Příšerné, jak dlouho už tu mohu sedět? Ty přehnaně zdobené kostýmy a téměř až vřeštící účinkující, co mne mohlo přimět jít na operu? Vše naznačuje tomu, že se celé představení bude chýlit již ke konci a já budu osvobozen od tohoto mučení. Jen během tohoto představení se mi zdá, že jsem zestárl o celá staletí. Jako spása z nebes hlavní hrdina zachránil svou vyvolenou a sám při tom téměř zemřel, sál tleská, všichni si stoupají a tleskají, byl to bravurní výkon, za který si zaslouží náležitou odměnu. Toužím po opuštění této budovy, leč mé plány budou muset ještě chvíli počkat, žena, která seděla celou dobu vedle mě, mi náhle začala děkovat za skvělý večer. Donekonečna opakuje, že se ještě nikdy takto nebavila, jsem si jist, že se mi to snaží jen nalhat a nejspíš i sobě. S úsměvem pravého gentlemana jsem ji poděkoval za příjemnou společnost a užuž jsem byl na odchodu, když mě zaskočila větou, že se těší na naše další shledání – usmál jsem se, přitakal a odešel.
Chvatným krokem mířím do svého oblíbeného podniku, který navštěvuji takřka pokaždé, když mám volnou chvíli. Na první pohled nevypadá nijak vábně – špinavá okna a zdi, dovnitř a ven chodí prazvláštní existence a to ani nemluvím o tom, co se děje uvnitř. Už zpovzdálí je cítil vůně tabáku, pití a nejrůznějších parfémů. Na okamžik jsem se zastavil uprostřed pochmurné ulice, do které snad nikdy nedopadly sluneční paprsky, a zhluboka jsem se nadechl, abych nasál tu atmosféru, která však není vhodná pro každého, ne každý ji dokáže vychutnávat a prožívat tak, jako já.
„Sire Gabriely,“ znělo nadšeně místností, „dlouho jste tu nebyl. Co to bude? Jako vždy?“ Zeptala se jedna z žen, když se dostala až ke mně. Posadila se na stůl, přehodila své štíhlé nohy přes sebe a sukni si koketně vyhrnula téměř až pod kolena. „Gabriely, už se nám po vás stýskalo,“ spustila svou písničku a zároveň si pohrávala se sukní.
„Ano, ano, nějaké pracovní záležitosti…“ Nenechal jsem ji pokračovat v jejím sentimentálním projevu. „Co kdybys přinesla nějakou láhev dobré skotské a přisedla si?“ Usmál jsem se na ní a rukou lehce ukázal k baru, v mžiku seskočila ze stolu a šla vyřizovat mé přání. Zahleděl jsem se oknem ven, je to snad ta nejhorší čtvrť v celém městě, všude se valí odpad, lidé se tu okrádají i pro méně, než stála má vázanka a já to zde přesto miluji. Nesčetněkrát mě již napadlo, jak je možné, že vzhledem k této skutečnosti, se mi ještě nic nestalo. Během těch několika okamžiků, kdy jsem se zamyslel, jsem ucítil známý, silný, ale sladký parfém, přes hruď mi přejela ruka ozdobená několika prsteny a náramky a u ucha se mi ozval tichý hlas, který mě vybízel, abychom se přesunuli někam, kde budeme mít klid – ani okamžik jsem neváhal, zvedl jsem se a stoupal vzhůru.
Ta dívka, stoupající přede mnou a jejíž jméno si nikdy nepamatuji, je takový anděl místního podniku. Není stará, je štíhlá a má pěkný, nevinný, obličej, oproti většině, co je zde. Zlaté vlasy jí splývají podél krku až pod lopatky, kde jí zakrývají záda, které odhalují tmavě modré šaty s bohatým vyšíváním, které by se mohlo někomu zdát přehnané. Dnes se mi ty schody zdají být nekonečné, ale ne, vidina posledního schodu zahnala všechny mé chmury a já hořím nedočkavostí.
Otevřela dveře a přešla rovnou k oknu, přes které zatáhla závěsy, já jsem si mezi tím odložil kabát, lehce povolil vázanku a otevřel láhev, hledaje skleničky, do kterých bych toto výtečné pití mohl nalít. Našel jsem jen jednu, leč nešetřil jsem a nalil jsem ji vrchovatou, trochu jsem upil a nabídl slečně sedě na kraji postele. Též, jako já, trochu upila, ale zbytek obsahu sklenice si nechala pomalu stékat po bradě, ze které jí několik kapiček kapalo přímo na šaty, více se jich ale rozhodlo objevovat alespoň část jejího těla, whisky jí tekla pomalu po krku, po hrudi a nenávratně mizela v hlubokém dekoltu. Než jsem k ní přikročil a snažil se tekutinu zachránit ústy, jsem se nechal tímto pohledem chvíli očarovávat.
Všechny naše šaty se válejí po celém pokoji, v jejím vášnivém objetí jsem rukou našel vedle postele ležet kalhoty, v jejichž kapse nosívám nůž – vytáhl jsem ho, aniž si čehokoliv všimla. Rukou mi šmátrá ve vlasech, líbá mě na tvář, uši, rty, na krku, kde se mě snaží lehce kousnout. Objal jsem ji pevně a ostřím nože jí pomalu přejíždím po zádech, nesmím moc, aby její krásné mladé tělo nehyzdily jizvy, ale musím natolik silně, abych donutil krev dostat se mezi nás. Nejsem žádným romantikem, ale slabé potůčky krve stékající všude kolem, její vzdychání bolestí či blahem a i chuť oné zázračné tekutiny, ze mě dělá naprosté zvíře.
Blíží se jedna hodina, je na čase, abych se vydal domů. Vyčerpaná dívka leží na posteli v naší krvi a mně nezbývá nic, než se trochu opláchnout, obléknout a jít se domů vyspat. Pod proudem studené vody jsem opláchnul ostří a pokouším se dostat krev i z rukou a obličeje. Když už jsem si připadal čistý, položil jsem na stůl několik bankovek a zabouchl za sebou vrzající dveře.
Ještě v polospánku slyším kroky mého sluhy, který se mi snaží zcela jistě přinést snídani, jen kdyby mě nebolela hlava a nebylo mi tak špatně, jak rád bych se nasnídal, napil se teplého čaje… Ruší mě naprosto vše, zpěv ptáků za okny i zvuky, jaké vydává postel, při každém mém pohybu. Konečně jsem se po dlouhém přemlouvání odhodlal vstát a ještě, než jsem se stihl vzpamatovat, objevil se mezi dveřmi James se snídaní a poštou.
„Spal jste dlouho, pane, bylo včera vše v pořádku se slečnou Clare?“
Vždy jsem na něm miloval jeho starostlivost a ochotu. „Ano, vše bylo v nejlepším pořádku…“ Seděl jsem na posteli s třeštící hlavou v dlaních několik minut, probralo mě, až když James otvíral opět dveře a chystal se k odchodu. „Moment, mohli bychom Clare pozvat na večeři? Tedy chci říci, mohl bys připravit něco slavnostnějšího? Já bych… Totiž… Rozumíš mi, že?“
Sluha se chápavě usmál, „samozřejmě pane, bude to jistě významný večer pro vás oba. Bude vám vyhovovat večeře o sedmé?“
„Vynikající,“ chtěl jsem se postavit, ale ten strašný pocit v hlavě mě hodně rychle vrátil do sedu, „ještě něco – do té doby nejsem pro nikoho doma, potřebuji…“
„…Klid,“ rozumím, pane – s lehkou úklonou vyšel ze dveří.
Opět jsem si lehnul a pokouším se vymyslet cokoliv, co by způsobilo uzdravení mých smyslů. Ležet už nemůžu, musím se najíst, obléknout a třeba jít na chvíli do zahrady, ano, to zcela určitě pomůže.
Jídlo jsem si přenesl na terasu a skutečně, příjemný jarní větřík mi dělá lépe, vypil jsem již šálek čaje a snědl značnou část toho, co James přichystal. Přešel jsem zpět do domu a přichystal si svůj nejmilejší oblek. Ještě, než jsem se začal oblékat, jsem se rozhodl, že se osprchuji, necítil jsem se ve své kůži a nyní, když hledím do zrcadla, tak si tak stále připadám. Museli mě včera snad někde přepadnout, či jsem se dostal do nějaké rvačky, jinak si modřiny a nepříliš hluboké ranky nedovedu vysvětlit. Jako zhypnotizovaný nemohu spustit oči ze svého odrazu. Černé mokré vlasy mi lezou do čela, jsou nezkrotné a vytvářejí mi na hlavě téměř až vrabčí hnízdo. Tmavé oči s rozšířenými zornicemi překvapeně létají sem a tam a rukou si přejíždím po těch pár škrábancích na paži. Uklidňuje mě pouze to, že na sobě budu mít po celou dobu dokonale padnoucí oblek, takže si nikdo, obzvláště Clare, ničeho nevšimne.
Úderem mi hodiny oznámily, že se sedmá hodiny již kvapem blíží, a že mám již jen třicet minut na přípravu své řeči. Domem se line božská vůně jídel, které James připravuje, je to hotový mistr, vše, co jsem od něj kdy jedl, bylo mistrovské dílo, téměř z ničeho je schopen připravit jídlo jako pro krále. Podíval jsem se naposledy do zrcadla a urovnal vázanku, límeček i vestu, zkontroloval manžetové knoflíčky, zapnul jsem sako a ještě jedním, rychlým pohledem jsem prohlédl svůj odraz. Sotva, co jsem za sebou zavřel dveře, jsem si rukou zajel do vlasů a opět je rozčepýřil.
Clare mě zahlédla zrovna v tomto okamžiku a usmála se, přišel jsem k ní blíž, lehce se uklonil a věnoval jí jemný polibek na ruku. Šli jsme rovnou do jídelny, kde už na nás čekal prostřený stůl a můj věrný sluha zrovna přinášel předkrm, který bych byl schopen jíst pořád.
Celý večer jsme se vesele bavili, snad pětkrát mi děkovala, za skvělý zážitek včera večer, vždy prý toužila vidět operu a přála by si to znova, na což jsem samozřejmě okamžitě reagoval, že půjdeme, kdykoliv a na cokoliv bude chtít – rozzářily se jí oči, byl to krásný pohled. V okamžiku, kdy jsme dojedli dezert, na mě padla nervozita, pocit, že nebudu schopný jediného slova, je příšerný a sucho v ústech není o moc lepší.
„Henry, drahý,“ její hlas je až neuvěřitelně uklidňující, „co se děje? Najednou jsi hrozně bledý? Máš snad nějaké starosti?“
Zvedl jsem se ze židle a v ruce měl již připravenou malou černou krabičku. Klekl jsem si vedle ní a začal jsem citovat mého nejoblíbenějšího autora, Shakespeara. Vyznával jsem jí lásku ve verších starých několik staletí, ale stále neuvěřitelně působivých. Po několika verších jsem učinil osudový krok – požádal jsem ji o ruku. Několik málo chvil na mě nevěřícně hleděla a na rudých rtech se jí začínal objevovat úsměv, vstala a radostně se mi vrhla kolem krku zasypávajíc mě polibky.
Hodiny začaly odbíjet desátou hodinu a my jsme vyšli ven do zahrady. Mlčky se procházíme, těsně bok po boku, v tuto chvíli bych si přál takto i zemřít – při své milované. Občas, když zavane lehký větřík, cítím tu nezaměnitelnou vůni jejích zlatavých vlasů, stačí jen zavřít oči a vidím i tu skvostnou pokožku, jemné rysy obličeje se zelenými oči, z nichž kypí život a radost z něj. Nad hlavami nám září měsíc, snad již v úplňku? V tomto světle, v této zahradě, při vánku, pohrávající si s jejími vlasy je snad ještě krásnější, než normálně. Jdeme po pěšině a já si nemohu pomoci, abych na ni neustále nehleděl, očarovala mě.
Došli jsme k růžovému keři, kde jsme se zastavili. Jednu růži jsem utrhl, nevěnujíc pozornost drobné rance, kterou jsem si způsobil o trn a podal jsem ji své drahé; přijala ji s úsměvem, a ač jsem to neviděl, jsem si zcela jist, že se začervenala, což ji téměř vždy činilo neskonale roztomilou. Políbil jsem ji na tvář, přes holá ramena jsem jí přehodil své sako a nabídl rámě, na cestu zpět.
Ranní světlo mě vzbudilo dříve, než obvykle, k mému překvapení nebyl vzhůru ještě ani James, který je obvykle první na nohou a netrpělivě vyčkává se snídaní do mého probuzení. Na jednu stranu jsem rád, že všichni ještě spí, v tichu tohoto domu je cosi zvláštního, něco uklidňujícího, ale zároveň znepokojujícího, nedovedu si to jinak vysvětlit, už po mnoho let, co zde žiji a občas, když se mi naskytne příležitost jako tato, mám jakýsi úzkostlivý pocit… Na schodech jsou slyšet kroky, James je nejspíše již vzhůru.
Mezi dveřmi se objevila usmívající se Clare. „Zaslechla jsem vrzat podlahu, tak jsem se trochu polekala, když hodiny oznamovaly teprve pátou hodinu. Jsem ráda, že jsi to zrovna ty.“ Usmála se a vydala se směrem ke mně, vyšel jsem jí vstříc, objali jsme se a lehce se políbili. Zbožňuji tyto okamžiky, kdy mohu cítit její blízkost a v tichosti si jí vychutnávat. Vydali jsme se na terasu, abychom přivítali nový den a užili si vycházející slunce. Během několika mála minut už za námi postával věrný sluha s podnosem s bohatou snídaní a servíroval nám ji – nedovedu pochopit, jak to tak rychle dokázal.
Před polednem Clare odešla domů, aby radostnou novinu sdělila bratrovi a matce. Jamese jsem poslal vyřídit několik nezbytných věcí a na zbytek dne jsem mu nechal volno, přeci jen se o nás výborně staral. Posadil jsem se do křesla, jehož původ si nijak nevybavuji, bylo zde vždy nebo jsem si jej nechal odněkud dovést či mi jej věnoval některý z mých přátel? Vzal jsem si knihu, kterou čtu již po několikáté, je velice stará, na obalu se již podepsaly roky, stejně jako na jejích stránkách. Nemohu o ní říci, že se mi líbí, přesto mě něčím zvláštním uchvacuje. Autor v ní popisuje jakéhosi mládence, který přemítá nad životem, leč nedokáže se do něj zařadit, uvažuje nad sebevraždou, když se zamiluje do jisté dívky a od té doby jej nic nezajímá. Ne, kniha se mi nelíbí, upoutalo mě, jak autor dokáže popisovat chlapcovi myšlenkové pochody, jeho pocity, rozepře, které sám se sebou vede. Čtenář se vlastně nedozví nic nového, jen mladické pobláznění krásnou ženou, která jej stejně nakonec, tak jak to dělávají všechny, zradí a odhodí jako kus něčeho starého a zkaženého, ještě předtím mu však dokonale rozdrtí srdce. S mladým a ztrápeným hrdinou se opět ocitáme na začátku knihy, kdy se dostal do bezvýchodné situace a neví, co dál. O svou jedinou lásku přišel, co je život stále neví a smrt jej láká stále víc. Celý příběh končí několika, zjevně nesouvisejícími větami, které si každý přebere po svém, ale nikdy ne stejně, vždy když to čtenář bude číst znova a znova, objeví se něco, čeho si zprvu nevšimnul. Zkrátka jsou to nevysvětlitelné věty, nedávající nikomu klid: „Dnes již mladý muž, který je opět pln zoufalství, smutku a beznaděje, stojí na Vauxhall Bridge a toužebně i trochu zasněně, hledí do tmavých vod Temže. Nad Londýnem se schyluje k dešti a po mostě přejíždí kočár tažen dvěma hnědáky.“
Že bych usnul v křesle během čtení? Ano, je to možné, občas se to přeci stane každému, když jej únava přemůže a víčka odmítají poslouchat mozek, mají vlastní vůli a prostě za každou cenu chtějí padnout dolu. Nelze se tomu ubránit.
Myslím, že je již čas, abych se opět vydal trochu do společnosti, dlouho jsem nehrál karty a už se mi začíná stýskat po mých drahých společnicích, které zpříjemňují můj volný čas. Trochu jsem si rukou prohrábnul vlasy, upravil oblečení, srovnal vázanku a vyšel jsem, samozřejmě jsem si nezapomněl s sebou vzít svou vycházkovou hůl, která celému mému vzhledu dodává jisté kouzlo.
Jen co to šlo, jsem odbočil z hlavní ulice a vydal se postranními temnými, špinavými a svým způsobem i kouzelnými, bočními uličkami. Je to zvláštní svět, ve kterém žijeme, musím se nad tím usmívat, když kousek ode mě nějaký opilec právě znásilňuje jednu z místních žen, o kousek dál jeden vrazil druhému do ledvin nůž, jen kvůli několika drobným, které mu vystačí sotva na pití na dnešní večer. Mám z těchto lidí určitý respekt, a tak se nijak nesnažím přimotat se do nějaké hádky a podobně, jsem zastáncem toho, že já si nebudu všímat vás a vy mě – zatím to tak funguje dobře.
Konečně! Objevil se přede mnou podřadný podnik, s dobrými službami, zajímavými lidmi a vznešeným jménem. Pár okamžiků stojím na místě a kochám se pohledem na Devět růží, nicméně díky právě začínajícímu dešti jsem opět vyrazil kupředu a s trochu mokrým kabátem jsem vstoupil.
„Gabriely! Hochu, vy jste se toulal snad po všech čertech, ne?“ Zvolal místní pijan z druhého konce místnosti.
„Ah, lorde Gabriely,“ přitančila ke mně jedna z těch, se kterou jsem si také nedávno užíval. Začala mě objímat a laskat, přitom mi šeptala do ucha. „Už se mi po vás stýskalo, pane, jste opravdový… Gentleman. A Lucy by vás také ráda poznala, co vy na to? Nechtěl byste se s ní seznámit? Nechtěl byste něco víc, než obvykle? Můžeme splnit všechna vaše nejtajnější přání, sny a představy… Ah, Gabriely, pojďte s námi…“ Culila se od ucha k uchu a já ji prozatím odbyl tím, že bych si rád nejprve trochu zahrál karty…. Nicméně s její přítelkyní se také rád seznámím. Moc rád.
Přisedl jsem si ke stolu, kde obvykle sedávám, když hraji karty. Avšak pohled na mou skromnou hotovost mě lehce zaskočil, ale nepochybuji o tom, že bych prohrál s lidmi, kteří jsou sotva schopni chodit rovně. Hra může začít.
Je to krásný pocit vyhrát několikanásobek toho, s čím jsem do hry vstoupil. Právě nyní, je ten pravý čas zavolat tu milou dívku, která se mi téměř vrhla do náručí už při vstupu – i s její drahou přítelkyní Lucy, kterou jsem prozatím neměl tu čest poznat, ale na kterou se těším. Objednal jsem několik láhví sherry a vydal se do pokoje, ve kterém jsem pokaždé, když Devět růží navštívím.
Otevřel jsem dveře, zahlédl jsem již pití na svém místě, a tak jsem si v rohu u dveří opřel zdobenou, nezanedbatelně drahou, vycházkovou hůl a svlékl jsem si kabát, který jsem si pověsil nedaleko. Otočil jsem se ke stolu, abych si nalil sklenku, když můj pohled zamířil k posteli, je to skvostný pohled. Obě dívky na ní leží oblečeny velmi, ale skutečně velmi poskrovnu. Vábí mě k sobě.
Lucy polévá téměř obnažené tělo své přítelkyně, kdybych si jen vzpomněl na její jméno, jednou z objednaných láhví sherry, a když usoudí, že je toho již moc, začne ho z jejího těla lačně pít, když se neubrání a políbí ji, jednou, podruhé… Otočila hlavu ke mně, usmála se nad tím, jak nehnutě stojím a nemohu se nabažit toho pohledu. Zvedla se, způli politou společnici nechala dál ležet, a přistoupila ke mně. Jednou rukou mi rozepíná košili, druhou si pohrává s mými nezkrotnými vlasy a začíná mi cosi šeptat do ucha, leč marně, nejsem schopný věnovat pozornost tomu, co říká, něco slyším, ale ani v nejmenším se nesnažím rozeznávat slova. Ani jsem si nestačil všimnout, že se jí podařilo rozepnout a skoro i sundat košili, rukou mi zajela do kapsy a vytáhla onen nůž, který mi i minule způsobil takové potěšení. Lehce se řízla do paže, takže jí po ruce začal stékat tenký pramínek krve, druhou rukou si po ráně přejela a pohladila mi obličej tak, že jsem mohl cítit vůni, ba i chuť, krve a sherry, kterým byla také trochu politá. Zvedl jsem ji a odnesl do postele. Kouzelná blondýnka mě začala líbat a laskat, zatímco Lucy jí na zádech vytvářela tenké stopy nožem, takže na mě začaly dopadat kapky její krve.
S pokračující nocí jsme se…Vlastně já jsem se přestával čím dál víc ovládat, obě dívky ve mně vyvolaly cosi neskutečného. Ztrácel jsem i tu trochu sebekontroly, kterou jsem míval.
Jen něco málo hodin před svítáním jsem jim nechal na stole ležet slušný obnos peněz, který jsem vyhrál v kartách a vydal se na cestu domů s myšlenkou na nejlepší noc za posledních několik týdnů.
„Dobrý muži,“ zastavil mě opilec v roztrhaných šatech, „nemáte nějakej drobák pro chudáka?“ Úsměv mu odhalil zuby v naprosto otřesném stavu.
„Je mi líto, příteli, mám jen na cestu domů,“ sáhl jsem do kapsy, abych se ujistil, že tomu tak skutečně je. Nestačil jsem se ani vzpamatovat a již jsem cítil, jak se mi ostří jeho nože chce za každou cenu dostat do břicha – a pocit je to víc, než nepříjemný. Nějak si ani nevybavuji, proč jsem v této čtvrti, nikdo se zdravým rozumem zde nemá co dělat, co mě sem mohlo přivést?! „Dobrá, dobrá – tady,“ vyndal jsem z kapsy těch pár drobných mincí, které jsem měl. Najednou se muž napřáhl a udeřil mě přímo do obličeje; nastala tma a ticho.
Ležím doma a nade mnou se sklání Clare s vyděšeným a starostlivým výrazem, ještě teď cítím ten úder, kterému jsem se nestačil vyhnout, ba ani jinak zareagovat.
„Harry!“
„Eh… Clare?“ Dost dobře nechápu její výkřik, nijak zle se necítím a ona vyvádí, jako kdybych měl každou chvíli zemřít, což samozřejmě nehodlám – naplánoval jsem si dlouhou budoucnost po jejím boku.
„Můžeš mi říct, co tě, pro Boha živého, přimělo vydat se na tak hrozné místo? Měl jsi štěstí, hlupák, který má štěstí, málem tě zabili… Kdyby zrovna nebyl strážník na obchůzce… Ah, nechci ani pomyslet…“ Z očí se jí začaly kutálet slzy, které se ani nesnažila otřít, jen na mě upřeně hledí. „Proč jsi tam šel?“
„Já…“ Nevím co říct, sám nevím, kde jsem se tam vzal, ale copak to lze říct? „Zabloudil jsem. Zamyslel jsem se a špatně odbočil.“ Je to lež, ale neškodná, docela malá nevinná nepravda. „Jsi laskavá, že jsi zde, ale raději už bys měla jít domů a odpočinou si,“ usmál jsem a pohladil ji po tváři, abych jí otřel slzy a ujistil, že jsem v pořádku. Po chvíli se skutečně začala opět usmívat a odešla domů vyspat se po probdělé noci u mého lůžka.
„Pane?“
„Jamesi! Rád tě vidím,“ skutečně jsem rád, že je u mne zrovna někdo, jako je on.
„Když jste ještě spal, přišla pozvánka od lady Howardové na dnešní večer, kdy pořádá jednu ze svých věhlasných večeří a touží po vaší účasti. Pane, mám odmítnout s tím, že se necítíte dobře?“ Upřel na mě starostlivý pohled, že bych se skutečně neměl přemáhat.
„Ne, ne, to si nemůžu dovolit, už jednou jsem odmítl a skutečně bych se chtěl již zúčastnit, vždyť se o tom mluví vždy několik dní po celém městě,“ vstal jsem a oblékl si župan, „pošli kladnou odpověď a připrav mi, prosím, nějaké vhodné oblečení.“
Večer se kvapem blíží, chvíli jsem si pročítal nově objevené knihy, zkoušel jsem též zahrát na piano, stojící ve společenské místnosti, své oblíbené nokturno. Jak jsem skladbu stále opakoval, večer se ocitl v místnosti ve stejný okamžik, kdy James vstoupil i s oblekem, upozorňujíc mě, že je již nejvyšší doba se připravit a vydat se na cestu. Vše mi položil do křesla a odešel zařídit odvoz k lady Howardové, která bydlí o několik ulic dál, nýbrž si příliš potrpí na teatrální příchody.
Tmavé kalhoty jsem si oblékl bez rozmýšlení, bílou košili jsem si oblékl již opatrněji, abych ji příliš nezmuchlal, postavil jsem límeček a uvázal vázanku, jako mám vždy ve zvyku, snad nikdy nechodím bez ní. Když už jsem byl spokojen, sáhl jsem po vestě, která je nedílnou součástí mého šatníku, přes to vše jsem si oblékl sako, do klopy jsem si, spíše jen z rozmaru, vsadil kvítek z kytice stojící na stole. Vše musí být perfektní. Konečně, konečně, když se mi zdá vše bezchybné a vypadám jako skutečný gentleman, jsem spokojen a mohu vyrazit.
Před dveřmi stojí jen drožka, v tuto dobu je takřka nemožné sehnat cokoliv jiného. Jamesovi jsem řekl, aby na mě nečekal a vydal jsem se vstříc dlouhému večeru.
Samozřejmě, jako vždy je už před domem, kde se má konat nějaká sešlost, alespoň nějaký ruch. Již před dveřmi slyším hlaholící hlasy uvnitř, zhluboka jsem se nadechl, usmál se a zaklepal – nicméně sotva jsem se jen dotkl dveří, sluha je již otvíral, vítal mě a upozornil na nedočkavost hostitelky spatřit mě. Nedovedu si to vysvětlit, ženy v jejích letech bývají jednak půvabné, ale také trpělivé – ona patří pouze do té první skupiny; na všech večírcích je chodícím klenotem, kterému se jen málo kdo a málo co vyrovná.
„Henry, konečně jste tady,“ s otevřenou náručí mi šla hostitelka naproti, skrze všechny své hosty, kteří na mě obrátili pohled. „Pojďte, musím vás seznámit se svou dcerou, která se včera večer vrátila z Francie.“
„Budu poctěn, je-li tak půvabná jako vy…“
„Henry, přestaňte mi zde tak okatě lichotit,“ lady Howardová se lehce začervenala a pokynula mi rukou, abych ji následoval. „A vůbec, kde jste nechal tu rozkošnou dívenku, se kterou jsem vás tuhle viděla?“ Šli jsme, jako všichni ostatní, do jídelny, kde už na nás čekala tolik vyhlášená večeře.
„Odpočívá doma. Přepadli mě a Clare strávila celou noc u mé postele a starala se o mne.“
„Proboha!“ Na tváři se jí objevil vyděšený výraz, „to je strašné, jak… Kde…“
„Vaše dcera?“ Otázal jsem se s pohledem hypnoticky upřeným na přicházejícího anděla.
„Ah, ano, dovolte, abych vám představila svou dceru – Susan. Drahoušku – pan Gordon“
„Prosím, Henry,“ políbil jsem ji na hřbet ruky, aniž bych se na ni přestal dívat. Ano, má snoubenka je krásná, inteligentní, starostlivá a miluji ji, leč tato dívka má v sobě nějaké kouzlo, kterým mě zcela očarovala. „Dovolte, abych vám dnes večer dělal společnost.“
„Budu jen ráda, pane,“ červená se snad až za ušima, „nikoho zde neznám, matka se musí svým hostům věnovat a vy vypadáte, že většinu pánů a dam jistě znáte.“
Podává se předkrm a Susan měla místo téměř přímo naproti mně, takže jsme na sebe každou chvíli dívali. Konverzace u stolu začínala ožívat čím dál více, ale i přes to jsem byl učarován mladou zrzavou dívkou, která vypadala stále jaksi neposedně, stále je to ještě dítě – ovšem vskutku pohledné. Během hlavního chodu zábava trochu umlkla, aby se při dezertu mohla opět vrátit. Jeden z mých dlouholetých přátel se velmi vášnivě rozhovořil na téma žen, některé jeho úvahy byly zajímavé, jiné humorné a některé se mi zdály až urážlivé, avšak nikdo si to nebral nijak osobně. Zkrátka, postaral se velké většině přítomných o zajímavou zábavu.
Všichni se začali pomalu přesouvat z jídelny opět do společenské místnosti, kde je piano, kterému málo kdy dovedu odolat. Naše hostitelka mě vyzvala, abych tedy něco zahrál. Příliš dlouho jsem se nerozmýšlel a začal jsem se svým milým Salierim a konkurenčním Mozartem. Nedovedu říci, koho mám raději, oba si získali část mého srdce i s jinými výtečnými skladateli či spisovateli. Užíval jsem si podmaňující tóny a sledoval jsem, že hudba působí i na ostatní dosti podobným způsobem.
Večer pokračoval stále rychleji a všichni pili, bavili se, vzpomínali na staré časy, které jsem ani nezažil. Dlouho jsem mezi všemi chodil, bavil se, představoval Susan a občas někomu ze zdvořilosti připil na zdraví. Začínal jsem být unavený, tak jsem vyšel na terasu. Vzduch je již chladný, ale stále příjemný, nebe je černé a sem tam mezi mraky vykoukne nějaká hvězda.
Měsíci se občas podaří prodrat se skrze tmavé mraky, ve vzduchu je cítit blížící se bouře a já mohu jen sledovat končící den…
„Ah, to je pořád samé ‚dobrý večer, jsem Susan… Susan, kde jste byla? Susan tohle a tamto…‘ Cožpak jsem jen nějaká panenka na hraní? ‚Susan, pojďte sem a jděte tam…‘ Ne! Tohle je hrozné! ‚A vy jste…‘ Promiňte, už je toho na mě příliš…“
„Susan?“ Je krásná když se zlobí. „Pojďte, trochu se napijeme, projdeme se po zahradě a hned vám bude lépe, uvidíte.“
„Henry, jste tak laskavý. Co bych bez vás dělala?“ Usmála se a vyšla o krok napřed. Mám čas prohlédnout si černorudé vyšívané korzetové šaty, jak obepínají to mladé a neposkvrněné tělo. Několik pramínků zrzavých vlasu jí vyklouzlo ze spony a neklidně spočívají podél útlého krku.
„Prosím, Susan, jmenuji se Gabriel,“ usmál jsem se na ni také a pohladil ji po tváři, když jsme konečně vyšli na zahradu se dvěma sklenkami a láhví červeného vína.
Chvíli jsme se jen tiše procházeli a upíjeli magický nápoj, v němž se skrývá pravda, když už klidněji promluvila: „Promiňte, Gabriely, jestli jsem vás urazila, pak se omlouvám, ale dnes jsem se seznámila minimálně s dvaceti muži a jistě pochopíte, že mám trochu nepořádek ve všech těch jménech, titulech, rodinných historek a…“
„Mlčte, prosím,“ dal jsem jí prsty na ústa a rázem umlkla a zavřela oči, „rozumím tomu, netřeba jakýchkoliv omluv. Jste krásná a inteligentní mladá žena, která by si zasloužila něco mnohem víc, než trávit večer a své mládí mezi lidmi, kteří už mají svá nejlepší léta za sebou. Troufám si tvrdit, že byste se neměla nechávat omezovat matkou ani morálním či společenským kodexem a dalšími nesmysly.“ Stále, i když již dávno nemám ruku na jejích ústech, má zavřené oči a naslouchá každému mému slovu. Políbil jsem ji. Trochu se zachvěla, ale neměla ani nejmenších námitek.
Otevřela oči, v nichž bylo čitelné překvapení a zároveň spokojenost, snažila se něco říct, však její výmluvnost ji v tuto chvíli opustila. Ujistil jsem ji, že není potřeba, aby něco říkala, jen by bylo vhodnější, kdybychom se přesunuli dál do zahrady, abychom nebyli všem na očích, nadšeně souhlasila a zamířila k altánu na vzdálenějším konci, kam už nedolehne ani světlo a ani hluk z domu.
V malém altánku byly dvě lavičky a nevelký stůl. Opět jsem Susan políbil, podal jsem jí květ, který jsem po cestě utrhl a pousmál jsem se nad jejím obličejem, který byl skutečně, ještě pár okamžiků, zcela nevinný. Políbil jsem ji a objal, což mělo za následek, že jsem ji posadil na onen stůl a začal její šaty hrnout nahoru. Vůbec se nebrání, nemá jedinou, sebemenší námitku a je mi zcela oddána, jsem si jist, že mi bude bezpochyby po vůli…
Netrvalo dlouho a učinil jsem z mladé a nezkušené dívky ženu – dvakrát. Po cestě zpět k domu její matky jsme šli mlčky, leč nemohl jsem si nepovšimnout, že na mě každou chvíli hledí s jakousi otázkou v očích, na kterou bych podle ní měl znát odpověď – avšak nijak se netrápím a ani se nehodlám trápit ženskými triviálními problémy.
„Děkuji…“ Začervenala se, „za oddech od těch všech lidí zde. Uvidíme se ještě někdy?“
„Není zač, má drahá, a jsem si jist, že se shledáme,“ a políbil jsem jí ruku. Zrovna v tom, ještě než jsem se vůbec stačil narovnat, mi kdosi zaklepal na rameno. Otočil jsem se a tváří v tvář jsem si najednou hleděl s jakýmsi mužem, ne o moc starším, než jsem já sám.
„Dobrý večer, příteli, jmenuji se Samuel Breiver,“ nabídl mi ruku, kterou jsem mu potřásl.
„Rád vás poznávám a přeji příjemnou zábavu,“ pustil jsem mu ruku a otočil se na podpatku k odchodu. Najednou mi jeho silná ruka sevřela rameno, na které tak přátelsky klepala, a v mžiku jsem stál opět před svým novým přítelem.
„Mohu vědět, co jste dělal s mou snoubenkou?“ Otázal se a v hlase mu bylo znát rozhořčení.
„Jistě, procházeli jsme se po zahradě a rozprávěli o…“
„Vy mi chcete namluvit, že jste se procházeli, když Susan seděla na stole a vy jste měl svůj jedovatý jazyk v jejích ústech? Takhle si běžně s každým povídáte?!“
„Pak ovšem nechápu, proč se na to ptáte, když jste to zcela jistě vše dobře viděl, nicméně opravím vás – neměl jsem jej jen tam. Nicméně, nikdo vám nebránil v tom, abyste se přidal,“ usmál jsem se naň ironicky a pokusil se vykročit kupředu – marně.
„Všude se o vás povídá,“ přistoupil blíž, až jsem cítil jeho dech, „dokonce jsem vás několikrát i spatřil pohybovat se v těch nejhorších podnicích ve městě. Údajně si libujete v těch nejrůznějších orgiích a požitcích, týráte a ubližujete všem, se kterými, byť jen na okamžik, přijdete do styku. Okamžitě jim zcela převrátíte život na ruby,“ upřeně mi hleděl do očí, zatímco já jsem přemýšlel nad tím, zdali by mě to mělo trápit. Není to přeci moje starost ani vina, pokud se někdo rozhodne žít jinak, než doposud. O krok poodstoupil a sundal si rukavici, která se záhy objevila na mé tváři. „Vyřešíme to jako gentlemani, pošlu za vámi svého sluhu, který vám sdělí čas a místo konání a seznámí vás se zbraněmi,“ vzal Susan kolem pasu; ta stále nevěřila vlastním očím, stále ještě se snažila vzpamatovat se z toho, že její snoubenec přijel tak nečekaně. Nakonec to byl on, kdo tuto drobnou rozepři mezi gentlemany opustil první. Leč na okamžik se zastavil, otočil hlavu a skrze zuby procedil, ať se připravím.
Po dlouhém večeru, který byl příjemným zpestřením všedních dní, jsem se doma podivil nad hodinami, které oznamovaly několik minut po jedné. Toto zjištění mě trochu překvapilo, upřímně jsem si myslel, že bude mnohem později. James již dávno spí a já se svlékl, oblek připravil k vyčištění a vydal se, oblečen v županu, do koupelny.
Vlažná voda dopadající na mé tělo má snad blahodárný účinek, nedovedu si jinak vysvětlit, že se cítím o mnoho lépe, než poslední hodinu. Ovšem těm několika chvílím se Susan se vyrovná jen málo co, mělo to v sobě určité kouzlo, obzvláště tomu dodával onen pocit neposkvrněnosti. Rozhodně by bylo příjemné zopakovat si někdy takovéto naše malé setkání a… Co se tím budu trápit, mám své věrné u Devíti růží a rozhodně si nemyslím, že bych měl kdy nějaké problémy se seznámením se s mnohem přitažlivějšími dívkami, Susan je jen začátkem, na který budu rád vzpomínat. A ten její snoubenec, člověk by se tomu div nezasmál, jak začal vyvádět, avšak zajímalo by mě, kde a jak dlouho byl schovaný, že to vše viděl, trochu mě překvapuje, že nezakročil okamžitě – ovšem pokud neměl na práci něco jiného… Ne, to zcela jistě ne, zrovna on vypadá na ten typ člověka, který prožije dlouhý a nudný život po boku jediného člověka, bude navštěvovat čajové dýchánky a vzpomínat na vzpurné mládí, kdy jeho největším prohřeškem byl pozdní příchod na čaj o páté. Ha, jak úsměvné, možná to působí ta láhev vína, ale chce se mi začít smát této představě, trochu ho politovat, ale hlavně se smát. Ovšem únava je silnější a těch několik kroků dělících mě od postele je poslední překážkou k naprostému blahu.
Večer jsem nejspíš zapomněl zatáhnout závěsy, takže mě sluneční světlo doslova tahá z postele, samotného mě to překvapuje, ale cítím se odpočatě a ve velmi dobré náladě. Vyšel jsem z pokoje do jídelny, kde už na mě čeká čerstvě připravená snídaně, usednul jsem ke stolu, nalil si čaj a začal si vychutnávat každé sousto, když se otevřely dveře a mezi nimi stál James se zaskočeným výrazem.
„Dobré ráno,“ usmál jsem se na něj.
„Dobré ráno, pane, omlouvám se, nevěděl jsem, že jste již zde,“ mírně se uklonil, „mimochodem, svému krejčímu jste zlomil srdce, pane.“
„Co prosím? Jak to? Co se stalo? Zapomněl jsem snad na něco?“ Myslím, že můj vyděšený výraz hovořil za vše, když jsem viděl, jak Jamesovi lehce cukají koutky, ale etiketa byla silnější, takže si svou kamennou tvář zachoval.
„Oblek, který jste včera měl, a který jste mi přichystal k vyčištění, má trochu potrhaný spodek nohavic a sako máte také natržené, nedovedu si vysvětlit, jak jste k tomu přišel a krejčí z toho také nebude nadšený, byl to jeden z těch kousků, kterému věnoval zvláštní pozornost, samozřejmě kvůli vám, pane.“
„Já… já vůbec nevím, co jsem dělal, že jsem ho tak zřídil… Prosím, vyřiď mu mou omluvu a prosbu o opravu, mám jej velice rád.“
James odešel a vydal se plnit všechny své dnešní povinnosti, začínám ztrácet přehled, ani nevím, co vše má dělat a zařizovat. Spoléhám naň, že bude všechno v naprostém pořádku, aniž bych si musel dělat starosti. Starosti… To mi připomíná, že bych měl jít za Clare, jistě bude již odpočatá a připravena na malý výlet k jezeru, který jsem plánoval již dlouho, avšak počasí bylo proti tomu.
Dojedl jsem zbytek snídaně a šel si vybrat vhodný vycházkový oblek – zvítězil béžový s šálou, kterou jsem od Clare dostal k narozeninám, a kterou nosím velmi rád. Oblékl jsem se a byl připraven k odchodu, když jsem se ještě musel vrátit, donucen jakýmsi vnitřním hlasem, abych Jamesovi napsal vzkaz, kam jdu, aby to nikomu neříkal a případnou poštu mu nechal u postele, večer se jí budu věnovat.
Stojím před vchodovými dveřmi a přemýšlím nad mnoho věcmi, ani nevím, kde se ve mně všechny ty myšlenky vzaly, nikdy mě nenapadalo nic podobného. Kde se ve mně vzalo a kde zakořenilo ono semínko pochybností nad budoucností, kterou jsem si ještě před pár dny maloval tak světle. Proč pochybuju o Clare a o tom, zda spolu budeme moci žít? Jestli budeme jeden druhého milovat až do samého konce, či jestli se jeden z nás, nedej Bože oba, spustí s někým jiným a na večírcích pořádaných našimi společnými přáteli se budeme tvářit jako spokojení manželé? Co když souhlasí se svatbou jen ze zištných důvodů, co když ze mě bude dalších čtyřicet let dělat hlupáka, který je do ní zamilován a ona bude mezitím skotačit někde s jiným? Co když… „Drahá, rád tě vidím, vypadáš skvostně – připravena?“ Políbil jsem jí na tvář.
„Už je ti lépe, Harry?“ Vyšla na ulici a sluneční světlo jí učinilo ještě půvabnější, „měla jsem o tebe strach.“
„Nebavme se o tom, je krásný den a to si zaslouží nějaké příjemnější téma – mimochodem, kdy naposledy jsi byla u jezera? V tuto dobu, pokud dovolí počasí, je tam nádherně, rád tam chodívám odpočívat, přemýšlet… Číst si či načerpávat inspiraci,“ usmál jsem se na ni a pomohl ji do kočáru. „Tedy, Clare, už jsi oznámila naše zasnoubení?“
„Ah ano, bratr byl poněkud zaskočen a nedůvěřivě se vyptával, avšak poté, co jsem mu vyprávěla několik příběhů ze společných okamžiků, změnil názor a velmi rád tě pozná, stejně jako matka, která od té doby září štěstím, dlouho jsem ji tak šťastnou neviděla,“ opřela si hlavu o mé rameno a pokračovala s vyprávěním o matce, která ovdověla pět let po jejím narozením, o bratrovi, který několik let sloužil v armádě, aby zabezpečil rodinu, o jeho cestách do nejrůznějších končin země a těch nejrozmanitějších dárcích, které si jen dokáži představit, jež vozil domů. Nevzpomínám si, že by se kdy takto rozvyprávěla o sobě a svých blízkých a už vůbec ne, že by mi kdy říkala o jednom jejím domácím učiteli, který se jí pokusil zneužít. Dlouho se z toho vzpamatovávala a dlouho si jí trvalo, než začala důvěřovat jinému, který byl však naprostým opakem toho předcházejícího. Měla skvělou náladu, jistě mě miluje a nic z toho, co mě napadalo na jejím prahu, není a nebude pravdou.
Před námi se začala objevovat pohádková krajina s jezerem, u kterého jsem nebyl mnoho měsíců, ale u kterého jsem trávil mnoho času.
Zaplatil jsem kočímu, požádal jej, aby pro nás přijel o několik hodin později a pomohl jsem Clare vystoupit. Zamířili jsme k lavičkám, ze kterých je ten nejlepší výhled na celé okolí, jen těžko lze uvěřit, že takováto nádhera není ani hodinu cesty od mého domova.
„Na dnešek vichřicí byl Amor povalen,
v tajemném zákoutí tak vzadu v parku stál,
s úsměvem šibalsky luk na nás napínal
a zjevem nudil nás snít celý boží den!“
„To je rozkošné, to jsi vymyslel ty? Netušila jsem, že se v tobě skrývá duše básníka,“ při slovech o duši básníka se na její tváři objevilo znepokojení, nejspíš už také slyšela mnoho o těchto lidech, jak přežívají ze dne na den a navzdory tomu, že celé město cituje jejich verše, netěší se přílišné oblibě.
„Kdepak, já ne. Nedávno jsem četl sbírku básní, kterou vytvořil právě Paul Verlaine. A musím podotknout, že byl téměř nadlidský výkon sehnat tu knihu, také na ní nedám dopustit a po večerech, když nemohu usnout, v ní listuji.“
Dlouhé hodiny jsme seděli, pozorovali dění kolem nás a bavili se. Clare mi popisovala své vysněné šaty, které si přeje mít na svatbě, leč matka jí přemlouvá, aby se vdávala ve stejných, jako ona. Hovořili jsme o budoucnosti, o dětech, o letním sídle za městem, aby bylo kam uniknout před rychlým životem. Pomalu se začínalo stmívat a my ještě hleděli na kouzelný západ slunce.
„Neznáš nějakou báseň o západu slunce? Nyní by se hodila,“ usmála se a opřela se o mně.
„Západ, který plane,
luhy rozvíjí
v růže obetkané
melancholií.
Srdce zkolébané
melancholií
západ, který plane,
sladce opíjí.
Na ruměném moři
z červánků a pěn
přeludně se noří
divuplný sen,
ze snů sen se noří
jako pěna z pěn,
nežli zhasne den
na ruměném moři.“
Nikdo z nás nepromluvil, jen jsme ještě pár chvil hleděli na onen planoucí západ, než jsme se vydali ke kočáru, který pro nás přijel, jak bylo dohodnuto.
Doprovodil jsem Clare domů, domluvil se s ní, aby i s matkou a bratrem přišli v pátek na večeři, vše přichystám a zařídím, abychom se mohli konečně seznámit. Sám jsem dorazil domů až za tmy, kočímu jsem velmi značným obnosem poděkoval a popřál mu dobrou noc stejně, jako on mně. V hale jsem potkal Jamese, který mi zrovna nesl poštu do ložnice, vzal jsem ji od něj a odnesl jí sám, zítra budu mít dostatek času, abych si jí pročetl a odpověděl.
„Pane, přejete si k večeři něco lehčího či…“
„Ne, vezmu si jen jablko, vykoupu se a půjdu spát, ten výlet mě nějak unavil… Mimochodem, na pátek jsem k nám pozval Clare s matkou a bratrem, bylo by vhodné připravit něco slavnostnějšího na seznámení. Jistě připravíš výtečné menu jako vždy, nemýlím-li se?“
„Můžete se spolehnout, pane,“ kývl hlavou a na tváři mu byla jasně čitelná radost, že jeho volba pokrmů je vždy zcela vynikající. „Ještě nějaké přání, pane?“
„Ne,“ vykročil jsem k ložnici, „dobrou noc, Jamesi.“
„I vám, pane.“
Jak nesnáším tohle ranní vstávání… Pohled na hodiny mě v mžiku vyvedl z omylu, téměř poledne se jistě nedá považovat za ráno. Oblékl jsem si župan, který byl přehozený přes křeslo a vydal se trochu opláchnout do koupelny. Pohled do zrcadla je hrozný! Vypadám o několik let starší, jako jeden z těch chudáků, které jsem viděl na večeři u lady Howardové. Všichni se v mládí zamilovali do dcer nějakého známého, který se své dítě pokoušel provdat pod záminkou pouhé večeře s mnoha a mnoha hosty. Nedovedu pochopit, proč si zkrátka jen neužívají života. Musím s tím něco udělat, rozhodně nehodlám dopadnout jako oni. Vyšel jsem z koupelny, abych něco pojedl, žaludek se mi začíná bouřit.
„Dobré ráno, pane,“ uklonil se James, „snídani vám donesu za několik málo minut. Přejete si odpovědět na nějaké vzkazy?“
„Prosím? Jaké vzkazy?“ Není přeci tak starý a snad netrpí ani halucinacemi… Nejspíš jen přepracování, měl by si vzít volno a na několik dní odjet…
„Včera večer, nesl jste si poštu do pokoje. Nechával jste mi vzkaz, že jí chcete nechat na nočním stole, ale než jsem vám ji tam stačil dát…“
„Ne,“ mávnul jsem rukou, „ještě jsem ji neotevřel,“ tak nakonec začínám být sentimentální já, příšerné. Vydal jsem se zpět do ložnice, přečíst si poštu a tím zabít čas při čekání na snídani.
Pozvánky, pozvánky, děkovné vzkazy… To se všichni nudí nebo nemají na práci nic lepšího? Ne, krejčí mi s velkou radostí vzkazuje, že i přes veškeré škody, které utrpěl můj oblek, se mu jej podařilo opravit, aniž by bylo cokoliv poznat – skutečně úctyhodné, jako kdybych neměl dostatek peněz na nový. A hle, cosi zajímavého…
Vážený Gabriely,
pokud čtete můj dopis, pak Vás můj sluha nezastihl doma a Vy jste přišel o možnost výběru, avšak domnívám se, že Vám to nebude nikterak vadit. U lady Howardové jsem Vás vyzval na souboj a to také dodržím, sejdeme se u zříceniny za městem zítra na večer, abychom při západu slunce mohli začít – potrpím si na atmosféru. Dovolil jsem si vybrat pistole a dýky, zaslechl jsem, že ani s jednou činností nemáte žádné větší potíže.
S pozdravem,
Samuel Breiver
Zítra? Zítra večer? Jestliže je to včerejší pošta… To znamená… Dnes večer mám střílet na nějakého Samuela, který se cítí ukřivděn?! S radostí!
„Pane, vaše snídaně,“ uklonil se a položil podnos na stůl, „máte nějaké přání?“
„Ne… I když ano, ano mám. Připrav mi tmavě modrý oblek, šálu a nějaký odvoz, západ slunce bych rád strávil u zříceniny za městem.“
„Beze všeho, pane,“ uklonil se a zavřel za sebou dveře.
Jídlo vypadá úžasně, James se občas chová zvláštně, nicméně jídlo je vždy výtečné, vše co mu řeknu, splní bez vyptávání a těch výrazů, co u toho občas má, těch si zkrátka nevšímám. V dnešní době člověk shání loajálního sluhu velmi těžko. Pch, nechápu, jak si myslí, že to může dopadnout a co to změní. Avšak rád se pobavím, mohl bych poté navštívit Devět růží, zahrát si karty či opět vyhrát v kostkách. Mohl bych opět zažít to vzrušení s Lucy… Nebo s někým jiným, na tom tolik nesejde.
Nemám náladu na nějakou procházku či společnost, raději si něco přečtu, než půjdu zastřelit toho psa. Dlouhou dobu již toužím přečíst si nějaké to dílo, které vytvořil Donatien-Alphonse-François, marquis de Sade a toho potěšení se mi může dostat dnes, když mám několik hodin volného času a velmi rozvernou náladu, akorát na nějaké jeho dílo.
Jak úsměvné jsou jeho krátké povídky o záletných manželkách, nevěrných manželích, sodomii, či pokrytectví zhýralých kněží anebo o potměšilém prznění nevinnosti. Dovedu si živě představit, jak vychovatel vysvětluje mladíkovi trojjedinost tří božských osob a pro názornost jej spojil s jistou dívenkou. Tyto lekce o otci, synu a duchu svatém se rozhodli zopakovat, ale přidal se k nim i sám vychovatel, čímž mladíka dokonale naučil onu prokletou trojjedinost.
„Pane, pokud chcete stihnout západ slunce, měl byste každou chvíli již vyrazit.“
Příliš jsem se začetl a zapomněl jsem se věnovat času, inu je načase vydat se vstříc osudu, který nás čeká. V hale jsem se ještě letmo podíval do zrcadla a tmavě modrý oblek má skutečně v sobě nějaké kouzlo, dnes bude můj šťastný den, nepochybuji o tom.
„Pane,“ kývnul na mě kočí hlavou, „kam to bude?“
„Víte, kde je za městem stará zřícenina? Tak přesně tam, mám schůzku s přítelem,“ usadil jsem se a vyrazili jsme kupředu.
Na místo jsme dorazili krátce po mém protivníkovi, pozdravili jsme se, jako skuteční gentlemani a jeho sluha mi nabídl dvě pistole, z nichž jsem si jednu vybral. Otázal jsem se, zda bojujeme do první kapky krve, či je jeho čest natolik pošpiněna, že si přeje boj na život a na smrt.
„Pane, jsem si jist, že jsme oba natolik dobří střelci, že neodejdeme jen s pouhým zraněním…“
„Chápu, jeden z nás neodejde vůbec.“
„Správně, jste velmi chápavý gentleman, kéž byste byl také předvídavý. Mohli z nás být přátelé, kdybyste byl ovládnul své zvrácené a odporné choutky.“
„Myslím, že nemohli,“ vykročil jsem kupředu, kde má náš souboj probíhat.
„Máte rád západ slunce?“
„Jsem rád při západu slunce s ženami, jsou povolné,“ stojíme zády k sobě a i přes to si dovedu představit jeho tvář, jak se musí v tuto chvíli tvářit. Ten vztek v něm vře, vztek promíchán s drobnými obavami z následujících několika minut.
„Pánové, mnoho štěstí při hájení vaší cti. Připravte se… Raz…“
Jdeme kupředu, krok za krokem, pomalu, ale jistě a hrdě, koho by kdy napadlo, že to jednou takhle dopadne…
„…Pět…“
Zbývá deset kroků… Již jen deset kroků vpřed a následuje výstřel. Jeden z nás zde zůstane…
„…Devět…“
Jestli zemře on, pak si nedovedu představit, jak bude Susan trpět… Na druhou stranu, mohl bych se stát jejím utěšitelem, on byl přece tím, kdo mě vyzval…
„…Jedenáct…“
Pokud zemřu já… Nemohu, tolik toho chci ještě zažít, musím vyzkoušet všechny požitky, které mi svět nabízí…
„…Patnáct!“
Ano, výstřel!
Výstřel? Kde to jsem? Proč mám v ruce zbraň? Proč jí má i muž naproti mně a kdo to vůbec je?! Co se zde děje?! Slyším jak jeho i má kulka letí vstříc svému cíli…
2024 ©