A pokud se spánku týče, toho pochmurného zážitku
všech našich nocí, můžeme říci, že lidé jdou den co den spát
s odvahou, která by nebyla nepochopitelná, kdybychom nevěděli,
že pramení z neznalosti nebezpečí.
Baudelaire
Byl krásný listopadový den, listí bylo zbarveno mnoha barvami, svítilo odpolední slunce a… Lžu vám – ten den nebyl vůbec krásný, vítr mě a mnoho dalších bičoval spolu s nemilosrdnými kapkami deště a slunce nikdo neviděl dobrý týden. Snažil jsem se projít lipovou alejí ke svému skromnému bytu, kde už jsem se takřka viděl se šálkem teplého čaje, zabaleného v dece a pozorujíc nešťastníky, kteří se nestačili schovat před nelítostným deštěm. Konečně jsem za sebou zabouchl dveře, odložil kabát a šel rovnou vařit vodu na čaj, když už bylo vše tak, jak jsem si představoval, usadil jsem se na pohovku pod oknem a sledoval ten déšť venku, který nebral konce.
Pomalinku se mě zmocňovala únava a začaly mi klesat víčka, když v tom mě probrala z dřímot větev, jež udeřila do okna. Vyhlédl jsem tedy na ulici a zpozoroval, že déšť již ustal a doznívající vítr si pohrává se stromy. Poté, co jsem se ubezpečil, že řádění živlů již přestalo, chtěl jsem se otočit, odejít, natáhnout se a dopřát svému tělu odpočinek, užuž jsem měl nakročeno pryč, ale mou pozornost upoutala žena stojící venku. Na první pohled nebyla ničím výjimečná, snad jen jemně zdobeným vějířem, který si držela bedlivě u obličeje. Zatřásl jsem hlavou a osobu venku nebral na vědomí, proč bych také měl? Odešel jsem do ložnice.
Ráno jsem se probudil ne zcela při smyslech, připadal jsem si jako napůl spící a napůl bdící. Mám před očima svůj zvláštní sen, který mě dohnal ke vstání z postele uprostřed noci a dlouho poté mi nechtěl dopřát, abych opět usnul a ocitl se ve snové krajině tak, jako před tím, než jsem byl vyrušen tím zvláštním, nebojím se říct, že až lovecraftovským tvorem, jenž se objevil. Jakoby ten výjev ještě ani nezmizel, tak jasně jej vidím před očima – nemohu ovšem říct, že to bylo něco jasného… Byl to pouhý stín, na kterém jsem rozeznával obrovská křídla a zobák, na nohou byly velké silné drápy, takové, že by nebyl nejmenší problém v rozcupování například koně.
Nehodlal jsem trávit v té strašné díře, kterou nazývám domovem, ani o minutu déle, než je nezbytně nutné – nedivte se mi, je to prokleté místo. Kdysi jsem měl psa, jenže když jsem byl vyřizovat nějaké věci a vrátil se domů, našel jsem ho mrtvého na zemi, podle všech byl už zkrátka starý… Ale jak vysvětlíte, že má milenka, o pár let později, v tomto bytě, ve stejné místnosti spáchala sebevraždu?! …K mé smůle se vše odehrálo v ložnici, ze které jsem z těchto důvodů udělal pracovnu a z původní pracovny ložnici. Šel jsem se projít ven, miluji ty rána, kdy je ještě ve vzduchu cítit ta vůně deště a zem je mokrá. Nemohu si pomoci, ale v dešti je něco magického, něco, díky čemu získávám opět chuť do života. Umíte si vůbec představit, jaké to je, když se z místa, kde páchne smrt, dostanete ven a tam cítíte déšť, který vše smyje a alespoň okamžik se vše tváří nevinně a panensky nedotčeně? A pokud vychází teprve slunce, lidé většinou ještě spí a zatím nestačili to panenské místo poskvrnit… Ale abych se dostal k jádru věci, budu muset vynechat tyto výlevy a své vyprávění, svou zpověď o tom, čeho jsem byl svědkem, ochudit o tyto nádherné okamžiky.
Byl jsem tedy venku, uprostřed té lipové aleje, o níž jsem se již zmínil. Domy, které zde stojí, už mají spousty let za sebou a pamatují nejrůznější věci, přes války, bídu a utrpení až po doby blahobytu a spokojenosti. Víte, když tady bude žít tak dlouho jako já, tak už nebudete vnímat budovy, stromy, lavičky a trávník, ne, půjdete pouze rovně, svou naučenou cestou, vždyť – co by se mohlo změnit? A přeci, i když se nerozhlížíte, tak cítíte, že je něco jinak, že něco není tak, jak by mělo být, a vy nevíte, co to je. Znáte ten pocit? Já ho nesnáším, nenávidím ty momenty, když nevím kudy kam, když jsem bezradný, děsil jsem se toho okamžiku, kdy nadejde a už před ním nebude úniku. Nebude nikdo, kdo mi podá pomocnou ruku a jako tonoucího mě zachrání. Trnul jsem hrůzou, kolikrát jsem kvůli tomu v noci nemohl ani pořádně spát, či mě pronásledovaly ty nejroztodivnější noční můry. Byly přesně takové, jak se říkalo, že vám v noci na hrudníku usadí noční děs a dusí vás, nemůžete se nadechnout a…
Takže, když jsem mluvil o těch domech, tak to samozřejmě nebylo jen tak. Chvíli mi to trvalo, alej jsem prošel snad šestkrát, stále tam a zpátky, tam a zpátky… Ale nakonec jsem to uviděl, ten dům, co má velkou zahradu a na ní obdivuhodné stromy takových rozměrů, že za nimi není téměř ani vidět, tak v jeho oknech jsem zahlédl vlát čistě bílé záclony. Nic zvláštního, že? Jistě… Ale ten dům je, co já pamatuji, minimálně deset let zcela opuštěný, dveře i okna jsem viděl jak, více než pečlivě, zatloukají prkny. V té době, jsem snil, že je tam poklad, či tajný vchod do chodeb do hradu na kopci… Avšak postupně s věkem jsem, nechce se mi říct to slovo, ale jinak to nelze – moudřel. Doslechl jsem se zvláštní zvěsti o nemoci, díky které všichni obyvatelé, tedy celá rodina, zemřeli – a věřte nebo ne, bylo to doprovázeno vskutku zvláštními příznaky. Nechci vám kazit chuť k jídlu či přispívat na vaše divoké sny, nýbrž nemohu si pomoci a musím vám říct to, co se doneslo k mým uším o té chorobě.
Příznaky nejsou zprvu nijak nápadné, však po čase se vše začne projevovat v plné síle a vy nezmůžete nic! Cítíte únavu, možná, někteří jedinci, také silnou nechuť k jídlu a sotva dokážou něco pozřít – ti umírají mezi prvními, nemůže za to však pouze to, že téměř nejedí, kdepak, je to mnohem zákeřnější. Podléháte paranoidním představám a schizofrennímu chování, nejste s to vydržet s ostatními lidmi, natož se vydat ven do ulic, kde byste potkávali stále jen další, kteří by si na vás ukazovali a za zády kuli pikle, jak vás odstranit z jejich dokonalého okolí, které narušuje váš zjev, chování a přítomnost vůbec. Budete se snažit být rychlejší než oni a tak se jich musíte zbavit dřív, než se to stane vám. V té době už měníte údajně svůj zevnějšek k nepoznání. Ti, co viděli některého z členů oné rodiny, popisují, že měl vážné spáleniny na rukou, poškrábaný obličej a roztrhané šaty; zkrátka se každý zděsil a volil pro ně smrt. Když byl ještě jeden člen na živu, v té době ničím nepoznamenaná devítiletá holčička, bylo rozhodnuto, že se z bezpečnostních důvodů, aby nikdo další nemohl být nakažen, i s dívenkou, uzavře celý prostor – dveře i okna se zatloukla, zahradu obehnali vysokým plotem a trávu, stromy a keře nechali volně růst. Prvních pár týdnů bylo prý slyšet dětského naříkajícího hlásku, ale nikdo nebyl natolik odvážný, aby zjišťoval, zda je děvče skutečně zdravé či je to jen následek pomalu se rozrůstající nemoci. Nikdo jí nepomohl a ona tiše, uzamčena ve vlastním domě zemřela, již více nebylo slyšet žádné naříkání, zvuky a hlasy – vše upadlo do ticha.
Vzpomínám si, že jsem se tam jednou, možná čistě z mladické nerozvážnosti, vydal, abych budovu jak se patří prozkoumat. Jaká jiná denní doba, než noc, může být lepší na vniknutí do cizího domu? Tedy když jsem si byl jist, že lidé spí a nikdo mě nemůže spatřit, vzal jsem si s sebou pár věcí, jako svíčku, zápalky, blok s tužkou (ani nevím proč) a podobně, a vypravil jsem se vstříc nočnímu dobrodružství. Zprvu jsem stavení obcházel a hledal, kudy by se do něj nejlépe dostávalo. Když jsem jej obcházel už po páté, pln zklamání jsem se odebral zpět do svého bytu, avšak s myšlenkou, že se jen tak snadno nevzdám. Téměř dva měsíce jsem se skoro každou noc pokoušel dostat dovnitř, leč neúspěšně. Byl jsem unavený a vyčerpaný, tak se intervaly mých pokusů stále prodlužovaly, až jsem jich nakonec zanechal definitivně.
Až nyní ve mně zahořel plamínek naděje, díky povlávající zácloně, které jsem si všiml nejspíše jen já. Nehledě na kolemjdoucí lidi, rozhodl jsem se jít přímo ke starému domu rodiny Howardových. Otevřel jsem za mohutného vrzání zrezlou branku starého plotu, k mému údivu bez povšimnutí či možná bez zájmu okolí, a vstoupil jsem do zahrady. Slovy nedokáži vylíčit ten pocit, bylo to jako vstoupit do jiného světa. Tráva a vůbec veškerá flóra rostla divoce, ale mělo to své kouzlo, kterému nešlo nepodlehnout. Šel jsem přesně po tom, co kdysi bývala cestička, rovnou ke vchodovým dveřím. Sám nevím, proč jsem tak učinil, avšak slušné vychování, které mi v mládí bylo tolik vštěpováno a postupem času pečlivě ukryto, se vydralo na povrch a já jako správný návštěvník uchopil klepadlo a několikrát jím udeřil. Slyšel jsem jen tlumený zvuk, který se rozprostírá prázdnou chodbou. Po chvíli vyčkávání jsem zaklepání zopakoval, stáhl ruku k tělu a poslouchal. Sáhl jsem po klice, stiskl ji a uzřel jsem, že je odemčeno. Nevím, co se přesně se se mnou dělo, ale přísahal bych, že ty dveře byly zatlučené stejně jako vše ostatní vždy, když jsem šel kolem, stejně tak jako když jsem se za chladných večerů plížil kolem dokola.
Vzhledem k mé povaze jsem dovnitř vstoupil bezmyšlenkovitě, jako kdybych šel na předem dohodnutou návštěvu k dlouholetému příteli. Ocitl jsem se v dlouhé tmavé chodbě, kde po stěnách visely obrazy lidí dávno i nedávno zemřelých. Jak jsem tak procházel okolo nich, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě jejich oči horlivě sledují a čekají, stejně jako já, co se bude dít. Šel jsem pomalu kupředu, abych nenarazil na případné překážky a přemýšlel jsem, kde, kdy a jak zemřelo děvčátko, které zde zaživa pohřbili.
Došel jsem ke schodišti, respektive – zakopl jsem o schodiště. V ten okamžik jsem si uvědomil, že mám na sobě kabát, který jsem nosíval při pokusech dostat se dovnitř, ve vnitřní kapse jsem vždy měl, pro jistotu, kdyby náhodou, svíčku a zápalky. Vytáhl jsem tedy celý šťastný svíčku, protože světlo z venku osvětlovalo sotva začátek chodby, potom jsem vyjmul z kapsy zápalky, leč k mé smůle byla krabička již velice poničená a mně se všechny zápalky rozsypaly po zemi a já jsem byl donucen, jako slepec šátrat po zemi a hledat je. Po pár minutách se mi konečně podařilo vyčarovat světlo.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, všude byla značná vrstva prachu, ve kterém jsem zanechal své otisky. Nevím co, nejspíš nějaký instinkt, mě táhlo do patra vzhůru - trochu mě vyděsil můj vlastní stín, jak plamínek lehce tančil. Cítil jsem se ale zvláštně, nedovedu přesně popsat své pocity – část mého já byla vzrušená z neznáma a celá nedočkavá chtěla objevovat dávno zapomenuté, však jiná část by se nejraději rozeběhla ke dveřím a utekla do bezpečí. A kousek, skutečně nepatrná část, se cítila jako doma a přesně věděla kam jít a kam zatočit, co bude za rohem, a kdy zvednou nohu, aby se nestalo to, co na schodech.
V patře byly troje zavřené dveře a jedny trochu nastevřené – byly první, do kterých jsem se vydal. Ani nevím, co jsem čekal, že najdu, ale mohu říct, že v tom okamžiku, kdy jsem je otevřel, zestárl jsem, o nejméně deset let, děsem. Pokoj byl celkem prostě zařízený, ale o to více útulný. Po vstupu jsem měl po levé ruce krb, na zemi tlustý koberec a naproti dveřím bylo zatlučené okno, kde se malými škvírami dovnitř snažilo dostat alespoň pár slunečních paprsků. Vpravo byla velká postel s nebesy, noční stolek a jeden, prachem okupovaný, němý sluha. Poslední, čeho jsem si všiml, bylo mohutné křeslo – nic zvláštního, však za sebou jsem náhle uslyšel podivný šramot, tak jsem se v mžiku otočil a už lapal po dechu, ale nic tam nebylo. Otočil jsem se zpět, udělal krok kupředu a vstoupil do místnosti. Nevím jak, ale na křesle sedělo ne víc, jak dvanáctileté děvče.
Zůstal jsem stát jako opařený a nebyl schopen ničeho, kroku, slova ba ani nádechu. Po pár vteřinách mě děvče vytrhlo z transu tím, že lehce, nejspíš na pozdrav, kývlo hlavou a vstalo ze svého křesla. Zavrtěl jsem hlavou a chtěl jsem se jí vydat naproti, leč osud tomu nejspíš chtěl – jakýsi závan větru, či co to bylo, mi zhasl svíčku a všude se rozprostřela neprůstupná tma. Možná pár vteřin, minut, či hodin jsem byl naprosto bezradný a bez hnutí jsem stál na místě, až jsem ucítil něco zvláštního na ruce. Zvedl jsem ji, dal si ji přímo před nos a snažil se zjistit, co to bylo zač. Ruku jsem opět spustil podél těla a ten zvláštní pocit, jako když vás za ni někdo tahá, někdo, kdo má promrzlé ruce a pohybuje se okol vás tak neslyšně, že začínáte uvažovat, zda se nacházíte pořád na tomto světě.
Jako mávnutím kouzelného proutku jsem přes zavřená víčka viděl objevovat se světlo a slyšel jsem již známé zvuky, jakými jsou šramot na ulici, hlasy lidí a štěkot psů – najednou jsem se ocitl zpět, zpět na zemi, kterou jsem tak dobře znal. Otevřel jsem oči a ležel jsem v posteli, ve svém bytě, obklopen spoustou věcí, kterých jsem se chtěl již dávno zbavit, však neměl jsem buď čas anebo to srdce na to, je jednoduše vzít a vyhodit.
Celý zbytek dne jsem jen bloumal po bytě a nebyl jsem schopný ani se pořádně najíst nebo napít, protože mi stále vrtal hlavou předešlý zážitek, soužilo mě, že jsem nebyl sto rozpoznat sen od skutečnosti a naopak. Stále dokola jsem si vařil silný zelený, popřípadě černý čaj, ulehal na svou pohovku, na kterou nedám dopustit a přemítal o věcech, které nemám nyní ani odvahu vyslovit. Odpoledne jsem se stavem již přibližoval kokainovým deliriím a neomezoval jsem se pouze na myšlenky, nýbrž i na výjevy a vize let minulých a budoucích. Nemám ponětí, kdy jsem usnul, kde jsem usnul a kolikrát jsem usnul, však jedno je jisté – mé celodenní popíjení se podepsalo na charakteru… „snu“, který jsem měl tu noc.
Pár dní jsem se neobtěžoval s vycházením ven a pokračoval ve svých nových kolejích, však asi po týdnu se něco začalo měnit, nejprve jsem hned nepoznal co, ale ten vnitřní pocit, ten tam byl okamžitě.
Nejsem si jistý, kdy přesně to bylo, ztratil jsem na nějakou dobu pojem o čase, a poleháváním na pohovce jsem trávil více času, než bylo zdravé a nezbytně nutné. Vybavuji si, že se již šeřilo, slunce už jen nepatrně ozařovalo naši ulici a já jen seděl s plným šálkem v rukou a zíral do prázdna. Že je již tma jsem si uvědomil až poté, co mi slabě svítící lampa v rohu místnosti vrhla stín bonsaje na obličej. Na chvíli mě to probralo, ale hned poté jsem se opět pohroužil do svých myšlenek… Ještě nyní, když si na to vzpomenu, rozbuší se mi srdce jako na poplach. Nevím, co byla jenom má bujná a čajem ovlivněná fantazie, leč pohled na natahující se ruku pro mne a volání mého jména ze stínu – na to zapomenou nelze! Strachy se mi začaly chvět ruce, ale nemohl jsem od toho odtrhnout zrak, strnule jsem seděl a s vytřeštěnýma očima jsem jen sledoval poslepu šmátrající ruku, která se mě pokouší uchopit a stáhnout k sobě do temnoty. Můj dech začínal být rychlejší a mnohem přerývanější, polykal jsem naprázdno a nedokázal ovládnout svůj hypnotický pohled či jen třesení rukou a těla. Náhle jsem svůj upustil svůj hrnek s čajem na zem a pekelně se opařil – v tu chvíli zmizely temně vyhlížející stíny a změnily se opět na mírumilovné siluety skříní, stolu, květin…
Na druhý den ráno jsem co možná nejdříve opustil byt a chvátal ke starému domu, po probdělé noci ze strachu, že by mě ona ruka přeci jen vtáhla k sobě, jsem se cítil podivně čilý, i přes to, že jsem byl týden živý téměř jen na čaji, který jsem si dělal stále silnější a silnější. Všiml jsem si, že lidé mě pozorují podezíravým pohledem, či raději odvracejí zrak. Téměř jsem vběhl do zarostlé zahrady, narazil do vchodových dveří a s rámusem je otevřel, po paměti jsem vyšel do patra a vstoupil do dveří, kde jsem viděl děvče. Slyšel jsem opět, jako večer doma, jak ze stínu někdo volá mé jméno a mé nohy se rozhodly jít za tím voláním, avšak zbytek mého rozumu velel jinak. Možná se to zdá být bláznivé, leč mohu to odpřísáhnout – opět jsem cítil jak mě kdosi táhne za ruku, vše mě chtělo přivést k posteli, jenž byla po pravé straně, jak jsem již říkal. Nedokázal jsem se ovládnou a nechal se přivábit až k samotné posteli s nebesy. Dohořívající svíčka poskytovala slabé, nýbrž poměrně dostačující světlo k tomu, abych věděl na co – spíše na koho – se dívám. Rozpoznal jsem modré šaty s jemně vyšívaným květinovým vzorem a tvář, jakoby spící, mladé slečny; nemohlo jí být víc, jak dvanáct, třináct let. Nebyl jsem schopný (či ochotný), odvrátit od ní zrak a odejít, fascinovala mě. Kdybych nevěděl, co se zde stalo, byl bych přísahal, že skutečně jen spí a co nevidět se probudí s úsměvem na tváři. Nejvíce mě však zarážela ta skutečnost, že přesně tuto tvář jsem viděl při své první návštěvě zde, jak sedí na křesle a poté ke mně vykročila.
Přestávám plně chápat, co se zde vlastně děje a necítím se právě ve své kůži, nevím, čemu to mám přisuzovat, však jsem zastánce teorie, že všechno se vším souvisí. Když už jsem měl ruku od vosku, teprve tehdy jsem se rozhodl, že bych měl prozkoumat i zbytek domu. Vyšel jsem z pokoje s dívkou a vstoupil hned do vedlejších dveří, tam jsem při poskakujícím plamínku svíčky viděl dětské hračky, jako jsou panenky, čajový servis a jiné. Vše vypadalo jako v obyčejném rodinném domě, jen s jedním rozdílem – zdi byly popsané všelijakými vzkazy. Začal jsem je číst od těch s nejméně roztřeseným písmem. Zdálo se, že to byl takový deník – záznam o smrti staršího bratra, který se oběsil na půdě, zmínka o zatlučení oken a dveří, však vchodové dveře značně nepoctivě a určitě by se jimi dalo dostat dovnitř. Jiný vzkaz se zmiňoval o samotě, nedostatku jídla a strachu, jeden, který se odvažuji označit za poslední, který byl napsaný, hovořil o strašné bolesti celého těla, neustálého chvění se a pocitu pozorování bytostmi, které lákají k sobě, jsou údajně skryty ve stínu a nabízejí svou ruku – na zemi pod vzkazem ležel uhlík, kterým bylo vše napsáno. Po přečtení toho všeho jsem vycouval ze dveří a s tlukoucím srdcem se nervózně rozhlížel kolem sebe. Poslední svíčka pomalu dohořívala a já nevěděl co dál.
Ucítil jsem opět to známé uchopení za ruku a lehké, ale přes to naléhavé táhnutí, měl jsem pocit, že jsem opět koutkem oka zahlédl děvče, jenže nyní jsem si již nemohl být ničím jistý. Zapotácel jsem se a rychle klopýtal ze schodů dolů, leč až nyní na mě začaly pořádně doléhat následky únavy, čajových delirií a atmosféry zde – ztratil jsem pevnou půdu pod nohama a má cesta dolu se mnohonásobně zrychlila. Svíčku jsem ztratil někde během svého krátkého letu a přistání nebylo zrovna nejlepší, hlavou jsem narazil na roh masivního stolku a všude se rozprostřela tma, v níž jsem viděl rudé a světelné záblesky.
Když jsem otevřel oči ležel jsem připoután na lůžku a nade mnou se skláněli neučenější mudrci, felčaři a kdo ví, kdo všechno na mě shora pohlížel. Nevím, jak dlouhou dobu jsem v nemocnici strávil, však hned, jak to bylo možné, jsem odešel domů.
Procházel jsem lipovou alejí, zachumlaný do poničeného kabátu a rozhlížel se kolem sebe, když mě upoutalo prázdné místo, mezi řadou domů, místo bylo krátce po požáru a mně začalo docházet, co se vlastně stalo. Vzpomínám si, že jsem cítil tažení za ruku, že jsem upadl na schodech a narazil hlavo na něco tvrdého a hořící svíčka mi upadla na zem, vzpomínám si, že jsem cítil vnitřní chlad, ale zároveň okolo sebe příjemné, hřejivé teplo – dům pohltily plameny. Leč vrtá mi hlavou, jak jsem se z domu dostal a zda s tím měla něco společného spící mladá slečna…
2024 ©