Začátek konce

V neděli odpoledne jsem se vracel z centra Prahy domů. Vystoupím z autobusu a co nevidím – na vzdálenějším konci ulice stojí ve stínu markýzy bytost, o které se mi posledních pár let zdá téměř každou noc. Jednou před ní prchám, ale vždy pár metrů před místem, kde se můžu zachránit, mi dojde dech či zakopnu a skončím ve spárech oné bytosti.

Častěji jsem s ní spíše vedl rozhovor, který se týkal bytí na této podivné planetě, žití a vůbec o kouzlu odpočinku – věčného odpočinku. Nemůžu si pomoci, ale od svého přízraku ze snů nelze odtrhnout oči. Musím vědět, jestli to není pouze přelud, tak jdu přímo za nosem.

Nejspíš nebylo nejrozumnější jít až tak přímo k ní. Po těle se mi rozlil zvláštní chlad, ač bylo velmi teplo, nic nenasvědčovalo tomu, že by mě opustil. To, že je smrt taková krásná a poetická je opravdu pouze v knížkách, ve skutečnosti je tomu naopak, snažím se ten okamžik alespoň o chvíli oddálit. Život mi před očima neproběhl, jak se říká, světlo na konci tunelu také nikde nevidím. Jen spousty rozmazaných obličejů sklánějících se nad mým tělem, které rozhodně nebylo odolnější než auto. Zvláštní, že až v posledních pár okamžicích si uvědomuji, že ta bytost, se kterou jsem se setkával, nebyla nic jiného než má smrt – ovšem to už se nikdo nedozví. Ti, jenž jsem zde zanechal a ti, kdo si o mně nemysleli, že blouzním, ti to dříve či později pochopí.

Teď už nemám čas lámat si svou rozbitou hlavu se znetvořeným obličejem zbytečnými otázkami, zda si na mě někdo vzpomene nebo jestli upadnu v zapomnění hned, jak se ve zprávách objeví nějaká světová katastrofa, která všechny chytí za srdce. Toto je pouze začátek konce.