Směle ku propasti

            „A co vy, proč tak sklesle posedáváte u okna a nepřidáte se k naší debatě?“ Optal se ctihodný pán v konzervativně vyhlížejícím obleku mladíka sedícího o samotě.

            „Nemám co říct.“ Skromně prohlásil a dále pozoroval dění venku na ulici s myšlenkami vířícími v dalekých sférách. Nikterak si nevšímal okolí a to si až do teď nevšímalo jeho.

            „Ale to mi neříkejte,“ začala dáma ovívající se vějířem, „že nemáte, zrovinka vy, nějaký zajímavý příběh pro naše uši.“

            Mladík se narovnal na židli a zahleděl se do společnosti, každého z přísedících okamžik pozoroval a svůj zrak směřoval hned k dalšímu. „Možná ano.“

            „No,“ ozval se další gentleman, „sem s ním. Od vás si rád poslechu takřka cokoliv, příteli,“ usmál se naň přátelsky.

            „Inu dobrá,“ nechal se samotář přemluvit, „povím vám, jak se z mé duše, stala rozervaná a zpustlá duše básníkova, jak byly touhy a sny rozbity divokými nemilosrdnými vlnami o útesy, jak…“

            „Ano, ano, už nás déle nenapínejte a začněte, příteli,“ naléhala dáma, jež si právě usrkla doušek archivního vína.

            „Historie to není až tak vzdálená, možná sedm let, ach ano, vše začalo v den, kdy jsem měl své devatenácté narozeniny – i dnes na celý příběh s hrůzou vzpomínám, život doprovázen smrtí, jednou ztrátou za druhou a posléze hlubokými depresemi s myšlenkami na sebevraždu.“

            „Drahý, vztáhnutí ruky na cizí či svůj život je hříchem, byl jste, popřípadě jste si toho plně vědom?“ Vzrušil se náhle pán v obleku.

            „Samozřejmě,“ opáčil mladý básník, nenechaje se vyvést z míry, „a když dovolíte, budu pokračovat…

            Tedy, myslel jsem si, že se mé tvůrčí schopnosti dostávají na vrchol, že začnu tvořit díla, která si lidé budou předávat z generace na generaci, a že jim to třeba i něco dá do života – místo toho to spíše vzalo ze života něco mně, a troufám si říct, že toho nebylo málo. Jistě se k vašim uším nějakým způsobem, ať již to byly pomluvy či holá fakta, donesla zpráva, že jsem měl vážný vztah, onen den se ta okouzlující dívka stala mou snoubenkou. Nebudu vás nikterak zatěžovat podrobnostmi o žádosti o ruku, naší vzájemné nemalé radosti a podobně.

            Vždy, když jsem měl cokoliv tvořit, potřeboval jsem vhodné prostředí, vhodné podmínky a hlavně svou múzu. Jistě, kdo jiný by vás mohl napadnout, než má dívka, ale před tou jsem to naopak držel v tajnosti. Častokrát jsem ve svém příbytku zatahoval závěsy, aby mě nerušilo denní světlo a zapaloval jsem všude kolem svíce, během jeho západu jsem závěsy opět roztahoval a okamžik jej pozoroval, pro nabrání inspirace, oddechnutí si a tak podobně. Během takto stráveného dne jsem si povětšinou dělal poznámky, shromažďoval nápady a občas něco ucházejícího napsal. Však po příchodu večerních a nočních hodin se má mysl a fantazie rozjely na plné obrátky, až jsem ani perem nestíhal zapisovat verše.

            Vzpomínám si, jak za mnou jednou přišel postarší muž, že by potřeboval báseň pro syna – pro několik let mrtvého syna. Po smrti mé mladší sestry to bylo podruhé, co jsem se k něčí smrti dostal tak blízko, že se mnou nějak souvisela. Ze začátku jsem jen bloumal po místnosti a vůbec přemýšlel, proč někdo může něco takového chtít. Po pár dnech, kdy jsem si tříbil myšlenky, jsem začal pracovat. Byla mi za to slíbená celkem slušná odměna, vzhledem k tomu, že jsem byl mladý a nezkušený, samozřejmě jsem už přemýšlel do budoucna, jak bych finance využil – první nápad byl pořídit prstýnky, zůstal jsem u toho.

            Dva dny jsem tvořil téměř nepřetržitě, nikam jsem nechodil a s nikým se nevídal, poté jsem potřeboval společnost. Šel jsem tedy do jedné nedaleké útulné hospůdky a dal si pití, potom další a další… Nestydím se za to, sotva jsem byl schopný odejít po svých domů a ulehnout do postele.“

            „A to říkáte, že se za to nestydíte?“ Prolomil vypravování jeden z přítomných gentlemanů. „To není vhodné pro muže vaší úrovně, vůbec to není vhodné!“

            „Věřte mi,“ nevzrušeně pokračoval básník, „nemám se zač stydět – sám uslyšíte, že bude hůř, mnohem hůř.

            Bylo to poprvé, co jsem se takovýmto způsobem zřídil, skutečně nemám ponětí, co se přesně dělo, vše jsem se dozvěděl až zpětně, naštěstí to stále nebylo nic, co bych si musel jakkoliv vyčítat. Svou vyvolenou jsem však ještě týden poté nenavštívil, nějak mi to prostě jen nevyšlo – tedy tím jsem to v tu dobu omlouvat, dnes bych za jediný okamžik, dotek, polibek či objetí dal na oplátku i svůj život, který má dnes už stejně pramalý smysl.

            Ten den mi bylo opravdu strašně, seděl jsem na židli s hlavou v dlaních a nebyl schopen jediné ucelené myšlenky pro pokračování básně. Průběžně jsem polehával, chodil si nalít vodu nebo uvařit čaj a jen jsem doufal, že mi bude konečně líp a svou zakázku dokončím. K večeru jsem konečně začal pociťovat, že mám čistou hlavu a mohu normálně přemýšlet, slova mi přicházela na mysl sama a chtěla být za každou cenu napsána – nebránil jsem se tomu, však proč také, že?

            Další den ráno mě Clare navštívila, našla mě spícího na stole, mezi haldou popsaných, zmuchlaných a politých papírů. Netuším, jak dlouho se zdržela, o její návštěvě bych ale ani nevěděl, kdyby nebyla poklizená kuchyň a vzkaz přidělaný na dveřích. Chtěl jsem mít práci co možná nejdříve hotovou, věděl jsem totiž, je jí již mám, jen to potřebovalo tu správnou štábní úpravu. Udělal jsem si tedy pořádek v papírech a začal báseň, ze svých poznámek a všelijak poškozených papírů, opisovat na čistý arch. Ve chvíli, kdy jsem měl hotov, jsem byl radostí bez sebe a již jsem se viděl s prstýnky v ruce.

            Sbalil jsem své dílo a vydal se za mužem, kterýžto mě o něj žádal, dostal jsem své slibované peníze, vřelý dík a přání dobrého a pevného zdravý. Po cestě jsem přemítal nad spoustou věcmi a nějak se mi začala zamlouvat myšlenka, že bych úspěch oslavil malou zastávkou v krčmě, zdržel bych se jen pár minut, vypil si své a pokračoval dál.

            Nechápu, jak jsem mohl být tak naivní… Když jsem vešel, jeden z hostů, se kterým jsem minule řešil problém své tvorby, mi nabídl, ať k němu přisednu. Vyprávěl jsem mu, že jsem vytvořil něco neskutečného, na co jsem patřičně hrdý, nejlepší část jsem mu zarecitoval a společně jsme uhasili žízeň. Jenže jsem přestal myslet na čas a další povinnosti a rozseděl se tam, začal jsem se seznamovat s dalšími lidmi, kteří mi vyprávěli své neuvěřitelné životní příběhy, mohl jsem jen tiše přihlížet a poslouchat.

            Chvíli před tím, než jsem upadl do stejného stavu, jako minule, jsem se omluvil a odešel raději domů. Tam jsem se osprchoval a ulehl do postele, zhruba hodinu jsem jen ležel na posteli, díval se na strop a přemýšlel, přemýšlel jsem, kolik peněz jsem utratil a kolik mi zbylo na snubní prstýnky. Závěr, ke kterému jsem se dostal, mě vyděsil.

            Ráno jsem se probudil a byl celý zpocený a nesvůj, rozhodl jsem se jít opět umýt se. Vešel jsem do koupelny, napustil vanu a ponořil se do horké vody, doufal jsem tak, že se očistím ani ne tak od špíny, jako spíš vnitřně, ač jsem věděl, že takto se mi to nepodaří a je to v celku i zbytečné, přesto jsem ponořen ve vodě stále seděl a neměl se k žádným činům. Když jsem nakonec dospěl k závěru, že nic nevymyslím, a že zde nemůžu být celý den, vylezl jsem a šel se obléknout.

            Našel jsem jednu zmuchlanou, ale čistou košili, snažil jsem se pořádně upravit i vázanku, ale nijak zvlášť se mi to nedařilo, tak jsem vyšel ven značně nedbale upraven. Cítil jsem se provinile a nebyl schopný ukázat se své milé díky svému nerozvážnému chování. Při našem posledním shledání jsem jí pln radosti oznámil, že svatba bude do měsíce. Její otec se na to sice netvářil zrovna dvakrát nejšťastněji, že jeho jediná dcera má strávit svůj život po mém boku, však její matka ho držela zkrátka. Šel jsem se projít a pročistit si hlavu, něco mé kroky vedlo podél řeky, což mi velice pomohlo, díval jsem se na spokojeně plující labutě po vodní hladině a mé myšlenky byly stále uvolněnější a spokojenější.

            Na tvář se mi vloudil úsměv a nálada se mi pomalu, ale jistě zlepšovala, začal jsem si hvízdat a po chvíli mi na mysl přicházely verše na další, zcela jistě, úchvatné dílo – ne, nebyl jsem až takto sebevědomý, ale tak nějak jsem to tušil. Sedl jsem si na lavičku, vytáhl zápisník s tužkou a začal své nápady přenášet na papír. Nemám tušení, jak dlouho jsem byl ponořen do svého tvoření, dokud proud mých myšlenek nebyl přerušen.

            Přisedla si ke mně žena, o něco starší než já, ale přesto více, než pohledná, a vyptávala se na mé jméno a zdali jsem nějaký umělec, žádala mě o ukázku mých právě dokončených řádek. Vždy jí velice vzrušovali umělci a básníci obzvláště. Zcela omámen jejím půvabem jsem nalistoval začátek a uchvácen jejich nevýslovnou silou je prezentoval. Po přečtení dvou a půl stránky si ke mně přisedla blíž, jemně a nenuceně, jakoby si to ani neuvědomovala, mi položila ruku na koleno a právě v ten okamžik mi bylo jasné, oč jde. S omluvou jsem kvapně odešel pryč.

            Doma jsem si jako vždy zatáhl závěsy, zapálil svíčky kvůli jejich příjemnému světlu, vůni a samozřejmě pro vytvoření svých ‘vhodných podmínek’. Donesl jsem si sklenku vody, něco málo alkoholu a pustil se do pokračování svého začatého díla. Takto jsem strávil asi šest dní, než jsem si byl zcela jist, že mám hotovo.

            Byl jsem rozhodnut, že v této formě může být můj sedmistránkový Obsidián publikován a odnesl jsem ji k vydavateli, díky kterému se ze mě, již v tak nízkém věku, stal básník, jako jsem nyní, ve chvíli své největší slávy jsem se mohl měřit s vámi, pane,” a hleděl na muže v obleku. „Pan Pitmilly byl naprosto nadšen a slíbil mi, že Obsidián bude hned v následujícím týdnu otisknut – část svého honoráře jsem dostal ještě ten den a zbytek za prodané výtisky.

            Opět se ve mně usnula má horší část a já jsem se celý nadšený vydal za Clare. Byl jsem ve stavu podobné euforii, když jsem za ní přišel, ona se však netvářila příliš nadšeně, ba co víc, byla na pokraji pláče a téměř i zhroucení. Řekla mi o smrti matky, údajně se to stalo včera večer, přišla za ní do pokoje a ona byla… Nebyla. Je zcela jasné, že jsem se jí pokoušel utišit, jak jen to šlo. Nevědě, co se přihodilo, jsem se po cestě stavil koupit nějakou dobrou láhev vína, však nepochyboval jsem, že by i v tento okamžik nepřišla vhod, minimálně na zapití žalu, ač je dobrým plavcem.

            Došel jsem pro dvě sklenky a nalil jsem nám čistého vína, bohužel jsem ale netušil, jak mě pár hodin mezi místními opilci dokázalo změnit. Svou sklenici jsem měl vypitou dřív, než se má drahá polovička dostala vůbec do půlky, tedy dolil jsem si. Bohužel jsem stihl vypít celou láhev, než stačila Clare vůbec vypít to, co jsem jí nalil. Řekl bych, že to byla jedna z chyb, kterou jsem udělal. Na mou hlavu se sesypaly snad všechny výčitky světa a já je pokorně poslouchal a snášel, až na jednu, kdy už toho i na mě bylo příliš. Ten den jsem poprvé zažil naši skutečnou a, ke vší smůle, velice významnou hádku. Oba jsme řekli to, co jsme říkat neměli, tedy alespoň já ano. Rozešli jsme se skutečně ve zlém, nikdy předtím ani později jsem za sebou nebouchl dveřmi – v tu chvíli to bylo prvně a nejspíš, doufám, také naposledy. Až mnohem později jsem se dověděl, že se bavila s otcem, který ji odmítl vést k oltáři a zřekl se jí.

            Nevím, co mě tak rozhodilo, možná básnický úspěch, smrt budoucí tchýně, smršť výčitek od mé milované, nařknutí z alkoholismu a z dalších, pro mě v daný okamžik, takřka neznámých slov, vzpomněl jsem i na svou sestru, jejíž smrt, nerad o tom mluvím, jsem zapříčinil já. Bylo to z čistě bratrské lásky, nedokázal jsem však přenést přes srdce, že mi mou jedinou rodinu odvede jakýsi nevzdělaný, rozmazlený a umanutý hoch. Znal jsem ho, tedy jsem věděl, že pro něj by to byl jen další zářez na pažbě a mé milované sestřičce by to dočista zlomilo srdce…  Nedlouho před tím, než se měla odstěhovat, jsme se pohádali podobně, jako já s Clare, v tom rozrušení a zmatku, dlouho jsem se s tím nemohl a stále nemůžu vyrovnat, jsem do ní strčil. Naneštěstí stála pár palců od schodů… Jistě si domyslíte, co se stalo. Celé týdny jsem zůstával zavřený v pokoji a proklínal se.

            Nemohl jsem potlačit ten proklatý pud, jenž mě táhl do mé již známé hospody, lhal bych, kdybych řekl, že jsem s ním bojoval – absolutně ne, div jsem ho ve své mysli nepodporoval. Měl jsem s sebou většinu svých peněz, takže přede mnou byl velice dlouhý večer. Moji známí již dlouho před mým příchodem seděli u stolů a popíjeli, já se k nim pouze přidal. Říkal jsem, co se mi přihodilo, a byl jsem utěšován všelijakými laskavými slovy, jež mi měla zlepšit náladu. Jenže všichni zde víme, že jen slovy a alkoholem se nic nevyřeší, nicméně jsem vše nechal plynout a plynout a...

            Když už jsem měl odsezeno a propito pěkné množství všelijakých nápojů, vstoupila dovnitř žena, nejprve jsem jí nevěnoval příliš pozornosti, ale ve chvíli, kdy se začala pohyboval v mé blízkosti, jsem jí poznal, byla to tatáž žena, jako jsem potkal u řeky, nechtělo se mi té shodě okolností ani věřit, ovšem bylo to tak. Smysly, ač značně opojeny, mi stále ještě fungovaly relativně dobře, avšak vnitřní hlas, říkající co je a co není správné, utichl již dávno. Vstal jsem od stolu, zatočila se mi hlava a opět jsem se posadil, muž sedící po mé pravici se začal smát se slovy, že jsem v tak mladém věku a nic nevydržím. Tak přesně tohle bylo něco pro mé opilé ego, znovu jsem vstal, a i kdybych nechtěl, tak jsem zůstal stát celkem vzpřímeně. Vydal jsem se směrem k oné ženě, jejž mě oslovila při tvoření Obsidiánu.

            Postavil jsem se hrdě před ní a začal plácat cosi o očích hlubokých jako lesní tůně a vlasech černějších než peří havranovo, jenž mi přilétá každým večerem na okno a opakuje své ‘nikdy více.’ Po několika takovýchto přirovnání a pokusů o verše oslavující její krásu, která předčí i hvězdnou oblohu, se má hrdost zmenšila na velikost zrnka rýže. Žena na mě, na můj vkus, dlouho hleděla s nechápavým pohledem, nakonec se usmála, a pokud se dobře pamatuji, tak řekla, že by si dala něco k pití, že jí vyschlo v krku a mě jistě také. Něco málo jsme společně popili, prohodili pár slov… Když už se přehoupla půlnoc, tedy zaregistroval jsem to kolem půl jedné, nabídl jsem se, že ji doprovodím domů. Když na to vzpomínám, tak si říkám, jak jen jsem mohl být takovým hlupákem. Bylo mi řečeno, že bydlí moc daleko, a že kdyby mě to neobtěžovala, byla by ráda přespala u mne, vždyť jí přeci umělci, básníci obzvlášť, vzrušují.

            Šli jsme spolu, tak říkajíc ruku v ruce, potemnělou prázdnou ulicí – zkratkou k mému domovu. Samozřejmě jsme se mohli vydat po hlavní, osvětlené, ulici, ale umíte si představit ten skandál, kdyby mě takto někdo viděl?! I když, v ten okamžik mě to ani nenapadlo, spíš jsem na tu cestu byl zvyklý, chtěl jsem také trochu zapůsobit a jen bůh ví, co se mi v tu chvíli všechno možné honilo hlavou. Po příchodu do bytu se zataženými závěsy, haldou papírů všude možně se povalujících, dohořelými svíčkami a s prázdnými lahvemi, měla dosti šokovaný výraz.

            Ráno jsem se probudil s nepopsatelným pocitem bolesti hlavy, kladl jsem si otázky, proč svítí slunce tak silně a proč ptáci zpívají tak hlasitě. Polštářem jsem si chtěl zakrýt obličej, ale když jsem otevřel oči, uviděl jsem vedle sebe neznámý ženský obličej, nebolet mě tak hlava, tak začnu tápat v paměti, co se včerejší noc stalo. Vstal jsem z postele, opláchl si obličej a oblékl se, sedíc u stolu jsem neznámou pozoroval, vzal jsem do ruky tužku a začal si s ní trochu pohrávat v rukou. Náhle jsem sáhl po papíru a začal psát, škrtat a tvořit další báseň. Chvílemi jsem přestával, zadíval se na postel a bolavou hlavu pokládal do dlaní, abych si vše utříbil a alespoň na okamžik mě opustila bolest.

            Kolem poledne se černovlasá žena vzbudila s prosbou o šálek vody – vyhověl jsem jí, ale stále jsem jí fascinovaně sledoval, konečně jsem se odvážil zeptat se, kdo je zač a co tu vlastně dělá. Doufám, že si domyslíte, co se dělo, jelikož mě v ten okamžik hanba fackovala a nejsem schopný své pocity vylíčit ani teď – po sedmi letech. Krátce po poledni jsme se rozloučili – já bez peněz a ona, naopak, s nimi.

            Seděl jsem v prázdném bytě, do kterého se pokoušelo dostat několik slunečních paprsků skrze zatažené závěsy a tmavé mraky, jenž připluly po obloze. Polemizoval jsem o svých činech v posledních několika dnech. Podíval jsem se na popsaný papír z dopoledne a byl jsem vskutku překvapen tím, že to bylo dobré – více, než dobré! Vstal jsem s tím, že bych to opět přinesl panu Pitmillymu, však ve chvíli, kdy jsem se zvedl, se se mnou zatočil celý svět a opět mě rozbolela hlava. Nedbaje všech těchto skutečností, jsem vyšel ven, abych dal k otisku svou další báseň, jenž byla stvořena ranní kocovinou a nevědomostí, kdo je ta spící nahá žena v mé posteli.

            Když to vezmu trochu ve zkratce, pak – báseň jsem odnesl a opět jsem dostal část peněz v ten den a část po prodeji všech výtisků, zároveň s tím jsem dostal pozvání od svých ‘kolegů’. Jedná se o sešlost, zhruba každým měsícem, autorů románů, povídek či básní. Kdysi, když jsem napsal jednu ze svých prvních dobrých básní, mě tam otec vzal a od té doby se s těmi lidmi, ač ne pravidelně, setkávám. Většinou jsem se skoro se všemi bavil o dílech ostatních, jak se na to dívám a jak to vidí oni, také jsme řešili své osobní životy, někteří do mě a Clare vkládali naděje. Jiní mě varovali, že buď ona la femme fatale zničí mou tvorbu anebo naopak, že má tvorba zničí život mé osudové ženy.

            Však toto naše malé, přátelské setkání, bylo jiné, byl jsem, ano, jako mladý, nerozumný a nezkušený, opojen svým počátečním úspěchem, ale nemyslím tím, že ve mně nějak nezdravě rostlo sebevědomí. Celý večer a značnou část noci jsem strávil popíjením a občasnou konverzací o smrti a lásce, o moci peněz, díky nimž si onu ošemetnou lásku lze koupit, třebaže jen na jedinou noc.  Tu noc jsem konečně pochopil, jak jsou všichni schopni tvořit tak fascinující díla, jenž každého jejich čtenáře uchvátí a již nepustí.

            Rozhodl jsem se, že se ze mě stane skutečný básník a nikdo na mě již nezapomene, každý bude znát mé jméno a má díla. Při tomto svém předsevzetí jsem stačil vypít dvě sklenky whiskey a vyhlédnout si v davu, všech těchto nadaných lidí, ženu, která si k nikomu nijak zvlášť neměla. Rukou jsem si prohrábl vlasy, vzal jednu sklenku s pitím pro sebe a jednu pro ni a opět, s mou čerstvě narostlou hrdostí, jsem se vydal přímým směrem k ní. Ani ve značně opilém stavu jsem nezapomínal na své slušné vychování, tudíž jsem slušně pozdravil, představil se a dámě nabídl sklenku pití. Bylo mi celkem rychle jasné, že ji to zde příliš nebaví a nemá si s kým co říci, tedy navrhl jsem malou procházku po zahradě a ona s radostí přijala. Doteď mi není jasné, jestli mou opilost nepoznala, či jí nevěnovala pozornost. Tak či tak jsem dosáhl svého a byl jsem s ní o samotě v přilehlých zahradách našeho hostitele.

            Na můj vkus byla příliš nesmělá, ale dělal jsem vše pro to, aby se trochu uvolnila, takže jsi na pomoc vzal i věrného přítele alkohol, v tomto případě jsem jí doléval vína. Po pár skleničkách se uvolnila a už nebyla tak napjatá a nervózní, jako když jsem za ní přišel, už se smála, žertovala a pak se zeptala, zdali bych pro ni nesložil báseň. Toto byl můj okamžik, sázel jsem na dvě jisté věci, buď složím báseň plnou poklon a opěvujíce její krásu anebo, naopak přednesu báseň o svém zničeném životě, jak stojím nad černou propastí a rozmýšlím se, zda se vrhnu dolu, vstříc neznámu, či ještě chvíli posečkám nad ní… Zvolil jsem tu druhou možnost a doufal jsem, že zapůsobí…

Mraky plují
a deště
dost a dosti.
Skrytý ve sluji
bezstarostnosti
usedám k večeři.
Večerní příšeří
konejší jak ruka
vznešená.
Milá a vzdálená.
Neb nikdo
nikdy
nikam
nedostal se
bez ní.
Bez ní
všichni
jsou vězni
Beznaděje.

 

            S nakloněnou hlavou mě uchváceně sledovala, já se jen lehce uklonil, jak jsem to dělával a občas ještě dělávám, po recitaci svých řádků. Usadil jsem se vedle ní, těsně vedle ní, a gentlemansky jí nabídl své sako přes její holá ramena, aby jí nebylo tolik chladno. Přehodil jsem ho přes ni a rukou ji objal, nenásilně ji přivinul k sobě a políbil. Nebránila se a neprotestovala, tudíž jsem pokračoval. Po chvíli jsem jí začal pomalinku hrnout šaty nahoru, avšak v ten okamžik, jako by mi jí někdo přímo v náruči vyměnil, ztuhla a začala koktat všelijaké omluvy a výmluvy, že už by měla jít zpět za svým manželem, na toto nebylo mé opilé já přepraveno, a tak jsem jen zůstal sedět na lavičce se zbytkem vína v ruce. Asi po půl hodině jsem se zvedl a odešel domů, trochu se vyspat.

            Dalšího dne jsem už od rána, respektive od té doby, co jsem se zbavil opětovné bolesti hlavy, přemýšlel nad tou mladou ženou, kterou jsem líbal místo jejího manžela… Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím méně se mi to protivilo, ba co víc, začínal jsem toužit po zopakování. Doma jsem objevil jednu plnou láhev, a tak jsem ji otevřel, nalil si, usedl ke stolu u okna se zataženými závěsy a začal jsem psát své myšlenky. Nejprve jsem jen seděl, koukal na prázdný papír a pil, ale po pár sklenkách se mi v hlavě začaly rojit naprosto neuvěřitelné myšlenky, verše a nápady. Tedy jsem psal, pil, doléval si a opět psal, když už jsem měl popsaných několik listů a nic k pití, uznal jsem za vhodné jít se podívat ven, něco si dokoupit, provětrat hlavu a odpočinout si.

            Za několik hodin jsem si domů nesl jídlo, pití, nápady a šel bok po boku s ženou, se kterou jsem se důvěrně seznámil při včerejším setkání starých známých. Netajím se tím, že co se vaření týče, zvládám převážně jen ty snazší recepty a sem tam nějaký ten složitější, když se chci předvést před přáteli. Nyní jsem neměl žádnou velkou potřebu předvádět se, takže jsem zvolil skutečně jedno z nejobyčejnějších jídel, však s ohledem na to, aby se k němu hodilo červené víno, které jsem nám takřka hned po příchodu nalil. Oba jsme popíjeli a já v kuchyni chystal pozdní večeři a lichotil své návštěvnici.

            Když jsme pojedli, sklidil jsem stůl a přinesl další láhev vína, ze které jsem nám rozlil. Žena se tvářila trochu zvláštně, však to jí po několika deci přešlo a více než dobře jsme si rozuměli. Nečekal jsem, že zrovna ona bude tím, kdo to celé ten den začne. Zvedla se od stolu a pohodlně se uvelebila na posteli s tím, že s mužem stále jen sedí u stolu a nyní chce trochu pohodlí. Což jsem nechápal, protože má postel je stará, proležená a vrže, však byl jsem za to celkem rád. Přešel jsem od stolu k ní, po cestě jsem dopil svou sklenici, a usadil se také na postel. Dlouho jsme si povídali a já ji hladil po rukou, vlasech, břiše, po nohou… Až jsme pokračovali tam, kde jsme minule skončili.

            Na druhý den se vzbudila až nějakou dobu po mně, takže jsem jí hbitě podal sklenici s vodou a s úsměvem jí od stolu pozoroval, jak pije, vstává z postele, obléká se a s pohledem plným otázek po mně pokukuje, souběžně s tím jsem si zapisoval poznámky pro další báseň. Nabídl jsem jí, ať ještě zůstane na oběd, že manžel jistě nic netuší a nám je zde přeci dobře. Nakonec se mi podařilo ji přemluvit, do oběda jsme měli jen dvě sklenky vína a čas trávili povídáním o všem možném. Po obědě jsme se mezi dveřmi rozloučili, chápejte, aby nás někdo neviděl, bylo to obzvláště pro její bezpečí. Šel jsem si ještě na nějakou dobu lehnout do postele a vyspat se, abych mohl k večeru začít s dalším tvořením, když už mám své poznámky.

            Probudil jsem se kolem sedmé večer a s pocitem strašného hladu jsem se vydal do kuchyně s tím, že sním vše, na co přijdu, téměř se to tak stalo. Když jsem se najedl, usedl jsem opět k poznámkám a až do rána pracoval. Měl jsem, od své poslední návštěvy pana Pitmillyho, hotové asi čtyři básně, které by zasloužily otisknutí, a také se jim toho dostalo, a mně se dostalo tolik žádaných a potřebných peněz, ze kterých jsem zaplatil nájem na dva měsíce a koupil potřebné pro mou budoucí tvorbu.

            Pár dní poté jsem se opět setkal a černovlasou ženou od řeky, říkala mi své jméno, každá mi říkala své jméno, však pro mne je to nyní nemožné vybavit si všechna a správně je přiřadit, takže pokud se nebudete zlobit, nebudu si ani žádná jména vymýšlet. Jak jsme se tak bavili, tak mě seznámila s jednou svou přítelkyní, se kterou jsem tedy odešel domů.

            Ta dívka mohla být snad ještě mladší, než já v té době. Byla pohledná, ale vypadala strašně, vím, že si to protiřečí, ale kdybyste viděli, jak byla až nezdravě pohublá… Zželelo se mi jí a opět jsem připravil něco k snědnu a nabídl něco k pití, než bude hotovo – s vděčností vše přijala a štěstím jen zářila.

            Po jídle jsem jako minule vše poklidil, usadil se a začal si s ní povídat. Na rozdíl od ní, jsem až příliš pil, neměla ani polovinu toho, co jsem měl já, ale věděl jsem, že nakonec díky tomu vznikne další báseň, ne-li více. Najednou vstala, čehož jsem se trochu lekl, jelikož mé smysly byly již trochu omámeny, a se slovy, že zde mám horko, si začala odkládat oblečení. Chvíli jsem jí pozoroval a napadala mě spousta věcí…

Dlouhé stíny na duši
a krev nad horizontem.
Ševelí tichounce
křidélka vampýrů.
Hluché uši.
Uschlé listí
válí se
jak děvka z ulice.
Pak noc, kdy ani hlásku.
Za úsvitu do úkrytu
ženou se světloplaší.
Někde cosi raší,
však daleko od nás.
…

            Vstal jsem náhle tak rychle, až jsem se sám divil, a společně jsme skončili v posteli na dlouhé hodiny. Opět jsem byl první vzhůru a opět jsem měl přichystanou sklenici s vodou a opět jsem jí pohotově nabídl. Krátce po poledni jsme se rozloučili a já se rozhodl, že dokončím své básně nyní a večer si dopřeji odpočinku. 

            To, co jsem vám právě popisoval, se opakovalo zhruba každý druhý den, nejprve jen s těmito třemi ženami, ona černovláska, její přítelkyně a nesmělá žena s nudným manželem, postupem času jich však bylo víc… Také jsem pil – postupem času stále víc… A tvořil jsem – postupem času stále líp…

            Takto jsem svůj život vedl asi dva měsíce, víte, nemohu říct, že jsem nebyl spokojený, měl jsem kde bydlet, co jíst, pít, také uznání mužů a počestnost jejich žen, co víc, jsem si mohl přát? Snad jen, aby to nikdy neskončilo, avšak vše má svůj konec a ten můj na sebe nenechal dlouho čekat.

            Vzpomínáte na Clare? Já na ni zapomněl, leč ona na mě ne, i když by pro ni byl lepší opak, její otec měl pravdu, když nechtěl svolit s naší svatbou, bohužel se jí stihl zříct a já jsem zatím páchal smilstvo.

            Byl jsem doma, všude kolem papíry s více i méně dobrými básněmi, které čekaly jen, až je opět odnesu k výtisku, mezi nimi se povalovali vypité láhve vína, whiskey a bůh ví, čeho všeho ještě a mezi tím vším leželo oblečení. Ležel jsem v posteli, přemýšlel nad další básní, nad tím, kolik mám ještě peněz a jakže se vlastně jmenuje ta pěkná blondýnka nade mnou. Měl jsem zvláštní pocit, že něco slyším, ale vzhledem k množství vypitého alkoholu a vzdychající společnici jsem tomu nevěnoval pozornost, ač jsem měl.

            Jako z čistého nebe se u mě objevila Clare a nevěřícně zírala na vše kolem, na vše, co tak důvěrně znala a nyní se to zbortilo, jako domeček z karet, které se taky někde povalovaly. Ženu jsem odstrčil a vstal jsem z postele, cestou k Clare jsem sáhl po kalhotách a oblékl si je. Neměl jsem v úmyslu cokoliv vysvětlovat, jen jsem jí chtěl zastavit a promluvit si, asi bych jí ale stejně začal vysvětlovat nebo vyprávět, co se dělo a proč mě takto našla. Bohužel, ona byla oproti mně střízlivá a tak jí nedělala problém chůze a běh, mně ano. Potácel jsem se za ní asi pěti ulicemi, než se mi ztratila z dohledu, sedl jsem si na obrubník, hlavu složil do dlaní a jen tak seděl.

            Utápěl jsem se ve vzteku na sebe, Clare a celý svět. Seděl jsem v hospodě a svému starému příteli si stěžoval, co se stalo. Nebude jistě žádným překvapením, když řeknu, že jsem se dopotácel domů ve společnosti nějaké, mně neznámé, ženy. Zaplatil jsem svými posledními penězi a druhý den odnesl spoustu svých básní, které by vydaly na sbírku – které se tedy dočkaly nedlouho poté, co oslavily úspěch časopisecky vydané, jistě jste o tom slyšeli.

            Zhruba po týdnu se ke mně donesla strašná zpráva, je možné, že jste to četli, objevilo se to údajně v novinách, Clare byla mrtvá… Víte, kde ten malý most přes řeku s vyřezávaným zábradlím? Tak tam se vše stalo. Dostal se ke mně dopis, který napsala ten den, co jsme se tak nešťastně shledali. Neměl jsem sílu nechávat si ho, tížilo mě svědomí, kdykoliv jsem jej viděl, však pamatuji si, co tam stálo. Když za mnou přišla, chtěla se omluvit, usmířit a vůbec zjistit, zda jsem v pořádku, protože jsem při poslední návštěvě odešel tak narychlo a v rozčílení. Byla překvapená a zklamaná tím, co viděla – co jsem dělal, jak jsem se změnil, jak jsem se choval… Opět mě nařkla z alkoholismu, což jsem tentokráte přijal, protože jsem věděl, že je to skutečně pravda. V dopise oplakala matku, která věřila v náš společný, šťastný, život, dala za pravdu i otci, který tvrdil, že my dva spolu být nemůžeme, a sama sobě vyčetla svou naivitu, ve vzájemnou lásku, kterou jsem utopil v alkoholu a zadupal do země nehledě na ni.

Čím častěji jsem to četl, tím více mě to zraňovalo, obzvláště ta část, kde píše, že mne stále miluje a tak raději skončí se životem, abych mohl i dále tvořit své básně, které mimochodem všechny sbírala a vložila do obálky s dopisem. Číst to, pro mě bylo, jako když vám někdo stále dokola vráží kudlu do srdce, ta bolest při myšlenkách na to, co se jí všechno muselo hodit hlavou, jak sama musela trpět jen kvůli mně, byla, a stále je, nesnesitelná.

Doma jsem se pokoušel doslova utopit smutek v rumu, měl jsem zavřená okna, zatažené závěsy, zapálené svíčky spíš jako připomínku její smrti a všude byl cítit alkohol smíšený s pocitem viny… Po nějaké době se k tomu přidal i závan smrti nesoucí myšlenku na sebevraždu, přiznávám se, že jsem k tomu měl už velice blízko. Jednoho večera jsem se opil, ostatně to není žádné překvapení, posadil jsem se na postel a u nohou jsem měl láhev s nějakým pitím a v ruce jsem držel břitvu, kterou jsem se ještě ráno holil. Narovnal jsem levou ruku a chvíli jsem si jí prohlížel, kudy by byl řez nejlepší, když už jsem se rozhodl, tak jsem se ještě naposledy napil, rozhlédl se po pokoji, přiložil si břitvu k zápěstí a dal se do práce… Bohužel, či bohu dík jsem byl skutečně velmi opilý, a tak jsem se jen zranil, místo toho, abych se zabil. Jako připomínka mi na ruce zůstala jizva.

            Když jsem se tedy odpoledne, od krve a opět s kocovinou probudil, přešla mě myšlenka na sebevraždu a rozhodl jsem se, že svůj problém vyřeším jinak – nebudu pít a budu tvořit. Inu, s nepitím jsem to vydržel do odpoledne, kdy mě začaly přepadávat všelijaké zvrácené myšlenky, nápady a posléze nevolnosti, sáhl jsem tedy po záchraně. Abyste tomu rozuměli, dostal jsem od muže jedné ze znuděných manželek, které za mnou občas chodívaly, láhev kvalitního vína a začal jsem tedy opět pít… Když už jsem se v odpoledne dostal do stavu, na který jsem byl zvyklý, vyšel jsem ven, abych dokoupil pití a spěchal jsem domů. Tam jsem usedl a začal psát…

Zrak, jež vodu kalí
navzdory bolesti z uhýbání
hledí.
Hledí zpříma jak se sluší.
Ale v duši
prach a popel.
Snad pláčem
zavlažit rostlinu.
Dát pláči trochu smyslu,
nebo bez rozmyslu
rozbít všechna zrcadla
v nichž tvář má rozbředlá
bahnu podobna
hyzdí příbytek můj.
Tak zůstat neviděn.

 

            A nyní, nyní vidíte, jak vypadá básník, který přišel o všechno, jediné, co jej drží nad vodou je pití a z toho následné psaní poezie, o které začíná postupem času pochybovat…“ Ukončil mladík s obličejem, jaký má samotná smrt, své vyprávění.

            „To mi neříkejte, že dnes nenapíšete žádnou báseň, vždyť není to tak dlouho, co jsem jednu od vás četla a moc se mi líbila, jak byla ta slova?“ Zeptala se žena s vějířem a s pohledem upřímné lítosti.

            Básník opět zaujal své místo u okna a pozoroval podvečerní dění na ulici. Jakoby oknu začal vyprávět…

„Slova plynou
s Rakovinou
v duši.
Děláme to, co se sluší.

Strach a vina.

Moře vína,
místa stinná.
Znetvořená.
Jako sto let stará žena.

Holá stěna.

Hrachu hrsti
pro tvé štěstí.

Bída s hladem
zlatým hradem
bloudí.

Srdce bolí.

Do okolí
buší pěsti
do neštěstí.

Pro tvé štěstí
kámen nésti ?

Žvanění
o nikom,
o ničem.

Člověk hnípá
poničen.

Jak by řval
z plných plic
a nikdo jej
neslyšel.“