Sorry, we're closed

Už si nevzpomínám, jak se jmenoval muž, který mi vyprávěl příběh o starožitníkovi z naší ulice, ale stále si jej pamatuji.

Jako malá holka jsem tam často chodila a trávila spoustu času prohlížením si starých věcí a povídáním s majitelem. Ani jsem nevěděla, jak se jmenoval, dokud mi to později neřekli, když mi o něm vyprávěli.

Při prvním setkání jsem se ho bála, vlastně celé místo na mě působilo strašidelně. Druhý den jsem se musela vrátit, abych obchod pořádně prozkoumala. Tolik jsem se už nebála a starý pán za historickou kasou nepůsobil tak hrůzostrašně, když začal vyprávět, co odkud pochází a jak se k tomu dostal.

Celé léto jsem strávila v zapadlém krámku, ve kterém na mě dýchala doba časů minulých. Každá, i ta zdánlivě nejobyčejnější věc měla svůj příběh a já se bavila jejich vymýšlením.

Když začala škola, byla jsem ve třetí třídě, chodila jsem tam stále méně a méně. Už to ani nebylo takové, Vinnie, tak mu říkali, se choval jinak, to mě děsilo. Byl roztěkaný a nervózní, nechápala jsem proč.

Na konci září jsem mu chtěla přinést kousek dortu, který jsem dostala k narozeninám. Dlouhou dobu jsem s nechápavým výrazem a zmatkem v hlavě stála na ulici a dívala se na místo, kam jsem chodila. Okna byla zatlučená prkny a uvnitř byly skoro všechny věci rozbité nebo rozházené. Na dveřích visela cedule s nápisem, který se omlouval, že je zavřeno.

SORRY

WE’RE

CLOSED

Dort mi z ochablých rukou sklouzl i s talířem na zem. Jako ve snu jsem se otočila a vydala se zpět domů. Nejprve jsem šla, ale postupně jsem zrychlovala, až jsem doběhla k našim dveřím. Hlavu jsem měla plnou otázek, ale dlouhá léta mi na ně nikdo neodpověděl.

Po roce se starožitnictví proměnilo v kavárnu jednoho ze světových řetězců. Byla jsem tam jen jednou a pouze na okamžik. Působilo to na mě jako zneuctění památného místa, které mělo svůj život a historii. Bylo to nejspíš také tím, že jsem netušila, proč Vinnie zavřel tak narychlo a ani se se mnou nerozloučil. Věděl o mých narozeninách a slíbil mi, že opraví hrací skříňku s tančícím párem, která bude moje. Cítila jsem se kvůli tomu ukřivděně.

Uplynulo několik let, během kterých jsem se ponořila do svého světa, do kreslení. Všude jsem s sebou nosila tužku a malý notýsek, ale nejraději jsem sedávala v parku s velkou částí své výbavy. Nepřemýšlela jsem u toho, pomáhalo mi to odreagovat se a na chvíli zapomenout na všechna příkoří, která se mi začala dít ve škole s příchodem do vyšších ročníků.

A právě tehdy jsem se začala bavit s mužem, kterého jsem občas zahlédla v sousedství. Moc jsem o něm nevěděla, ale prý pamatoval Velkou válku. Dali jsme se do řeči, kvůli mým obrázkům, které se mu líbily. Řekl mi, že na svůj věk mám velký talent, do teď, vždy když mám výstavu, na něj vzpomínám a nezapomenu jej zmínit.

Nějak přišla řeč na starožitnictví, které bylo v naší ulici, to ve mně probudilo zvědavost a okamžitě jsem se začala vyptávat, co se stalo. Byla jsem si jistá, že bych se doslechla, že umřel, ale nic takového se ke mně nedoneslo.

„Víš,“ začal vyprávět, když jsem neodbytně žadonila, „byl to zvláštní člověk. Každou neděli, když měl zavřený obchod, jsme sedávali nad partií šachů. Rád se svým obchodem chlubil, ne, spíše byl šťastný, když to ostatní zajímalo. Byl jako malý kluk, když mohl vyprávět příběh některé z věcí, které vlastnil.“

Seděl jsem v tichosti ve svém obchodě. Užíval jsem si absenci hluku z ulice a hrdě si prohlížel starožitnosti, které se ke mně dostaly těmi nejrůznějšími způsoby. Vlastně téměř vše se ke mně dostalo ne zrovna obvykle.

„Téměř nikdy nemluvil o sobě, a pokud ano, pak zcela výjimečně a nepříliš konkrétně. Měl jsem za to, že si chce udržet, co možná nejvíce soukromí, tak jsem se moc nevyptával.“

Někdy na začátku léta, když jsem dělal jeden ze svých velkých úklidů, jsem nechal otevřené dveře, abych dovnitř proudil alespoň trochu vzduch. Byl těžký a teplý. Ploužil jsem se potemnělou místností, proklínal léto, kosti a své stáří, které o sobě dávalo vědět stále častěji.

Přemýšlel jsem nad svou dcerou, nejsme moc v kontaktu, ale je jedinou rodinou. Otočil jsem se od polic s knihami a pár kroků za prahem stálo malé děvčátko v bílých šatech. Pozdravil jsem ji a zeptal se, co shání, ale musel jsem vypadat děsivě, protože se otočila a vyběhla zase ven. O chvíli později vyletěl ze dveří motýl, který byl nejspíš příčinou její návštěvy.

 

„Několik let mi říkal, že v létě se moc obchody nehýbou, ale tohle léto bylo jiné a o to byl veselejší.“

Po krátké chvíli jsem celou událost vypustil z hlavy a věnoval se zákazníkům, kteří sháněli starý šicí stroj, jaký měla jejich babička. Jiným bylo líto vyhodit sadu nádobí, tak mi ji raději prodali a další hledali ty nejkurióznější předměty, jaké se daly sehnat. Léto bývá v obchodech slabší, ale tohle léto se dařilo až nad má nejdivočejší očekávání.

Další den jsem otevřel o něco dříve, než obvykle. Prošel jsem poštu a připravil pár věcí, které si měl vyzvednout nějaký sběratel.

Někdy kolem poledne se ve dveřích objevilo děvčátko z předchozího dne. Tentokrát měla džínové kraťasy a zelené tričko. Nebyla to jediná změna, v očích měla zarputile odhodlaný výraz, že teď už neuteče.

Zkusil jsem ji přivítat, ale než jsem stačil cokoliv říct, pozdravila mě a vydala se ke kase, za kterou jsem stál. Celou dobu něco povídala; o motýlovi, kterého se snažila chytit, že bydlí tady v ulici a jen tak mimochodem zmínila, že jí říkají Katy.

Stále mluvila a mluvila a já neměl šanci dostat se ke slovu, to mi na tváři vyvolalo široký úsměv. V půlce věty se zarazila, mírně naklonila hlavu a zvídavýma dětskýma očima si mě změřila.

„Proč se tak usmíváš?“

Jen jsem zavrtěl hlavou. Místo vysvětlování jsem jí raději nabídl limonádu. V okamžiku, kdy jsem to dořekl, jsem se začal modlit, abych vůbec nějakou měl.

Byla poslední, ale alespoň byla.

Myslel jsem si, že za chvíli zase odejde, ale naopak – zůstala v obchodě, dokud jsem nezavíral. Začala si prohlížet vše, co jsem tam měl.

Když odcházela, slíbila mi, že se zastaví zase zítra, protože si nestihla vše důkladně prohlédnout. Já se jen usmíval a ujistil ji, že se na její návštěvu budu těšit.

Po týdnu nesmělého okukování, jsem jí nabídl, jestli by mi nechtěla pomoct některé věci přerovnat. Měl jsem několik kusů šperků, které se mi nedařilo vystavit tak, jak by to jistě zvládla taková šikovná mlada slečna, třeba jako Katy. Udělalo jí to nesmírnou radost a dobrou hodinu je pečlivě urovnávala. Musel jsem uznat, že výsledek byl skvělý.

 

„Každý týden jsem se ptával: ‚Co tě tak rozzářilo?‘ Vinnie se jen tajemně pousmál a vždy odpověděl něco jiného.

Nezapomenu, když mi jednou říkal, že má kouzelné piano a každý, kdo na něj bude hrát, bude dalším Mozartem. Smál se u toho tak, jak už jsem ho dlouho neviděl. Nechápal jsem, kam na ty bláznivé nápady chodí.“

Pravidelně za mnou chodila. Přicházela, když jsem otvíral a odcházela na konci dne. Vyptávala se, jak jsem přišel k té či oné věci a já jí vyprávěl vše, na co jsem si vzpomněl. Sama po několika dnech začínala vymýšlet nejen historii různých věcí.

Nebylo výjimkou, že přišli zákazníci a ona si s nimi začala povídat. Jednou vyprávěla někomu o starém pianě, že je kouzelné a majitel na něm bude jistě hrát stejně dobře, jako Mozart. Lidé se smáli, uměla je rozveselit a ohromit svou fantazií.

Leckdo by mě mohl podezřívat, že jsem ji tam nechával jen z obchodní strategie, ale pravdou je, že svým nevinným a naivně dětským úsměvem zlepšovala náladu i mně. Nejen náladu. Byl jsem zvyklý během dne po troškách upíjet a na konci dne jsem vyhazoval prázdnou láhev od vína. S ní mi vydržela většinou na dva dny.

 

„Až jednu neděli, kdy jsem se radoval z dobrých zpráv, začal vyprávět. Šachy jsou na podobná setkání ideální a na Vinnieho vyšla řada s bílými figurkami. Předčasně jsem se radoval z výhry, protože když začínal, měl téměř neměnnou strategii.“

„Neměla bys trávit víc času venku,“ nadhodil jsem v půlce léta, „s kamarády?“

Bylo to snad poprvé, kdy jsem viděl, jak jí zmizel úsměv z tváře.

„Moc jich nemám.“ Zatvářila se zamyšleně a spěšně dodala: „Tady je to mnohem zajímavější.“

Pokýval jsem hlavou a dál se raději nevyptával. Dělaly mi dobře její rozzářené oči.

 

„Byl naprosto nadšený, když povídal o malé holčičce, která ho od začátku léta pravidelně navštěvuje. Říkal, že z ní byli unesení zákazníci stejně, jako on. Dokázala do ponurého starožitnictví vnést život. To od ní měl všechny ty neobyčejné výplody fantazie, o kouzelném pianu a prokletém portrétu, které mi vyprávěl.

Seděli jsme tady v parku, kousek odsud. Hráli jsme až do večera. Udělal pár tahů, které mě zaskočily, ale ani tak jsem mu nic nedaroval. Celá hra skončila patem a oba jsme se, v dobré náladě, rozešli.“

Byla neděle, to jsem měl zavřeno a pravidelně se scházel se svým dlouholetým přítelem. Povětšinou jsme hráli šachy a u toho se bavili, navzájem si postěžovali a rozesmáli se.

Dnes na mě už z dálky nadšeně mával. Byl příjemný den a my měli v nedalekém parku své místo, kde nás nikdo moc nerušil. Došli jsme tam společně, posadili se ke stolu a připravili figurky na šachovnici. Střídali jsme se o barvu a já měl tentokrát bílé, začínal jsem první tah.

„Z čeho jsi tak nadšený?“

„Psal mi vnuk z Francie, někoho si tam našel a na Vánoce společně přijedou. Navíc, dnes tě porazím,“ ušklíbl se.

Radoval jsem se s ním, věděl jsem, že na svém vnukovi lpí skoro víc, než na dětech. O jeho rodině jsem věděl dost, rád jsem jeho vyprávění poslouchal, ale on o té mé téměř nic. Nerad jsem o tom mluvil, obzvlášť když už jsem měl pouze dceru.

„Určitě se budeš muset zastavit.“

„Moc rád.“ S úsměvem jsem udělal tah věží, který nečekal. „Myslím, že dneska nevyhraješ.“

Dál jsme se bavili a snažili se vzájemně přelstít. Vyprávěl jsem mu o skvěle se dařícím obchodě a zmínil se o Katy, která je u mě denně.

Dostali jsme se do patové situace. Dlouho se nám něco podobného nestalo, ale odcházeli jsme spokojení.

 

„Když se přehoupla první polovina léta, šel jsem si něco vyzvednout na poštu. Procházel jsem kolem Vinnieho starožitnictví a napadlo mě, že se u něj zastavím, ale rozmyslel jsem si to, když tam doslova vtrhl nějaký muž. Nepůsobil na mě příliš dobře. Vypadal nervózně, všude se rozhlížel, pomyslel jsem si, že jej buď někdo sleduje, nebo je jen paranoidní. V rukou nesl balíček ovázaný roztrhanými a špinavými hadry.

Nechal jsem to být. Místo toho jsem se radoval z dalšího dopisu z Francie od vnuka, tentokráte poslal i balíček, který jsem doma nedočkavě otevřel… Ale to odbočuji.“

Do konce prázdnin zbývaly asi tři týdny, ale Katy si to nijak nepřipouštěla a dál mě vesele navštěvovala.

Ve čtvrtek musela odejít o něco dřív domů, tak jsem po dlouhé době byl zbytek dne sám, nepočítám-li zákazníky. Těsně předtím, než jsem chtěl zavřít, přišel roztržitý muž s něčím zabaleným v hadrech.

Pozdravil jsem a čekal, co se bude dít, co vlastně chce.

„Odkupujete?“ zeptal se, když se rozhlédl po místnosti.

Přikývl jsem.

 

„Krátce po tomto zážitku jsme se opět sešli. Říkal jsem Vinniemu, že jsem se chtěl zastavit, ale viděl jsem podivného muže. Zvláště jsem se zajímal o to, co nesl.“

Položil na pult tu věc a začal z ní chaoticky odmotávat všechny možné hadry. Nakonec se pod nimi objevily krásné staré vyřezávané hodiny.

„Vezmete si je?“

Začal jsem si je prohlížet. Musel jsem obdivovat jemnou práci. Uvažoval jsem, že by se staly jedním z mých nejlepších kousků. Vlastně jsem pro ně měl i perfektní místo.

 

„Odpovídal se zamyšleným výrazem, jako kdyby si to představoval.

‚Hodiny,‘ zvedl hlavu od šachovnice, ‚a nechtěl za to ani cent. Říkal, že jsou po tetě nebo po kom, že je mu líto je vyhodit, ale doma je mít nemůže.‘

Dál mi o nich vyprávěl. Byly v neuvěřitelně dobrém stavu a hned další den je prostě musel zkusit rozběhnout. I Katy si je chválila. Byly jemně zdobené a římské číslice na ciferníku byly údajně z pravého zlata. Jen nebyl zvyklý na jejich tikot, do té doby měl v obchodě vždy ticho. Ale nebylo to ničemu na škodu, říkal, že si jich lidé alespoň všimnou a budou je chtít koupit.

I přes to všechno se mi zdálo, že nebyl ve své kůži. Přičítal jsem to ale přepracování.“

„Budu je muset pořádně prohlédnout, ocenit a až pak bych vám mohl zaplatit odpovídající částku.“

„Na penězích mi nezáleží, nechte si je klidně zadarmo. Jen… potřebuji se jich jen zbavit a třeba se někomu jinému budou líbit.“

Pomalu jsem přikývl a opakoval si ještě jednou jeho slova, jestli jsem ho správně pochopil. Než jsem se na cokoliv zmohl, zavřely se za ním dveře. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval, ale rozhodl jsem se, že to budu řešit až zítra. Vše jsem nechal tak, jak bylo, zamkl jsem a šel se domů, o patro výš, vyspat.

Ráno jsem začal dohánět všechny resty. Vytřel jsem podlahu, alespoň trochu oprášil vystavené věci a začal se věnovat hodinám. Myslel jsem, že budou rozbité, dlouho nepoužívané a zaseklé, ale byly ve znamenitém stavu. Natáhl jsem strojek a pověsil je na zeď, kde se skvěle vyjímaly.

Chvíli na to přišla Katy a hodiny byly první, co ji okamžitě upoutalo. Nejspíš to bylo také jejich pronikavým tikotem. Stála před nimi bez hnutí a prohlížela si je stejně fascinovaně, jako předchozího dne já. Až potom se probrala a začala se vyptávat, kdy a jak jsem se k nim dostal. Ve stručnosti jsem jí řekl o muži, který mi je přinesl. Tiše mě poslouchala.

Znova se na ně podívala a trochu se zamračila. S vážným výrazem se otočila zpět ke mně.

„Musíš je hlídat a natahovat.“

„Proč?“

„Babička říká, že když se zastaví hodiny, tak někdo umře.“

Trochu mě zamrazilo, když tohle řekne dítě, které vlastně něčemu takovému nemá rozumět. Slíbil jsem jí, že je budu natahovat, aby se nezastavily.

Celý ten den byl zvláštní, ačkoliv se příliš nelišil od ostatních. S Katy jsme si povídali, přerovnávala některé věci a já prodával. Přesto jsem se cítil trochu nesvůj. Až večer, když všichni odešli a já zůstal sám, jsem se zaposlouchal do ticha. To ticho chybělo a nahradil ho tikot starých hodin. Právě ten neutuchající tikot mi celý den zalézal pod kůži, proto jsem se cítil tak zvláštně. Nebyl jsem na to zvyklý. Ale nebylo to nic, co by nespravilo pár dní a dobrá sklenka.

Ležel jsem v posteli, snažil se usnout a poslouchat neměnné tikání. Řekl jsem si, že to není tak zlé, že by mě to mohlo i příjemně uspat.

Sotva jsem ráno otevřel oči, už jsem slyšel vnucující se tiktak, tiktak. Nebral jsem to na vědomí a šel otevřít obchod.

Katy se při příchodu opět zastavila u hodin, a pak začala vyprávět, co všechno dělala večer, co bude dělat zítra a bůh ví, co ještě.

 

„Několik týdnů jsme se neviděli. Sám jsem měl hodně práce – vytopili nás sousedi a já musel celý byt dávat dohromady. Předpokládal jsem, že i on má po létě spoustu zákazníků, kteří nevynechají příležitost koupit či prodat nějaký zajímavý kousek.

Až někdy v půlce září jsme se opět sešli v parku u šachů. Vzal jsem s sebou láhev pastisu, který mi poslal vnuk. Nechtěl jsem přítele připravit o jeho ochutnání.“

Do začátku školy zbýval týden, Katy si to pečlivě zaznamenávala a pravidelně mi to říkala. Jen už toho neříkala tolik, jako před nedávnem.

Někde objevila zapomenutou hrací skříňku, která už nefungovala. Moc se jí líbil tančící pár a chtěla ji slyšet hrát. Slíbil jsem, že ji opravím a dostane ji k blížícím se narozeninám. Opět se rozzářila a byla veselá jako dřív. To mi dělalo radost.

Cítil jsem na sobě, když jsem mluvil se zákazníky, že jsem netrpělivý, že mi jejich přítomnost začíná vadit a stával jsem se roztržitým. Katy, až do začátku školy, chodila denně, ale už ne na celý den – přicházela později a odcházela dříve. Pořád jsem se ale snažil být více či méně sám sebou.

Na začátku měsíce, to už jsem byl nevyspalý z neustálého tikání, jsem se dozvěděl, že má dcera měla nehodu. Leží v nemocnici v bezvědomí a lékaři jí nedávají příliš šancí na život. Z toho se mi zamotala hlava. Musel jsem se něčeho přidržet, abych nespadl na zem. V onen okamžik se ten odporný zvuk stal ještě hlasitějším. Nenávistně jsem se podíval k jeho původci. Odpočítávaly čas. Víc, než cokoliv jiného jsem se potřeboval něčeho napít.

První skleničku jsem vypil jedním dechem, ke druhé jsem se už posadil a pil rozvážněji.

Trochu jsem se vzpamatoval, ale stále jsem byl rozrušený. K zákazníkům jsem se snažil chovat jako obvykle, ale nešlo to. Katy se jen sem tam zastavila, stále se prodlužovala doba její nepřítomnosti a zkracovala se doba přítomnosti. Většinou se tvářila mnohem více nejistě a vystrašeně, než při našem prvním setkání.

Šílel jsem každý okamžik, když jsem byl sám, z konstantního tikání. Nutilo mě to poslouchat a uvědomovat si každou vteřinu.

Dva týdny, možná déle, jsem neviděl svého přítele, neměl jsem sílu na naše pravidelné setkání. Ačkoli to chtělo velké odhodlání a přemlouvání, abych se zvedl a vyšel ven, byl jsem rád, že jsem tak učinil. Nemusel jsem alespoň chvíli poslouchat hodiny.

„Už když jsem ho viděl z dálky přicházet, zděsil jsem se. Nezpůsobila to ani jeho neoholená tvář, rozcuchané vlasy nebo neupravené oblečení. Vše bylo v jeho očích, které jsem si vždy pamatoval modré, jako letní oblohu, kdyžto nyní zešedly. Zmizela z nich jiskra a nahradil ji žal, vyčerpání a nyní už bych se nebál říci, že i šílenství.

Nikdo se neměl moc k řeči. Rozestavěli jsme figurky a seděli chvíli naproti sobě se sklopenýma očima. Neměl jsem v plánu ji vytahovat tak brzo, ale když jsem viděl, jak se můj přítel trápí, nezbývalo nic jiného, než pastis nalít hned.

Oba jsme prvního panáka vypili, aniž by byla potřeba cokoliv říkat. Nalil jsem druhého a zkusil z něj dostat, co ho trápí.“

Jen co jsem ho zahlédl, tvářil se ustaraně. Pozdravili jsme se a mlčky došli na naše obvyklé místo. Posadili jsme se, připravili šachy, ale nějak se neměli ke hře

„Myslel jsem, že to necháme na později, ale vypadáš příšerně.“ Sáhl do tašky. „Vnuk mi poslal láhev pastisu, tobě by přišel vhod,“ podal mi sklenku a sám si také nalil. Beze slova jsme ji vypili. Nalil další.

 

„Rozehráli jsme hru a Vinnie se, posilněn, rozpovídal. Snažil jsem se nám dolévat, ale zároveň také hlídat, abychom to nepřehnali. Nebyl ve stavu, kdy by mu pomohlo víc, než přiměřené množství.“

„Něco tě trápí, poznám to, a neříkej, že se nic neděje.“

Povzdechl jsem si, udělal první tah a začal vše vyprávět. Byl jsem vděčný za posluchače.

 

„Po několika letech jsem ho slyšel mluvit o své rodině – své dceři. Dozvěděl se, že měla nějakou nehodu a v bezvědomí leží v nemocnici přes půl světa daleko. Aby toho nebylo málo, lékaři jí nedávají téměř žádnou šanci na přežití.

Hrobové ticho trvalo dva nebo tři tahy.

Prohodil, že se pro Katy snaží opravit hrací skříňku, do které se zamilovala. Nebyl si jistý, že se mu to podaří. Ne s vědomím, že někde daleko mu umírá jediné dítě bez něj a do toho ho nenechá pořádně vyspat tikot hodin.

Pokusil jsem se navrhnout, že by je mohl na chvíli, než se vše trochu zlepší, zastavit. Nic na to neřekl, jen s nepřítomným výrazem pokračoval ve hře.

Padl večer, už jsme téměř nerozeznávali bílého koně od černé královny. Stalo se snad poprvé, že jsme nedohráli a ani z daleka se neblížili ke konci.“

K večeru jsme se rozešli. Netuším, kolik jsme toho pastisu vypili, ale cítil jsem se trochu uvolněněji. Řekl jsem si, že se opět dám do opravování skříňky pro Katy.

 

„Stále si pamatuji rozestavění figurek naší poslední, nedohrané, hry.

Při loučení jsem ho ujistil, že mu budu kdykoli oporou, aby se neváhal na mě obrátit. S díky přijal.

Ještě jsem se za ním ohlédl a viděl jsem, jak mizí ve tmě. To bylo naposledy, co jsem svého přítele viděl.

Víc jsem o něm neslyšel. Nikdo neví, jestli žije nebo ne. A jeho tělo, to se nikdy nenašlo.“

Přišel jsem domů a uvítal mě tikot z obchodu v přízemí. Cítil jsem se o trochu lépe, ale tohle mě takřka mrštilo zase zpět do stavů, které se již staly mou součástí. Těžko jsem se na něco soustředil, nemohl jsem usnout, dokud jsem ten zvuk slyšel, tak jsem začal strkat hlavu pod polštář. Během dne jsem přestával souvisle uvažovat. Čím dál víc jsem byl roztěkaný a tím přicházel o zákazníky, kterým se to pochopitelně nelíbilo, a mysleli si o mně, že začínám bláznit – začínal jsem bláznit.

Asi hodinu jsem ležel ve tmě, díval se do stropu a poslouchal tiktak, tiktak, tik-.

Prudce jsem se zvedl, seběhl schody do obchodu a zamířil k hodinám. Sundal jsem je ze zdi a zastavil strojek, potom jsem je pověsil zpět na místo. Vrátil jsem se do ložnice a během minuty usnul.

Ráno jsem se probudil překvapivě svěží. Radoval jsem se, že až přijdou zákazníci, budu to opět já a začnu zase prodávat.

Ten den nepřišel nikdo.

Alespoň jsem trochu uklidil a pokoušel se opravit dárek pro Katy. Moc se mi to nedařilo, ale stále jsem měl dost času do jejích narozenin. Nejprve jsem se potřeboval pořádně vyspat a dohnat, co jsem zanedbal.

Večer, když jsem ležel v posteli, jsem měl pocit, že slyším hodiny.  Nemohlo to být možné, pamatoval jsem si, jak jsem je zastavil, abych měl klid a mohl spát. Nedalo mi to a šel se o tom ujistit.

Ručičky ukazovaly pár minut po půl třetí, přesně tak, jak jsem je nechal. Vrátil jsem se spát.

Téměř celý týden jsem pravidelně v noci vstával a chodil je kontrolovat, protože jsem měl neodbytný pocit, že je stále slyším. Pokaždé ukazovaly stejný čas. Nechápal jsem to. A ač jsem se během dne snažil vrátit do starých kolejí, zlepšení bylo minimální.

Po další noci, kdy jsem se ujišťoval, že stojí a tikot je jen výplodem mé fantazie, jsem v polospánku probíral poštu. Zazvonil telefon a já leknutím nadskočil. Nechal jsem ho chvíli zvonit, než jsem se odhodlal jej zvednout.

Ozval se ženský hlas, který se snažil působit soucitně, ale bylo znát, že to nedělá poprvé. Ten hlas mi oznámil, že v noci, ze včerejška na dnešek, má dcera podlehla svým zraněním a zemřela. Se skelnýma očima jsem zamumlal cosi jako odpověď a položil sluchátko.

Projela mnou vlna vzteku. Shodil jsem telefon z pultu a drobnosti, které tam ležely, ho vzápětí následovaly. Shazoval jsem na zem vše, co mi přišlo pod ruku. Převrhl jsem několik polic, rozházel knihy, sklo a porcelán se tříštily o stěny a střepy létaly všude kolem.

Rozhlížel jsem se, co ještě bych mohl zničit a zrak mi ulpěl na starožitných hodinách, jejichž ručičky ukazovaly pár minut po půl třetí. Sundal jsem je opatrně ze zdi a donesl doprostřed obchodu. Vší silou jsem je hodil na zem – dílo zkázy bylo vykonáno.

Už jsem jen zatloukl okna několika prkny, které jsem měl pod pultem. Ze zvyku jsem otočil cedulku hlásající, že je zavřeno a zamkl jsem dveře.

 ***

Ráno mě probudilo sluneční světlo, které se skrze koruny stromů probojovalo až do oken. Natáhl jsem si kalhoty, košili a při odchodu si u dveří vzal přichystanou sekeru. Vyšel jsem ze svého malého a skromného srubu do lesa pro dřevo. Jsem daleko od všeho, uprostřed lesa Apalačských hor kdesi na pomezí Kanady a Ameriky, pryč od lidí.