Stín

Všude je ponurá nálada, začal právě podzim. Denního světla je méně, dny jsou chladnější a zdá se, že i lidé jsou ještě méně přívětivý. Všude se kradou stíny a jakmile můžou pohltí vše, co jim stojí v cestě. Může se ale stát, že to, co vrhá stín zkrátka není?

Už je to pár let zpátky, co se po londýnských ulicích proháněj stín bez majitele. Nejprve vše začalo v celku nevinně – za soumraku se plížil opuštěnou uličkou nenápadný stín něčeho. Párkrát se přiblížil k popelnici nebo staré krabici a doslova pohltil jejich siluetu na zdi. Postupem času sílil a rostl. Jenže jak tomu v životě bývá, tak i tady to mělo háček. Čemukoliv uloupil stín začalo chřadnout a se svítáním se docela vypařilo. Takže ve chvíli, kdy byl pěti až šesti násobně větší, byla ulice naprosto prázdná.

Byl to právě jeden z těch chladných sychravých dnů, kdy mezi undergroundovými partami začala kolovat zpráva o zmizení jednoho z nich. Byl to osmnáctiletý narkoman trpící paranoiou a při větší dávce i schizofrenií. Nikdy se ale nestalo, že by z ničeho nic zmizel. Díky jeho narkomanii a psychickým poruchám jeho nepřítomnost nikdo moc dlouho neprobíral.

Jednoho říjnového večera se nedaleko od vstupu do metra našlo něco zvláštního v jedné z přilehlých  ulic. Bylo to téměř rosolovité. Při bližším pohledu bylo kupodivu zřetelně vidět obličej… Bylo vidět to, co býval obličej. Doslova z něj něco vysálo život. Kousek od těla ležela peněženka a podle dokladů se jednalo o zmizelého narkomana.

Policie vše úspěšně utajila a do médií se o této události nedostalo ani slůvko. Jenže nic nejde utajit navždy a dříve nebo později se lidé dozvědí pravdu o tajemném zabijákovi.

Několik týdnů po nálezu těla se mladá pohledná dívka vracela od kamarádky, která slavila své 20. narozeniny, domů. Taxikářům moc nedůvěřovala kvůli tomu, co se říkalo ve zprávách a psalo v novinách. Rychlým krokem šla po ztichlé ulici, každou chvíli se otáčela v domnění, že ji někdo (nebo něco) sleduje. Nikdy za sebou nespatřila nic krom stínů, které vrhaly auta, popelnice a podobné věci. Intuice jí stále ale nedopřála klidu a nutila ji být ve střehu.

Konečně z dálky uviděla vstup do podzemky a tiše zajásala, že stihne poslední vlak a do dvaceti minut bude doma. Jen co udělala pár kroků po schodech dolů, uviděla jak po schodech ladně stéká stín téměř až ruku v ruce s jejím. Okamžitě zareagovala a ohlédla se. Měla přečteno spoustu knížek a i z vlastní zkušenosti znala pravidlo, které říkalo, že: „Vždy je někdo za tebou.“ – nikdo tam nebyl. Po zádech jí přeběhl mráz a hnala se stále níž a níž.

Když dorazila na nástupiště bylo tam jen pár lidí bez domova, v alkoholovém opojení a nebo už klimbající návštěvníci klubů. Dívka byla strachy zpocená, tak si rozepnula jeden knoflík na průsvitné blůze. Její dech byl stále zrychlený a uvolněné pramínky vlasů se jí snad strachy tiskly k obličeji. Jeden muž by z toho pohledu nezůstal klidným – kdyby se ovšem nenacházeli v takovéhle situaci.

Rozhlédla se po nástupišti kolem sebe doufaje, že objeví příčinu svého strachu. Po zdech a mezi sloupy občas proklouznul stín nebo přišel další cestující. Neuklidňoval jí ani myšlenka, že něco málo vypila a je unavená, takže by to mohla  být jen hra světel. To jen v její hlavě se plodí myšlenka, že se děje něco špatného.

Normálně by ji napadlo, že je pronásledovaná nějakým maniakem. Věděla o sobě, že je hezká a svým lehce provokativním oblečením to dávala najevo i ostatním. Párkrát už měla pocit, že je sledovaná, potom jí také přepadli za různými účely – krádež nebo znásilnění, většinou to bylo to druhé, nevypadala na to, že by měla nějaké drahé věci. Jenže tohle bylo jiné…

Přijížděla souprava. Lidé se zvedli a nastoupili. Ta krásná, vyvinutá a vystrašená brunetka samozřejmě nastoupila také. Chce jet pouze pět stanic, potom okolo baráku, kde bydlí její bývalá spolužačka a je doma.

Doma jí přece nic nehrozí, tak proč se pořád kolem dívá? Kdepak, ještě není konec, něco se určitě stane, má až nepříjemně silné tušení. Teplá vana a hudba snad pomůže…

Ač má ráda tvrdší hudbu zvolila mírnou, téměř relaxační. Svlékla si blůzu a kalhoty a odložila je na křeslo. Do koupelny si vzala župan a zavřela za sebou až překvapivě prudce dveře. Svlékla si spodní prádlo a chvíli se prohlížela v zrcadle. Možná by se mohla trochu opalovat, když už se donutila začít cvičit. Taky by si mohla dát trochu zastříhnout vlasy. Snažila se veškerou pozornost směřovat ke svému tělo, ale myšlenkami byla stále na nástupišti a přemýšlela, kdo jí sledoval a proč ho neviděla.

Když rozsvítila v ložnici předklonila se k šuplíku, aby si vzala nějakou košili, kterou s velkou radostí ukořistila příteli. Tohle vždycky nenáviděla, předklonila se a svým tělem si stínila, takže pořádně neviděla po čem sahá. Dneska ne, dneska si tělem nestínila! Proč si všimla až teď toho, že nevrhá žádný stín? A kdy se to stalo?! Ne, neměla pít všechno co jí nalili.

Okolo třetí ráno se s oroseným čelem vzbudila a posadila se, aby se uklidnila. Všechno byl jenom sen. Jenom jedna noční můra. Vstala a šla do kuchyně. Po pár krocích si uvědomila, že se ani neoblékla a usnula v županu, který z ní během těch několika málo hodin sklouznul.

Když už byla mezi dveřmi ucítila obrovský tlak na hrudi, dech měla stále stejně klidný a ňadra se jí poklidně zvedala a opět klesala. Hlavu měla jako střep, nad rukama a nohama ztratila kontrolu a podél stěny sklouzla na teplý koberec. Víčka snad vážila kila, nedokázala je nechat otevřené. Přesto ještě pár okamžiků z pod přivřených víček hleděla na stěnu před sebou. Roztančil se tam stín.

Neměla sílu na další nádech, ale přesto o něj nepřestala bojovat. Ráno se kvapem blížilo a ona to věděla, věděla, že to bude její poslední ráno. S prvními slunečními paprsky vydechla naposledy.

Našli ji, až když se jí kamarádka nemohla několik dní dovolat a nikdo jí neviděl. Seděla nahá opřená o zeď ložnice, ruce měla spuštěné na zemi. Na zápěstí a u kotníků byly velké řezné rány. Na hrudi jako kdyby měla několikakilové závaží. A ještě něco se našlo, tedy spíš nenašlo – stín. Mrtvé tělo bylo bledé, téměř průsvitné, ale nevrhalo stín.

Opravdu bojovala o život, dnes si stále vyčítám, že zemřela kvůli mně. Kvůli pošetilému nápadu vytvořit stín bez majitele. Začal si žít svůj život… Bojím se, kdy přijde za mnou. Už jsem s tím chtěl kolikrát skoncovat, ale strach mi to nedovolí. Skoro už nespím, nejím, jen sedím u okna a pozoruji život venku. Pozoruji, jak věci vrhají stín a sleduji, jak se pomalu, zároveň se sluncem, pohybuje.

Občas na chvíli usnu, ale hned se s hrůzou budím, jestli jsem nepřišel o část mého já, o svůj stín. Mám na stole silnou lampičku, tak pod ní vždy strčím ruku a stín si kontroluji. Nejspíš nedává smysl co jsem udělal, ale před lety to smysl dávalo.

Je večer a po skříni a po zdi se sune nějaký stín, nevím jestli je můj, jestli patří nějaké věci a nebo jestli už nastal i můj čas zemřít. Nevím, jestli se dožiji rána. Jediné co vím je to, že ten čas jednou přijde. Jednou…