Zvuky

Ležím ponořená ve vaně, vnímám jen vodu kolem sebe, nic jiného pro mě nyní neexistuje – jen já a voda. Před očima mi vyvstávají výjevy z řeckých bájí, třeba jak chce Ikarus doletět ke Slunci, a když už je moc blízko, tak se mu vosk, který má na křídlech, rozteče a on se ztrácí v hlubinách moře. Dovedu si představit jak klesá, klesá a hladina se nad ním uzavřela. Už jen doufá, že jej Poseidon přijme… Voda už je studená a já v ní ležím už dobrou hodinu, je na čase vylézt ven. Sáhla jsem po ručnících, do jednoho jsem si zabalila vlasy a do druhého sebe.

Nemůžu si pomoct, ale od chvíle, kdy jsem vyšla z koupelny mám pocit, že mě někdo pozoruje. Nevím, proč bych tomu měla věnovat jakoukoli pozornost. Jsem v bytě sama, nikdo nemá klíče a nikdo se sem určitě nevloupal. To ťukání nebo klepání bude určitě od sousedů, věčně tam něco spravují a předělávají. Raději si na odreagování pustím televizi, třeba budou dávat něco, na co se dá dívat…

Celý týden bylo vše v naprostém pořádku, ale teď je to tady znova, zvláštní ťukání a pocit, že ze mě někdo nespouští zrak. V noci ze včerejška na dnešek jsem se kvůli tomu zvuku ani pořádně nevyspala, každou chvíli jsem se budila, takže bych se ani nedivila, kdyby to teď dělal nedostatek spánku. Jsou to jen pocity, na které se v dnešní době člověk už nemůže spolehnout. Dříve možná ano, ale teď? Už jsme tak zdegenerovali, že to prostě nelze.

Jsem venku, procházím stejnými ulicemi jako každý den po cestě z práce, do práce a na metro, je to taková moje zkratka. Během patnácti minut se dostanu na hlavní, a pak se dostanu kamkoliv. Je to i příjemná procházka mezi zahrádkami, nějakými menšími rodinnými domy. Jenže teď celou dobu cítím něčí oči na týle. Nemůžu si pomoct, je to jako kdyby vás doslova probodávali. Ono místo se mi zdá pořád teplejší a teplejší až začínám cítit bolest.

Co chvíli se otáčím a nikdy za sebou nic nevidím, začínám si o sobě myslet, že už blázním, snad už začínám trpět paranoiou… Je to horší, než jsem si myslela. Nevím jestli jsem si to pouze nevsugerovala, ale mám pocit, že slyším kroky… Začínám cítit nervozitu, polilo mě horko a na čele se mi objevil studený pot. Mám pocit, že mi někdo klepe na rameno a jeho krok je totožný s mým. Bojím se. Bojím se otočit, co když se něco stane? Ale co když si to všechno jenom namlouvám? Cesta se zdá být nekonečná. Domy kolem sebe už nepoznávám. Někde jsem špatně odbočila… Nebo ne? Nebo jdu správně a jen strach mi vše zkresluje? Nemůžu odolat, musím se otočit. Přede mnou je nejspíš nějaká postava, ale zahaluje ji tma, než stihnu cokoliv říct nebo udělat cítím silný úder do tváře. Další je do žaludku, bolestí jsem klesla na kolena – nejspíš má osudová chyba, cítila jsem několik kopnutím. Rány už ani nevnímám, začínám ztrácet vědomí a před očima mám jen tmu…

Před očima mám tmu, prudce je otevřu a oslní mě světlo, které vydává lampa, kterou jsem večer nezhasla. Triko ve kterém jsem usnula mám naprosto propocené a… A už zase ty zvuky. Včera jsem se dozvěděla, že ti sousedi, od kterých jsem si myslela, že to je, odjeli před 4 dny na dovolenou. Zavolala jsem do práce, že nutně potřebuji volno, alespoň na týden. Díky nevybrané dovolené a přítomnosti většiny zaměstnanců v tom nebyl žádný problém.

Ležím v posteli, deku mám přitaženou až pod nos a téměř se neodvažuji pohnout. Zjistila jsem, že vždycky když udělám větší pohyb, tak se ty zvuky ozývají. A taky mi připadá, že mě někdo ustavičně pozoruje. Cítím každý pohled, slyším každý zvuk. Mám hlad, mám žízeň, tři dny jsem už nevzala nic do pusy, jsem ráda, že najdu odvahu jít na toaletu. Stojí mě to hodně přemáhání. Oči mi těkají po místnosti, když už se odhodlám zvednout se a zahlídnu se v zrcadle, svou bledostí splývám se stěnou, jen černé kruhy pod očima vynikají dokonale.

Zvoní telefon, ležím v posteli, deku mám přitaženou až pod nos. Nevím kdo volá a už mě to nijak nezajímá. Telefon už nikdy nezvednu. Už nikdy nepůjdu do práce. Už mě nevyděsí žádné zvuky, žádný pocit, že mě někdo pozoruje – už nikdy. Já už tu nejsem. NEJSEM na tomhle světě, NEJSEM…