Noc

                Otevřel jsem oči, všude vládne tma a ticho, opět jsem se probudil uprostřed noci, opět mě čeká nebezpečné probírání se vlastními myšlenkami. Dokud nebude ráno a já vyčerpán nevyjdu na ulici, abych si zařídil vše potřebné, nemohu dělat nic. Cítím všude Jeho přítomnost, cítím Jeho pohledy z temných koutů a vím, že čeká jen na vhodnou příležitost, aby konečně po dlouhém čekání dosáhl svého – nemohu to připustit! Noc co noc, stejně jako je tomu nyní, vymýšlím i já své plány, leč žádný se mi nepodařilo úspěšně uskutečnit.

                Mou mysl náhle naplnily nejrůznější představy o tom, co se za několik chvil může stát, kdesi na druhém konci pokoje jsem zaslechl tichý, téměř až nepatrný, šramot. Jakýkoliv zvuk, který se ozve do ticha, je děsivý, vše je nepřirozené, zlé a zákeřné; brousí si to na mě své už tak dost ostré drápy, chce mě to chytit, zničit a zabít. Už se nikdy nenechám tak hloupě napálit! Obmotalo to kolem mě svá silná a slizká chapadla, škrtila mě, hrdlo se mi sevřelo, byl jsem ochromen hrůzou a neschopen čehokoliv, zachránilo mě až svítání. Ach, ty paprsky zahánějící zlo zpět do svých tmavých děr, co bych si bez nich počal.

                Jsem si jist, že obchází kolem mé postele; nejsem žádný hlupák a provedl jsem náležitá opatření – kolem postele jsem nasypal sůl od jakéhosi zenového mistra, bohužel se nedá s mým problémem zatím učinit nic jiného.

                Nevím, jak to vypadá, občas o tom přemýšlím, ale ač je má fantazie dosti omezená, nepochybuji o tom, že slovo „strach“ získává nový rozměr. Vím, že se do mého pokoje vkradla bytost, bytost zajisté velice neobvyklá a pro vědce neznámá, bytost objevující se jen ve starých a dávno zapomenutých legendách, avšak lidský rok sužuje od nepaměti a nedopřeje mu klidného spánku.

                Neustále poslouchám tikot hodin nacházejících se v kuchyni a doufám, že nezbývá již moc času do svítání. Toužím vstát z postele a rozběhnout se pryč, tak moc po tom toužím. Musím svou touhu přemoci, nemusel bych mít již takové štěstí jako naposledy.

                „Vím, že tu jsi!“ Sám sobě se nestačím divit, proč jsem na Něj promluvil?! Nejspíš mě skutečně připravuje o rozum. Ne, jen to ticho je nesnesitelné, ticho a napjatě čekající uši až zachytí sebemenší zvuk.

                Kolik ještě takových nocí budu muset prožít, jak moc bude trápit mé tělo, které noční bdění zabíjí a duši, která je tako na pokraji pádu do temnoty – věčné temnoty.

                Svítá…

__________________________________________________________

pozn.: Podle češtinářky je to až moc "fantasy," tak nevím :)