Černé srdce

Napsal Vishmorth (») 6. 10. 2012 v kategorii Povídky, přečteno: 467×

29. září

                Ke všemu jsem jaksi laxní, k mnoha lidem – po citové stránce – bezohledný, moje tělo a moje duše přestávají být jedním, chtěl bych se jich obou zbavit. Proč bych se měl snažit, co mě čeká? Zhola nic – velké černě věčné nic. Chuť k jídlu mě také pomalu opouští, stejně tak, jako chuť pít. Bloumám po prázdném domě, po prázdných ulicích, spím kdykoliv se mi zachce a jen tak, ze dne na den, žiji a přežívám, aniž bych věděl proč a jak dlouho ještě. Nic mě nebaví, nikoho nechci vidět, s nikým se nechci bavit, toužím po své samotě a svém tichu, které mě zároveň ničí a zahánějí do úzkých. Pokoušel jsem se malovat, psát, snažil jsem se najít jakoukoliv práci, ač peníze nepostrádám, leč nic, ani ženy, jak někteří kdysi žertovali, mě nedokáže vyrvat se silných chapadel beznaděje, které mě dusí…

                Pomalu se všude vkrádá večer a vše zlé a špatné ví, že za pár chvil bude mít opět rej, už se nebudou muset skrývat ve tmavých koutech, kam se ani sluneční svit neodváží. Nechci zemřít, ale ani takto žít – nevím, co mám dělat, za kým mám jít, aby mi poradil, aby mi pomohl – za kým? Jsem vystaven božím prokletí, při modlitbách mi chybí víra i Bůh, ke komu se mám tedy obrátit, když ne k němu?

                Tma vše neúprosně pohlcuje, nic se před ní nemůže zachránit; rozsvěcím několik lamp, aby nepohltila i mě – mám z ní strach, z tiše se kradoucí tmy, která zabíjí vše, co jí přijde do cesty. Nalévám si další sklenici vína, abych se alespoň trochu otupěl, a vím, že za nedlouho bude víno vystřídáno whisky, přesně tak, jak tomu bývá obvykle. Cítím se velmi unavený, ale kdykoliv si lehnu a zavřu oči, vidím před sebou všelijaké hrůzy. Avšak ležím-li s očima upřenýma kamsi do temnoty, přepadají mě tísnivé myšlenky, tedy vstávám a nalévám si whisky, která mě snad na několik okamžiků ochrání před světem, do kterého zjevně nepatřím…

                „Zdravím tě.“

                Rozespalý jsem otevřel oči a několikrát si je promnul, protože jsem nebyl schopný jim uvěřit.

                „Už zase piješ, Richarde? Co by tomu řekla…“ Hodil jsem polštářem po nezvaném hostu. „Alespoň sis začal vést deník, to by snad…“

                „Co tady, k čertu, děláš?“ Nejsem a nikdy jsem nebyl příznivcem neohlášených návštěv, zejména pokud se jednalo o mého bratra, který už měl být několikrát mrtvý. „Taky jsi mi mohl dát vědět, že přijedeš,“ vylezl jsem z postele, oblékl si župan a pokusil se odklidit sklenici a poloprázdnou láhev. „Jak ses vůbec dostal dovnitř? Ne, víc mě zajímá, proč ses sem chtěl vůbec dostat?“

                „Richarde, Richarde… Co by jiní dali za to, aby po letech opět viděli svého milovaného brášku…“

                „Filipe!“ Několika rychlými kroky jsem se ocitl před ním, cíl jsem, jak rozrušeně dýchá a trochu jsem se uklidnil. „Odpovídej mi na mé otázky a já se budu tvářit, že tě rád vidím.“

                „Mohli bychom…“ V obličeji se mu najednou objevil výraz, jak jsem u něj ještě neviděl – vina, strach, utrpení, smutek. „Mohli bychom to probrat u snídaně? Jsem několik dní na cestě a…“

                „Samozřejmě,“ náhle ze mě vyprchal veškerý vztek, položil jsem mu ruku na rameno a šel s ním ke dveřím pokoje, „počkej na mě v kuchyni, jen se obléknu a opláchnu.“

                Příchod Filipa do mého života vždy znamenal pohromu. Dvakrát jsem byl donucen přestěhovat se ze dne a den do jiného města a začít opět nový život. Vše bylo jen kvůli tomu, že se nedokázal ovládat. Vždy, bez výjimky, se zaplete s těmi nejhoršími lidmi, s jakými to jen jde. Když už neví kudy kam, přijde za mnou a přesvědčuje mě, že je to můj milovaný mladší bratr, který udělal jednu drobnou hloupost, kvůli které se na něj zlobí spousta špatných lidí – samozřejmě, že už to nikdy neudělá, jen potřebuje mou pomoc, aby se vše urovnalo. Ach, kolikrát už jsem slyšel tuhle historku, pokaždé mu uvěřím, že to bylo naposledy. Teď už bude má pomoc skutečně poslední, odejdu někam pryč a zapomenu, že jsem jej kdy znal.

                Vešel jsem do kuchyně, kde už stál Filip s nachystaným jídlem a pitím a tvářil se… Jeho výraz byl přirozený, buď se o mnoho zlepšil v předstírání, nebo se rozhodl konečně sekat latinu a myslí to vážně.

                „Tvoje oblíbené jídlo. Čaj ti přinesu hned.“

                „Nezapomněl jsi.“

                „Jsi můj bratr, jedna krev, nezapomínám.“

                Posadil jsem se ke stolu a Filip přede mě položil talíř s vejci a slaninou a šálek čaje. Stále ještě v šoku jsem mu poděkoval a čekal, než se ke mně posadí se svou snídaní.

                „Cože?“ Filip na mě vrhl překvapený a nechápavý pohled. „Ty, který jsi byl vždy schopný sníst vše, co ti přišlo pod ruce, sis dal jen chleba?“

                „S máslem.“

                „To na tom nic nemění. Filipe, dost mě děsíš. Začni, co se děje?“

                Oba jsme sklopili zrak do talíře a vložili jsme si sousto do úst. Jedna část mého já hořela nedočkavostí a chtěla vědět, co se děje a toužila mu pomoci ze všech sil, ale druhá část proklínala onen okamžik, kdy se vůbec narodil.

                „Vzpomínáš, jak jsi mě už od mala tahal ze všech potíží? Mrzí mě, že jsem se ti vždy odvděčil nějakou další a horší.“ Psí oči, které na mě pokaždé upře, mě vždy obměkčí natolik, že vždy a znova pomohu. Mám však zvláštní tušení, že toto bude skutečně naposledy.

                „Myslím, že jen tak nezačneš – mám pravdu?“

                „Ano,“ zhluboka se několikrát nadechl, „víš, Richarde, já ani nevím, kde bych měl začít.“

                „Dobrá,“ rozhodl jsem se, že mu trochu pomohu, „věřitelé?“

                „Ne.“

                „Ženy?“

                „Spíš… Ne.“

                „Úřady?“

                „Už dlouho ne,“ při té odpovědi se trochu pousmál.

                „Výčitky svědomí?“

                „Richarde! Ty mám po každé podobné návštěvě!“

                „Dobře… A co zdraví, jak na tom jsi, vše v pořádku?“

                „O tom mám trochu pochybnosti,“ odložil svůj chléb, ale upřeně se na něj díval.

                Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale v ten samý okamžik zvedl Filip oči, které byly z ničeho nic zalité slzami.

                „Mám strach… Pochybuji o tom, že jsem normální… Občas vidím a slyším a cítím různé, ale děsivé věci.“

                „Bereš,“ nenacházel jsem vhodných slov, „nějaké léky?“

                „Ne!“ Rozčilení jej opustilo stejně rychle a náhle, jako se objevilo. Zvedl se ze židle a začal přecházet po místnosti. „Proč vlastně piješ?“

                Vždy jsem se bál téhle otázky – vlastně spíš odpovědi. Pokaždé jsem se tomu snažil vyhnout, ale pokud mu to již nepovím… Co když je na tom stejně? Co když díky tomu, jak jej ochraňuji mlčením, vše ještě zhoršuji? Ale kdo ví, kam až by byl schopen zajít… Nechal nedojedený chléb ležet na místě a odešel do mé pracovny. Chuť k jídlu přešla i mě, tak jsem si dal pouze pár doušků čaje a šel za ním. Napadá mě tolik věcí, které bych mu měl říci, ale nevím, jestli mu tím spíš neublížím…

                „Deprese, strach ze tmy, života a smrti, úzkost a zbabělost,“ stál jsem mezi dveřmi a hleděl na Filipův nechápavý výraz.

                „Cože?“

                „Ptal ses, proč piji,“ posadil jsem se do křesla, „a já ti jen odpovídám. Teď jsi na řadě s odpovědí ty.“

                „Už je to nějaký ten pátek zpátky, ale pamatuješ, jak mi vždy někdo vyhrožoval, že když nezaplatím, tak přijdu o vše a nakonec i o život a nic z toho nebylo? Trochu vítězoslavně se na mě usmál.

                „Vždy jsem to za tebe včas zaplatil.“

Na chvíli opět posmutněl a zamyslel se. „Tak vzpomínáš, jak mi pár chlápků vyhrožovalo, že mě zabijí? A taky z toho nic nebylo?“ Opět měl ten výraz a já mu jej opět zničil.

                „Spal jsi s jejich manželkami a já to za tebe urovnával. Dostaly taky, celkem velkou, finanční náplast. Co dál?“

                Překvapeně se na mě díval, než pokračoval. „Za to vše jsem ti vděčný, sice nechápu, jak jsi to všechno dokázal, ale vděčím ti za hodně… Ale chtěl jsem říct, že už jsem měl být několikrát mrtvý – vlastní vinou – a díky tobě nejsem.“

                „Ano, já vím, až moc dobře,“ vstal jsem a přešel k baru pro nějaké pití, rozhodně bude zapotřebí, „nemohl jsem to ale dopustit. Občas – dost často – tě proklínám, ale jsi můj bratr, jedna krev – jak jsi řekl.“ Filip si s díky vzal sklenku s whisky, kterou jsem mu podal. Trochu upil, položil jí na stůl a čekal, až si sednu.

                „Ale teď, teda tehdy, jsem opravdu málem umřel a ne vlastní vinou!“ Opět nasadil tvář vítězů, ale jakmile zpozoroval, jak se na něj dívám, zvážněl. „Byl jsem v divadle… Ano, vím, že ti to zní neuvěřitelně, ale zatoužil jsem po kultuře, aniž bych to využil jako záminku k získání nějaké ženy do postele. Prosím, alespoň mě vyslechni a pokus se uvěřit mi.

                Byl jsem v divadle, už se začínalo hrát třetí dějství, když se objevil kouř. Mnoho lidí si myslelo, že to byly jen nějaké efekty, víš, jakože je to součástí představení, ale nevinný kouř rozeznáš od ohně toužícím po ničení občas až příliš pozdě. Najednou, opravdu to bylo jako kouzlo, se objevily plameny na jevišti a v tu chvíli už všichni věděli, že je to skutečné. Herci to odnesli jako první, oheň je nemilosrdně sžíral, mnoho diváků propadlo panice a snažili se za každou cenu dostat ven. Bylo to strašné, mezi dveřmi jich bylo mnoho ušlapáno. Kdybys slyšel ten křik, viděl obličeje, ve kterých smrt a strach dostávaly nový rozměr. Svým způsobem to bylo dosti bizarní představení – to mimo jeviště. A víš, co bylo ještě děsivé? Stál jsem v rohu, dost vzadu, než aby tam byli lidé, a díval jsem se na to všechno s naprostým klidem. Sledoval jsem ty, kteří byli skoro celý v plamenech a řvali bolestí. Nebyl jsem schopný ničeho. Jak vše pohlcoval oheň, bylo stále hůř vidět, kvůli kouři – a najednou byla tma.

                Když jsem se probral, ležel jsem v cizím pokoji, mezi námi, velmi luxusně zařízeném. Nebyl jsem schopný vstát a porozhlédnout se, tak jsem se pouze posadil a napil se vody ze sklenky, která stála na nočním stole. Rozhlížel jsem se po pokoji, na stěnách visely nádherné obrazy, povlečení na posteli muselo být snad sametové, z balkonu byl jistě skvostný výhled, bohužel jsem viděl pouze stromy, přesto se troufám domnívat, že tam musela být rozlehlá zahrada. Nevím po jak dlouhé době, ale myslím, že to nebylo víc, než deset minut, co jsem zaslechl tiché otvírání dveří. Byl jsem jako omámený, objevila se krásná dívka, která nemohla mít víc, než pětadvacet let. Seděl jsem bez dechu a nevěřil vlastním očím. Něco mi říkala, prohodili jsme spolu několik vět, avšak neřeknu ti, o čem jsme rozprávěli – nevzpomínám si, jen vím, že jsem cítil únavu a hlava mi opět klesla na polštář.

                Probudil jsem se a všude byla tma, když jsem se pokusil zvednout, projela mnou ostrá bolest a donutila mě, abych se vrátil do původní polohy. Začal jsem, místo toho, zkoumat své okolí po hmatu, několikrát jsem ucuknul, o cosi jsem se zranil. Přemýšlel jsem, co se vlastně děje, co se stalo a kde jsem se ocitl.

                Kdybych byl na tvém místě, kdybych to neprožil, nevěřil bych tomu, leč i neuvěřitelné události mohou být skutečné. Jako v mlze jsem viděl pár postav, které se nad mým tělem začaly naklánět a říkat něco o životě a smrti. Znovu jsem se probral až v nemocnici, všichni mi říkali, že jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem vůbec přežil požár a téměř dokonalé pohřbení za živa. Rozumíš tomu? Už v téhle chvíli jsem byl zmatený – prý posttraumatický šok…“

                Hleděl jsem na něj, nevěda co si myslet a co na to říct. Jedinou věc, kterou jsem mohl udělat, bylo dolití našeho pití.

                „Nevím, co na to říct… Myslím, že by to mohlo klidně být tím šokem, přeci jen – musel to být hrozný zážitek.“

                „Ani ne,“ vzal si sklenici a napil se, aby zklidnil své nervy, „horší to bylo potom.

                Jak jsem mluvil o té dívce, ptal jsem se po ní, popisoval jsem jí i pokoj, ve kterém jsem byl. Po několika dnech jsem vše oznámil policii a sdělil jsem jim své obavy, že z trosek divadla nevytáhli všechny, že jsem přesvědčen o tom, že nedaleko od místa, kde našli mě, je zavalen ještě někdo – nevím, proč jsem to řekl, možná jen intuice. Dovedeš si to představit – vysmáli se mi. Nicméně, o týden později mi volali a velmi vzrušeně oznamovali, že při odklízení ruin skutečně našli ženu na místě, o kterém jsem mluvil.“

                Vstal jsem a přešel k oknu, abych jej otevřel a nadechl se čerstvého vzduchu. Filip byl tiše, upíjel a sledoval mě, jak přecházím od okna ke křeslu a od křesla k oknu. Nejsem si jistý, že toužím po tom, aby se svým vyprávěním pokračoval, na druhou stranu pokud jej sužuje stejný démon, stejné rodinné prokletí jako mě, bylo by více než vhodné jej připravit na nový život. Avšak, co když je to pouze jeden z jeho mnoha výstřelků? Téměř neslyšně jsem jej pobídl k pokračování jeho vypravování.

                „Jak bych jen… Co mi bys mi mohl povědět o Lily?“

                V okamžiku, kdy pronesl ona slova, jsem se chystal spolknout doušek pití, avšak otázka mě zaskočila natolik, že mě whisky málem přivedla do hrobu – předčasně. Když jsem se trochu vzpamatoval a rozmyslel si odpověď, jestli se vůbec promyslet dala, spustil jsem: „Nic, co by ti před svým odchodem nemohla říct sama.“ Nikdy jsem nebyl velkým diplomatem, pokud se jednalo o rodinné záležitosti.

                „Vážně? Zapomněl ses zmínit o její smrti – vraždě, abych byl přesnější.“

                „Je to komplikované.“

                „Zkus mi to vysvětlit, protože jí to moc velký problém nedělalo.“

                „Prosím?“ Zůstal jsem stát a udiveně se na něj dívat, jeho výraz nebyl nijak vyčítavý, naopak, stále měl svou krásnou tvář, hnědé oči, kterými každého obměkčí a tmavými vlasy. Zopakoval mi svou žádost o vysvětlení a já neměl na výběr, pokud jsem se chtěl dozvědět na oplátku něco dalšího od něj, ač jsem začínal jaksi tušit, co se děje. „Není na tom moc k vyprávění, buď by zemřela ona, nebo, díky ní, my.“

                „Říkala něco o tajemství, které by mohlo zničit celou rodinu…“

                „Ano. V podstatě měla pravdu,“ přešel jsem ke stolu a ze zásuvky vyndal deník, který jsem položil před Filipa, „všechno je tam napsáno, pokud to budeš chtít vědět, ale ubezpečuji tě, že tebe to nemusí trápit.“

                Deník jen zběžně prolistoval, sotva si mohl cokoliv přečíst, zavřel jej a položil na stůl. Chvíli upřeně hleděl do svého pití, když najednou celý obsah sklenice vypil, nikdy jsem to u něj neviděl. Od chvíle, kdy přišel, mě neustále něčím překvapuje. Chvíli ještě mlčky seděl a hypnotizoval špičky svých bot. Nadechoval jsem se a chystal se prolomit ono ticho, když vzhlédl a v očích se mu objevily slzy.

                „Viděl jsem svou… Smrt.“

S posledním slovem se již přestal ovládat a po tvářích mu začal stékat doslova proud slz. Nevzpomínám si, že bych jej kdy viděl v takovém stavu, nepočítám-li slzy štěstí či bolesti, nicméně nikdy, aby propukl v pláč. Nevím a nikdy jsem nevěděl, jak se v takových situacích chovat, pouze jsem k Filipovi přistoupil, nabídl mu kapesník na osušení slz a bratrsky jej objal. Nabídl jsem mu, že u mě může bydlet, jak jen dlouho bude chtít a vše mu nechám volně k dispozici, zkrátka jako skuteční bratři. Oblékl jsem si kabát a vyšel jsem ven, abych se trochu prošel, provětral hlavu a urovnal si myšlenky, které mi Filip jaksepatří rozvířil.

3. října

                Pořád to tu je, vím, že jednou přijde den, kdy mi už ani pití nepomůže a budu tomu všemu muset čelit jiným způsobem. Snažím se nechávat vždy rozsvícené alespoň nějaké světlo, aby mě nepohltila temnota… Aby nepohltila mě a Filipa, musím na něj dávat pozor, chodí po domě jako tělo bez duše, což je naprostý opak Filipa, kterého jsem znal.

                Nemohu se pro nic nadchnout, nemohu nad ničím pořádně přemýšlet, jedna myšlenka střídá druhou ještě předtím, než ji stihnu dokončit. Nechci, nemohu, skončit jako všichni v mé rodině.

                Jsem sotva schopný udržet pero a psát, klepe se mi ruka.

                Neustále se rozhlížím po místnosti, procházím dům s jakýmkoliv zdrojem světla, vše kontroluji a snažím se bránit zlým stínům, které se před světlem schovávají. Nemohu nikomu věřit, nikomu, jen své krvi.

                Již delší dobu pomýšlím na smrt, ano, mnoho věcí by se tím vyřešilo, ale ocitnout se mezi démony podsvětí? Dostat onen pověstný polibek zapomnění, který vše vyřeší a zároveň člověka vydá na pospas, na roztrhání, zlu?  Nejsem si ani příliš jistý, že má vůbec nějakou cenu nadále se trápit na tomto místě.

                Doktor říkal, že je to pouze jakési přechodné období, že bych se měl více bavit s lidmi, ale cožpak to jde?! Cožpak se mohu bavit s někým o tajemství, které si ochraňujeme již po celé generace a pouze díky obezřetnosti, s kým jej budeme sdílet, přežíváme?

                Vím, že se ani dnes nevyspím v klidu, bude to stejná noc, jako všechny ostatní. Při pohledu do všudypřítomné tmy mi cosi svírá celé tělo a připadám si neschopen čehokoliv; za zavřenýma očima vidím věci, které lidi dohánějí k šílenství, k sebevraždám a jiným podobným věcem.

                Znám zatím pouze jediný lék – pití. Pokaždé, když vypiji dostatečné množství, abych otupěl mozek, teprve tehdy mohu ulehnout na lůžko, zavřít oči, aniž bych jakkoliv vnímal ony vidiny a upadám do říše snění. Každé ráno je ovšem bolestivé, leč s postupujícím časem jsem našel způsob, jak se vypořádávat i s tímto problémem.

 

                Dochází mi whisky. Už jen pár sklenic bourbonu a budu moci opět ulehnout. Postačí jen pár sklenic a alespoň nějaké světlo, než budu moci na několik hodin opět opustit toto trýznivé místo.

 

                „Filipe?“ Zaklepal jsem na dveře a po chvíli je otevřel, „Filipe, dobré ráno.“ Položil jsem mu na stůl talíř se snídaní, jako každé ráno, a šálek teplého čaje na zahřátí – budu muset nechat konečně opravit okna, aby nebyla uvnitř taková zima.

                „Děkuji,“ loudavě přešel ke stolu a posadil se. Chvíli se díval na jídlo, než si k sobě přitáhl čaj a vzhlédl opět ke mně. „Mohu tě požádat? Rád bych dnes zůstal v pokoji, chtěl bych něco dokončit.“

                „Jistě,“ trochu se mi ulevilo. Bydlíme spolu, pravda, jen pár dní, ale na můj vkus je to již příliš dlouhá návštěva a já neoplývám příliš mnoha tématy ke konverzaci a mlčení také není nejlepším způsobem, tak strávit den. „Kdybys něco potřeboval…“

                „Neboj, nebudu nic potřebovat, a pokud ano, pak si to vezmu. Nemusíš tu zůstávat kvůli mně.“

                Šel jsem nakoupit vše potřebné domů a projít se parkem, ale procházka mi nijak neprospěla, mám pocit, že měla spíš opačný efekt. V tuto dobu, obzvláště v těchto končinách, je den poněkud šedý a vhodný jedině pro malíře nebo básníky, kteří se snaží všemi silami vystihnout pochmurnou náladu snad celého světa. Avšak i přes tuto skutečnost jsem se vrátil domů až kolem čtvrté hodiny.

                Filipa jsem po zbytek dne zahlédl nanejvýš dvakrát, když se šel opláchnout či pro nějaké jídlo a pití. Cílil jsem nutkání jít za ním a začít si povídat o banálních problémech lidí a vůbec celého světa. Ano, říkal, že nechce být rušen a mě ten nezvyklý rozmar velmi rychle opustil.

                Začíná se brzy stmívat, kvůli tomu začínám rozsvěcet světlo po celém domě také velmi brzy, nechci nic riskovat.

                Posadil jsem se do pracovny a otevřel jsem jednu ze svých oblíbených knih. Sir Doyle a jeho barvité líčení různě rozmanitých příběhů, lékařským prostředím počínaje, přes paranormální jevy až po příběhy odehrávajících se ve staré dobré Anglii, Bůh ochraňuj královnu, s bystrým Sherlockem. Již nesčetněkrát jsem tímto svazkem listoval a trávil s ním dlouhé a dlouhé hodiny, kolikrát mi pomohl opět se zmátořit a nevidět vše tak černě. Jako obvykle jsem se ponořil do četby a zcela jsem zapomněl na reálný svět, těžko říct, zda je to dobré či nikoli.

                Po mnoha přečtených stránkách a vypitých sklenkách, jsem vzhlédl a všude kolem panovalo ticho a tma, vyjma malého prostoru, ve kterém jsem s knihou seděl. Zvedl jsem se ze židle a rozhodl se, že se raději přemístím do ložnice, přeci jen, již nemám daleko k tomu, abych se propil opět až ke klidnému spánku a těžkému ránu.

               Nevěřil bych, že se mi to kdy stane, leč opak je pravdou, slyším dech a kroky, všude je tma a ze všech koutů vylézají všemožná stvoření v naději, že se jim podaří mě konečně zlákat a konečně mě dostat na jejich stranu, ale já vím, že se jim to nikdy nepovede. To zlo, které se za mnou plíží, se již nedočká slunce, před kterým se ukrývá ve svých skulinách. Stále jsem zpomaloval svou chůzi a vyčkával, v okamžiku, kdy jsem si byl zcela jistý, že je mám na dosah, jsem to zabil zavíracím nožem. Přidržoval jsem se zdi, skomírající lampa sotva dokázala osvětlit prostor v okruhu pěti palců, tak jsem se ani nesnažil zjistit, jak to vypadá, spokojil jsem se jen se zvukem posledního výdechu a pádu na zem; nyní jsem se odebral, v celku spokojen, do ložnic, abych konečně ulehl.

                Další ráno, další zbytečný den a další zpola propitá noc. Ležel jsem na zádech, hleděl do stropu a přemýšlel – vzato kolem a kolem, vlastně o ničem. Automaticky jsem sáhl na noční stůl po deníku, abych si přečetl, co jsem vlastně napsal. Sotva jsem jej otevřel, vypadl z něj volně vložený list, na který si nevzpomínám, že bych jej tam dával…

Richarde, bratře,

řekl jsem ti, že jsem viděl svou smrt – viděl jsem i tvou. Lily mi řekla dost, abych pochopil, co se s tebou (a vůbec s naší rodinou) děje.

Až vyjdeš z pokoje, tak jistě nebudeš vědět, co se stalo, mohu tě na to připravit – zabil jsi mě. Nevím, jak to dělám, ale dokáži vidět a mluvit s mrtvými (jako s Lily a s tou dívkou po požáru divadla), bohužel či bohudík vím, jak živí zemřou. Byla to snadná volba – buď já, nebo ty.

Byl jsi příliš opilý, buď by sis myslel, že jsem ono Zlo, nebo jak to nazýváš, a udělal bys to, co jsi udělal anebo bys o několik metrů dál stál před svou zatím nejhorší halucinací a… Tvoje tělo, srdce, by to nezvládlo. Udělal jsem to, co jsem považoval za nejlepší možné řešení. Ty sis myslel, že ses toho zbavil a tím ses vlastně zachránil. Věř mi, je to lepší, než kdyby to bylo obráceně – já dělám je problémy, už jsem měl být nejméně pětkrát mrtvý a ty jsi mě navzdory všemu dokázal pokaždé zachránit, nemůžeš se tedy zlobit, když jsem, zřejmě poprvé a naposledy, pomohl já tobě.

 

               Síla, abych pokračoval ve čtení, mě opustila stejně, jako mě znenadání opustil bratr, jediný přítel, kterého jsem měl. Kolikrát jsem si přál jeho smrt ze vzteku, ale co bych dal za to, kdyby ožil…

Opět se shledáme, bude to na krásném místě a…

 

                Papír jsem vložil zpět do deníku a  odložil jej na stůl, zůstal jsem ležet na zádech pozorujíce pavouka na stropě.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a jedna