Období: rok 2010

Všude je ponurá nálada, začal právě podzim. Denního světla je méně, dny jsou chladnější a zdá se, že i lidé jsou ještě méně přívětivý. Všude se kradou stíny a jakmile můžou pohltí vše, co jim stojí v cestě. Může se ale stát, že to, co vrhá stín zkrátka není? číst dál

Starý a tajemný dům na severu Irska byl velmi tmavý, protože muž, který tam žil nenáviděl sluneční světlo. Byl zvláštní, ale také nevyzpytatelný. Neměl žádné návštěvy, jen občas jej lidé viděli, jak jde do lesa, když slunce zapadlo a na obloze byl měsíc. Měl nějaké služebnictvo, nebyli z Irska, ale z Walesu a jedna žena z Francie, mluvila anglicky. číst dál

Byl krásný slunečný červnový den, odpolední vyučování se neskonale dlouho vleklo. Sluneční paprsky pronikaly širokými okny do učebny a rozpalovaly školní lavice, židle, tabuli a vůbec působilo pobyt ve třídě nesnesitelným. Konečně zazvonilo a poslední vyučovací hodina skončila. Všichni vycházeli ze školy, ale horko jim znemožňovalo jakoukoliv větší aktivitu, takže odcházející studenti šli pomalým volným krokem podél zdi, kde byl alespoň trochu stín. Jedna skupinka se od zbytku oddělila a vydala se opačným směrem. číst dál

V neděli odpoledne jsem se vracel z centra Prahy domů. Vystoupím z autobusu a co nevidím – na vzdálenějším konci ulice stojí ve stínu markýzy bytost, o které se mi posledních pár let zdá téměř každou noc. Jednou před ní prchám, ale vždy pár metrů před místem, kde se můžu zachránit, mi dojde dech či zakopnu a skončím ve spárech oné bytosti. číst dál

Celá místnost se najednou ponořila do hlubokého ticha, které jen občas narušovaly třísky dopadající na zem. Díky malé škvíře v ubedněném sklepním okně do místnosti dopadal paprsek denního světla, jenž umožňoval alespoň malý pohled na tu spoušť. Zem byla pokrytá četným množstvím malých i velkých třísek a kusy starého dřeva, které kdysi bývaly krásně zdobenou masivní skříní. číst dál