Hvězdy chtějí patřit Tobě

Napsal Vishmorth (») 17. 12. 2011 v kategorii Povídky, přečteno: 476×

    Podej mi svou ruku a uchop tu mou, starosti, trápení a bolesti všedního života nech zde a vydej se semnou za hranice všech možností – uzříš nevídané, uslyšíš neslýchané a zažiješ nezapomenutelné. Stačí věřit a poddat se tomu, nesmíš se bát a musíš chtít. Když už si budeš myslet, že jsi v koncích – věř, že jsi teprve na začátku a vše se ještě může v dobré obrátit. Inu, jsi-li připravený, pak pojďme, pojďme se povznést nad vše, co znáš.

            Naše první cesta bude daleká, na místo, jež je nám na jednu stranu dobře známé a na stranu druhou nás neustále překvapuje něčím novým. Ano, budeme putovat nikde nekončícím vesmírem, leč troufám si tvrdit, že z jeho samotného okraje bude neskutečně krásný výhled. Jistě, zatím se směješ, avšak brzy uvidíš, že se nejedná pouze o můj výmysl nýbrž o skutečný pohled, který si člověk bude v sobě nést až do konce. Slyšíš? Ta líbezná melodie… To nám na cestu hraje němý houslista, ach, podívej, jak se do té hudby vžil. Tančí mezi mlhovinami, jež mají ty nejrozmarnější barvy a tvary, jako noty mu slouží zářící hvězdy, které nám zároveň osvětlují naši první cestu.

            A hle, támhle! Právě můžeme pozorovat zrod nové hvězdy, nové hvězdy, jenž bude další notou pro našeho společníka houslistu. Říkala jsem ti o něm? Je to velmi vášnivý a vynikající muzikant, však sám slyšíš… Doufám, že ti zatím naše cesta nepřijde nudná, lze si ji zpestřit všelijak, avšak já si myslím, že nejlepší je dívat se kolem sebe a poslouchat hudbu. Naprosto fantastický pocit je procházet se zde bos, cítíš pak na nohou podivné, ale o to více příjemné lechtání, které k této cestě tak nějak patří. Kde jsou ty časy, když jsme se zde ledabyle potulovali s thorovým kladivem na rameni a přemítali o životě – to vše už je pryč, možná, snad i, díky bohu. Byly to časy rebelie…

            Znáš příběh o bláznivém králi? Když jsme se zde kdysi potulovali, jeden přítel mi jej vyprávěl a já ho nyní vypovím tobě, postačí, když se zde pohodlně usadíš avšak pozor, abys nebyl příliš blízko okraje, cokoliv se tam ocitne, stává se nenávratně ztraceným v samé hloubi vesmíru a ten nikdy nic nevrací zpět.

            Řeč je o jedné velmi vzdálené zemi za časů, kdy lidé měli sice nižší domy, leč o to vyšší charaktery a ne jako dnes, kdy mnoho mluvíme, málo milujeme a příliš často podvádíme. V této zemi, o které si již můžeme nechat jen zdát, vládl král, byl vzdělaný, spravedlivý a s věkem stále více moudřel, mnoho lidí o něm říkalo, že je jako král Šalamoun, jenž proslul svými moudrými rozhodnutími. Ano, takový byl i náš král, laskavý a přátelský. Žil v překrásném hradě na kopci, pod kterým se rozprostíralo město, jenž vskutku rád navštěvoval. Lidé jej milovali, ani nejstarší občané si nevzpomínali na žádnou válku či nepokoje, které by jejich ráj poznamenali. V den králových narozenin mu lidé nosili více či méně skromné dárky na důkaz své lásky k němu.

            Vše bylo dokonalé, avšak jak se dalo čekat, každé takové místo čeká nějaká pohroma. Lidé začali z ničeho nic umírat, děti, muži i ženy, všichni bez rozdílu věku podléhali stejné chorobě, na kterou nikdo nedokázal najít lék, ba ani určit kde se záhadná nemoc vzala. Z ulic zmizeli lidé a byli stále jen ve svých příbytcích, s tím zmizlo i veselí, smích a radost. Zmizelo vše, čím město oplývalo a stalo se šedým a tichým místem, očekávající zkázu, král se z toho rozesmutněl, jelikož ani on nedokázal svému drahému městu pomoci.

            Nikdo neví, jak dlouho to bylo, však po několika letech se na první pohled zdálo, že se vše začíná vracet do starých kolejí a všichni budou opět šťastni. Bohužel je až příliš snadné oklamat lidský mozek a skutečně toto bylo jen zdání – na druhý, důkladnější, pohled bylo vidět, že nic není jako dřív ba co hůř, vše je horší. Dříve tak přívětiví občané se stali něčím strašným, nedbali na vzhled svůj a ani místa, kde žili, utápěli se v chaosu vlastních myšlenek. Králův nejbližší přítel a rádce zároveň se již narodil slepým, leč jednoho večera mu prozradil, že před lety viděl hořet svět nukleárním chaosem. Panovník vždy při pohledu z okna vzpomíná na tato slova, jež pronesl slepý rádce stojící vždy při něm. Již dávno jsou pryč ty časy, kdy se rád procházel ulicemi mezi svými věrnými.

            Jediné, co jej dokázalo ještě trochu potěšit byly procházky po jeho zahradě, která byla chráněna vysokou zdí a chránilo ji od všeho za ní. Dokázal tam každý den trávit celé hodiny a hodiny, aniž by jej to omrzelo, každou svou takovouto procházku zakončoval dlouhým hleděním do studny ve snaze najít řešení, to však stále nepřicházelo. Mezi lidmi se začaly šířit zlé pomluvy o jejich vládci, ke kterému se však nic z toho nedoneslo díky lásce jeho posledních několika rozumných sloužících, žil tedy v blažené nevědomosti, co se děje za zdmi, pouze pohled z okna jej z tohoto příjemného nevědom vždy dokonale vyvedl. Je samozřejmé, že to nevydržel dlouho, tedy začal se vyptávat a pátrat po tom, co se za zdmi jeho hradu děje a dozvěděl se skutečně překvapující novinky. Údajně má posledních několik let naprosto nesmyslná rozhodnutí, prý dokonce zešílel a jako třešničku na dortu, jako vrchol všeho se mluví o jeho sesazení.

            Král propadl zoufalství a rozhodl se vydat se opět mezi lidi do ulic, teplý letní den jej k tomu přímo sváděl. Nebál se epidemie, která vypukla, ta již byla pryč a lidé neumírali, měl strach z toho, že se z něj stal špatný král a oni mají pravdu. V okamžiku, kdy vyšel z brány, uviděl, jak na ulici dovádí děti, sousedi si povídají a všichni se mají dobře, byl to ten první pohled.  Lidé sice byli venku, však hleděli naň jako na blázna, leč král na ně také vrhal pohledy tázající se, co se s nimi stalo, proč se tak změnili. Den byl vskutku horký a ulice byly rozpálené, tedy vydal se směrem k městské studně a požádal muže stojícího poblíž, zda by mu nepomohl vytáhnout vědro a trochu svlažit hrdlo, muž byl ochotný a králi vyhověl.

            Po několika dnech se král ukázal mezi lidmi opět, však nyní nikdo na nikoho nehleděl, jako kdyby zešílel, všichni se usmívali a radovali, opět to byl ten král, kterého znali, už se uzdravil a nechová se jako pomatený. Dlouho do noci oslavovali jeho uzdravení a vše bylo jako dřív, všichni byli šťastní, k narozeninám mu opět nosili dárky a opět žili ve svém ráji, jen ti nejstarší nyní mohli hovořit o několikaleté králově slabé chvilce, kdy se choval velice zvláštně, avšak s oblibou dodávali, že nyní je vše jak má být.

            Leč podstatné je to, že město zachvátila tato epidemie, díky jejich studně, všichni, kteří z ní pili, se zbláznili, avšak král měl na kopci v hradě svou vlastní studnu, takže pouze sledoval, jak se lidé mění, až vybočoval pouze on a nazývali jej bláznem, vše se změnilo ve chvíli, kdy se napil z jejich studny, začal být stejný.

            Snad se ti můj příběh líbil, snad ti i něco dal a nyní se vydejme mezi hvězdami za stálého doprovodu houslisty na zpáteční cestu, ještě jsi neviděl vše, co za krásy svět nabízí a já ti chci ukázat alespoň zlomek z nich.

            Jednou, za noci tak divoké a bouřlivé, že se koruny stromů dotýkaly až země a ze samotných útrob skal, kde odpočívají ti nejroztodivnější tvorové, se ozýval bázlivý křik, tak přesně za takové noci jsme objevili s přáteli naprosto skvostné místo, avšak zdání klame. Jen se podívej sám, jsme v jeskyni, kterou když se prochází, tak člověk cítí, jak dýchá, jak žije svým vlastním životem a jak poznala dobré, ale také spoustu špatných věcí. Jistě tě zajímá, co se nachází na jejím konci, pojď, není důvod proč to skrývat. Jen pohleď na zdi kolem sebe, ty malby, obrazce a stopy, je to jako z knihy, nemyslíš?

            Nemusíš být optimistou, abys již neviděl světlo na konci tunelu, ano, je to východ, za kterým čekají nekonečné pláně, nad horizontem se budou rozlévat poslední sluneční paprsky a až nastane tma, teprve když vše půjde spát a utichne, teprve tehdy to uvidíš. Najdeme si klidné míst s dobrým výhledem po okolí a budeme se těšit tomu pohledu, stejně jako tomu bylo při putování po obloze, nyní však budeme nohami pevně na zemi.

            Ano, toto je správné místo. Hvězdy a měsíc osvětlují krajinu mnohem více, než obvykle, touží po tom, abys to všechno viděl, chtějí ti být přáteli, stejně jako ty jsi jím mně, chtějí být tvé… To, na co právě hledíme, jsou Pustiny času, den, týden, měsíc, rok či staletí absolutně nic neznamenají.

Musím přiznat, že jsme se i tam s přáteli pokoušeli jednou toulat, málem nás to všechny stálo život. Jak jsme tak stáli uprostřed Pustin, všichni jsme si připadali naprosto omámení, bylo to jako umřít a najednou nemít žádné starosti, nic tě netrápí a nic tě nezajímá, nechceš a ani nemůžeš odejít či udělat cokoliv jiného, Pustiny tě v tu chvíli dostaly do svých spárů a jen tak tě nepustí. Nevím, nikdo z nás neví, jak dlouho jsme uprostřed toho všeho stáli, ale postupně, každý z nás začal padat na kolena s upřeným zrakem k nebesům. Bylo to jako souboj, uděláš deset kroků, otočíš se, zamíříš a vystřelíš a doufáš, že nemineš svůj cíl. Ještě teď mě ta vzpomínka trápí, vidět umírat přátelé… Dva z nás tam zůstali a my s tím nemohli nic dělat, nevím, kdo nebo co přesně nás zachránilo, ale náhle jsme se probrali z té letargie a naše pohledy se setkaly na dvou tělech ležících v kalužích vlastní krve, v níž se ještě odrážela záře hvězd na obloze, a právě jim jsme přičítali naší záchranu. Co možná nejrychleji jsme se vydali zpět.

Noc jsme strávili nedaleko od místa, kde se nacházíme nyní my, ale nikdo z nás nemohl usnout a stále jsme mysleli na to, co se stalo, jak se okolo nich ocitla krev, ale když jsme slyšeli legendu o tomto místě, pak jsme po tom pátrat přestali. Je to zkrátka místo, které žije svým vlastním, ač zvláštním, způsobem a my se do toho nemáme plést.

            Teď ticho, už se to blíží… Ten neznatelný pohyb v dáli, to jsou ti tvorové, kteří mají svůj podíl na té krvi, hledají zde takové nešťastníky, jakými jsme byli i my. Jsou to stvůry pohybující se mezi životem a smrtí, údajně jsou to bytosti z pekla, ale já tomu nevěřím – peklo by bylo mnohem zákeřnější. Jak říkám, je to svět sám pro sebe a my můžeme jen tiše přihlížet a nezasahovat do toho.

            Ach, opět už povrch země škádlí sluneční paprsky a my se můžeme v klidu a bezpečí vydat na zpáteční cestu. Vím, moc míst jsme nenavštívili, ale i přes to všechno si troufám říct, že toto jsou má nejmilejší místa, ač zde mám stále před očima ten hrůzný zážitek. Myslím, že naše cesta byla úspěšná, viděli jsme narození a byli jsme také svědky toulkám vykonavatelů smrti – zrození, život a smrt, o ničem jiném to není.

___________________________________________

Pro dobrého přítele, který byl pozván na výpravu, a kterému chtějí patřit hvězdy, pro naplnění jeho lepších zítřků...

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvě