Nosferatu

Napsal Vishmorth (») 1. 10. 2010 v kategorii Povídky, přečteno: 438×

Mým nejbližším…

Podle všech jsem blázen, maniak, psychicky nevyrovnaná osoba, mají ze mě strach. Nechtějí se mnou nic mít. Není to pravda, jsem stejný jako všichni ostatní! Chci být stejný… Kvůli pomluvám a lžím pojdu ve škarpě a moje tělo sežerou krysy, ptáci a kdo ví jaká ještě havěť.


Přesně nevím, kdy jsem na sobě začal na sobě pozorovat změny. Nemyslím tím změny jako růst a podobně. Zavržení! Deprese! Smrt! Toho se lidi bojí. Nechtějí s tím mít nic společného. Troufám si říct, že jsem zosobněním všech těchto věcí.

Nevzpomínám si, kdy a kde jsem se přesně narodil, ale vím, že jakmile jsem mohl, tak jsem se uchýlil do staré zříceniny. Také si vybavuji tu slávu, když se rok 1799 přehoupl na rok 1800. Pamatuji si, že i přes mou relativní izolaci od okolí jsem vždy ve městě poslouchal vzrušené rozhovory lidí. Bavili se o všem možném. O válkách, o výhodných nabídkách, o rodině… Vždy tam ale byla smrt. Neříkali to přímo, ale byla tam.

To bylo poprvé, co jsem si uvědomoval, že lidem nevadí, dokud se děje někomu vzdálenému. Ve chvíli, kdy je u nich moc blízko, tak jsou strachy bez sebe. Když jsem zahlédl nějaký titulek novin, psalo se tam o tragédii – o smrti celé rodiny, uhořeli ve vlastním domě. Když bych to měl zestručnit, pak když zemře jeden, tak je to tragédie, když jich zemřou miliony – udělají z toho statistiku. Mnoho lidí se mnou nesouhlasí. Nemám jim to za zlé…

Nevím, proč vám to píšu, ale jen během těchto pár odstavců jsem několikrát propuknul ve smích. Několikrát jsem se poranil nožem. Jednou jsem se říznul o papír… Všimli jste si někdy krve? Nemyslím jako nějaké tekutiny, která vytéká z člověka. Vnímali jste jí někdy jako něco jiného? Je taková zvláštní… Ochutnali jste jí někdy? Její chuť je…

Nechci tady psát svůj nekrolog, jen toho mám hodně na srdci. Kde jsem to skončil? Ach ano, smrt a tragédie. Od té doby co mě přestali ostatní považovat za člověka jsem se uzavřel. Není divu, neměl jsem chuť nějak se jim vnucovat. Jenže jsem začal mít problémy se spánkem. Běžně jsem spal sedm až osm hodin, postupem času to začalo být méně. Dostal jsem se až do takového stavu, že jsem tři dny nespal, ale potom jsem na takové čtyři hodiny usnul a mohl si odpočinout.

Díky tomuto problému, myslím, že tomu říkají insomnie, jsem se začal uprostřed noci procházet po zchátralém hradě a blízkém okolí. Prý mi kvůli tomu začali říkat Nosferatu. Jenže kvůli tomu se mi i mnohem více vyhýbali, takže jsem měl ještě větší problémy s nákupem jídla a dalších nezbytných věcí.

Těžko se tomu dá uvěřit, ale i uprostřed této mé smůly jsem měl štěstí. Jedna mladá dívka o mne projevila zájem. Tedy v tom smyslu, že mi jídlo nosila. Taky mi říkala, co se zrovna děje ve městě, v zemi a ve světě – to už mě tolik nezajímalo.

Po roce u mě začala i nocovat. Když pouze přespávala bylo vše v pořádku, celou noc jsme si povídali, protože jsme si opravdu dobře rozuměli. Potom už to bylo horší, ona musela spát a nemohl. Do teď nevím, jak se jmenovala. Byla krásná, měla dlouhé černé vlasy a chodila v černých šatech, taky byla hodně bledá. Mám rád Shakespeara, tak jsem jí říkal Macbeth. Ani nevím jak mě to napadlo, se skotským králem neměla nic společného.

Jak je krásná noc. Ta tma, zářící měsíc… Když je úplněk a Macbeth prochází před oknem do kterého  svítí. A taky je tu ta chuť krve. Vědomí, že někdo zemře. Vidina? Myšlenka? Možná jen tušení. Nebo by to mohl být plán. Jedno je jisté – někdo se dalšího rána nedožije – bohudík, bohužel. To ne on, to jen já vím co se stane…

Vzpomínám si na to tak živě, jako na včerejší noc. Když jsem se jí dotknul, tak zahřála mé srdce a zároveň zchladila ruku. Ten den jsme oba věděli, že noc bude dlouhá. Nemohl jsem se dočkat. Nechal jsem jí v jedné z místností, aby měla čas jen pro sebe. Nechal jsem jí dělat si co sama bude chtít, ale večer měl patřit nám. Mezitím jsem šel připravovat něco k jídlu.

Ani jsme nedojedli a už se mi začala omlouvat. Při setmění bude muset odejít. Stále jsme ale měli dost času. Odložil jsem příbor, vstal a šel k ní. Ve chvíli, kdy jsem u ní stál odložila sklenici s vínem, podívala se na mě a usmála se. Byla dokonalá. Jediná věc, která se mi na ní nelíbila byl křížek na krku. Sundal jsem jí ho, odhodil do kouta a začal jí líbat na krk. Ne, že bych měl nenechavé ruce, ale upřímně, komu by to nedalo? Začal jsem jí pomalinku, lehce rozvazovat korzet a sundávat šaty. Když už je měla sundané z ramen ucukla. Musela jít.

Asi týden jsme se neviděli a já pořád měl spoustu jídla, neměl jsem na něj chuť, neměl jsem hlad, nemusel jsem jíst. Jen se mi občas podařilo z neopatrnosti se škrábnout do ruky, tak jsem poraněné místo vysál, aby z něj netekla krev…

Konečně jsme se opět shledali, Macbeth za mnou přišla. Byla už tma, když dorazila. Já jsem čtyři dny nespal. Nevzpomínal jsem si, kdy jsem naposledy vložil do úst kousek jídla. Nic nebylo tak podstatné jako ona. Na ničem a na nikom jiném mi nikdy tolik nezáleželo.

Musel jsem to udělat. Když ne on tak já. Vždy jsem říkal „Já jsem Ty a Ty jsi já“, ale nikdy mě neposlouchal. Macbeth přišla prostě ve špatný čas na špatné místo. To zvíře ve mně se probudilo a hladovělo. Lačnělo po krvi. Nešlo mu odolat. Jakkoliv pro něj… Pro nás byla Macbeth důležitou, nedalo si říct. Bylo silnější… Já jsem silnější. Já jsem to zvíře… Musela zemřít. Smrt to byla nepěkná, občas si to i vyčítám…

Byla mrtvá. Zabil jsem jí. Nevím jak. Nevím proč. Nevím kdy. Otevřel jsem oči a ona tam prostě ležela. všude kolem bylo spousta krve, měl jsem jí i na sobě. Nevím jestli jsem to udělal opravdu já, jestli to byla nehoda a já se jí snažil pomoct.

Miloval jsem jí…

Každý rok po její smrti jí chci následovat, ale nedaří se mi to. Vždycky se proberu schoulený v rohu, nevím jak se tam pokaždé dostanu. Dnes se mi to ale povede. Dnes jdu vstříc smrti a zemřu.

Musím s tím už skončit. Nemůžu dál ubližovat lidem, na kterých mi záleží. Macbeth byla ale tou jedinou, kvůli které… Chci už zemřít…

Ale jedno si přeji… Přeji si, aby to každý věděl, nechci žádné dohady. Přeji si, aby to věděla i Macbeth – miloval jsem jí, stále jí miluji…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a osm