Na vrcholu jara je už vše rozkvetlé a lidé se radují, všichni jsou šťastní, procházejí se po ulicích, parcích a lesích. Nikoho z nich ani nenapadne, co je zač ta velká a stará budova stojící na okraji všeho bytí. Každý okolo projde, ale nikdo nevzhlédne, nikdo se nepřiblíží a nikdo se neodváží vstoupit.
Zdi jsou šedivé a je zcela jasně vidět, že na budově podepsal čas. Při pohledu na okna či dveře není vidět žádný rozdíl, vše je pečlivě zatlučeno prkny a ještě zajištěno řetězem se zámkem. Čas od času okolo proběhne nějaká odvážnější krysa a za ní kočka, ale tím život zde zdá se končí.
Mnozí ti, jenž se odvážili přiblížit, by přísahali na životy svých nejbližších, že uvnitř jsou slyšet zvuky. Zcela určitě se nemohlo jednat o lidi či zvířata hledající přístřeší, tyto zvuky lze jen stěží popsat. Vyvolávají zoufalé šílenství a pomatení mysli, nelze je poslouchat příliš dlouho, poněvadž způsobí naprosté zhroucení mysli a člověk není s to v takovém stavu dál žít. Každý z těch mála však ve svém příběhu zmiňuje tu zarážející skutečnost, že si nevzpomíná jak dlouho zde budova stojí, zda někdy byla v provozu a k jakým má sloužit účelům.
Stále kroužím kolem a zkoumavým pohledem se pokouším najít alespoň nějakou skulinku v tomto, na první pohled, bezchybném zabezpečení – zkrátka musí být nějaký způsob jak se dostat dovnitř a opět ven. Stavbu obcházím nejméně popáté a nevidím žádnou změnu, vyjma toho, že se začíná smrákat.
A hle, jak se v korunách stromů mihl stín! Listí na stromech zašustilo a několik lístků spadlo na zem a byl opět klid. Vydávám se na cestu k domovu, avšak hlavou mi výří bezpočet divokých myšlenek, které nemohu za žádnou cenu zklidnit. Stále se sám sebe ptám kdo a proč onu budovu nechal postavit a co se vně děje.
V bezpečí svého domova jsem se rozhodl probrat se starými listinami, které se ke mně jednou dostaly. Jedná se o plány města, o životy významnějších obyvatel a tak podobně. Jeden můj dobrý přítel se jimi už probíral, obeznámil mě s tím, že je v nich zaznamenaná každá stavba či jen úprava stavby, tudíž bych v nich mohl najít to co hledám.
Probudilo mě tříštící se sklo o podlahu; a vlastně také bolest zad. Nejspíš jsem se poddal spánku a usnul v křesle s listinami a sklenkou s pitím v rukou. Nyní se mé smysly již probraly a začaly opět pracovat na plné obrátky, když v tom mi z venku k uším doléhá melodie nadpozemsky krásná, je takřka nemožné byť se jen domnívat, že ji tvoří člověk. Přešel jsem blíže k otevřenému oknu a závan čerstvého vzduchu s sebou přivál i tu prazvláštní hudbu, jenž mě okouzlila natolik, že jsem byl neschopen souvislého přemýšlení. Zněla odevšad a přitom odnikud, měla v sobě kouzlo, jemuž nešlo odolat. Leč s prvními krůpějemi deště vše utichlo a bylo slyšet jen dopadání kapek na dychtivě čekající zem. Hodnou dobu jsem stál v okně, doufaje, že něco ještě zaslechnu – nedočkal jsem se však ničeho. Ulehl jsem tedy do postele vyčkávajíc neúprosně se blížícího rána.
Ranní paprsky, šimrající mou tvář, mě vyhnaly z postele a zpěv ptactva již od rozbřesku tomu také napomohl. Cítím se trochu rozlámaný z dlouhého sezení v křesle, ale i přes to je mi poměrně dobře. Jen mi nějak nedopřává klidu noční zážitek, nemohu se stále ujistit, zda se jednalo o pouhý sen, či nikoli. Nejasně si vzpomínám, že jsem plul na loďce po klidné hladině jakéhosi skotského jezera, když v tom se spustil jarní déšť. Ba ne, ještě něco si vybavuji… Hudba, zcela jistě jsem před deštěm slyšel znamenitou skladbu.
Inu, je na čase vydat se do společnosti a krapek se vyvětrat. Sáhl jsem po deštníku a vyšel ze svého domu, venku sice bylo mokro, ale již nepršelo, avšak v těchto končinách počasí nelze věřit a při pohledu na oblohu jsem se o tom ujistil. Pomalu jsem kráčel směrem ke kraji města a v uších mi stále zněla ta božská hudba. Na půli cesty jsem se přistihl, že se ji pokouším hvízdat si – samozřejmě se nemohu ani vzdáleně přiblížit originálu. Ovšem i tak si má mysl zvuk upravuje ke své libosti, aby zněl tak, jak znít má.
Nevědomky jsem doputoval až ke staré stavbě, jenž mi nedopřává klidu. A nyní, za denního světla, se konečně mohu porozhlédnout po okolí… Jistě, ten starý strom stojící opodál, to je ten strom, v jehož koruně se mihl onen záhadný stín, kterýžto mě pronásleduje již od chvíle, kdy jsem tuto budovu zřel prvně. Snad se mi to jen zdá, ale z jejích útrob slyším zvuky, kteréžto mě chtějí přesvědčit, že se vně někdo či něco nachází. Nemyslím si, že by se jednalo o krysy či něco podobného – ne, je v tom mnohem víc; ten dům má duši stejně jako my lidé nebo zvířata, je živý, dýchá a skrze hudbu k nám promlouvá, stačí mu jen naslouchat.
Kolem poledne se začínal ozývat žaludek, toužil po něčem k snědku a jen tak s něčím obyčejným se nehodlal spokojit, od včerejšího oběda jsem mu ničeho nedopřál. Chtě nechtě jsem se tedy zvedl a vydal se opět do města, pryč od jeho okraje s šedou budovou. Usadil jsem se v příjemné hospůdce po vzoru těch irských. Obsluha byla velmi příjemná a nebylo to jen tím, že se jednalo o milé, pohledné a mladé děvče. Pouze kvůli jejímu úsměvu jsem zůstal déle a objednával si pití a předkrm, hlavní chod i zákusek, jindy se něčím takovým nezabývám, avšak zde jsem se cítil příjemně, až se mi na okamžik zdálo, že se zastavil čas. Když jsem odcházel bylo už poměrně pozdě a lidé se ve většině vraceli ze svého zaměstnání, což mi připomnělo, že bych se měl stavit v Národní bance, vybrat nějaký obnos a poplatit, co je třeba.
Po vyřízení všech neodkladných záležitostí jsem shledal, že je již opravdu pozdě a bylo by moudré vydat se zpět k domovu. Bohužel či bohudík musím projít přes okraj centrálního parku, abych se dostal k domovu – samozřejmě, mohl bych jej obejít, tím by se však moje cesta protáhla o dobrou půl hodinu, ne-li déle. Rád jsem sem chodíval, sedával na lavičce a pozoroval lidi, případně psi honící veverky a kachny na umělém jezírku. Teď tu však nikdo není a i zvířata již odpočívají a nabírají síly na zítřek. Cestu mi osvětlují lampy a právě jejich světlo mi ukázalo stín, který přeběhl přes cestu a zmizel mezi stromy. Někde vlevo jsem uslyšel zašustění listů v korunách stromů, sotva jsem otočil tím směrem hlavu ozval se tentýž zvuk, avšak z pravé strany cesty. Stále jsem šel stejným tempem, ale když už se to stalo po několikáté, rozhodl jsem se přidat do kroku. Čím více jsem přidával, tím víc se mi zdálo, že mě stín dohání a tím více jsem se mu snažil uniknout. Sotva jsem překročil hranice parku rozhostilo se všude kolem mlčení, které se v tento okamžik stalo horším, než jakýkoliv zvuk. Téměř jsem běžel, jen abych byl již v bezpečí domova.
Prudce jsem za sebou zabouchl dveře a zhluboka oddychujíc jsem si uvědomil, že jsem někde zapomněl svůj deštník, se kterým jsem ráno vyrazil. Třeba se mi podaří jej zítra někde objevit, dnes už chci jen ulehnout ke klidnému a ničím nerušenému spánku, abych se zítra ráno probudil svěží a pln sil. Na jednu stranu si ale přeji, abych se opět ocitl na oné loďce na jezeře s tou krásnou hudbou; na stranu druhou se bojím, že mne i ve snovém světě bude pronásledovat stín a neubráním-li se mu a zemřu, pak už mě nebude trápit ztracený deštník, poplatky a ani jiné malichernosti tohoto světa.
Okno jsem nechal otevřené, aby do místnosti proudil čerstvý vzduch, ale nemohu si pomoci a cítím blížící se bouřku. Aniž jsem si to uvědomil, ocitl jsem se na raním sluncem zalité louce u jezera, na kterém se vábivě pohupuje loďka. Za stromy nejasně vidím cosi stát, mohla by to být budovat… Ano, je to ta stavba, o níž nikdo nic netuší, objevila se v mém snu v plné své kráse. Houpající se loďku nechávám za sebou svému osudu a vydávám se prozkoumat objekt, zda je stejný jako ve skutečnosti či jestli si má mysl něco vybájila.
A hleďme, vše se zdá být totožné… Včetně zvuků, jenž jsou z vnitra slyšet, možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že je slyším čím dál tím jasněji. Začal se zvedat vítr a pohrávat si s listy stromů, nikdy jsem nic takového neviděl, jakoby tančily. Všude kolem začal vířit prach a donutil mě zavřít oči i přes to, že jsem přišel o úžasnou podívanou. Když jsem už vítr ani štípající prach necítil, oči jsem otevřel. Ležel jsem na zádech a všude kolem bylo šero, zprvu jsem se nemohl zorientovat, kde že se to nacházím. Až po pár minutách jsem si uvědomil, že ležím ve své posteli a venku byly patrné ještě dozvuky z noční bouřky.
Co si budu namlouvat, jsem téměř neschopný nakoupit si cokoliv k jídlu a uvařit si, chtě nechtě se budu muset vydat na snídani ven. Navštívit tu samou hospůdku jako včera mi přijde jako dobrý nápad, za jedno je tam více než milá obsluha a za druhé se mohu optat, zda jsem si tam nezapomněl deštník.
Tak výbornou snídani jsem už dlouho neměl, byla to sice jen slanina, vejce a toasty a šálkem černého čaje, ale i přes to jsem si velice pochutnal. Vyptával jsem se, však nikdo mi nedokázal odpovědět, jestli jsem přišel s či bez deštníku, a protože se žádný zde nenašel, pak předpokládám, že jsem přišel bez něj. Nic, kromě servírky, mě tu tedy nedrželo a já se mohl vydal zpět po svých stopách. Ani vlastně nevím, proč jsem se za každou cenu snažil najít obyčejný deštník, možná to bylo tím, že je mým jediným, možná v tom bude něco víc…
Nemohu říct, že by se mi chtělo jít samotnému, nějakou milou a příjemnou společnost bych uvítal a slečna tancující mezi stoly je víc než sympatická.
„Slečno?“ Mírně jsem k ní natáhl ruku, abych ji zastavil, „mohu se zeptat, zda byste měla dnes čas a vyšla si se mnou ven? Uvítal bych nějakou společnost, poslední dobou jsem velmi sám.“ Vzhlédl jsem k ní a usmál se. Nevím, jestli ji to až tak vzalo, ale zčervenala jako rozkvetlá růže. Okamžik jen stála a dívala se na mě, pak se probrala a kývla hlavou. Slaboučkým hláskem, který jsem u ní ještě nikdy neslyšel, mi řekla ať na ni počkám, že za dvě a půl hodiny bude moct odejít.
Čekal jsem velice trpělivě, však čas neúprosně plynul a já se obával, že než se dostaneme k místu určení bude už tma. Uprostřed mého přemítání mě Ines vyrušila, že už můžeme jít, tedy zvedl jsem se a vydal se směrem ke starému domu. Během hodinové cesty jsme si povídali o všelijakých banálních věcech.
Nalézali jsme se už na dohled od budovy, když jsem opět slyšel tu nesmírně nádhernou melodii a má otázka na sebe nenechala dlouho čekat: „Slyšíte to také?“ Zastavil jsem se, přivřel oči a nechal se hudbou naplňovat. Ines udělala ještě pár kroků, než se zastavila a otočila. Přistoupila ke mně, lehce naklonila hlavu a pozorovala mě jako když jsem se zbláznil. Zavrtěl jsem hlavou, abych se probral, usmál se a vykročil kupředu.
„Co jsem měla slyšet?“ Prolomila má společnice nakonec ticho.
„Hudbu,“ usmál jsem se na ni. „Už ji slýchávám delší dobu. Většinou uprostřed noci, kdy je všude ticho a po ulicích se line jen ta úchvatná skladba… A nebo zhruba od těchto míst blíže k támhleté budově. Občas mi přijde, že jdou zevnitř jakési zvuky, kroky možná. Po pár okamžicích to utichá, v korunách vedle stojících stromů se sem tam mihnou stíny, které mě kolikrát pronásledují až na okraj parku, a potom začíná ona symfonie… Už jsme skoro tady, je to tak hlasité, že to musíte slyšet… Slyšíte?“ Stále nemohu uvěřit, že na mne hledí jako na blázna, musí to slyšet, musí to slyšet všichni, toto nelze jen tak přeslechnout. „Hleďte! Támhle! V korunách stromů se právě objevil ten stín, o kterém jsem vám před chvílí povídal.“
Její pohled zdál se býti čím dál více vyděšený a v krku jakoby jí uvázla veškerá slova. Po pár rozpačitých výrazech se odhodlala oponovat mi. „Ale… Žádný stín tam není. Nic tam není, vždyť ten strom je už dávno suchý, bez listí…“ Ustoupila o krok zpět a oči jí přebíhaly ze mě na strom, ze stromu na mě, ze mě na dům, z domu na strom a stále dokola.
„Kdepak, mýlíte se. Teď ale pojďte se mnou za roh, něco vám ukáži.“ Vykročil jsem kupředu a chvíli po tom jsem za sebou slyšel bázlivé krůčky, které mne následovaly. Zabočil jsem a uviděl, jak mi to něco, co vrhalo stín ukazovalo dveře, do nichž se dalo vstoupit, přivedlo mě to sem a já sem přivedl Ines. Hudba byla stále hlasitější a já musel stále zvyšovat hlas, abych ji přehlušil a bylo mi rozumět. „Zde lze vejít dovnitř, jdete se mnou i sem?“ Přistihl jsem se, že jsem na ní vrhnul prosebný výraz, který jsem rychle změnil v neutrální.
Jelikož jsem byl už z domova vybaven, vytáhl jsem malou svíčku, zapálil ji a vstrčil dovnitř. Plamínek během okamžiku zhasnul a já se vydal kupředu – musel jsem se setkat s tím, co vyluzuje tu melodii. Náhle jsem ucítil jak mi sevřela ruku, přitáhla mě k sobě a začala křičet: „Vy jste zešílel, vždyť vidíte, že se uvnitř nedá dýchat! Zabijete nás!“ Křičela marně, z jejího sevření jsem se během chvíle vyprostil a vydal se dovnitř. Ines vytáhla kapesníček a přiložila si jej k obličeji, aby mě mohla následovat.
Nikdy bych si nedovedl při pohledu zvenčí představit, jak velké budou prostory uvnitř, je to takřka neuvěřitelné! Pod nohami se mi cosi mihlo, leknutím jsem až nadskočil, avšak po chvíli jsem se vzpamatoval a zahlédl jsem svého věčného neznámého pronásledovatele, jenž mi vždy naháněl hrůzu, jenže nyní mi ukázal cestu do nitra tajemného světa. Tedy rozhodl jsem se věřit mu. Šel jsem za ním, nevnímajíc Ines, stále hlouběji do stavby, nemám tušení kam až mě zavedl, byl jsem naprosto omámen prostředím, průvodcem i melodií jakoby na pozadí.
Začínal jsem cítit, že se mi motá hlava, ale šel jsem stále kupředu. Zvuk byl stále zřetelnější a já jsem opojen vším kolem zůstal nehybně stát rozhlížejíc se po okolí. Zavřel jsem oči, zády jsem se opřel o stěnu a sklouzl po ní na zem, pohodlně jsem se usadil a začal jsem poslouchat. Nedlouho po mém usazení jsem začal rozeznávat tak známá slova…
„Dies iræ! dies illa
Solvet sæclum in favilla:
Teste David cum Sibylla!“
„Onen den, den hněvu lkavý
zruší čas, dým vzejde tmavý,
David, Sibylla tak praví.“
Ano, poznávám slova i hudbu… Poznávám Mozartův slavný Requiem. Oči mám stále zavřené, špatně se mi dýchá, něco jakoby mi nechtělo dopřát další nádech – musím o něj takřka bojovat. Když se mi to podaří, pak rozeznávám zvláštní vůni, ta vůně mě téměř ukolébává a zdůrazňuje Requiem…
„Quantus tremor est futurus,
Quando iudex est venturus,
Cuncta stricte discussurus!“
„Strašné chvění, bázeň hrozná
Až se tvorstvo Soudci přizná,
jenž hned řeší vše pozná.“
2024 ©