo tam ne víc, než dvacet stavení stojících v jakémsi kruhu, později mě napadlo, že ten kruh je až přiliž pravidelný, leč význam je jistě nulový.

Seděl jsem před kamny, která se pomalu rozehřívala, a v rukou jsem držel šálek s horkým čajem, užíval jsem si tento moment, je to téměř jako kdyby to bylo poprvé – jen těžko si lze vzpomenout, kdy jsem takovýto okamžik zažil naposledy. Žena toho muže, jenž mi bez jediného zaváhání nabídl pomoc, na mě oproti němu hleděla z části nedůvěřivě a z části s lítostí nad mým zničeným zevnějškem, naštěstí neviděla také do mě.

III. LOVEC VZPOMÍNEK

                Na druhý den ráno jsem se oblékl do darovaného oblečení a vyšel ven, abych si důkladně oplatit. Přemýšlel jsem, kde se vlastně nacházím, našel jsem sice lidi, avšak nevím o nic více ani o nic méně, než když jsem prchal z temného vězení. Zamýšlel jsem se také nad tím, proč se mnou téměř nikdo nemluví, měl jsem pochopení pro to, že lidé moc nedůvěřují cizincům a obzvláště takovým, jakým jsem já – celé tělo pokryté jizvami od krys, zarostlý a špinavý obličej, i přes veškerou snahu si jej omýt, v očích mi však stále zůstávalo ono šílenství z let věznění. Však jsem rád, že se mi nějakým způsobem podařilo prchnout a hlavně hluboko v sobě pohřbít ono odporné, zvrácené násilí, jímž oplýval i de Sade, leč přes veškerou skutečnost jsem se v něm začal vyžívat a užívat si trýznění, ačkoli se jednalo jen o hlodavce.

                Zahlédl jsem několik lidí, kteří mi věnovali pouze letmý pohled, ze zdvořilosti; řekl bych, že by raději dělali slepé a hluché, než aby se mnou měli cokoliv dočinění, avšak vrtá mi hlavou, proč tomu tak je? Jsem snad nějaké monstrum, co má v úmyslu všechny uprostřed jasné noci za svitu hvězd povraždit a utéct s jejich majetkem? Ne. Nebo ve mně snad vidí zločince či šílence, jenž byl zavřený tak dlouho, že se mu začaly vytrácet všechny vzpomínky na barevný a veselý svět a zná pouze šeď, pesimismus a vůbec je takřka velmistrem pochmurnosti. Ne! Nemohou přeci vidět to, co se snažím, zapomenou na stranu jednu, ale na stranu druhou si i vzpomenout a přijít na to, co se vlast stalo.

                Po takto strávených několika dnech, kdy jsem se zotavoval a nabíral dostatek sil na další putování, jsem zaslechl věci, které mým uším nebyly souzeny. Mezi lidmi se jako vlivem jakýchsi vyšších sil rázem rozmohlo tiché špitání o neznámém, který uprostřed noci vydává uši mučící výkřiky a během dne bloumá mezi domy, pohroužen do myšlenek, představ a povídajíc si sám se sebou. V ten okamžik mi bylo víc než jasné, že každým dnem navíc, stráveným na tom místě, přidělávám všem stále více pochybností a starostí. Jen, co mi to stav umožnil, jsem si sbalil pár věcí, které mi dobrosrdečný muž daroval, bylo mezi nimi ještě pár kusů oblečení na chladné dny a hlavně nůž, který se mi stal dobrým společníkem, a vydal se na cestu, aniž bych věděl kam a kudy jít.

                Vydal jsem se kupředu a nad ničím napřemýšlel, až do okamžiku, kdy se začalo stmívat a já byl stále uprostřed ničeho. Neměl jsem žádnou představu o tom, co chci dělat ani o tom, kam se chci dostat. Našel jsem si na první pohled příjemné místo, kde by se dala přečkat noc, a i přes to, že se mi příliš nechtělo trávit ji opět venku, neměl jsem moc na výběr. Pokusil jsem se odstranit všechny větvě a kameny, které by mi znepříjemňovaly spánek, a ulehl jsem, toužil jsem po tom, abych co možná nejrychleji usnul a probudil se až ráno. Neznám nikoho, komu by se jeho přání plnila, a ani já nejsem takovým šťastlivcem, dlouho do noci jsem se převaloval z boku na bok a snažil se vyhnat z hlavy vše, co se mi do ní s postupující tmou vloudilo.

                Měl jsem zavřené oči, ale viděl jsem všude kolem rudou, pomalu tekoucí, krev. Stál jsem nehnutě, byla všude kolem mě. Připadal jsem si jako na ostrově, krev se stále přibližovala a chtěla mě pohltit, stáhnout do hlubin, měl jsem v ní utonout… Chtěl jsem v ní smočit ruce, připadal jsem si jako zvíře, z ničeho nic jsem po ní začal toužit stejně, jako toužila od samého začátku ona po mně. A náhle se to stalo – vše zmizelo a já viděl něčí tvář, tvář zkřivenou bolestí a v očích pochopení a odpuštění. Začal mě sžírat strach z toho, co jsem právě viděl a ani po otevření očí to nezmizelo, ačkoliv všude kolem byla tma, občas se ozvalo zahoukání sovy, stále jsem několik okamžiků viděl tu tvář, přes kterou se zuřivě hrnula ještě teplá krev. Seděl jsem politý ledovým potem s tak rychlým dechem, jako kdyby mě celý den něco honilo.

                Pokusil jsem se opět usnout a osud ke mně byl milosrdný – podařilo se mi to během několika krátkých chvil, nicméně jsem nevěděl, co mě bude čekat v zemi snění. Věděl jsem jistě, že je to jen sen, ale nemohl jsem jej ovládat, ani se z něj probudit, tak jsem se ze všech sil snažil dočkat rána. Bylo to nekonečné, kolem mě bylo Nic, byl jsem obklopen velkým, nikde nekončícím bílým ničím. Kolem sebe jsem slyšel spoustu hlasů, kterým jsem ale nebyl schopen porozumět. Proklínal jsem svou mysl, proklínal jsem osud, svět a život, že jsou tak krutí. Dal bych nevím co, za svůj předchozí sen, kde jsem se utápěl v krvi. Po tolika letech v temnotě, kde nikdo a nic není, jsem se ocitl opět uprostřed skutečné nicoty, dříve mi dělaly společnost alespoň ty krysy, však zde nebylo ani to.

                Vzbudil jsem se konečně chvíli před svítáním, ve chvíli, kdy je noc nejtemnější a zlo má poslední možnost svést někoho na scestí. Seděl jsem jako malý vyděšený hoch a čekal, kdy slunce vyleze zpoza kopců. Začalo se mi vybavovat mnoho věcí, které jsem prožil, a které jsem možná prožil. Na náladě mi to moc nepřidalo, ale bylo to něco, co mě dokázalo na okamžik zbavit strachu, který se mě již dávno zmocnil a s ním i určitá krutost, jež jsem se snažil sebevíc potlačit.

                Jen, co jsem mohl, vydal jsem se opět na cestu, abych konečně opustil tento zvláštní kraj, kde jsem strávil víc času, než se mi zamlouvalo. Přemýšlel jsem, co znamenaly ty sny, které mě málem přivedly k šílenství, přemýšlel jsem, kdy, kde a jak jsem se dostal do styku s větším množstvím krve, čí byla ta tvář. Bezpochyby jsem si byl jist, že bych ji měl znát, její pohled to říkal, ona mě znala, proč já si nemohl vzpomenout? Potlačil jsem snad na ni vzpomínku? Nebyl jsem si ani zcela jistý, kým jsem byl, než jsem se sžil s temnotou. Vzpomínal jsem si na muže, který měl přívětivý pohled, na bolest, na několik silných mužů, kteří mě někam táhli… Ale nedokázal jsem to spojit, nevzpomínal jsem si, kdy jsem začal na vše zapomínat.

                Po několika ušlých mílích v lese a trávě, jsem narazil na cestu, neváhal jsem ani okamžik a vydal se po ní, byl jsem přesvědčen, že mě musí někam dovést. Šel jsem stále s pocitem, že někdo nebo něco je zamnou, pronásleduje mě to, ale nechce, aby to viděl. Občas jsem zrychlil krok v naději, že tomu uniknu, jindy jsem zpomalil, usadil se na okraji a pozorně se rozhlížel, zdali to neuvidím – marně. Napadalo mě mnoho teorií, co by to mohlo být, dravým zvířetem počínaje, až po pomateného šílence z vesnice, kterou jsem opustil. Když jsem byl opět na cestě, zabavil jsem svou mysl tím, že jsem přemýšlel, jak bych jednal v různých situacích, podle toho, kdo by byl za mnou.

                Dva dny v kuse svítilo na obloze slunce a ani jeden mrak mi neposkytl na pár okamžiků stín při putování. Když jsem opět chvíli seděl, abych si odpočinul, zabořil jsem obličej do dlaní a sám sebe přemlouval, abych to nevzdával, když jsem se potom na ruce podíval, byly od krve. Snažil jsem se je otřít do oblečení, trávy, ale nic nepomáhalo, vypadaly pořád stejně. Do očí se mi vhrnuly slzy a já nebyl s to je zastavit, ani jsem se o to nepokoušel, byl jsem na pokraji zoufalství, šílenství a možná i smrti. Nedokáži říct, zda jsem takto zbídačený seděl uprostřed cesty pár minut, hodin nebo zbytek dne, ale když už jsem byl zoufalým nářkem natolik vyčerpaný, že jsem nebyl schopen dalšího kroku, doslova jsem se odplazil na okraj cesty, kde jsem dál bez hnutí ležel a střídavě se díval na oblohu, na zem anebo jsem měl zavřené oči.

Viděl jsem, jak slunce mizí za horizontem a na obloze se začínají objevovat konečně mraky. Téměř okamžitě se spustil déšť a já dál ležel, nebyl jsem schopný ničeho. Po chvíli jsem byl naprosto promoklý a zmrzlý, téměř silou vůle jsem se dostal někam, kde jsem byl jakž takž v suchu a chráněn až do rána, kdy jsem se chtěl opět vydat na cestu, nevím čím a jak, ale nějak mi to dodalo opět sílu. S novým odhodláním jsem vyrazil a říkal si, že už se nikdy později takovýmto způsobem nesložím a nepropadnu beznaději, ať se o mě bude pokoušet sebevíc.

Těžko říct, jak dlouho jsem šel, přestal jsem opět věnovat času jakoukoliv pozornost, když se šeřilo, šel jsem si lehnout někam, kde bych mohl nerušeně odpočívat, často se mi vracel sen, kdy jsem se topil uprostřed krve, ale zároveň jsem po ní lačnil. Ráno jsem se probouzel zpocený a na pár chvil zcela zmatený. Přemýšlel jsem nad tím, jestli touto cestou někam dojdu, za jak dlouho a co mě tam bude vlastně čekat.

Vzpomněl jsem si na bratra, moc jsem si toho nevybavil, ale věděl jsem, že jej někde mám. Náhle mi začalo vše zapadat do sebe, ponuré místo, ze kterého jsem unikl, sny plné krve a tyto vzpomínky – jak jsem jen mohl zapomenout?! Znovu vidím živě před sebou vše, co se dělo, sic nedokáži přesně říct, co tomu předcházelo.

                Myslím, že jsme se kvůli něčemu pohádali, bohužel má mysl je již natolik poničená, že nejsem s to, dát vše souvisle dohromady. Pamatuji si, jak vykřikoval, abych jej raději zabil, než aby… Nějak se mi zatmělo před očima, sáhl jsem po nedaleko ležícím noži a v okamžiku, kdy se takřka vůbec nemohl bránit, jsem mu prořízl krční tepnu, hleděli jsme si přímo do očí a mně stále nedocházel můj strašlivý čin. S posledním výdechem se v jeho umírajících očích objevil jakýsi náznak odpuštění – snad? Jak jsem nad ním stál a, nejen, po obličeji mi stékala jeho krev, zavřel jsem oči a mohu odpřisáhnout, že jsem viděl přesně takovou rudou oponu, která je v divadlech, za ní však byla Charlesova tvář, jež na mě upřeně hleděla, bylo mi z toho na jednu stranu strašně a chtěl jsem okamžitě otevřít oči, na stranu druhou jsem se bál, co uvidím. Nějakým způsobem jsem se vypotácel z místnosti, kde se udála ona děsivá zrůdnost, nejsem si zcela jist, jestli jsem vyšel z bytu, či sousedé slyšeli křik a vtrhli dovnitř, na nic si nevzpomínám. Potom pouze vím, že mne velice pevně uchopily dva páry rukou, přes hlavu mi cosi přetáhly a posadili mě někam. Nějakou dobu jsem vnímal cestu, jak zatáčíme, jak kola skáčou po kamenné cestě, ale pomalu jsem ztrácel vědomí. Od té doby jsou mé vzpomínky jen útržkovité – opět mne vytáhly ven, z ničeho nic jsem se ocitl v nějaké budově a opět jako mávnutím kouzelného proutku jsem pocítil, jak mne dosti nevybíravě vhodily do mě již tak důvěrně známe místnosti zamořené plísněmi, krysami…

Drahý pane či paní,

                věřte mi nebo ne, ale skutečně Vám nechci působit jakékoliv nepříjemnosti, proto mě také mrzí, že zrovna Vy najdete takovouto spoušť.

                Dlouho jsem přemýšlel nad posledními lety svého, ne zrovna správného, života. Ano, na mých rukou je bratrova krev a nyní, když se mi jakýmsi způsobem podařilo ucelit si ony vzpomínky, nejsem si jist, že s nimi dokáži žít. Nebudu Vám zde detailně popisovat, co vše jsem prožil a zažil, leč prosím věřte mi, že muka by to byla zcela nesnesitelná – i pro někoho takového, jako jsem já. Jsem přesvědčen, že nikdo mou nepřítomnost postrádat nebude, co víc, možná se některým i uleví.

                Nechci se zpovídat, myslím si, že co se stalo, se možná dozvíte od jiných, možná to nebudete chtít raději ani vědět, jelikož samotná zmínka o vraždě dokáže dosti nastínit situaci.

                Nemám moc věcí, které bych rád řekl, abych takzvaně ulevil svému svědomí, to se stalo v posledních dvou dnech. Majetek již také skoro žádný nemám, nemám ani nikoho, komu bych jej daroval. O řádný pohřeb na kostelním hřbitově jsem nikdy moc nestál a vím, že jej ani míti nemohu, nechť jsem hozen klidně divoké zvěři.

                Nyní, Démoni propasti již čekají na mou hrdost…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a nula