Jsem nazývám bláznem, šílencem a pomatencem, leč věřte mi – nejsem jím. Vyzkoušel jsem již řadu lékařů a všelijakých kouzelníků, avšak nikdo mi nedokáže pomoci, ti jejichž podporu a pochopení bych potřeboval, mě přestali znát či zemřeli. Zůstal jsem na vše sám, sám žiji a sám bojuji, sám přežívám a sám umírám. Pocit osamocení, opuštění a beznaději se mi stal vlastním a již neznám nic jiného, štěstí a radost je pro mě velkou neznámou.
Jiní by se nejspíše těšili pevnému zdraví, však já ne. Jsem otráven. Jsem napuštěn jedem a nelze se jej zbavit, pomalu mě zabíjí a já jen, smířen s tím vším, čekám, až onen konec nadejde. Mám odpor a strach ze smrti, ale také za života, pohybuji se někde na tenké hraně mezi tím, dovoluji si nesouhlasit s Hamletem – být či nebýt, to není oč běží. Jsem prokletý, jsem zničený, jsem… Jsem zcela na dně! Nemám sílu ani chuť cokoliv činit, nejsem schopný postavit se a čelit dnešnímu šedivému, pochmurnému a vyčerpávajícímu světu. Nenašel jsem ale ani dostatek odvahy postavit se k tomu jako muž a ukončit to – jsem prachobyčejným zbabělcem.
Sedávám v tmavých koutech bytu a utíkám před svými děsy, nočními můrami a hlavně před myšlenkami. Nejsem nikým pochopen, nikdo si nedokáže představit to, čím procházím, co zažívám, jak jsem zaživa žrán a sápán, jako kdybych byl již zdechlina a slétli se a mě supi. Připadá mi, jako když mi svými ostrými zobáky rvou kusy masa z těla a já nemohu křičet, nemohu se hýbat, nemohu se bránit… Nemohu zemřít a musím tu nikdy neutuchající bolest snášet na věky.
Sužují mě noční můry, před kterými, jak jsem říkal, prchám do temných koutů – neprchám, jsem tam jimi zahnán, dohánějí mě k šílenství. Jestli věříte v nebe a peklo, pak si toto inferno představte ještě mnohonásobně horším a bolestivějším – toto jsou mé sny! Nevěřím, že mě po probuzení čeká něco lepšího, po otevření očí mě nic nečeká. Vlastně ano, denní děsy. Nejsem si jist, že si pod tím dokáže kdokoliv něco představit… Po otevření očí, a v naději, že onomu infernu prchnu alespoň do předpeklí, mě nečeká nic, než naprostá tma a ticho, které narušuje jen rychlý dech a srdce tlukoucí až k zbláznění. Zároveň s tím mi v mysli vyplouvají na povrch ty nejhorší myšlenky a vzpomínky. Chcete křičet, chcete rozbít vše kolem, chcete se bránit, leč marně. Zjistíte, že to nejde, že se můžete sotva pohnout, aniž by vás polapily temné stíny, jenž přidávají onomu úzkostlivému stavu. Mluvím z vlastní zkušenosti, měl jsem děsivé, hrůzostrašné, myšlenky, které nechci a nemohu opakovat.
Jsem stravován myšlenkami, které se mi nevejdou do hlavy, tedy tyto myšlenky působí nesnesitelnou bolest nejprve hlavy, posléze celého těla. Ty myšlenky mě nutí k činům, které by normální člověk neudělal, ba ani by na ně nepomyslel – toužíte se rozeběhnout hlavou prosti zdi a… Nevím, nejsem s to souvislého myšlení. Nejsem přesvědčen, že by mě kdokoliv dokázal zachránit, dostat mě ven z tohoto mého soukromého pekla a ukončit mé trápení. Nevím ani jestli to dokážu já sám, nejsem silná osobnost a nemám silnou vůli, kterou bych byl hnán kupředu. Mám strach…
Když se zamyslím nad svou poslední návštěvou lékaře, nevybavuji si, že bych se dostal k něčemu užitečnému, dokonce naopak, stačilo mi pár sezení a již víckrát ne. Přestal jsem jim věřit a navštěvovat je, raději jsem se doma o sebe postaral sám. Ano, jistě . neúspěšně. Lékaři, si mě všichni, u sebe v ordinaci položili nebo posadili a začali si se mou povídat. Nevím, kolik se toho dozvěděli, vzhledem k tomu, že jsem nikdy nemluvil a ani nemluvím příliš souvisle, co se od takového člověka dozvíte? Nic! Inu, začali si se mnou povídat o mém dětství, dospívání a celkově o mém životě, mých pocitech, snech a přeludech. Nevěnoval jsem žádnou větší pozornost jejich diagnóze, spíše tomu, jak mě toho zbavit a to mi nikdo neřekl.
Umírám za živa, jak absurdní na jednu stranu, jak pravdivé na stranu druhou, jak úsměvné a šílené zároveň. Chce se mi smát i brečet, zuřit i radovat se, bát se a bojovat. Chci vyřešit svůj problém i problémy ostatních, ač se mě týkají či ne. Nemám, ale chci, jistotu, že smrt bude lepší, že bude mým vysvobozením. Nebo naopak, vědět to, že toto je lepší stav bytí a smrt bych tudíž jen oddaloval . Všechny mé pocity jsou zarážející, překvapivé, ale některé nechtěné, některých se chci za každou cenu zbavit. Nenávidím to, nechci přežívat z minuty na minutu a přemítat, co bude lepší. Utápím se v myšlenkách, nápadech a pocitech. Čekám zatím stále na ten okamžik, než v nich utonu a již nebudu muset nic takového řešit, jenže… Co když..? Co když je smrt je nějakým takovým zákeřným pocitem, jenž se nás pokouší získat, abychom mu podlehli a již nikdy nebude návratu? Ach, kdybych jen slovy, těmi několika slovy, jenž znám, mohl vyjádřit vše, co mě trápí, co ocítím a po čem toužím.
Slyším občas, jako třeba nyní, tiché, ale srozumitelné, volání z dálky, které se pokouší přitáhnout mě k sobě. Nedovedu citovat to, co říká. Zní to sice bláznivě, ale je to tak, nejsou to slova, jakými hovoříme, jsou to pouze jakési zvuky, kterým jsem ale schopen porozumět. Nejsem jen, zatím, schopen je poslechnout… Nevím, zda jim důvěřovat, zda jsou dobré, jestli mi předvídají budoucnost a nebo jestli jsou zákeřné a pouze pro vlastní potěšení mě chtějí zničit, chtějí si užívat má traumata a hluboce depresivní stavy. V těchto okamžicích toužím po smrti jako nikdy jindy, bohužel nemám odvahu, leč cítím, že už to nebude dlouho trvat.
Velice vážně, takřka každý večer, koketuji s myšlenkou, že je již na čase, skutečně na čase, ukončit své trápení. Čím déle ale čekám, tím více jsem přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. Přestávám mít strach ze smrti, přesto se ale toho pocitu, někde uvnitř, obávám. Co když to učiním, leč bude to pouhé zdání a já se ráno, s hrůzně tlukoucím srdcem, lapající po dechu a s nevědomím, co se děje, probudím?
Rozmýšlím o sobě a svých blízkých, jak budou reagovat, až zjistí, jestli to zjistí, že jsem mrtvý. Že mé studené tělo leží na podlaze koupelny a kolem něj, v tratolišti krve, plující žiletky, jenž si zachovávají stále svou nevinnou tvář. Však tohle vše je zatím jen představa, ovšem pomalu k ní spěji.
Žádám Boha! Vyzívám Ďábla! Prosím kohokoliv, stůjte při mně! Začínám opět slyšet hlasy, myšlenky, které se mi pokoušejí vnuknout a sem si jistý, že nemohou být mé! Našeptávají mi ty nejhorší nápady a činy, jenž se mi, pouze při představě jejich uskutečnění, chvějí ruce a nohy, v hlavě cítím neskutečný tlak, jako kdyby se mi měla každou chvíli rozskočit. Cokoliv bych dal za to, aby to přestalo, aby ty hlasy konečně utichly – podepsal bych smlouvu s Ďáblem!
Nesnáším myšlenky své, toho kdo žije v těle mém! Děsí mě, že ve mně někdo přebývá a podstrkuje mi své myšlenky, děsí mě, že se toho vetřelce nemohu zbavit. Bojím se, že mě navede k provedení nějaké hrůzy.
Žiletky – má jediná naděje, nemusím jim nic vysvětlovat, nebudou mi nic vyčítat a přesto mi pomohou. Jsem nyní pevně rozhodnutý, není cesty zpět a já jsem smířený s touto skutečností. Žiletky – jeden tah a vše je vyřízeno, žiletky tančící na mém zápěstí, jak vesele dovádějí, jako baletky. Cítím ten pocit umírání a přicházející Smrti, jak stojí za rohem a čeká, až vydechnu naposledy, až se mě bude moci zmocnit.
Rázem mé tělo leží na zemi koupelny a zároveň s tím jak chladne, vytéká z něj krev v níž nevinně plují žiletky, mé malé baletky… Však něco se stalo! Má bolest nekončí… Kolem slábne světlo a … Nikdo mě neslyší…
tik-tak, tik-tak, tik-tak, tik-tak
tik-tak… tik-tak… tik-tak…
tik-tak… …tik-tak… …
tik-tak… … … tik-tak… … …
tik-ta… … … …
2024 ©