Schránka

Jednou jsem se dívala na film o muži jménem Jack Rozparovač, určitě ho každý zná. Jenže až do nedávna jsem si nemyslela, že se mohu ocitnout uprostřed noční můry. Asi není zcela jasné, co s tím má co dělat ten film, ale mně přijde, že s tím má hodně společného. Než jsem ho shlédla, tak se nic nedělo. Bohužel jsem mu nemohla odolat.

Lehce nastíním situaci: jsem na střední škole, letos mám maturovat a s přítelem jsme tři a půl roku, bydlíme spolu v menším bytě. Protože on je dlouho v práci, tak se starám, aby byly alespoň základní věci nakoupené, aby byla vybraná schránka, abychom měli nějaké jídlo připravené. Ne, není to tak zlé jak to zní, stíhám se dobře učit, a když už to nezvládám, tak mu to řeknu a nějak se to vždy vyřeší.

Jednou toho bylo opravdu hodně, měla jsem odevzdat tři ročníkové práce a v tom samém týdnu mě čekalo asi při troše štěstí pět písemek. Byla jsem přetažená, nevrlá a odmítala jsem cokoliv dělat v bytě. Kvůli mému učení jsme si nedali téměř ani pusu, ani se nemazlili – nic. Musela jsem vypustit, tak jsem se rozhodla udělat si den jen pro sebe.

Oblékla jsem si oblíbené věci, vzala si telefon, příteli napsala na lístek, že jdu ven a nechala mu ho na stole. Napsala jsem kamarádce a společně se sešly v jedné příjemné hospůdce. Daly jsem si něco k pití, neříkám, že jen nealkoholického, popovídaly si a po několika hodinách jsme se rozloučily.

Byla jsem v té správné náladě a věděla jsem, že pokud se v nějaký přiměřený čas vrátí Štěpán, tak si nepůjdeme jen tak lehnout a hned spát. Když jsem čekala než přijede výtah rozhlídla jsem se kolem sebe, po chodbě. Zrak se mi zastavil až na schránce, na jejíž existenci jsem téměř zapomněla, nedalo mi to a ještě jsem jí vybrala.

Cestou ve výtahu jsem zběžně prohlédla obálky – nájem, telefon, leták a opět telefon. Doma jsem vše hodila na stůl a začala se svlékat. Jen ze zvyku jsem se podívala na telefon – ke vší smůle se tam objevila zpráva, prý se bude muset zdržet v práci, ale o víkendu si vše vynahradíme. On bude mít volno a já vše odevzdáno a napsáno.

Napustila jsem si teplou vanu a vklouzla do ní. Moc často jsem to nedělala, ale dala jsem si do ní i pěnu – jen tak, pro radost. Minimálně po půl hodině jsem vylezla a zabalila se do ručníku. Protože jsem chtěla dodržet svůj dnešní plán – žádné cvičení, škola, jen rozmazlování – uvelebila jsem se na posteli a zapnula si televizi. Zrovna měli dávat něco o Jacku Rozparovači. Sem tam jsem o něm něco četla, slyšela, viděla… Jenže tohle vypadalo opravdu zajímavě. Zakoukala jsem se tedy do toho.

Konečně byl pátek odpoledne a já slyšela poslední zvonění v tomto týdnu. Dost mě překvapilo, když jsem uviděla Štěpána před školou jak na mě čeká i s kytkou. Protože tohle bylo po dlouhé době poprvé, co jsme si mohli zase v klidu popovídat začala jsem plácat jedno přes druhé. Začínalo to stresem z písemek, přes nervy kvůli ročníkovkám až po ten osudný film. Nevím proč, ale tvrdil mi, že přišel nejdéle tak hodinu po mně a nic takového v televizi nešlo. Údajně tam dávali nějaký dokument o alchymistech… Vždyť je to jedno, třeba jsem to omylem přepnula, když jsem spala, důležitý je, že nás čeká krásný víkend spolu.

Tohle byl opravdu hektický týden, dopisy, které jsem vzala pořád ležely na stole. Nájem a jeden účet za telefon si vzal on, leták jsme vyhodili a druhý účet s dopisem, na kterém bylo strašlivě napsané moje jméno jsem si vzala já. Ale to poslední, to jsem nevyndávala. Štěpán o schránce téměř ani neví a hlavně si ani nedělal klíč. Musela jsem to přehlédnout. Nedalo se to přehlédnout, jméno bylo napsané téměř nečitelným písmem a obálka měla takovou… Takovou lososovou barvu..

Když jsme leželi v posteli, tak jsem nedokázala překonat zvědavost a obálku jsem otevřela. Uvnitř byl všelijak poskládaný a pomuchlaný papír – dopis:

„Pamatuj na smrt.“

Nejspíš hloupý žert. Štěpánovi jsem to ani neříkala a odložila jsem ho zpět na stůl. Začala jsem se věnovat příjemnějším věcem, jistě nemusím vysvětlovat jakým.

Nějakou dobu vše fungovalo, ale koncem měsíce jsem opět našla ten samý dopis. Opět jsem ze schránky vyndala stejnou obálku a uvnitř byl stejný vzkaz. Začalo to být častější. Nejdřív to bylo zhruba každý měsíc, pak po čtrnácti dnech, po týdnu… Dostalo se to až do té fáze, že jsem je vyndávala každý den. Nikdy tam nebylo nic nového, tak jsem je přestala otevírat, když jich bylo pět šest – vyhodila jsem je.Jen jednou mi to nedalo a náhodně jsem otevřela jeden z hromádky:

„Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris.

Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“

Začalo mi zrovna volno, tedy svatý týden. K mé smůle jsem byla tak zabraná do myšlenek, že jsem si nevšimla červené na přechodu a vešla jsem do silnice. Auta už byla rozjetá, takže nebyla žádná šance na záchranu. Pravdou je, že pocit letu byl strašný a pomyšlení na to, že je se mnou konec ještě horší.

Záchranka byla na místě do několika minut a viděla jsem, jak se nade mnou sklánějí a snaží se mě zachránit. Viděla jsem i řidiče, který se procpal přes doktory, aby mě viděl. Na tváři měl jizvu a na sobě dlouhý černý kožený kabát. Podle jeho pohybujících se úst jsem věděla, že něco říkal. Jsem si jistá, že to bylo směřováno mně. Dala jsem si záležet na tom, abych se dívala na jeho ústa a on si dal záležet na artikulaci.

„Zapomněla jsi.“

Potom jsem se ocitla zde. Nevím kde jsem a nevím ani v jakém čase. Nemám tušení co se bude dít dál. Jediné, co můžu dělat je předávat zprávu dál…

„Memento mori.“