Celá místnost se najednou ponořila do hlubokého ticha, které jen občas narušovaly třísky dopadající na zem. Díky malé škvíře v ubedněném sklepním okně do místnosti dopadal paprsek denního světla, jenž umožňoval alespoň malý pohled na tu spoušť. Zem byla pokrytá četným množstvím malých i velkých třísek a kusy starého dřeva, které kdysi bývaly krásně zdobenou masivní skříní.
Byl sychravý podvečer a v jedné zapadlé dílně řezbář, na sklonku svého života, vyráběl dnem i nocí skříň do jejíž útrob by mohl uložit svou duši. Žádný kus, který prošel pod jeho rukama nebyl takový, že by se při pohledu na něj tajil dech. Krátce po dodělání skříně skonal stářím.
Putovala pár stovek let po celé zemi, měla různé majitele, bohaté a chudé, chytré i vychytralé, však jednou, po více než 200 letech putování skončila u vášnivého sběratele starožitností. Každým dnem trávil stále více času zíráním na ni, měla jakési své osobní kouzlo, nemohl se od ní pohledem odtrhnout. Touha moct se na ni dívat ho zabíjela. Postupem času přestával jíst a pít. Už nevycházel ven a rodina jej zanedlouho přestala navštěvovat. Sběratel mlčky, bez povšimnutí okolí zemřel.
Po měsíci, možná i po delší době, přišel syn navštívit svého otce, který byl beznadějně zamilován do skříně. Seděl na křesle a téměř všechny rysy lidskosti ho už opustili. V dlouho nevětraném bytě se táhl nesnesitelný zápach rozkládajícího se těla. Hlavou mladého muže letmo proletěla myšlenka, kolik životů její půvab už stál. Musí s tím už jednou pro vždy skoncovat – zničit ji.
V temných prostorách sklepení se mladík vší silou rozmáchl s kladivem v ruce a udeřil do ní. Strávil tím mnoho času, ale dosáhl svého. Ač byl od létajících kousků dřeva velmi zraněný, byl spokojen. Smrt nakonec dostihla ji i duši starého řezbáře, který chtěl zůstat nezapomenutý. Ovšem říct, že smrt byla krásná a bezbolestná se jen tak nedá…
2024 ©