Vždy jsem byl snílkem, sic hloubavým nad otázkami života, smrti a bytí, avšak stále jen pouhým snílkem. Živý jsem ze zděděného majetku strýčka. Nemohu si sice moc vyskakovat, leč budu-li se snažit. pak ani o žebrácké holi nepůjdu. Bydlím v jednom bytě ve městě, dům by pro mě byl příliš velký, ale i přes to jsem si vždy stavěl a stále stavím své vzdušné zámky. Pár mých dobrých přátel si ze mě dělá srandu, ale ani tak mě neodsuzují, ba dokonce kolikrát mou společnost vyhledávají a touží po vyprávění mých skutečně neskutečných příběhů. Naší tradicí se stalo pravidelné sobotní podvečerní setkání nad sklenkou bourbonu, za poslechu hudby či vyprávění.
Zrovna dnes mají moji přátelé přijít, aby si vyslechli můj příběh, ke kterému mě pro dnešní večer přesvědčili. Většinou mám problém začít – přestože vše živě vidím před očima, nedokážu nikoho uvést do svého světa tak, aby viděl to, co vidím já. Dnes je tomu však jinak, cítím, že tento příběh, který jim povím, bude více než výmluvný, dnes můj svět navštíví a věřím tomu, že nebudou chtít odejít.
Všichni se začali scházet kolem páté odpoledne, začali jsme si povídat a já otevřel láhev, kterou jsem si schovával pro tuto příležitost. V šest hodin jsme byli již kompletní, každý z mých tří přátel si sedl na své oblíbené místo a vedle sebe postavil sklenku s bourbonem. Začali naléhat, ať již začnu se svým novým příběhem, že se nemohou dočkat – tedy vyslyšel jsem jejich naléhání…
Zavedu vás do míst, kde se plní i ty nejdivočejší sny. Ocitneme se v zahradě, kde se vaše tajné touhy naplní. Budeme se potýkat s kdejakým pokušením, poté se bezpečně vrátíme k bourbonu a Salierimu.
Kdysi dávno Bůh stvořil ráj, stvořil člověka – muže a k němu i ženu. Poté, co utrhli ze stromu jablko byli vyhnáni z ráje a ten měl být navždy zapomenut. Ovšem Babyloňané se rozhodli postavit věž, která se bude dotýkat nebes a bude blízko k bohům – ti to však nemohli dopustit a lidem dali rozlišné jazyky, aby se nemohli domluvit. Stavbu dokončili, leč ne v takovém rozsahu, jak bylo prve v plánu. Po tomto částečném neúspěchu začali budovat překrásné zahrady, kde rostlo vše, nač si člověk vzpomněl. Brzy byly tak půvabné, že zastínily samotný ráj, a tak musely být odstraněny z povrchu země. Avšak bohům se kvůli té nádheře nechtělo naprosto je zničit, a tak byly během zemětřesení pohřbeny a celá babylonská civilizace postupně zanikala, až nic nezůstalo.
Všichni se však mýlí, zahrady existují, jsou v plné své kráse – nezměnilo se zhola nic. Samozřejmě nic, vyjma toho, že jsou v pozemí a jejich opatrovnicí se stala krásná a svůdná Lilith – první žena, jenž byla stvořena. Spolu s nejkrásnějším andělem byli ale donuceni vydat se do podzemí, pekla, podsvětí – říkejme tomu jak je libo.
Musím se s vámi podělit o to velké tajemství – znám cestu a nejednou jsem tam byl. A skutečně, kam oko dohlédlo rostly překrásné květiny, stromy a keře, na kterých zrovna dozrávaly ty nejchutnější plody a opodál tekla křišťálová voda. Byl jsem půvabnou Lilith dlouho přemlouván ať zůstanu, došlo to tak daleko, že byla ochotna se mi odevzdat, jelikož jaksi vycítila, že po ní ve skrytu duše toužím. Na poslední chvíli jsem odolal jejím svodům a urychleně se vypravil na zpáteční cestu. Drazí přátelé, zavedu vás do této kouzelné krajiny, kde budete muset dodržet pouze jedno – a to, že Lilith nepodlehnete, jakkoliv se bude snažit; byl by to váš konec…
Při pohledu na vyzývavě tančící nymfy se leckomu tají dech a nedělá mu nejmenší potíže oddat se jim – ty však nastanou záhy. Stáváte se k smrti utahanými bytostmi, jejichž tělo odmítá spolupracovat s mozkem. Wolf neuposlechl mé rady a ocitl se v jejich zajetí. Můj poslední pohled naň nebyl milý.
Stál uprostřed onoho zrádného shluku krásek s prázdným výrazem, jako kdyby ztratil duši. Nymfy se po něm s lačným pohledem plazily a strhávaly mu jeho elegantní oblek. V okamžiku, kdy z něj servaly i košili, započaly definitivně jeho poslední okamžiky. S divokostí hladového zvířete, jej začaly škrábat na rukou, hrudi i na zádech.
Viděl jsem, jak mého přítele takto dlouho a bolestivě zbavovaly života. Šrámy na těle měl čím dál hlubší a hlubší. Zprvu v jeho obličeji byla čitelná snaha o vzepření se; nyní je tam už jen bezmoc a odevzdanost – naprosté smíření se s koncem.
Ostatní dva moji přátelé ani nepostřehli zmizení svého druha, každý se věnoval své touze. Jen jsem se rozhlédl a viděl jsem Josepha, jak se vzdaluje a pobíhá mezi květinami, stromy a keři. Ano jsem snílek, ale také zvědavý, tedy vydal jsem se za ním.
Vše bylo v pořádku do té doby, když rostliny pouze zkoumal. Ovšem došel až ke stromu s lahodně vypadajícími plody. S téměř rošťáckým pohledem se rozhlédl kolem sebe, zda jej někdo nepozoruje. Natáhl se a plod utrhl, chvíli si s ním pouze pohrával v rukou a prohlížel si ho. Vskutku vypadal chutně, jen se do něj zakousnout.
Sotva, co si ze šťavnatého ovoce ukousnul, padl na zem zmítajíc se ve smrtelné křeči. V očích se mu zračil strach ze smrti, zároveň i poznání své pošetilosti. Po celém těle se mu rozlil studený pot a jeho oblečení bylo naprosto durch. Otočil se na bok a jako předzvěst konce začal vykašlávat tmavě rudou krev. Byl si vědom svého skonu a přestal se mu bránit.
Beze změny výrazu jsem se vrátil, když ke mně přispěchal Arthur s prostou otázkou: „Kde se Joseph? Nikde jej nevidím.“
„Vydal se prozkoumávat floru, jenž zde roste.“ Spokojen s odpovědí se usmál a poodešel. Když jsem sledoval jeho vzdalující se záda, přemítal jsem, zda ví, že Wolfgang i Joseph jsou již mrtvý. Zahlédl jsem, že se v půli cesty otočil o 360°, rozhlédl se a úleva byla jaksi patrná.
Ach ano, můj milý Arthur, nejmladší a nejvšímavější z mých přátel. Je to teprve pětadvacetiletý mladý muž. Je velmi živý a má svou vlastní hlavu. Vždy velice miloval ženy, tedy stále je miluje. Není to vyloženě záletník, ale nevzpomínám si, kdy žádnou neměl. Možná jsem jej neměl brát s sebou do této říše mých příběhů a občas příliš živé fantazie.
Ležel u křišťálového jezera na trávě a pozoroval, jak po obloze plují mraky – byl snílkem jako já. Nedovedl jsem mu tedy tuto pouť odepřít, ač jsem věděl, co je v sázce – životy!
„Edgare, pohleďte na oblohu, na ten obrovský mrak plující po obloze. Též vám připomíná něco důvěrně známého a zároveň něco, nač si nemůžete vzpomenout?“
Ne příliš chápavě jsem naň pohlédl a s neurčitým pokrčením ramen jsem odešel do vzdálenějších koutů tajemné zahrady, což mi v tu chvíli přišlo jako nejlepší nápad. Arthur začíná fantazírovat nad svým vlastním světem a z mého se pomalu vytrácí. Ne snad, že by se mu zde nelíbilo, ne, myslím si, že si jen nemůže pomoci. Nemůže být bez toho, aniž by si něco nedomyslel a já jej při tom nechci rušit. Jsem si jist, že za mnou za nedlouho přijde a společně tuto krajinu opustíme a opět se ocitneme v bezpečí domova, sic budeme již jen dva. Ano, nejspíš bych jej měl obeznámit s úmrtím ostatních, ale cožpak to jde? Cožpak jej mohu rozrušovati?
Z povzdálí, ve stínu javoru, nebo alespoň se mu velice podobá, hledím směrem k jezeru a nemohu si nevšimnout, že se můj drahý a nyní jediný přítel začal neklidně vrtět. Zda se mu do nohavic dostali mravenci či jej posedl zlý duch netuším, ale přikládám velký význam pobytu na přímém slunci, jež tvoří divy.
Čím dál více se zmítá a k mým uším doléhá též nářek, jež mi rve srdce. Nemeškám tedy ani mžik a utíkám mu na pomoc, doufaje, že není příliš pozdě. Během cesty k němu, jež se zdá býti nekonečná, přemítám nad tím, jak bych mu mohl eventuelně pomoci, leč čím více se snažím o jakýkoliv nápad, tím méně mě jich napadá, až mám nakonec hlavu takřka prázdnou. V tom okamžiku se mi začíná zdát, že za Arthurem běžím zbůhdarma, tedy jsem se v půli cesty zastavil a letargicky jsem naň pohlížel.
Cosi se ve mně pohnulo a ze strnulosti mě vyrvalo, nemohu říct, že jsem byl rád či nikoliv, jedno je však jisté – to co jsem viděl, tu hrůzu, nemohu slovy výstižně popsat. Nejspíše za celkový pocit děsu může i m pozorování onoho díla zkázy, které se odehrávalo na mém… Vlastně, abych byl přesnější – v mém příteli.
Že byl stejným snílkem jako já jsem již nejednou zmínil, ale co jeho fantazie dokázala, před tím smekám; já sice vytvořil toto místo, nýbrž on, on dokázal stvořit svou smrt, svého vraha.
Na břehu leží jeho zcela zničené, kdysi silné, zdravé a mladé, tělo. V mrtvých očích je vidět děs a hrůza, jež si sám vymyslel a díky které zemřel. Jednou, dávno, jsem četl ve starých knihách, že je možné vytvořit si démona, ovšem musíte býti šikovní, abyste nedopadli tak, jako Arthur. Vytvořil jej silnějšího, než byl on sám a dopadl tak, jak dopadl. Tělo plné škrábanců, jež si sám způsobil v touze zbavit se zla, kam jsem pohlédl, tam se barvila podlitina… A jako finální efekt, jako tečka za vším – podříznuté hrdlo vlastní rukou.
Ach, vymazat tak všechny tyto vzpomínky z hlavy a zapomenout, že jsem kdy navštívil toto prokleté místo a zavinil smrt mých nejmilejších přátel. Mít tak sílu a odvahu vydat se na cestu zpět.
Ne, nevím, už se v ničem nevyznám, nedokážu rozlišit skutečnost od představ. V keřích jsem zahlédl nějaký pohyb, po kterém následoval dívčí smích. Doufal jsem, že se to nestane, přesto jsem tušil to nejhorší – Lilith! A měl jsem pravdu…
„Drahý cizinče,“ její hlas je sladčí, než cokoliv, co jsem prozatím poznal. Usmála se na mně a lehce přišla blíže, „pověz, co tě přivádí to těchto končin, v nichž žiji?“
Cokoliv udělala mě vyvedlo z míry, nebyl jsem schopen jediného slova či pohybu, nakonec jsem se ze sebe pokusil vypravit něco o tom, že se nachází v mém příběhu, do kterého jsem přivedl své přátele, kteří však do jednoho podlehli zdejším kouzlům a zemřeli více či méně bolestivou smrtí.
„Chci se dostat pryč.“ Nejsem si ani vědom, jak se ze mě dostala tato věta, když jsem se slyšel doslova jsem se zhrozil. Tak prosebný a zároveň zoufalý tón jsem u nikoho a natož u sebe ještě neslyšel. Lilith na mně pohlédla, přistoupila těsně ke mně až jsem cítil její dech, hluboce mi pohlédla do očí a rukou, jemnou jako samet mi přejela po tváři a já v zápětí viděl nevídané.
Viděl jsem vše, vše od počátků časů, viděl jsem jak byla stvořena z hlíny a prachu, viděl jsem, jak se miluje s démony, viděl jsem její potutelný úsměv a mráz mi přejel po zádech. Nevím jak, ale člověk nějak vytuší, když se blíží jeho konec a přesně tento pocit se zmocnil mé mysli. Nevím, zda byl opravdu můj či zda mi jej podstrčila.
O krok poodstoupila a vzala mě za ruku, nebránil jsem se, kdybyste jí viděli, pak byste se jí též zcela odevzdali. Vykročila kupředu a mě téměř za sebou táhla, konečně jsem vyslal povel svým nohám, aby kráčely za ní.
Když mou ruku pustila, tak jsme stáli pod velmi starým mohutným stromem. Měla na sobě černé šaty s korzetem, jenž zdůrazňovaly její bílou pokožku, které jsem se toužil stále víc a víc dotýkat. Jakoby mávnutím kouzelného proutku těch pár kusů látky leželo na zemi a já málem omdlel při pohledu na tu krásu, která se zřejmě žádnému člověku nenaskytne. Stal jsem se loutkou zcela ovládanou její mocí.
Nevzpomínám si, co všechno se dělo, avšak vím jediné – zachránila mě. Ukázala mi jednou cestu, kudy se dostanu pryč z její říše. Tou cestou je, samozřejmě smrt, smrt je to vysvobození, které každého bez rozdílu zachrání. Má milovaná Lilith mi prokázala službu, když ze mě svým polibkem vysála život a já nyní vydechuji naposled s děkovným pohledem na ni.
__________________________
Za případné chyby (které zcela jistě budou) se omlouvám, ale v půl jedenáctý večer jsem už neměla sílu to po sobě číst... Později se pokusím (snad všude) chyby, nesrovnalosti apod. opravit... :-)
_________________________
Nejspíš to není nic moc extra, ale i přes to si myslím, že by si moje zlatíčko zasloužilo věnování... Pétě :-*
2024 ©