Další mlhavé a bolestivé ráno, další zbytečný a promarněný den za mnou a jeden přede mnou, vždy si kladu tutéž otázku – má to ještě cenu? Leč nikdy nedokáži zcela jasně odpovědět, popřípadě držet se té odpovědi déle, než jen dopoledne. Ráno, ráno začíná vždy nanovo můj problém, se kterým se mi jen těžko bojuje, je to takový démon, jehož se lze jen obtížně zbavit a nelze mít slabou vůli, jenž čím dál více oplývám. Stejně jako je tomu dnes a mně se těžko vstává, je tomu každý den, každý den se přemlouvám a přemáhám, každý den přemýšlím, kvůli čemu, či komu, má cenu ještě zůstávat.
Zmítají mnou nejrůznější myšlenky a pocity, které přicházejí a odcházejí, však nikdy, nikdy mi nedopřejí pokoje a alespoň na chvíli jakoukoliv úlevu, po které tak urputně toužím. Kdybych věřil v Boha, kdybych věřil, že něco zmůže – obrátil bych se naň. Kdybych věřil v Ďábla, kdybych měl jistotu, že mi pomůže – neváhal bych ani okamžik a vyhledal bych jej. Svazují mě a nenechají dýchat, přicházejí nejrůznější výčitky za osudy mých blízkých, které jsem zapříčinil svým nerozvážným jednáním, nikomu, živým ani mrtvým, již nevysvětlím, nedokáži jim, že jsem to tak nechtěl, že jsem to tak nemyslel, že to byla pouze slabá chvíle, že…
Jen malý okamžik, jen chvíli ležet a na nic nemyslet… Kéž by mě nepronásledovali ty zlé sny – jak mám poznat, co je jen sen a co je skutečnost?! Jak si mám být jistý, že to není žádná vize?! Jak mám vědět, že to nejsou jen vzpomínky na to nejhorší, co jsem udělal, to, co raději zastřel mlžný oblak, leč vrací se to ve formě snu? Přepadá mě splín a není nikdo, kdo by mi podal svou ruku, kdo by se mě nebál, neštítil či neměl odpor, a pomohl mi zvednou se zpět na nohy. Není nikdo, již není nikdo, pro koho bych toužil žít a dýchat, s kým bych snášel jeho strasti a on naopak se mnou ty mé.
Proboha, plácám, utápím se v sebelítosti a přitom… Je již na čase vstát, vstát a tuto zádumčivost dnes opět utopit v čem se dá. Jen co se dostanu do nějakého přijatelného stavu, ve kterém se mi nebudou chvět ruce a nebudou mě přepadat všelijaké výjevy, v tom okamžiku budu schopný, budou doufat, že budu schopný, vyjít ven, nakoupit a provést další takovéto, zcela triviální věci, o kterých pochybuji, že bych je nyní zvládl.
Jako tělo bez duše bezcílně bloumám po pokoji, shlížím z okna na procházející lidi , prohlížím si prázdné oprýskané zdi, které jsem chtěl před lety namalovat. Zcela nepřítomně bloudím po bytě, vyhlížím ze všech oken ven, pozoruji, jak lidé pospíchají, možná do práce. Občas rukou přejedu po nábytku a vzápětí potom jí opráším, už si ani nevzpomínám, kdy naposledy jsem nějak důkladněji uklízel… Pomalu za sebou tahám nohy a v ruce mám zpola prázdnou láhev – ano, nejsem žádný optimista, má sklenice je napůl prázdná, nikoli plná. Občas, jako třeba teď, vzpomínám na časy, kdy má jediná závislost byla ta čajová, doby, kdy jsem si na jeden hrnek dával jeden, dva, tři…. Osm sáčků čaje. A v případě čajů sypaných se nebojím říct, že množství čaje se mohlo rovnat množství vody. Ach, těch probdělých nocí a ty okamžiky, kdy se mi klepaly ruce, po touze, po nutnosti dělat si stále silnější a silnější; jak mně bylo dobře, když na to nyní, s odstupem času vzpomínám.
Rozhodl jsem se, že je již na čase vyrazit ven a nakoupit, vyřítit všechny náležitosti a opět se vrátit ke své samotě, do míst, kde se vznáší pach beznaděje. Ani nevím, co bych potřeboval koupit, jen procházím uličkami ochodu, myšlenky se rozeběhly do všech světových stran, já ledabyle beru věci z polic a pomalu, ale zato jistě, směruji ke kase, kde vysypu své kapsy. Pomalu, pomalinku, jako kdybych měl každým okamžikem upadnout v mdlobách na zem, kráčím k domovu.
U dveří jsem nejprve trochu zpanikařil v domnění, že jsem kdesi ztratil klíče, ale nejsem ještě v takovém stavu, že bych nevěděl takovéto zásadní věci… Ač mám chvílemi problémy s pamětí. Vyšel jsem dvě patra s plnou taškou v ruce, která má už hodnou dobu tendenci rozpadnout se a celý obsah mi vysypat na zem. Když se nad tím vlastně zamyslím, tak je jako já – taky mám občas nutkání celý svůj obsah někam, řekněme odložit.
Mou jedinou zábavou, teď a nyní je průběžné pití, opětovné procházky po bytě a až na tom budu opravdu špatně, pak bych mohl napsat zase nějakou básničku nebo malý, skutečně malinký příběh, povídku, pohádku? Mohl bych se také najíst, už je dávno po poledni a já prakticky ještě nic nejedl… Ne, myslím, že to také odložím na později, myslím, že teď bych se mohl jít podívat z okna v pracovně, je tam pěkný výhled do parku, který jsem nenavštívil už ani nepamatuji.
Už tak dost šedý a pochmurný den, ostatně jako všechny v poslední době, se pomalu, téměř nenásilně, změnil v noc. Nevím, kolik je hodin, čas pro mě ztratil smysl, tak jsem jej přestal nějak více sledovat, ale vím, že je jistě čas vydat se do postele. Ještě naposledy se podívám z okna, pro případ, že by to bylo opravdu již naposledy. Ulice jsou prázdné, pouliční lampy bojují s tou hrozivou tmou a nebe, nebe je neuvěřitelně čisté a hvězdy nádherně září okolo měsíce. Jen malou chvilku je chci sledovat, uchvacuje mě ten pohled… Nevím, jak moc bych měl věřit na splněná přání při pohledu na padající hvězdu, leč zkusit to můžu, vzhledem k tomu, že jedna právě umírá, jedna padá a mně se naskytuje ta kouzelná možnost vyslovit své přání. Je čas ulehnout, je čas čelit snům, vzpomínkám a vizím, je čas…
Opět je zde to důvěrně známé ráno, zbytečný a promarněný den za mnou a, nejspíše bohužel, další přede mnou, tedy táži se zas a znova – má to ještě cenu? Jako včera i dnes ležím takřka bezvládně na posteli, hledím do stropu a ač chci nebo ne musím udělat to, co bych už neměl, to, co činím již roky a nemohu stále přestat, to, co zatím stále ještě úspěšně zahání mé sny zpět za tu neprůstupnou mlhu a až do další noc od nich budu mít pokoj. Začínám být pomalu klidnější, ujišťuji se, že to, co jsem ještě před pár okamžiky viděl a cítil nebylo skutečné, že se jednalo pouze o jakýsi výplod mé choré mysli.
Přešel jsem k onu a otevřel jej, abych se nadechl čerstvého vzduchu a zároveň vypudil na pár chvil ze svého bytu ten pocit beznaděje, marnosti a bůh ví, čeho všeho ještě. Jak se tak dívám ven, v rukou držím téměř prázdnou láhev jako nějakou svou svátost, nemohl jsem si nevšimnou bytosti stojící na chodníku s bezradným výrazem v tváři. Nemohu to nechat jen tak, mám takové, takové zvláštní nutkání obléknout se, jít ven a vzít ji pod svá ochranná křídla, ale co si to namlouvám, sám potřebuji vytáhnout z toho nejhlubšího dna, jak bych já, taková troska, mohl někomu pomoci? Možná jen jako odstrašující případ, to ano…
Můj den vypadá vždy takřka stejně, jako včera, předevčírem, jako minulý týden a předminulý měsíc, stejně jako loňský rok i dnes, i nyní se šourám a rozhlížím se po bytě s myšlenkami, jež mi nedají pokoje, s myšlenkami, které mě pronásledují dnem i nocí. Z okna pracovny je krásný výhled na park, ale v parku je bohužel pusto a prázdno, avšak na jedné lavičce přeci jen někdo trpělivě sedí… Někdo, kdo je mi, sic trochu, povědomý, bohužel takto z dálky to lze jen těžko rozeznat.
Soudě podle toho, jak mi svítí, spíše nesvítí, slunce do oken tipuji, že bude něco po třetí hodině, ani nevím, jak se to stalo, nějak jsem usnul a skoro ani o tom nevím… Napadlo mě, probrat se nějakými svými papíry, samozřejmě vhodně posílen. Otevřel jsem krabici, ve které mám schované nějaké fotografie, povídky a i pár básní…
Kudy kam
se poděješ ?
Ty vetchý mladíku
s šedivou svou kšticí.
Snad zbývá říci
jen kudykam.
A k tomu si naříkám,
neb vědro přeteklo
a náruč zůstala otevřena.
Bez bolestí
v klínu doby
a nad hroby
trčí klestí
pro tvé štěstí
Do záhuby
žene se svět..
počítáš pět
a nakonec
zbude jen
navždy ulomen
hříšný chtíč
věcí budoucích.
Ani nevím proč mě zrovna teď tahle básnička zaujala, nevzpomínám si ani kdy jsem jí psal… Nikdy jsem si příliš nevěřil, že jsou dobré, jen mě bavilo je psát a svým způsobem mi pomáhaly, vypovídal jsem se a nikomu jsem nemusel nic zdlouhavě vysvětlovat. Beztak by mě považovali za blázna a nějaký téměř až odpadl lidstva…
Ač ještě zřejmě není můj čas, kdy obvykle chodívám spát, připadám si nějak více vyčerpaný, možná to způsobily znovu vyvolané vzpomínky na staré časy, kdy jsem se i těšil ze života. Jdu spát a doufat, že zítřek mi přinese něco lepšího, všechny své problémy jsem odložil na zítřek, dělám to tak vždy – zítra se to nějak vyřeší…
Všude je ticho a tma. Kolem mě nikdo a nic není, všude je naprostá prázdnota… Ale ne, poznávám ložnici, přeci jen se sem odněkud vloudilo pár paprsků světla a osvětlují ty důvěrně známé oprýskané zdi, přesně ty zdi, na kterých mi kdysi visely obrazy a fotografie. Zdi, ze kterých jsem tyto věci sundal a začal na ně psát své myšlenky. Zdi, které jsem po určitém procitnutí znovu nabílil a skryl tak stopy časů minulých. Vstal jsem z postele a nečekaně rychle jsem se ocitl venku. Vypadá to, jako kdyby se tudy přehnala vichřice – stromy bez lisí jsou popadané, okna budov vytlučená. Kráčím po ulici, hledím na oblohu, na rozbité budovy a nic jiného nevnímám. Nic do té doby, než jsem zakopl a skončil na kolenou na zemi. Kde jsou ty cesty a chodníky? Proč to zde vypadá jako uprostřed nějakého pole?! Kde jsou všichni, proč nikdo není venku, ani toulavá kočka či pes mi nepřeběhli přes cestu. A hlavně… Proč mám na svých rukou krev?!
Je mi zle. Mám chuť se při nejmenším rozčtvrtit či až do bezvědomí mlátit hlavou o zeď. Co se to venku jen stalo?! Vstal jsem ze země, z kouta, a mířím přímo k oknu, skoro přímo, když nepočítám jedno zamotání hlavy a jedno naražení do židle. Jako šílený jsem se vrhl po klice a otevřel okno, jaké překvapení mě čekalo. Stromy stály tam, kde vždy, dál nezaujatě shazovali listí, budovy měly svá okna a chodníky byly, až na ono spadané lisí od zákeřných stromů, zcela v pořádku. A mé ruce… Jsou čisté. Byl to jen jeden z mnoha snů, jeden z těch snů, kdy si nejsem jistý, že to je vůbec sen. Když už u toho okna stojím a hledím ven, nemohu si nevšimnou, té samé bytosti, jako minule. Opět má bezradnou tvář a opět směřuje na lavičku na okraji parku, opět přemýšlím, kdo je zač… Opět sahám po svém věrném příteli a zároveň démonu.
Něco kolem poledního a trochu posílen jsem schopný zase vyjít ven, nakoupit pár dalších věcí. Cítím se malátný, ale přesto jdu stále dál, lidé na mě hledí jako na vyvrhele, ale přesto jdu stále dál, mám nutkání otočit se, odejít, už nikdy nevystrčit hlavu ze dveří – stále mě ale cosi žene dál. Jsem v obchodě… Ano… Spousty polic, spousty věcí, ale pro co si jdu vlastně já? Možná jen pro další pití, možná pro něco k jídlu.
Stojím venku. Zvedá se vítr. Mám v ruce onu tašku, která mi za každou cenu nechce pomoci odnést těch pár věcí, chce mi prostě dělat samé naschvály. Udělal jsem pár kroků, ušel několik metrů, ponořen do svých myšlenek a zahloubán do sebe, když do mě někdo narazil, tedy…
„Odpusťte, je to… To je má vina.“ Nevím, jestli stále sním, ale tohle je ta bytost, tak ztracená a zmatená bytost. Ne, musí to být skutečnost, mé sny z devětadevadesáti procent nejsou dobré a toto, toto je to nejlepší, co mě v posledních letech potkalo, možná kromě pár úspěšných obrazů, na které jsem už ale také zapomněl. Dívka, krásná dívka, minimálně o polovinu mladší, než jsem já, je to zosobněná nevinnost.
Usmála se, je to zvláštní, ale až mě to zahřálo u srdce. Ale nebylo to nic, dokud nepromluvila, říkal jsem zosobněná nevinnost? Ne, bylo to něco víc…
„Nedávala jsem pozor, nevyznám se tady, nevím, kam mám jít…“ Rukou si dala pramínek vlasů za ucho, sklopila hlavu s nesmělým úsměvem a udělala krok kupředu. Zůstal jsem stát jako opařený, hleděl jsem stále ještě nevěřícně před sebe, než jsem se rozhoupal k tomu, abych ji „vzal pod ochranná křídla“.
Zcela bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů jsem ji pozval k sobě, ani nevím, co mě to napadlo – šílený nápad! Po zemi u postele a na stole, na skříních, všude jsou prázdné, poloprázdné či plné láhve se vším možným, uklizeno nebylo ani nepamatuji, já jsem zcela ztracený, tedy zatracený, a někoho k sobě pozvu… Stále tomu nemohu uvěřit, ač již oba stojíme mezi dveřmi.
Nikdy jsem se neuměl chovat k hostům a toto není žádná výjimka potvrzující pravidlo. Nějak krkolomně jsem jí uvolnil židli a nabídl něco k pití, kávu, čaj či něco… Něco jiného. Vždy jsem nesnášel ty trapné chvíle ticha, nikdy jsem taky nebyl příliš výmluvný a spoléhal jsem na druhé, že právě oni tu konverzaci nějak rozvinou, nyní jsme seděli oba mlčky naproti sobě a oba jsme se věnovali svému pití před sebou.
Oba jsme se rozhodli ve stejný okamžik prolomit to mlčení, nijak jsem netrval na tom, že musím za každou cenu mluvit já, s radostí jsem dal přednost slečně… Abych byl upřímný, nevím o čem mluvila a o čem mluví, ač má příjemný hlas, dnes už jsem toho vypil hodně a připozdívá se. Tak nějak jsem se pokoušel o přitakání, případně také prohodit nějakou tu větu, ale nakonec jsem jí taktně naznačil, že by již měla jít, aby o ni neměli strach, že je již pozdě a mně není zrovna nejlépe. Odešla.
Je ráno, všude se povaluje těžká mlha, nedohlédnu ani na druhý konec ulice. Nejsem si úplně jistý, co se včera dělo a také, jestli teď ještě nespím. Chodím po pokoji, piji a neodvažuji se vyjít ven… Piji, chodím po bytě a přemýšlím… Sedím, čmárám si na okraj sešitu a piji…
Začínám být čím dál více přesvědčen, že můj život ztratil již dávno smysl a vlastně ani nevím, proč bych se měl měnit, co z toho. Vždyť – na něco se umřít přece musí. Na stranu druhou, umírat se mi zrovna dvakrát nechce, ač přemýšlím nad provedením. Jak tak sedím u stolu, čmárám si všelijaké hlouposti, neubráním se a musím se, alespoň letmo, podívat z okna ven – a kdo tam opět nestojí? Ani neznám její jméno, ani nevím co je zač, ale nechal jsem všeho a opět ji pozval dál, pozval jsem ji do svého života.
Pár dní, pár týdnů to takto bylo vždy, odpoledne jsem ji pozval do svého bytí a k večeru jsem ji nevybíravě odehnal, pro své i její dobro. Čím dál víc si přeji, aby mě nikdy takto nespatřila, mohla by být mou dcerou, má před sebou život, ale rozhodla se věnovat mi jeho část, nechci aby mě viděla, aby se mnou trávila čas, ale nechci už ani být opět sám, mám rád ten pocit, že je někdo se mnou. Pomáhá mi držet se na nohou, dodává mi tak nějak sílu.
Začínáme si být stále bližší, ptá se na mé sny, na mé zdraví, jednou mi řekla, že se jí o mně zdálo, že měla strach, nepříjemný pocit, a probudila se, ten den se o mně zvláště zajímala a byla ochotná udělat první poslední, což platí i nadále. Snaží se mi ze všech sil pomoci, svěřila se, že jí na mně záleží, že ke mně něco cítí, ale já se toho bojím. Bojím se, že jí zklamu, přeci jen je to stále dítě. Je to anděl, který za mnou slétl z nebe toho večera, kdy padala hvězda.
Má úsměv, kterému nejde odolat, oči, ve kterých nelze neutonout a duši, kterou nelze nemít rád. Líbí se mi její obyčejné, ale přesto nevšední otázky – co rád jím, jestli rád pozoruji hvězdy, jestli bychom někdy mohli do parku, když jej každý den pozoruji z okna. Rád poslouchám její příběhy o dalekých cestách po nezmapovaných končinách, kde nám po cestě hraje nezbedný flétnista, živě si ho dovedu představit, ten jeho kabát, jak dovádí…
„Proč jsi začal pít?“ Její pohled se nedá zapomenout, zeptala se zrovna v okamžiku, kdy se první kapky dotkly mých rtů, měla starostlivý výraz.
Chvíli jsem skutečně přemýšlel, pátral v paměti, ale: „Už si nevzpomínám,“ nic víc jsem ze sebe nedokázal v tu chvíli dostat.
Sice mě už celkem přemáhá spánek, ale stále přemýšlím nad dnešním dnem, nad otázkou proč. Ano, vím proč, ale… Ale to už je dávno pryč a já nechci oživovat staré vzpomínky, ač vše, vše kolem mě mi je neustále připomíná a já nemám sílu s tím cokoliv udělat. Ano, vzpomínky …
Přebývat na místech
jež dávno nejsou
co bývaly.
Smát se potichu,
neb už jen sny zůstaly
v bezbřehých krajinách
fantazie.
Tak zůstat tisíc let.
Nepoznán
v nepoznaném
snít o tom,
že lze
dvakráte do téže řeky
smočit nohu.
Boha otázat se :
Mohu ?
Ráno. Když mě zrovna netíží ty nejhorší představy, pak prožívám dlouhou, nekonečnou, bezesnou noc. Ležím ve tmě a v tichu, mám zavřené oči a čekám… Sám nevím co, možná nějaké Boží znamení? Ne, ten už na mě zanevřel a já na něj též.
Cítím se hrozně. Nejsem si jistý, že si přesně pamatuji, co se včera všechno dělo, o čem jsme se bavili a kolik jsem toho vypil. Je mi zle od žaludku a sotva stojím, nemám nejmenší ponětí, jak vydržím do večera, jak vydržím dnešní den, a co teprve zítřek a další a další dny. Potřebuji se sebou něco udělat jinak bude konec…
Sedím na židli, zírám do prázdna a slyším povědomý zvuk, někdo klepe. Vím, kdo to je, jen nevím, jestli chci, aby mě takto viděla. Klepání je stále naléhavější až nakonec utichlo. Asi jsem udělal chybu, že jsem neotevřel. Toto je nesnesitelné. Náhle se ale ozval z druhé strany dveří tichý hlas, ten důvěrně známý hlas, ten hlas, který vždy na pár okamžiků zažene všechny mé chmury. Žádá mě o otevření… Či jen o krátké setkání… Nebo pouze odpověď, že jsem v pořádku. Ten hlas mě má rád, záleží mu na mě…
Otevřel jsem dveře a s pohledem upřeným stále na zem jsem se opět došoural ke stolu, kde mám takový svůj malý oltář. Ten hlas šel za mnou, ale nic neříkal, jen zavřel dveře a následoval mě. Mlčky si uvařil čaj, jako vždy, když je zde, jako každý den, a odnesl si ho ke stolu, kde chvíli seděl pozorujíc mě. Po několika neuvěřitelně dlouhých minutách se zvedla a odešla, čekal jsem až uslyším zabouchnutí dveří, ale to se nestalo. Koutkem oka jsem zahlédl jak zamířila k té proklaté krabici, kterou jsem jednou vyndal a už neuklidil. Usadila se na zem a začala opatrně vyndávat popsané a pomalované papíry, fotografií si všímala jen minimálně, jsem za to rád. Jsem i rád, že si to někdo čte a prohlíží, že se upřímně usmívá, jestli to jen předstírá, pak bravurně, však jestli je to skutečnost a opravdu se jí to líbí, pak jsem šťastný – tedy v rámci možností.
Vstala. Kráčí zpět ke mně a v ruce drží jeden z papírů. Začala z něj číst:
„Blíží se to
tak jako vždy.
Kape voda z kohoutku
a včera je tu živé.
Už je to tu.
Nevěrně věrná
osamělost
již konec léta přináší.
A včera je už lživé.
Spojnice mezi světy
a květy
co povadly
ve jménu zákona přírody.
Nakonec zůstane
jen duše pošramocená vším,
co se mohlo stát
a nestalo.
Tak je to.
Nastálo.
Na kovadlině času
nezměřený
leží a čeká.
Hleďme !
Cosi přichází.“
Podívala se na mě, na papír a opět na mě.
„O čem to je? O naději?“
Pak už na mě jen mlčky hleděla a v mém obličeji, v očích, v jakémkoliv pohybu hledala odpověď nebo si jinak nedovedu vysvětlit proč se na mě takhle dívala. Cítím se zvláštně, dobře a špatně zároveň. Znovu a znovu v hlavě slyším, jak říká, že jí na mně záleží, jak mě má ráda, ač je to zcela jistě zvláštní, slyším svůj hlas, jak donekonečna opakuje, že to není možné, že už nechci nikomu dalšímu ublížit…
„Hleď, cosi přichází…“ A podala mi ruku.
_____________________________________________
Nemám co víc k tomu říct, pro dobrého přítele, v jehož lepší zítřky věřím a doufám :-*
2024 ©