Sedím ve vlaku a tma, která padla mi znemožnila sledovat cestu, tudíž se mou jedinou zábavou stává probírání se vlastními myšlenkami a úvahami. Už mám za sebou polovinu cesty, ale i přes to se domů dostanu až za hluboké noci. Než dojedu na nádraží budu muset naplánovat další cestu, do týdne musím opět pryč.
Ano, konečně jsme na místě a mě čeká už jen půl hodinová cesta domů. Ač je polovina února není venku až taková zima, ale i tak nedám dopustit na svůj kabát a klobouk, který mě doprovází už mnoho let. Musím stále doufat, že nikde nevzbudím větší pozornost, než by byla zapotřebí, a že se nestanu středem pozornosti. Jistě to nepůjde pořád, leč kdo by chtěl zemřít, když má celý život před sebou?
V dálce už se rýsuje mé skromné obydlí, už pociťuji tu radost, že se dostanu domů, aniž by se cokoliv přihodilo – jen to nezakřiknout. Z naší rodiny jsem už poslední žijící člen, takže není překvapením to, že pomalinku začínám být paranoidní. Za každým druhým rohem vidím stín někoho, kdo mě chce zabít či mě alespoň zmrzačit, abych zemřel na následky.
S klidem už mohu odložit svůj cestovní kabát s kloboukem a trochu vydechnout při poslechu příjemné hudby a dobrého pití. Pohodlně sedím v oblíbeném křesle, poslouchám líbeznou hudbu z gramofonu a u nohou mi leží věrný Amis. K podtržení toho všeho jsem si nalil sklenku dobrého bourbonu a nyní jej pomalu upíjím. Nedovedu si představit už nic příjemnějšího… I když ano, ještě bych byl rád za přítomnost nějaké ženy, ale to mi nebude dělat takový problém oželet.
Živě si vzpomínám na ten okamžik, kdy mi šlo o život poprvé, bylo mi čerstvých osmnáct a můj o dva roky starší bratr byl zavražděn krátce před mým příchodem domů. Ležel za domem na zahradě a zbývalo mu posledních pár nádechů, než zemře. Věděl, že se to stane, věděl jsem to i já, věděli to i všichni, co zemřeli. V naší rodině se už po dlouhou dobu předává tajemství, po generace moji předci žili na samotě v úkrytech, aby ochránili své děti a tajemství. To je také důvod častého cestování a stěhování. Bohužel nemám žádné dítě, takže vše závisí na mě…
Dolil jsem si další bourbon a Amis ke mně pozvedl své tmavé oči, na které se mohu vždy spolehnout, že kdykoliv budou se mnou. Není to tak dlouho, co jsem se vrátil ze své cesty, ten den byl velmi podobný tomu dnešnímu. Jen taktak jsem unikl smrti a za samého rozpoložení jsem Amisovi řekl všechno, co jsem věděl, znal a do čeho jsem byl zasvěcen. Uznávám, že to byl dosti zbytečný čin, avšak mně se na dlouhou dobu ulevilo a mysl mi připadala najednou jakoby o něco lehčí.
Začíná na mě dopadat únava, zítra budu odpočatý a vydám se nakoupit nějaké jídlo, Amise vezmu ven, aby se proběhl a sám se trochu porozhlédnu co se zde změnilo během mé nepřítomnosti.
Na posteli leží muž a přikrývkou, kterou má na sobě, se propíjí rudá krev. Během spánku byl několikrát probodnut nožem ležícím opodál na zemi. Už nikdo se nemá dozvědět tajemství, které jeho rod chránil. Zpoza dveří je slyšet Amisovo nervózní škrábání na dveře. Po pár nevydařených pokusech se nakonec do pokoje svého pána dostal a viděl pouze chladnoucí mrtvolu. Pomalu, s úctou k mrtvému a skloněnou hlavou, přešel k posteli a čumákem se lehce dotknul studené ruky, která jej krmívala. Po tom, co se přesvědčil, že pán je skutečně mrtev, přešel k oknu a začal výt, bylo v tom mnoho nářku.
Po několika dnech truchlení se Amis vydal pryč. Vždy byl poměrně hubený, mohlo za to jeho bezhlavé pobíhání a nedostatek peněz mrtvého pána. Jistě, na výlohy za cestování a alespoň na něco k jídlu pro Amise se vždy nějaká mince našla, kolikrát si i půjčil. A to vše jen aby nikde nebyl dlouho a nemohl být brzy zabit. Bohužel na něj už došlo. Nyní se musel Amis zdokonalit ve shánění si potravy, aby nepošel hlady úplně.
Celé dny putoval přes pole a města, kde se vždy našel někdo, kdo mu dal něco k snědku. Na každého vrhal zkoumavý pohled. Vzpomínal, jak mu jednou jeho pán vyprávěl o třech mužích, kteří mu šli po krku a je taktak jim unikl, ale určitě se nevzdají a budou jej dál pronásledovat. Jejich popis mu líčil velice výstižně, jako kdyby to vyprávěl četníkům. Později v noci Amise drbal a při hudbě, kterou vydával starý gramofon a nalitém bourbonu, se mu vyzpovídal ze všeho co věděl a znal.
Ještě za dob chrabrých rytířů a spanilých pannen se zrodilo něco o čem svět nikdy neměl vědět – pouze jeden rod do toho byl zasvěcen. Onu stvůru, stvořenou temnou magií, měli hlídat, aby se nedostala do nepovolaných rukou, které by ji využily ve vlastní prospěch. Jenže nyní není kdo by toto břemeno nesl na svých bedrech.
Po mnoha týdnech úmorného putování z města do města a z vesnice do vesnice konečně Amis našel toho, jenž hledal. Muž, který vypadal, že rozumu příliš nepobral, ale kompenzoval to svou fyzickou silou. Ovšem nebyla mu nic platná, Amis byl hnán touhou po odplatě.
Svými zuby prokousl krční tepnu jako nic, zasadil tím jednomu ze tří vrahů smrtelnou ránu, ale v samé euforii jeho tělo div nerozsápal na kusy. Z povzdálí se ozval vyděšený křik a rychle se vzdalující kroky. Amis jakoby procitl a z jedné třetiny uspokojen se opět vydal na daleké putovaní.
Po deseti dnech cesty se naň usmálo štěstí a našel dalšího vykonavatele popravy jeho pána. Skoncoval s ním stejně rychle, jako s tím prvním – všechny síly si schovával na samotného strůjce. Toto byly jen loutky, ale někdo musel tahat za provázky, aby dělaly co jim bylo přikázáno.
Od chvíle, kdy Amisovi zemřel pán uplynuly bez mála dva roky a on se stále žene za oním mužem, který za vše může. Vše se jeví jako nemožný úkol, dva roky už se pořádně nenajedl a neodpočinul si, nejednou byl na konci svých sil, avšak vždy se znovu vzchopil a touha po vendetě jej hnala dál. Když už prochodil a prohledal téměř každý kout země vydal se na východ, kde se rozhodl zkusit své štěstí.
V polorozpadlé chatičce uprostřed lesa přikládá postarší muž do krbu dřevo a chystá se zasednout ke stolu s polévkou. Jeho plány mu však naruší škrábaní na dveře a smutné kňourání. Opatrně nastevřel dveře a za nimi byl toulavý pes, který vypadal, že procestoval pěkný lán světa, pustil jej tedy do svého skromného obydlí. Prohledal své zásoby a vybral něco k jídlu pro svého nového společníka, ten s radostí přijal.
Druhého dne ráno se Amis chtěl vydat opět na cestu, ale stařec jej zastavil. Ještě před tím, ho chtěl nakrmit a umýt… Pomalu se začalo schylovat k poledni a byl opět čas dát si něco malého k snědku.
Večer si Amis uvědomil, že vlastně chtěl brzkého rána odejít, ale neodhodlal se opustit starce, jenž se jej ujal. Následující měsíc se vlčák chtěl každého dne vydat na svou výpravu za pomstou, však něco ho stále drželo na místě. Možná to byla laskavost a vlídnost muže u něhož se zabydlel, možná to bylo vyčerpání po dlouhém a krvelačném putování, možná se jen chtěl opět cítit, že má domov a někoho, kdo jej miluje.
Během jedné mrazivé zimní noci Amis otevřel oči a hleděl do tmy, do míst kde spí jeho nový pán. Náhle, jakoby došel k prozření, mu cosi blesklo myslí, vybavili se mu vzpomínky z dob, kdy cestoval se svým přítelem. Vzpomínal na časy, kdy jej pronásledovali muži toužící po jeho smrti a byl to právě Amis, který tyto muže poznal už ve chvíli kdy stáli za dveřmi – naučil se přítele chránit a upozorňovat na blížící se nebezpečí.
Amis vrhnul pohled na pokojně odpočívajícího starce a dál vzpomínal, v hlavě mu právě probíhala exploze myšlenek, které divoce vířily jeho myslí. Tváře, všude samé tváře… Nástupní hala na nádraží… Bezpočet hlasů kolem… Jeden muž ale vyniká z davu, oči mu netikají všude kolem po hale, s nikým se nebaví a nic nehledá – jde přímo za vyhlídnutým cílem. Jde za Amisovým přítelem, vrhá na něj takový pohled, kterému nejde utéct. Tu tvář zná, je si jist…
Na dalšího dne ráno se Amis vzbudil nezvykle brzo, venku teprve začínalo vycházet slunce a on už byl na nohou. Chodil po celém příbytku, nevěděl kam si zalézt až na konec se vrátil do pokoje a přešel k posteli svého pána. Hleděl na něj se zaujetím a jakýmsi poznáním – byl to on, to jeho před lety viděl na nádraží. Byl to ten, jehož hledal po tak dlouhou dobu a pomalu svou vendetu vzdal, nyní je však naplněn novou silou a odhodláním.
Přikrčil se u postele a začal vrčet, čekal dokud ho to neprobudí. Po pár okamžicích rozlepil oči a spatřil vrčícího Amise, posadil se na postel a podrbal jej za ušima, ten se jen ohnal a taktak se mu nezakousnul do ruky. Muž si oblékl teplý kabát a vyšel s Amisem před dům – stalo se to jeho životní chybou. Venku vložil veškerou svou sílu do dodržení slibu, který si dal – že pomstí smrt toho, jenž mu byl nejen pánem, ale také přítelem.
Do ztichlého ranního lesa zazněl bolestný výkřik, to strůjci toho ohavného zločinu byla zasazena první rána. Nevěřícně zíral na pokousanou ruku a na rudé krůpěje krve dopadající na čistě bílý sníh. A opět, než se stačil vzpamatovat stékala mu horká tekutina po prokousnuté noze. Jako v Jiříkově vidění pozoroval cáry visící mu z ruky, z nohy a na kusy rozervaný kabát.
Zvedla se oblaka čerstvě napadaného sněhu a jak se tak snášela zpět na zem zbarvovala se do ruda. Pomalinku pohřbívala autora oné hrůzy, toho jenž tahal za provázky svých nic netušících loutek, ty jen vykonávaly jeho podlé přání.
Je na čase vydat se zpět, zde už ho nic nedrží a alespoň ještě jednou si Amis přeje vidět svůj domov, kde žili, kde se skrývali, kde se radovali i společně truchlili. Uprostřed kruté zimy se tedy vydal na cestu. Putoval přes lesy i louky a pole, kopce, údolí a paseky. Na jedné z mezí však ulehl do sněhu, aby si odpočinul. Zavřel oči…
…A najednou nastalo ticho. Zvířata i les umlkl a vzdávaly hold odvážnému, věrnému a vytrvalému Amisovi, toto je okamžik ticha pouze pro něj, pouze na jeho památku a počest.
2024 ©