Dopis

Napsal Vishmorth (») 15. 6. 2012 v kategorii Povídky, přečteno: 467×

Vážený pane, vážená paní,

vím, že mne neznáte a já neznám Vás, avšak i přes tuto drobnou překážku mi dovolte, abych Vám mohl říci pár slov. Prosím Vás, buďte alespoň na pár chvil mým čtenářem, mým přítelem či přítelkyní, která vyslechne mé trápení. Snažně Vás prosím o laskavost, které se mi nedostalo za života, a tak nyní, posaďte se pohodlně do mého oblíbeného křesla s rozkošným výhledem na zahradu, vždyť já již nikam neuteču, budu se dál mlčky pohupovat uprostřed pokoje, leč vědomí, že na pár chvil získám spřízněnou duši, mi dopřává klidu.

                Drahý čtenáři, nepochybuji o tom, že žijete jistě velmi společenský život po boku ženy či muže, kterého milujete – nebo se tak alespoň tváříte pro zachování určité úrovně. Také já jsem trávil mnoho času po boku jedné dívky. Byla vskutku půvabná, zosobněná ctnost, byla andělem, který mi spadl z nebe. Nemohl jsem však tušit, že její odchod bude stejně tak nenadálý jako příchod, ale to bych předbíhal. Je tomu pár let nazpět, kdy nastal určitý zlom v mém životě, a byl jsem postupem času dohnán k tomuto činu.

                Blížil se konec léta, dny začínaly být pochmurnější a deštivější.  Nemohu si nijak stěžovat na počasí ani na nic jiného. Horko je mi nepříjemné a barvám příliš neholduji – můžete mě považovat za konzervativního podivína, leč mělo to své důvody, které však nejsou nijak podstatné pro můj malý příběh. Návštěvy ke mně chodily jen zřídka kdy, samozřejmě až na pár přátel, se kterými jsem nad sklenkou fine-champagne polemizoval o různých zbytečných, ale zajímavých, možná trochu… Zkrátka to byly pouhé nesmyslné úvahy o životě, ženách, pití, penězích, dobrém jméně – ale co bych Vás unavoval vyjmenováváním našich věčných témat k rozpravě. Jistě se Vám zdá, že se stále nedostávám k jádru věci, ale vězte, že kdybyste byl či byla na mém místě, kdy by Vás dělily jen minuty od smrti, jistě by to vypadalo dosti podobně.

                Dny ubíhaly, já občas zašel do společnosti, ať již na večeři k přátelům či do klubu, leč téměř po každém větším večírku jsem odcházel velmi rozmrzelý. Téměř pokaždé někdo z mých přátel veřejně oznámil své zasnoubení. Téměř pokaždé se ještě jednou či dvakrát se mnou a s ostatními sešel, aby se pobavil a pak již víckrát ne – věnoval se své choti. Tímto způsobem jsem o všechny své přátele přišel. Ano, občas jsme se sešli, vyslechl jsem, jaké je to být ženatý, nikam sami nejdou, a když ano, pak je jejich milé vyslýchají kde a s kým byli… Všichni mi říkali, že bych se měl také usadit, jakýsi kodex či nepsané pravidlo to říkalo – těžko říci. Vždy, když jsme se konečně dostali k mému moralizování a rozmlouvání stále častějších návštěv klubů, nebudu si na nic hrát, moc si z toho nepamatuji, tou dobou jsem byl většinou již naprosto na mol.

                Jednoho dne jsem potkal slečnu, všichni mi říkali, že bych ji neměl nechat odejít, měl bych s ní začít nový život. Ano, nový život jsem s ní skutečně měl, přestal jsem se budit uprostřed nocí, nepodléhal jsem úzkostem či jiným, neskutečně trýznivým pocitům. Trávili jsme spolu téměř každý den i večer, navštěvovali jsme divadla, procházeli se v parku a stala se mým přítelem, se kterým jsem se bavil o oněch zbytečných a nerozumných věcech. Nehleděla na mě nijak zvláštně, ba naopak, měla pro všechny mé úvahy pochopení a kolikrát je sama ještě stupňovala. Byl jsem šťastný, nepotřeboval jsem nikoho jiného. Prý to byla láska, říkali, ale tu jsem choval ke zcela jiným věcem.

                Dny se měnily v roky a mně se nezdálo, že by se mělo cokoliv měnit. Bydlela u mě, hned ve vedlejším pokoji, byli jsme si blízcí, jako bratr a sestra či dlouholetí přátelé. Snad dva roky uplynuly, za okny opět začínal šedavý podzim a na mě začaly přicházet chmury, nevěda proč. Noci se zdály být nekonečné, mnohokrát jsem se budil, přecházel jsem po pokoji… Dostal jsem se až do stádia, kdy jsem raději nechodil spát vůbec, abych se vyhnul nočním můrám a tíživému pocitu uvnitř mě. Bál jsem se, že bych své přítelkyni způsobil špatnou náladu, měl jsem rád její smích. Bavili jsme se o úrovni vědění a učení, o Moliérových hrách a osudu Macbetha, polemizovali jsme nad životem lidí s tak uboze mělkou povahou… Obdivoval jsem její znalosti a moudré myšlenky, líbilo se mi, že když jsem se necítil dobře, bez cavyků šla pro láhev whisky a společně jsme upadali do alkoholového deliria, leč ona věděla, kdy přestat a vždy se o mě postarala; odvedla mě do pokoje, převlékla a uložila do postele, následujícího rána o mě též pečovala. Nebyla jediná věc, která by mi vadila, nic, k čemu bych měl sebemenší výhrady.

                Přišel večer, kdy jsem byl unavený, omluvil jsem se za svůj brzký odchod a odebral se do svého pokoje a ač jsem se sám divil, v mžiku jsem usnul. Zdál se mi jeden z těch příšerných snů, kdy jsem se ocitl v jakémsi pekle mezi neskutečnými bytostmi. Nemohl jsem se probudit, nemohl jsem nikam uniknout. Kamkoliv jsem se vydal, tak jsem byl pronásledován, snažil jsem se bránit, jak jen jsem mohl, leč vysilovalo mě to až příliš. Náhle jsem odkudsi z velké dálky uslyšel rámus, který jsem nedovedl k ničemu známému přiřadit.  Upadl jsem doprostřed neskutečně černé temnoty, vnímal jsem pouze onu zákeřnou tmu, ve které se skrývala sama podstata zla.

                Nevím, jak dlouho jsem bloudil tím ničím, ale byl jsem rád, že jsem konečně otevřel oči a spatřil jsem kolem sebe ty tak běžné a známé věci – sklenici s vodou na nočním stolku, knihu vedle ní, starý obraz s panoramatickou krajinou, krev. Netušil jsem, jak se mi dostala na postel a na ruce a dost mě to vyděsilo. Nejprve jsem přemýšlel, jestli si ze mě má přítelkyně nedělá pouze blázny, ale tohle mi k ní nesedělo, nakonec jsem zůstal u myšlenky, zda jsem se včera nějak nezranil, což by bylo dost možné, nestalo by se to poprvé, pokládal jsem to za nejpravděpodobnější možnost, popravdě – vše mě bolelo. Vylezl jsem z postele, aby se šel opláchnout a říci své spolubydlící o mém dalším strašném snu. Klepal jsem na její dveře dobrých několik minut, ale nedostávalo se mi žádné odpovědi.

                Opláchnul jsem se a oblékl. V tuto dobu jsem již přestal dbáti na dobré vychování a poté, co jsem nedostal odpověď ani na své další naléhavé klepání, jsem vstoupil. První mě upoutal neskutečný nepořádek, skříně byly otevřené, věci vyházené a na zemi ležela má drahá společnice, byla k nepoznání. Košili, ve které spávala, a která byla původně bílá, zdobily rudé květy, bylo jich příliš mnoho, než aby to mohla přežít. Přesně v tento okamžik jsem dostal odpověď na svou otázku ohledně krve v posteli, nicméně vyvstala další a mnohem naléhavější – co teď?!

                Začal jsem panikařit, zohavené tělo jsem následující noci dopravil za město (mnohokrát jsem chtěl propuknout v pláč, avšak kromě jediného okamžiku, se mi dařilo ovládat se) a zakopal pod starý dub. Po této dlouhé, náročné a ohavné práci jsem se chtěl pomodlit za její a svou duši, ale slova mi začala váznout v krku, a tak jsem na zem položil pár květin rostoucích okolo a vydal se na zpáteční cestu k domovu, kde mě čekal ještě konečný úklid celé hrůzy.

                Všechno oblečení jsem spálil a co jsem mohl, to jsem vyhodil. Kdykoliv jsme si povídali, nikdy se ani slovem nezmínila, o přátelích či rodině – o nikom, kdo by ji mohl postrádat, což se mi na jednu stranu zdálo smutné, ale náramně mi to přišlo vhod. Dny, týdny, měsíce a nakonec i roky plynuly dál a já začal pomalu zapomínat, přestal jsem mít strach z toho, co jsem spáchal. Svým přátelům jsem řekl, že odjela za rodinou a dál se nikdo nevyptával. Přestože jsem od té doby nevkročil do jejího pokoje, strašných snů a nočních můr jsem se ani tak nezbavil, ba co víc, byly mnohem strašlivější, doháněli mě k šílenství. Nikdy se nejednalo o nic konkrétního, až do nedávna…

                Hledal jsem knihu, kterou jsem již dlouho nedržel v rukou a toužil jsem si ji přečíst, ale jak strašné bylo moje zjištění, že se nachází v pokoji, kterému jsem se snažil vyhýbat. Inu, stalo se to již dávno a jdu si pouze pro knihu, říkal jsem si. Nebyl jsem tam ani minutu, přesně jsem věděl, kam jsem vše před časy uložil, a tak jsem dobu nutnou k trávení v té místnosti zkrátil na minimum. Poté, co jsem zavřel dveře, jsem se musel trochu pousmát nad tím, jak jsem byl pošetilý, když jsem se bál vzít si svou knihu, vždyť je to jen pokoj, nic víc. Celý zbytek dne, než jsem ulehl do postele, jsem si užíval četbu.

                Ocitl jsem se v zemi stínů, alespoň tak mi to připadalo, nikde nebylo živé duše – až na tu mou, pokud tedy živá byla. Měl jsem pocit, že na mě za každým rohem číhá něco neskutečného, něco děsivého a něco, co mě dočista zničí, měl jsem pocit, že to čeká pouze na mou slabou chvilku, aby to na mě mohlo vyskočit a polapit mě – nechtěl jsem se jen tak lehce dát a byl jsem nanejvýš obezřetný. Okolo mě se začaly ozývat neskutečné, uši drásající, zvuky.

                Probudil jsem se zpocený a udýchaný. Ležel jsem v posteli, nebyl jsem dlouhou dobu schopen pohybu, nevím, jak bych to vysvětlil, ale cítil jsem se strašně, věděl jsem, že jsem se dopustil ohavného činu, ač jsem nevěděl jak a proč. Postupem času jsem začínal trpět halucinacemi a přeludy, nedokázal jsem rozlišit realitu od výtvorů mé fantazie. Slyšel jsem její hlas, ale nebyla to žádná slova, kterými by mi mohla ublížit, ne, bylo to mnohem horší – slyšel jsem jen její nářek utápěný v slzách způsobených bolestí. Dokázal jsem ležet celé dny v trýznivých křečích, na rukou se mi objevovala krev, kterou jsem se snažil tak důkladně smýt, až jsem si dočista rozdrásal kůži.

                Snažil jsem se s tím nejprve bojovat, udržoval jsem se pod vlivem nejrůznějších léků, které mi však vůbec nepomáhaly, ba naopak, začínal jsem vidět peklo, alespoň tak jsem ono místo z vidin nazval. Pokoušel jsem se také všechny problémy zapít, leč jejich plavecké umění je bohužel až příliš dobré. Dělal jsem vše, vše, abych se toho zbavil…

                Dnešního rána jsem vešel do jejího pokoje, usadil jsem se na židli a rozhlížel se kolem. Vše vypadalo jako tehdy před lety, než jsme se poznali, místnost sloužila jako pokoj pro hosty. Přemýšlel jsem nad všemi šťastně strávenými chvílemi, přemýšlel jsem, jak se to vlastně mohlo stát…

                Mám-li být upřímný, mám-li toto brát jako svou poslední a jedinou zpověď – nevím, co se stalo. Do teď zhola nic z toho nechápu. Celý tento malý příběh jsem napsal v jejím pokoji, aby viděla, že jsem toto opravdu nechtěl. Až teprve tento svůj epilog píši zde – kde jste mě také našel či našla. Na stole najdete narychlo načrtnutý plánek, na kterém je vyznačené místo, kde se nachází její tělo – zaslouží si řádný pohřeb, byla pro mě mnoho a toto si nezaslouží.  Jistě mnou budete opovrhovat a zatracovat mě, avšak prosím Vás ještě o jediné – odpusťte mi.

S nejhlubším zármutkem

Thomas Shaw

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a dvě