Nežádám vás, abyste mi věřili, ale odpřísáhnu vám, že je to pravda. Musím si ulevit, tak se chci podělit o svůj zážitek… Možná je to jen shoda náhod, možná také ne. Hranice mezi lidskou fantazií a realitou je tak tenká a nepatrná až se kolikrát zdá, že neexistuje. Už začínám být slabomyslný a vyčerpaný.
Každý den jsem chodil okolo jedné starší dámy se psem, vždy mě označovala za satanistu a neznaboha. Jednou jsem se s přáteli trochu napil a aniž bychom přemýšleli nad následky, přelezli jsme už tak dost poničený plot a jejího psa jsme otrávili. Ještě teď si to vyčítám, vždyť to ubohý zvíře za nic nemohla, ale pro ní byl na prvním místě.
Druhého dne ráno jsem si uvědomil, co jsem udělal. Chtěl jsem oddálit ten okamžik, kdy bych měl opět procházet kolem ní. Napsal jsem svému starému dobrému příteli, jestli nemůžu na nějaký čas být u něj. Dostalo se mi klasné odpovědi. Sbalil jsem si několik nejnutnějších věcí a vyrazil jsem. Chtě nechtě jsem musel projít kolem domu oné dámy. Nejprve jsem si říkal, že půjdu hodně rychle, takže si mě ani nevšimne, ale jak jsem se blížil, tak jsem zpomalovat až jsem se zastavil úplně. Nikde jsem jí neviděl, nejspíš byla doma a truchlila nad ztraceným mazlíčkem. Rozhlédl jsem se po její zahradě a vprostřed byl vidět čerstvě zahrabaný hrob a velký bílý kříž, na kterém bylo něco napsáno, latinsky řekl bych.
Můj přítel, Henry, vlastní obrovské sídlo a rozlehlé pozemky. Jeho sídlo, jak bych jej mohl popsat… Zkrátka i kdyby nás tam bylo měsíc třeba takových pět lidí, ani jednou bychom se nemuseli setkat. Dojel jsem až pozdě odpoledne, takže byl téměř čas večeře. Od doby, co jsem jej viděl naposledy se nezměnil a neměnil ani své zvyky. Pamatuji si, jak úderem páté hodiny večeřel. Po jídle jsem Henrymu vysvětlil co se stalo, že z toho nemám dobrý pocit, tak potřebuji nějaký čas být jinde. Byl rád, že nebude sám a nabídl mi, ať zůstanu jak jen dlouho budu chtít.
Povídali jsme si dlouho do noci a já už pociťoval únavu. Rozloučil jsem se, popřál dobré noci a vydal se do jednoho z pokojů pro hosty. Převlékl jsem se a jak jsem ulehl, tak jsem usnul, byl jsem z té dlouhé cesty sem vyčerpaný.
Už od božího rána jsem bloumal po pokoji, zdál se mi strašný sen, nejspíš to bylo kvůli tomu, že jsem příliš myslel na toho psa. Každopádně jsem živě viděl jeho majitelku, jak leží na posteli a nehýbe se. Přešel jsem k ní a když jsem se užuž nakláněl, abych zjistil jestli jí něco není, rázně se posadila. Upřela na mě oči, které byly jakoby bez života, takové prázdné. Kvapně jsem ustoupil, ale nebylo mi to nic platné, nějak se za mnou objevila stolička, o kterou jsem zakopnul a svalil se na zem. Ona stále seděla na posteli a dívala se na mě. Najednou to ticho prolomil její hlas. Nevzpomínám si už na přesné znění oněch strašlivých slov, ale bylo to prokletí, které bych nepřál ani nepříteli. Měl jsem se smažit v pekle, měl jsem se dostat ke svému Satanovi… Raději jsem to vytěsnil ze vzpomínek.
Příteli jsem se svěřil, až když se mi sen zdál poněkolikáté. Říkal jsem mu, že už z toho blázním. Večer, když si chodívám lehnout, tak slyším štěkot psů, kteří jako když se prohánějí po chodbách. To je vyloučené, odpovídal mi, žádní psi tu nejsou už po tři generace. Jednou, když jsem mu sen líčil znova a snad nejpřesněji za celou tu dobu, co se mi zdá – zhrozil se. Téměř to vypadalo, že mé vypravování poslouchá poprvé, jako kdybych mu to nikdy předtím nevypravoval. Rozzlobil se na mě, že to beru na lehkou váhu, protože tohle už je zlé.
Protože byl konec podzimu, tak byla už brzy tma. Už jsem se bál být ve svém pokoji sám, tak jsme s Henrym do pozdních hodin vysedávali u krbu a bavili se, četli knihy nebo se jen tak dívali do ohně. Odcházel jsem si lehnout zpravidla, až když jsem opravdu neudržel oči. Bylo to z toho důvodu, že jsem si jen lehl a hned jsem usnul, žádné štěkající a běhající psi po chodbách jsem neslyšel – neslyšel jsem je díky tomu už v noci. Zato přes den, když jsem byl jen na okamžik sám… Byli všude. Jsou všude – všude kolem mě, chtějí se mi pomstít.
Krátce po večeři jsme opět seděli u krbu. Henry psal svou knihu a já jsem četl to, co doposavad napsal, abych opravil případné chyby, nesrovnalosti a podobně. Tak po čtyřech hodinách praktického ticha, s výjimkou praskajícího dřeva, občasného odbití starých hodin… se po celé krajině rozezněly zvony a chechot vran. Zvuk se k nám nesl otevřeným oknem. Nevím, jak se něco takového mohlo stát, zrovna v tuto hodinu. Byli jsme oba vyděšení a překvapení zároveň. Nejbližší kostel, a tedy i zvony, je vzdálen asi 7 kilometrů od nás.
Už nevím jak dlouho to mohlo trvat, ale pravidelně jsme zvony slýchávali. Henry mi stále připomínal mé prokletí ze snu a já jsem byl víc a víc na zhroucení. Přes den jsme zase venku vídávali vrány, jak posedávají na stromech a pozorují sídlo, pozorují nás… Mě! Ze všeho mě bolela hlava, dokázal jsem snést už jen minimum zvuků. Psi, vrány a zvony, to vše a mě pomalu připravovalo o zdravý rozum, přestával jsem racionálně myslet.
Při poslední bouřce se vše zhoršilo, seděl jsem u otevřeného okna a sledoval, jak blesky rozdělují oblohu, poslouchal jsem, jak se na sebe snaží upozornit hromy. Seděl jsem tam dokud můj věrný přítel nepřišel a neodtrhl mě od noční oblohy. A tak tady už druhou noc sedím a nevím kam s pohledem. Dívám-li se na zem, vidím hrob mou rukou zabitého psa, dívám-li se ven, vidím hejna vran na stromech. Chtějí se mi mstít. Sedím a jen se kývám zepředu dozadu a zezadu dopředu. Sedím a čekám, až přijde konec času, zanikne světlo a tma, která nedává nikomu šanci na spasení, pohltí vše, co jí přijde do cesty.
__________________________________________________________
Jak jsem Ti slíbila, tak tohle je pro Tebe...
Mému zlatíčku, Pétě :-*
2024 ©