Tanec se slzami v očích

Napsal Vishmorth (») 9. 12. 2010 v kategorii Povídky, přečteno: 503×

„Ne!“ Zároveň s výkřikem jsem otevřel oči. Tma. Okolo sebe nevidím nic než tmu a neslyším nic než ticho. Ticho, které křičí, že něco není správně. Napadlo mě posadit se a tak jsem také učinil. Nevzpomínám si, co se včera stalo, ale jsem přesvědčen, že to nebylo nic moc dobrého. Pomalu, jak si oči přivykají tmě začínám rozeznávat zem, na které teď sedím, a stěny. Na první pohled se mi zdá, že jsem v malé místnosti, může mít tak 3 x 4 metry a já budu někde uprostřed.


Možná, že to dělá to mrtvolné ticho, ale myslím, že jsem za sebou něco zaslechl. Pomalu se otáčím a hle – žádná stěna. Nejspíš jsem se přepočítal a místnost bude daleko větší. Opět jsem něco zaslechl a nyní už je to skutečné. Připadá mi, že je to jako když se někdo prudce otočí a kabát prořízne toto naprosto dokonalé ticho. Jen nevím jak je možné, že tento zvuk je slyšet a to, jak se dotyčná osoba otáčí ne.

Otočil jsem se přibližně o 180°, takže kdyby přede mnou někdo byl, viděl bych minimálně siluetu, ale ta se jaksi nedostává. Mám nepříjemný pocit, že je okolo mne spousta očí a všechny mě ustavičně a se zaujetím pozorují. Pokouším se nepřipouštět si žádné výplody fantazie a zachovat si racionální myšlení, což si myslím, že se mi zatím daří.

Dobrá, je na čase se zvednout a vydat se vstříc zdi nebo lidem. Není možné, abych do něčeho nebo někoho nenarazil, potom už snad nebude takový problém dostat se ven – doufám!

Ani jsem se pořádně nepostavil a už musím rychle zpět na zem. Jak jsem dlouho ležel v takové podivné poloze, tak necítím nohy. Zkouším se znova postavit a tentokráte úspěšně. Teoreticky bych před sebou měl mít pokračování místnost nebo chodbu a okolo sebe alespoň jednoho člověka. Po setkání moc netoužím. Udělal jsem první krok a pod nohou se mi rozeběhly kamínky, takže ticho bylo definitivně prolomeno. Druhý krok, třetí… Náraz. Snažím se co nejlépe ohmatat a představit si, do čeho jsem narazil, nízký sloupek řekl bych. Opatrně ho obcházím a pokračuji v pomalé chůzi za doprovodného skotačení kamínků.

Nejspíš kdybych se viděl, tak se neudržím a musím se smát, jen si to představte: ruce natažené před sebou a šátrající v prázdnotě, hlavu co nejvíce vpředu, téměř jako žirafa a nohy ani nezvedám, šourám je hezky po zemi. V jednom okamžiku jsem před sebou zahlédl cosi jako červené světlo, ale už opět nevidím nic. Moment, to světlo bliká, bliká a nebo tam někdo prochází, protože to není ve stejných intervalech. Soustředím se na světlo a snažím se potlačit pocit, že mne ty oči sledují. Cítím je na každém kousku těla.

Od světla nebudu dál jak pět metrů, možná je to nějaké nouzové… Opět jsem na zemi, tentokrát za to může pár schodů přede mnou. Klečím na všech čtyřech a na světélko se dívám jako na svou modlu. Než jsem se stihnul zvednout, už mě někdo chytá v podpaží a zároveň s tím, jak mne staví na nohy, tak mě vede kupředu. Poprvé od svého probrání si začínám uvědomovat své pocity a nevěnuji se okolí.

Jak se na vše začínám dívat z jiného úhlu zmocňuje se mě úzkost a duševní slabost. Slyším jak pár osob mumlá nějaké verše, měl jsem pro ně vždy slabost. Nejsem si jist, jakým jazykem mluví, ale mým to rozhodně nebude. Během okamžiku mi pod nohou proběhlo něco, nejspíš krysa, na tomto místě bych se ani nedivil. Srdce mi zběsile buší na poplach a kdyby mohlo, tak vyskočí z těla a rozeběhne se směrem k východu.

Snad se jedná o nějaký soud a já čekám na rozsudek smrti. Občas jsem zaslechl něco o místech, o kterých nikdo neví a nikdy tam nikdo nebyl, tedy pokud vešel, tak už se nedostal ven. Netoužím se řadit mezi ty, kteří už denní světlo nikdy neuvidí. Evidentně k tomu ale spěji, za zády mi hrubým provazem svázali ruce a opět mě vedou někam dál.

Po otevření dveří mi provaz sundali a prudkou ránou do zad mě donutili vejít do cely. Našel jsem džbánek s pitím a něco k jídlu, ovšem o jídlo budu muset bojovat se svými malými spolubydlícími, totiž s hlodavci. Myslím, že můj osud je zpečetěn, teď jen budu muset vyčkávat až přijde konec.

Po týdnu mě splín nepřepadával jen občas, byl na denním pořádku, nic jiného jsem snad už ani neznal. Vzpomněl jsem si na jeden citát, který říká, že „každý z nás má v sobě labyrint a hledá z něho cestu ven“. Kdybych ale raději našel cestu z tohoto pekelného místa! Ale občas mám pocit, že cítím čerstvý vzduch a ty krysy, ty taky musejí být občas venku. Jsem o tom přesvědčen, není to totiž tak dlouho, když jedna přiběhla a začala mi okusovat konečky prstů, zrovna  jsem ležel uprostřed země a skrze tmu sledoval strop. Chtěl jsem ji odehnat a jak jsem mávl rukou, přejel jsem jí po zádech a cítil, že je mokrá, určitě zmokla venku.

Možná uplynulo ještě pár dní, pro mě už den či noc nic neznamená, ale to nejspíš pro nikoho zde. Když se otevřeli dveře, za nimi svítí silné světlo, které mým očím přivyklým na tmu činí nesnesitelná muka, rukama si zakrývám zavřená víčka, ale i tak nějaké paprsky dopadají na sítnici. Když už jsem konečně schopen mít alespoň přivřené oči, aby mi světlo nepůsobilo takovou bolest, stojí mezi dveřmi nejspíš muž v kutně, vidím jen černou postavu a za ní bílé světlo. Snad anděl, pomyslel by si každý, snad má spása, napadlo by vás, ale kdepak, intuice mi říkala, že teď přijde to nejhorší. Rukou mi pokynul, abych se zvednul a šel za ním, otočil se a odešel.

Šli jsme spolu mlčky dlouhou osvětlenou chodbou, jsou to snad nějaké podzemní jeskyně, ale s osvětlením a kdo ví s čím ještě. Ušli jsme přibližně dvě stě metrů, napočítal jsem přibližně dvě stě sedmdesát kroků a jeden krok počítám jako pětasedmdesát centimetrů.

Už začínám opravdu bláznit, jednou přivykám tmě, podruhé ostrému světlu, jednou jsem svázaný, podruhé se mohu volně hýbat, pořád jsem v jiné místnosti, ale tady, kde jsem teď, to je má poslední zastávka. Jak to vím? Cítím to, probudili se ve mně pradávné smysly, které mi říkali, že se mám začít zpovídat se svých hříchů, protože udeřila má poslední hodinka. Světla opět pohasla a nyní mohu jen doufat, že neuhasnou i louče, díky kterým alespoň něco vidím. Začínám se pomalu točit dokola a jsem dezorientovaný, vyčerpaný, hladový a okousaný od krys.

Kdesi nade mnou slyším šum vzrušených hlasů, jak si cosi špitají, okolo mě se ale ozývá ještě jeden zvuk, daleko hrozivější. Přešel jsem na jeden konec místa, kde se nacházím, nevím jak to nazvat, už mi docházejí slova. Na zemi přede mnou leží pár zbraní, mezi nimi je meč a dýka, sekera, snad je to palcát? Jeden nikdy neví, tak jsem si za opasek… za to co zbylo z opasku zastrčil dýku. Opět se ozval ten zvuk, zní to jako šelmy chystající se na lov kořisti…

Všechno mi už dochází, mám se stát jen dalším dílkem pro něčí zábavu. Mám tady bojovat o přežití s divokými šelmami. Do očí se mi začínají hrnout slzy, vše už vidím rozmazaně. Na tvářích cítím slabé pramínky stékajících slz. Zazněly zvony a šelmy jsou vypuštěny, zatím jsem přitisknutý ke zdi a promýšlím další postup, byť je to marné - nemám už žádnou šanci. Můj konec je neodvratný.

Přiblížilo se první zvíře, bohužel jsem si jej všimnul až příliš pozdě, je to černá puma, kterou zahalila takřka dokonalá čerň. Tlapou mi přejela po hrudi a tím mi způsobila ošklivé škrábance, ale není to nic oproti tomu, co mne teprve čeká. Už jsem malátný, reflexy mám zpomalené a má pozornost je tatam. Sehnul jsem se pro meč, který jsem měl nejblíže a doufaje, že oddálím smrt, jsem se jím začal na všechny strany ohánět. Jenže to také nejde věčně, možná se to zdá neuvěřitelné, ale skutečně mě po několika minutách začaly bolet ruce, možná nezvykem a možná také nedostatkem energie.

Šelmy kolem touží po mé krvi, obecenstvo nad mou hlavou též, chtějí podívanou, chtějí vidět, jak mě rozsápou na kusy, jak budu pomalu umírat v bolestech, jak budu trpět. Jsem smířen se smrtí, ač nerad, ale jsem. Jen jí chci mít rychlou a ne se tady někomu starat o zábavu.

Všechny zbraně, s výjimkou dýky, jsem odhodil všemi směry, abych na okamžik odehnal ty bestie. Podařilo se, na okamžik jsem se zasmál a sklopil na svou malou přítelkyni zrak. Vykonavatelé mé popravy se opět začali pomalu přibližovat. Musel jsem to udělat teď, žádné odkládání, bylo by to jen horší a horší.

Chladná ocel mi vnikla do těla a já náhle cítím jakýsi pocit úlevy a vysvobození. S úšklebkem jsem klesl na kolena. Vědomí, že jsem jim zkazil podívanou, že jsem je přelstil, chacha! z tribun se ozvalo nechápavé ticho, které vystřídal, možná naštvaný, šum. Teď už mě klidně naporcujte a předhoďte Ďáblovi, předhoďte mě těm šelmám, ať si na mém kostnatém těle vylámou zuby. Mně už je to jedno, rozumíte mi? Je mi to jedno. Už žádné ohryzávání prstů, žádné nepoživatelné jídlo, žádné přemisťování z cely do cely… Žádné dělání ze sebe blázna. Ne, nezešílel jsem. Nemůže za to můj triumfální odchod, zkrátka dávám naposledy průchod… Průchod svým… Myšlenkám a pocitům… Už sotva popadám dech… Je čas… Opustit toto tmavé místo… Vysmát se těm hlupákům, kteří doufali v mé roztrhání dravou zvěří, kterou na mě vypus…

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a sedm