Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde na blízku svítí světlo.
Ruth B. Rendellová
Na kraji relativně poklidného městečka, na samém konci u výpadovky mezi dvěma kdysi šedými, dnes posprejovanými zdmi, z nichž jedna patřila rozpadlému JZD, které už dávno ztratilo svoji slávu a dnes ho nenavštěvovali ani sběrači kovů, a u druhé, která patřila k obecnímu hřbitovu, vedle vchodu na hřbitov za pěšinkou vajglů a vysypaného koše byla stará lavička. Dnes už nikdo nespočítá kolikrát byla lakovaná pracovníky místních technických služeb a kolik vzkazů, srdíček, sprosťáren do ní bylo různými nožíky, rybičkami a žabikuchy vyryto, seděli dvě přinejmenším podivné černě oděné osoby. Nebyli to funebráci ani hrobníci. Přesto na první pohled vypadali odpudivě i přitažlivě zároveň.
V jejich očích se zrcadlilo plno věcí jen ne nějaký výrazný elán do života. Přesto se mezi dýmem z jejich Startek občas některý jakoby pousmál. Nezapomeňme ještě dodat, že oba popíjeli laciné víno z městského supermarketu. Hřbitov nebyl nijak zvlášť pěkný. Letité, opuštěné hroby s rozpraskanými náhrobky, tu a tam mrtvolný zápach, to když někde červotoč zahlodal do staré rakve o trochu víc než bylo zdrávo. Ponurost celému tomuto místu dodával pobořený barokní kostelík a hlavně příchod temné tmavé noci jaká v tomto kraji vždy přicházela. Kdysi před ním sedával stoletý impotentní flašinetář, točil tři kotouče ve starém flašinetu, a pokud se nějaká babička ustrnula a dala mu ze svého malého důchodu pár drobných, vyprávěl jí že tu spatřil svaté zjevení. Nikdo tomu však nevěřil. Čím více se ty dvě existence venku oddávali vinnnému moku z pet lahve tím více se jejich myšlenky točily jako klacek pod jezem. Mohlo už být tak kolem půlnoci a na dně láhve už toho moc nezbývalo, když v tom se na horizontu pod kopcem cosi zjevovalo...
Oba muži se na sebe podívali a v jejich výrazech byla čitelná nerozhodnost – jít či se nejít podívat ke vzdálenému kopci na objevující se podivná světla.
„Myslím, že bychom se měli jít podívat, co to tam je,“ nadhodil mladší z nich a zašlápl nedopalek cigarety. S přicházejícím větrem se otřásl a zachumlal se do bundy s nášivkou New York Yankees. V očekávání odpovědi hleděl na svého společníka s mírně nakloněnou hlavou – kterou mělo na svědomí spíše víno, než samotná zvědavost.
Starší muž popotáhl z cigarety a v tichosti dál pozoroval jev, na který nebyl zvyklý. Neměl rád, když něco vybočovalo, zcela mu vyhovoval klidný, líný a neměnný život městečka. Nestál o žádné novoty.
„Necháme to bejt,“ vypravil ze sebe nakonec. Jeho přítel chvíli jen seděl a těkal očima mezi záhadnými světly a flegmatickým kolegou. Užuž otevíral ústa, aby se pokusil alespoň ještě o jeden argument, když se zvedla ruka s flanelovým rukávem. Muž znova zopakoval své rozhodnutí: „Prostě to necháme bejt. Neni to naše věc.“
„Bojíš se?“ zkusil ho trošku popíchnout.
„Ne,“ odpověděl stroze a Yankee se sesunul na lavičce.
„Fajn. Už nemám co pít.“
Z druhého konce lavičky se ozvalo jen souhlasné zamručení. „Tak deme dál, mám něco doma.“
Yankee se zvedl, zavrávoral a spadl zpátky na lavičku, starší kolega se na něj jen s potměšilým úšklebkem podíval.
„Když neumíš chlastat, tak to nedělej.“
„Umím!“ oponoval mu. „Jen se mi zamotala hlava,“ dodal už mírněji a opět se pokusil vstát, tentokrát úspěšně.
Oba se nejistým a vrávoravým krokem vydali k domovu muže s flanelovou košilí. Na hrudi měl již otřepanou a skoro nečitelnou jmenovku Bill. Kdysi si košili koupil ve výprodeji a jména si nevšiml, dokud ho na něj neupozornili přátelé. Bylo mu to jedno.
Po cestě míjeli kostel a na chvíli se posadili na lavičce, aby nabrali sílu k další cestě. Seděli na místě, ze kterého nebylo ke kopci vidět, zato byla čistá obloha, na které svítily hvězdy a měsíc, kterému nezbývalo mnoho do úplňku. Ale ani krása noční oblohy a klid, který se všude rozprostřel na dva opilé muže nezapůsobil.
„Co myslíš, že to bylo?“
„Co já vim,“ snažil se ho odbýt Bill, „třeba tam děcka mají táborák.“
„Táborák? Na konci října? To nevypadalo jako táborák,“ nedal se Yankee, kterému to vrtalo v hlavě.
„No tak se mě na to neptej,“ vyjel na něj přítel.
Tiše seděli, dívali se před sebe a v hlavách se jim honily nejrůznější myšlenky, které byly zastřené mlžným oparem alkoholu. Ke kostelu přiběhla zrzavá kočka, zastavila se uprostřed silnice a podívala se na dva muže. Cítili její pohled, jako kdyby věděla něco, co oni ne, jako kdyby jim něco chtěla říct. Jako kdyby se jim vysmívala.
„Kšá,“ vykřikl Bill.
Kočka jen párkrát přešlápla na místě, ale utéct se nechystala. Otočila se čelem k postavám na lavičce a posadila se naproti nim. Kolem tlapek si ovinula ocas a dál je jako socha nehnutě pozorovala. Všichni čekali, co se bude dít.
„Myslíš, že... že ta kočka...“ šeptal trochu nervózně Yankee, „třeba nám chce něco říct? Nebo...“
„Nemel kraviny,“ odvětil Bill, který ale také mluvil tlumeně a nespouštěl ze čtyřnohé společnice oči.
Najednou se na silnici mihlo něco malého a utíkalo to pryč mezi domy. Kočka se rázem ze sochy změnila v lovce a rozeběhla se za svojí noční svačinou. Oba muži hlasitě vydechli, jako kdyby z nich spadlo břímě.
„Tak to bylo divný,“ pronesl do ticha Yankee.
„Divnej byl flašinetář, kterej tu lidem vykládal nesmysly.“
„Jaký?“ zajímal se společník.
„No,“ začal Bill, „prej když byl mladej a jednou večír se vracel domů, tak si sem sedl. Byl už unavenej, bez peněz, manželka mu utekla s jiným a von tu nějak přežíval. Najednou přestal foukat vítr a všechno ztichlo. Jemu to přišlo divný, tak začal vodříkávat otčenáš, páč se bál. A najednou – odpřísáhl to – se před ním, jakoby z mlhy, vynořila průsvitná postava. Kolem ní zářilo boží světlo a šel z ní klid. A von před ní padl na zem. Prej mu řekla něco jakože má šířit boží pravdu nebo co. Požehnala mu a zmizela, pak začal i ten vítr zase foukat. A vod tý doby tu vyhrával a všem to vykládal,“ dokončil příběh a z kapsy vytáhl krabičku cigaret. Otevřel ji a uvnitř už žádná nebyla. S nadávkami ji vyhodil. „Mladej, posuneme se zase dál. Už nemáme ani co kouřit.“
Oba se zvedli a pokračovali v cestě k Billovi domů, kde měl dostatečnou zásobu pití a cigaret. Byla to jejich tradice, že po týdnu práce v kuse pijí a užívají si po svém. Nechápali, proč to jiní nedělají, proč se tomu téměř vyhýbají a místo toho běhají, cvičí a potí se u toho. Obšťastňují své drahé polovičky nebo něco studují, když nemusí. Byl to pro ně jiný svět, do kterého nepatřili a ani patřit nechtěli, v tom jejich, s pivem, levným vínem a obyčejnými cigaretami jim bylo nejlépe.
Bill bydlel v nevelkém bytě. Leckoho by napadlo, že se neobtěžoval jakkoliv ho upravovat, modernizovat nebo alespoň udržovat. Nad vším se vznášel zápach tabáku. Nábytek byl starý a oprýskaný, na zemi se válelo pár prázdných krabic a láhví, nábytek byl pokrytý vrstvou prachu – tedy alespoň tam, kde neležely staré noviny, popelník, otvíráky a haldy všelijakých dalších neidentifikovatelných věcí.
Došli do kuchyně, která se kuchyni podobala velmi vzdáleně. Na lince ležela pánev s týden starým olejem, Bill ho nechtěl vylévat – co kdyby se rozhodl smažit. Stůl nebyl pod všemi jeho věcmi ani vidět a židle byly ověšené špinavým i čistým oblečením. Několik kousků se válelo i na zemi, kde se mu minulý čtvrtek vylila káva.
Ze dvou židlí shodili pár hadrů, aby se mohli posadit. Odsunuli věci na stole, protože jinak bylo nemožné postavit na něj vychlazenou plechovku s pivem, ze které oba s chutí upili. Zapálili si a k jejich uspokojení již nic nechybělo. Procházet se kolem nich polonahá a vyvinutá blondýnka, požádali by ji, aby jim podala další plechovku a dál by nevzrušeně pokračovali v konverzaci.
Pár hodin po svítání je zmohla únava, tak se uložili ke spánku do postele a na gauč, ze kterého bylo také potřeba přesunout mnoho věcí, které si tam Bill odložil.
Ve městě byl ruch, který o víkendech není příliš běžný, většinou se sobota líně převalí a ustoupí neděli, kdy se pár starších místních sejde v kostele. Nyní tomu bylo jinak, všude bylo živo, ale to spící dvojice mužů nezaregistrovala.
Probudili se až k večeru, kdy zakousli klobásu s chlebem a dál pili levné nekvalitní víno, kterému předcházelo dopití zbytku plechovek piva. Za nedlouho jim i tato zásoba došla a byli donuceni jít do obchodu a dokoupit si dostatečné množství.
Den potemněl, slunce zapadlo a na obloze po sobě zanechalo jen pár krvavě rudých míst. Muži vyšli z obchodu s balíkem vína v plastových láhvích, basou piv a s kapsami nacpanými tabákem. Jejich obvyklé místo byla lavička u hřbitova, měli tam klid a zároveň přehled, co se kde děje, a tak se tam i tentokrát vydali.
„Nepřijde ti, že je tu něco jinak?“ zeptal se trochu nesvůj Yankee po cestě k hřbitovu.
„A to jako co?“
„Nevím, prostě... něco.“
Položili zásobu alkoholu na zem k lavičce, na kterou se oba zároveň posadili. Bill příteli podal láhev s vínem. „Napij se, vono tě ty blbosti přejdou.“
Oba popíjeli a chvílemi živě konverzovali o tom, co komu víc chutná, kde je lepší putyka a rozebírali poslední sportovní výsledky.
Když na krajinu padala tmavá noc a za obzorem se na oblohu vyhoupl měsíc v úplňku, měli oba muži více, než polovinu z celého nákupu vypitou. V ten okamžik z města k dvěma párům opilých uší doléhaly vzrušené, ale nesrozumitelné hlasy.
„Něco se tam asi děje,“ hádal Yankee.
Bill něco zamručel jako odpověď a dál se pekelně soustředil na balení cigarety. Tma, vítr a nějaké to promile v krvi mu tento úkol značně znesnadňovalo.
Najednou se za hřbitovní zdí ozval šramot. Oba se na sebe vylekaně a nechápavě podívali.
„Kočka?“
Bill přikývl.
Trochu klidnější se vrátili k pití a balení cigarety, ze které už potřetí vypadl tabák na zem, kde ho vítr roznesl do všech stran.
Hluk se ozval znova, tentokrát blíže ke zdi a mnohem hlasitěji.
„Velká kočka?“ nadhodil Yankee.
Vzteklý Bill papírek se zbytkem tabáku zmuchlal a zahodil pryč. „Tak se běž podívat, a pak mi to povíš. Zatim snad něco ubalím.“
Zvědavý mladík vstal, zapotácel se a nejistým krokem vyrazil k bráně. „Třeba na mě vyskočí a bude mě chtít sežrat,“ zavolal na soustředěného přítele. Sotva se rezavé brány dotkl, aby ji otevřel, bolestivě zavrzala a tím dala všem v nejbližším okolí vědět, že někdo vchází do světa mrtvých.
„Sakra!“ zaklel, když po pár krocích zakopl o starý, rozpadlý a mechem pokrytý náhrobek neznámého nebožtíka.
Vpravo blízko zdi se mihl stín a ozvalo se tiché pousmání.
„K-k-kdo je tam?“ zakoktal se.
Neozvalo se nic, nic se ani nepohnulo, jako kdyby to všechno byl jen výtvor fantazie a nebo zlý sen. Opilý a vystrašený se vydal zpět k bráně, pryč z tohoto místa, na kterém se podepsal nelítostný čas. Rezavá brána svým zaskučením, které prořízlo noc, všemu a všem oznámila jeho úprk.
Bill se podíval směrem k východu zrovna v okamžiku, když z něj vyklopýtal jeho přítel. Pousmál se a ukázal mu radostně dvě zabalené cigarety. „Tak co tam bylo?“
„Nevím,“ odpověděl, až když se posadil vedle něj a zapálil si. „Někdo tam ale byl. Něco tam chodilo. A pak se mi to smálo.“
Bill se zasmál. „Se nedivím. Podívej se na sebe. Si jako vyděšený štěně.“
„Nepůjdeme jinam? Nemám z toho dobrý pocit.“
„Bojíš se?“ Bill si do něj rýpl, aby mu oplatil minulý večer.
„Jo,“ přiznal se Yankee.
Oba se po chvíli zvedli a zamířili do středu města, aby si vychutnali zbytek noci a zbytek svého pití. Když míjeli kostel, uviděli na lavičce ležet ženskou postavu. Napadlo je, že to přehnala a usnula po cestě domů, ale mladšímu z dvojice se na tom něco nezdálo.
„Třeba je jí zle, neměli bychom...“
Bill se flegmaticky ušklíbl, pokrčil rameny a společně vykročili k ní.
Opatrně, aby ji nevylekali, se snažili zahlédnout její obličej. Měla potrhané kalhoty a nejspíš špinavé od bláta. Pokoušeli se na ní mluvit, jestli zareaguje, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by o nich věděla.
Po několika marných pokusech se odhodlali a z boku ji přetočili na záda. Chvíli jim trvalo, než jim došlo, na co se dívají.
Potrhané a špinavé kalhoty byly to nejmenší. Na šedé mikině vynikalo několik rozpáraných míst a skvrn, tmavých skvrn. Krvavých skvrn. Ve světlých vlasech měla zamotaných pár větviček a slepené k sobě. Na světlé kůži jí pod levým okem zářila tmavá modřina, obličej jí pokrývaly nejrůznější oděrky s pramínky krve a kůže na krku nebyla téměř vidět.
Zbledli.
Nemohli popadnout dech. V hlavách se jím rozvířil chaos a zmatek.
Nejprve krok po kroku couvali, potom se otočili a rychlým krokem se vydali pryč. Chtěli se zavřít doma, vypít vodku, kterou si šetřili, usnout a na vše zapomenout.
Ulice byla prázdná a tichá.
Možná ne tak prázdná, místy se pohnuly stíny. Některé se pohybovaly rozvážně a jiné doslova utíkaly.
Ticho prořízl hlasitý šílený smích, který neměl majitele – nebo to si alespoň dva vyděšení muži mysleli.
Na chvíli se schovali ve stínu místní hospody a sledovali, co se děje.
Jako kdyby spadli z nebe, objevilo se několik lidí v tmavém oblečení. Pár z nich mělo šaty, které by se hodily spíš členkám gotických kapel, než na noční procházku. Někdo měl na sobě oblek, který působil dojmem, že je z minulého století. Bizarně oblečení lidé se kryli ve stínu a drželi se v přítmí, zatímco pár těch, kteří vypadali jako mrtvá žena, se procházeli po nepříliš osvětlené ulici.
Jedna postava ve starobylém obleku z ničeho nic vyběhla ze svého úkrytu, když se nevinný kolemjdoucí ocitl příliš blízko, a stáhla ho do tmy. Oběti se podařilo vymanit ze sevření a snažila se utéct. Ze tmy se ozval nervy drásající hlas: „Chceš mi uniknout? Nikdy, dokud já jsem já a ty jsi ty. Ďáblovi náležíš!“
Bill a Yankee stáli mlčky přikováni strachem a dívali se na celou tu hrůznou scénu.
Oběť se nedostala moc daleko, po pár dlouhých krocích ji muž opět chytil a... a zakousl se do hrdla. Po chvíli oběť odhodil na zem a splynul s tmou.
Vyděšená dvojice se na sebe nechápavě podívala a jejich pohled spočinul na mrtvém. Mezitím se kolem nich rozhostilo doslova peklo.
Dlouho se odhodlávali vyjít z úkrytu, rychle si to namířit domů a ukrýt se před tou hrůzou. Vypukla hotová jatka. Lidé křičeli, utíkali a ti druzí je pronásledovali a lovili jako potravu.
Strachy chvějící se muži se na sebe podívali, kývli hlavou a vyšli ze své skrýše. Ucítili, jak na nich spočinuly všechny pohledy. Věděli, že je zle. Rázem vystřízlivěli a probudil se v nich ten nejprimitivnější pud – přežít.
Doběhli sotva do poloviny ulice, když je podivně oblečení lidé obklíčili. Zůstali stát uprostřed kruhu ochromeni strachem. Jejich srdce bila jako na poplach. Mozek přikazoval nohám, že mají běžet, ale nohy se nemohly pohnout. Jejich dech byl mělký a začínal být čím dál rychlejší. Na čele se začaly objevovat kapičky ledového potu a říjnový vítr je ochlazoval ještě víc.
Bill začínal lapat po dechu a snažil se zachytit mladšího přítele, který se třásl jako osika. Billovi se podlomila kolena a skácel se na zem, o to vyděšenějším se Yankee stal. Slyšel slova, ale nebyl schopný jim rozumět. Něco se v něm trochu vzpamatovalo a zaklekl ke kamarádovi ležícímu na zemi, ten dýchal stále obtížněji a rukou se chytal za srdce.
Yankee se rozhlédl po stále uzavřenějším kruhu.
Krve by se v něm nedořezali, když si k němu klekla mrtvá žena, kterou viděli na lavičce a začala se sklánět nad Billem. Nad nehybným Billem, který naposledy vydechl.
Yankee zvedl hlavu, v uších slyšel pouze šum, ale skrz lidi kolem sebe zahlédl informační tabuli, přes jejíž polovinu visel obrovský plakát.
HALLOWEENSKÁ NOC
Vzdejte slávu upírům.
Poslední říjnovou noc se probudí nemrtví a vydají se na lov.
Převlékněte se za lovce a lovte.
Převlékněte se za nevinné oběti a přežijte noc.
Druhý den je přichystán brunch pro živé, mrtvé i nemrtvé.
Příjemnou noc, zábavu a lov.
_____________________
pozn.: Na požádání dokončení povídky, zadaný začátek kurzívou.
2024 ©