Za maskou z kůže

Napsal Vishmorth (») 16. 12. 2010 v kategorii Povídky, přečteno: 543×

Věřte mi nebo ne, ale odpřísáhnu na svou poničenou duši, že je to pravda. Svět je plný oblud, příšer a stvůr, které nevidíme. Míjíme se, ba dokonce do sebe narážíme s jiným světem, který po většinu svého života nevnímáme ani nevidíme. Čas od času pouze zahlédneme něco „nenormálního“ na co nejsme zvyklí. Ale proč vám to tu povídám, jděte se podívat ven.


Celá země se ponořila do nevlídné noci a její démoni, ovšem nejen ti, mají rej. Nyní  vládnou svému i našemu svět bez výjimky. Cokoliv se stane bude odpovědí na jejich signál. Smutné je, že je téměř nulová šance rozpoznat onu stvůru od nás lidí. Mají tak dokonalé masky a chování, že byste je kolikrát označili za sobě rovného a vlastního bratra uvrhli v zatracení.

Není to tak dávno, co se na světlo světa dostala zpráva právě, že jednoho obyvatele tohoto našeho světa se nadobro zmocnila kreatura z druhého světa… Tedy jen pro pořádek byl nazván Asghardem. Takže Asghardské kreatury pronikly do myšlenek toho chudáka a jeho činy byly řízeny jejich rozmarem. Nejspíš nebude žádné překvapení, když vyjde najevo, že zabil tři lidi a jednoho těžce zranil než se jej podařilo zadržet.

„Vypadal velmi slušně.“

„Nic takového by mě ani ve snu nenapadlo, že by mohl spáchat.“

„Jste si jistí, že se nepletete? Nebyl to někdo jiný?“

Odevšad se ozývali hlasy na omluvu jeho činů. Ovšem bylo to marné, proces byl rychlý a dostal mnoho let. Ve chvíli, kdy stanul před soudem se jakoby probral z otupělosti, to ho opustil démon, už pro něj bylo zbytečné setrvávat v tomto těle. Nikdo neví, koho si vybral za další oběť, ale déle jak týden se v našem světě nemůže jen tak potulovat.

Všichni ale nyní čekají kdy se prozradí, že nestvůra se schovala za nevinným obličejem jedné slečny. Bloudívá sama nocí, vítr a chlad s ní ani nepohnou a během několika posledních slunných dnů spí. Jedni říkají, že to nic neznamená, ale druzí se na ně vrhají s tím, kolik důkazů by ještě chtěli. Tvář bez výrazu, žádný cit, žádné emoce, bloudí jako tělo bez ducha… I když spíše v tomto případě jako tělo se skrytým duchem.

Já nechci čekat na ten okamžik, kdy půjdu spát a ráno se díky ní neprobudím. Už nad tím dlouho přemýšlím a závěr je jednoznačný – zachráním jí z moci zla. Způsob jak to udělat je sice jediný, dosti imorální, ale zato je spolehlivý. Co mě žene kupředu? Co mě nutí k tomuto činu? Chtíč osvobodit a spasit její duši. Během těchto několika týdnů mám odpozorováno kudy a kdy chodí, jsem člověk trpělivý, takže se tady schovám a až půjde kolem dokonám svůj plán.

Z dálky vidím, jak se blíží, tma zahalí vše, co by nemělo být zahlédnuto lidským okem a i můj čin bude skryt. Už jen několik stop a bude u mě. Výtečně, je dva kroky za mým úkrytem, nevšimla si mě. Potichu se zvedám a několika rychlými kroky se ocitám za ní s nožem na jejím krku. Soudě podle otevírajících se ústa chtěla něco říct nebo spíš začít křičet, to ale nestihla – byl jsem rychlejší.

Ach, jak sladce voní a vypadá krev vytékající jí z proříznutého hrdla na sněhem pokrytou zem. Něco uvnitř mě by se nejraději sklonilo a jako divoké zvíře se začalo napájet krví se sněhem, ovšem mé civilizovanější já zůstalo stát a fascinovaně sledovalo toto prolínání. Mít tu možnost stál bych tady celou noc a sledoval to, bohužel mě čekají ještě další nevyhnutelné povinnosti, kterým se budu muset věnovat… Ještě malý moment určitě počkají.

Pomalu ke mně proniká zvuk policejních vozů, pomalu se přibližují a já se pomalu probírám ze své strnulosti. Auto zaparkovalo hned vedle ulice, ve které se nacházím, z povzdálí jsou slyšet hlasy, které se domlouvají, jak mě chytí. Ha, to si myslí, že dostanou MNE?! Ani náhodou! Volným krokem se vydávám na opačný konec, volným krokem… Každé dvě tři stopy o něco zrychlím až nakonec běžím úplně.

Nikdy předtím jsem si neuvědomil jak jsou místní uličky spletité. Vběhnete do jedné a rázem se ocitnete v jiném světě. Nu což, myslím, že své pronásledovatele jsem úspěšně setřásl, zbývá mi vymotat se a dostat se domů, do bezpečí.

Ano, za mými zády se zaklapl zámek a já jsem nyní naprosto bez starostí, co víc si mohu přát? Odložil jsem svršky a vydal jsem se směr kuchyň, abych si udělal čaj, jenže zvonek u dveří mi udělal čáru přes rozpočet. Opět jsem odložil konvici na vodu a šel otevřít dveře.

Možná, jsem se přepočítal, ohřál jsem se doma sotva dvacet minut a už mi u dveří zvoní policie. Ovšem to mě neznají, přišli na mě jen dva a já jsem zrovna plný sil. Sáhl jsem po činkách, které mám v předsíni a sotva jsem otevřel dveře už jsem se jimi oháněl. Rázem oba dva padli na zem s rozbitou hlavou, nikdy bych nevěřil jak se gravitace hodí. Sáhl jsem po svršcích, které jsem při příchodu odhodil a oblékl se. Jak jsem své dva „hosty“ překračoval o jednoho z nich jsem trochu zavadil nohou. Když už jsem byl v půlce schodiště vystřelil. Nic vážného, ale s pravým ramenem mám problémy stále.

Bohužel chyba lávky, venku jich bylo mnohem, mnohem víc než bych si jen odvážil typovat. Usoudil jsem, že nemá cenu se jakkoliv snažit, na mysl mi vyvstal obraz krve vsakující se do sněhu a zklidněn tímto výjevem jsem se dobrovolně vzdal.

Na nějaký proces si ani nevzpomínám, byl příliš rychlý a já byl nejspíš mimo. Jediné na co si vzpomínám je pohled mezi lidi, kteří se na můj případ přišli podívat, takové opovržlivé pohledy jsem snad ani nikdy neviděl. Kdyby mohli, tak mne probodnou očima a narazí na dřevěný kůl. V prvním okamžiku mě napadlo, že se bude jednat jen o špatný sen, protože jsem někde četl, že ve snu nemůžete křičet a ač jsem chtěl, jedinou hlásku jsem nemohl vydat – sen to nebyl.

Tak sedím ve své malé tmavé a vlhké cele, nevím jaký je den ani rok. Prý jsem jeden z mála, kteří si vysloužili trest smrti. Nechci už dál čekat a nechávat se užírat tou myšlenkou, tak jsem si našel kousek… něčeho. Není důležité co to je, tedy bylo, podstatné je, že je to stále jakž takž ostré a moje ruce se povolí pod každým říznutím. Doktoři mi kdysi říkali, co to je za nemoc, ale takové věci já si moc nepamatuji.

…Nečekal jsem, že to bude až tak bolestivé. Do očí se mi vhrnuly slzy a tak tak jsem je zadržel, aby se mi nerozkutálely po tvářích. I to málo kolem sebe už vidím rozmazaně, žádné pevné obrysy. Ležím na posteli a z rukou mi pomalu, pomalinku padá jedna kapička krve za druhou na studenou zem. Myslím, že kdyby má krev byla žíravinou, určitě bych se dostal už ven.

Jak jsem mluvil o těch stvůrách ze světa, který se prolíná s tím naším, do posledního výdechu budu doufat, že jednoho dne budeme svobodní, že už nás nebudou noc co noc zotročovat… Nejsem si jist čím to je, ale zdá se mi, že se nade mnou objevil jakýsi beztvarý dým či opar a stoupá stále výš a výš a…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel osm a šest