Stojím na okraji hluboké propasti, není vidět na dno a zvuk dopadajících kamínků kdesi zaniká. Za mnou je pustina, přes kterou mě pronásleduje smrt v podobě obrovské šelmy. Hledím za sebe, sleduji, jak se na horizontu tetelí horký vzduch, těžko rozeznat, zda něco či někdo v dáli je; hledím před sebe, uvědomuji si, že stačí udělat jen malý krok kupředu, vítr pohltí můj výkřik a propast mé tělo. Rozmýšlení se je neskutečně složité – zůstat zde, čekat, kdy si pro mě přijde a snažit se, ač beznadějně, bojovat nebo to trápení neprodlužovat a vydat se vstříc osudu? Co když bych nad šelmou zvítězil, ale rozhodl bych se padnout do hlubin? Co kdybych se s ní ale pokusil bojovat, prohrál a pomalu bych umíral, pomalu a trýzněn bolestí z utržených ran, pomalu bych krvácel a nemohl bych nic. Ne, je tu příliš kdyby, ukončit to mohu kdykoliv, tak proč ještě chvíli nepočkat?
Prošel jsem celým parkem, až jsem se ocitl opět na rušné ulici mezi lidmi, kteří s obličejem upřeným do země pospíchají odněkud někam. Nikdo si nevšímá druhých, a když ano, pak je to povětšinou jen čirá závist – závist, která vede k myšlenkám na vraždu. Těžko žít v takovém světě, ale těžko s tím bojovat. Zamířil jsem k domovu, akorát se začal ozývat hladovějící žaludek. Po cestě jsem přemýšlel, zda mám něco na utišení hladu nebo zda s tím budu jen bojovat a pokoušet se jej opět na chvíli zahnat
Soused se na mě podíval s hlubokým opovržením, nevím proč, nikdy jsem mu nic neudělal, vždy jej zdravím, otvírám dveře a hlučný také nejsem, občas si pozvu návštěvu, převážně pár přátel, se kterými hraji karty. V průběhu let jsem se naučil nepřipouštět si jeho rozmary, vždy pozdravím a usměji se, vše ostatní jde mimo mě. Můj bratr, ah ano, ten byl z jiného těsta, se všemi si měl co říct a měl na vše odpověď. Také nebylo radno si s ním moc zahrávat, ač byl inteligentním, pohledným mladým mužem, dovedl se také řádně rozzlobit a ti, co byli moudří, se mu raději klidili z cesty. Přes jeho veškerou eleganci, zdálo se, že snad udává módu celému městu, byl ramenatým a sportovně založeným džentlmenem. Dokázal mít mnoho přátel, přirozeného respektu, ale také mnoho nepřátel. Rád vzpomínám na bezstarostné časy našeho společného mládí, nevinně jsme se škádlili a smáli se, vše přetrvalo až do dob našich studií, každý z nás odjel na opačný konec země a pomalu se přetrhával náš vztah. Po těch několika dlouhých letech jsme se potkali, po jeho boku šla půvabná dívka, ne starší dvaceti let, na první pohled se mi zalíbila. Hned jsem odtušil, že se stala jeho andělem, ve tváři mu bylo čitelné štěstí neskutečného rozměru, nikdy jsem jej tak neviděl.
Uvařil jsem si šálek čaje, posadil se do křesla a začal jsem zběžně prohlížet noviny. Na první pohled to vypadá, že se dějí stále stejné věci – svatby a úmrtí, krádeže a charitativní akce, jeden by řekl, že by si s pěti výtisky vystačil na celý rok, co do obsahu. Po pár minutách jsem je odložil na stůl a přešel ke knihovně, kde vždy najdu literaturu na jakýkoliv okamžik a náladu, sáhl jsem po knize sira Arthura Conana Doyla. Opět jsem se posadil do křesla, otevřel knihu a pomalu upíjel čaj. Nic lepšího si nedovedu ani představit.
Ráno mě probudil hluk na ulici, sotva svítalo a venku už byl povyk. Ledabyle jsem si oblékl župan a přešel k oknu, abych jako správný zvědavec také zjistil, co se děje a měl si s přáteli co vyprávět u karet. Muž, velmi dobře oblečený, zřejmě žádný chudák či blázen, odhadem bych jej řekl na třicet let, ale nejspíše se mýlím, tvář má bledou strachy a celý se chvěje, už z dálky je to vidět, a to mu přidává roky navíc. Kolem něj je na můj vkus až příliš mnoho strážníků, kteří mu neustále něco říkají, on na oplátku rozhazuje rukami a snaží se jim cosi vysvětlit či je o něčem přesvědčit, evidentně se mu to moc nedaří. Oni jej považují za blázna, opustil-li nějakou společnost, pak i za opilce, který nerozezná realitu od výplodů své mysli; je mi jej líto. V mžiku jsem měl na sobě bílou košili, tmavě modré kalhoty a mezi dveřmi jsem si ještě zapínal vestu, nezvykle rychle jsem vyběhl z domu a rychlým krokem, leč důstojným, jsem chvátal k tomu epicentru čehosi, za každou cenu jsem musel vědět, oč se jedná.
„Promiňte,“ spustil jsem na jednoho z nedaleko stojících ochránců zákona, „mohl bych vědět, co se zde děje?“
„Vážený, pokud vám jde o téma ke konverzaci s přáteli, pak vás prosím, odejděte.“
„Ah ne, ale ten muž, to je můj přítel,“ najednou mi hlavou proběhlo tisíce myšlenek, co bude, až spustí, že mě nikdy neviděl, co když provedl něco příšerného, nejsem já hlupák?
„Omlouvám se,“ zcela změnil tón hlasu a stal se mnohem přívětivějším, „ ale jistě mně chápete, že nepodporuji podvečerní klepy. Ani my pořádně nic nevíme, mluví velmi nesouvisle…“
„Mohl bych ho odvést? Měl ke mně přijít a nerad bych, aby se kdokoliv z nás stal terčem posměchu.“ Strážník mi ustoupil z cesty a já se mohl konečně dostat k muži. Tvář měl vyčerpanou, možná také kvůli nekonečnému vysvětlování a obhajování, možná kvůli tomu, co se stalo anebo skutečně jen přehání a snaží se na sebe upozornit, leč to mi přijde jako nejméně pravděpodobná možnost. Chytil jsem jej kolem ramen, a když jsem viděl jeho tvář, která přestávala všemu rozumět, říkal jsem první věc, která mě napadla. „Příteli, copak zde děláš? Vždyť víš, že jsme byli domluveni na partii karet a ty tady mezitím tropíš povyk,“ usmál jsem se na něj, z části, abych mu naznačil, že má hrát se mnou a z části, abych přesvědčil strážníky kolem.
„Em, ano, ano, já vím, omlouvám se, brachu, asi jsem to přehnal s whisky,“ také mě objal, jako kdybychom byli staří známí a vyčaroval úsměv. Omluvil se za své chování a společně jsme se vydali ke mně, když jsme byli z doslechu, tiše se začal vyptávat. „Kdo jste? Proč jste to udělal, když mě ani neznáte? A jak mě můžete nazývat svým přítelem?“ Chvíli jsem neodpovídal, sám jsem neměl tušení o původu svého činu. „Děkuji…“ usmál se.
„Abych vám odpověděl na vaše otázky,“ odemkl jsem dveře od domu a pokynul mu, aby vystoupal po schodech, „jsem Algernon Carndew, občas přispívám do novin, píši poezii, ty dveře vpravo, prózu…“ Uvedl jsem svého hosta do skromně zařízeného pokoje, „popravdě, váš výstup mě probudil a byl jsem zvědavý, co se děje, chvíli jsem vás sledoval z okna,“ rukou jsem mu nabídl křeslo a snažil se alespoň trochu poklidit stůl, „nevím, jak mě to napadlo, ale zželelo se mi vás a rozhodl jsem se tedy zakročit. Dáte si kávu, čaj či whisky?“
Seděl a hleděl na mě naprosto nechápavě, „mohl bych požádat o sklenku whisky? Potřebuji se uklidnit.“ Přešel jsem do kuchyně, i když kuchyní to nazývám nejspíše jen já či umělec s dostatečnou fantazií, přichystal jsem dvě sklenky, naplnil je nápojem a jednu podal hostu. „Asi bych vám také měl povědět něco, dát vám nějaké vysvětlení, že ano?“ Trochu se napil a na pár okamžiků zavřel oči, „to je snad to nejlepší, co jsem kdy pil, máte výborný vkus.“
Účinky alkoholu na něm byly okamžitě vidět, rázem se zklidnil a přestal být roztěkaný. Až teď jsem si jej začal důkladněji prohlížet. Byl až mrtvolně bledý, nyní je mi jasné, že strachy to není, nejspíš tráví až příliš mnoho času zavřený doma a nevychází ven, také bych z toho usoudil, že nebude mít příliš mnoho přátel, jen nevím proč, působí na mě velmi mile a přívětivě. Také mě doslova uchvacuje jeho dokonale padnoucí oblečení. Rozhodně nevypadá na nějakého siláka, spíše na hloubavý, inteligentní typ. Ať nad ním přemýšlím jakkoliv, nedovedu si představit, co ho mohlo vyvést z míry, to by dříve peklo vyhaslo, než by on podlehl nějakým bludům.
„Mé jméno je Allan Gillavry, býval jsem vojákem… Vy, jako umělec, si jistě dovedete představit, co člověk vidí a zažívá, strávil jsem takto osm let a jen tak něco mě nevyvede z míry. Viděl jsem umírat nepřátele, lidi, kteří byli jen ve špatnou dobu na špatném místě, nejhorší bylo vidět umírat přátele. George byl jako můj bratr, nemuseli jsme nic říkat a ten druhý téměř hned věděl, co se děje. Viděl jsem, jak všichni kolem mě trpí a umírají v bolestech, já jsem jim nedokázal pomoci, neměl jsem to srdce urychlit jejich trápení, ale ani je nechat trpět jako zvířata.
Snažil jsem se nechybovat, abych neohrozil všechny, kteří ve mně spoléhali a věřili mi. Byli jsme uprostřed lesa, všude bylo ticho a já měl zlé předtuchy. Víte, kolikrát slyšíte ptáky nebo alespoň hmyz – vše mlčelo, mělo mi dojít, že je to předzvěst toho nejhoršího. Měl jsem to vědět, měl jsem to tušit… Ani George nebyl ve své kůži, říkal mi něco o své noční můře, neposlouchal jsem ho, měl jsem jej vyslechnout a neudělal jsem to! Dal jsem rozkazy a všechny jsem nás vedl na jistou smrt, sám sebe jsem uklidňoval, že jsem přetažený, nevyspalý, za posledních pět dní jsem spal sotva deset hodin.
Zvedl se vítr, byl slabý, ale příjemný, uklidnil mě, usnul jsem na vavřínech a přestal jsem být ostražitý. Kdosi na mě zavolal, že bychom se měli vrátit později, měli bychom vše zrušit, do zítřka se jistě nic nestane. George mi položil ruku na rameno a zastavil mě na okamžik, řekl mi něco podobného, říkal, že si mě váží a respektuje všechna má rozhodnutí, ale všichni mají strach, divné tušení, v tom lese bylo něco zlovolného a smrtícího. Nechápu, co do mě vjelo, odbil jsem jej slovy, že jestli si myslí, že pohádky bratří Grimmů jsou skutečné, pak zde nemá co dělat – je to jen obyčejný les. Poslušně umlkl a z jeho tváře se ztratily všechny pochybnosti, řekl mi, že mi důvěřuje a půjde se mnou třeba do horoucích pekel, byli jsme víc než bratři. Ostatní muži udělali totéž, svůj strach a pochyby nechali kdesi za sebou a vydali jsme se opět kupředu.
Potom si nic nepamatuji, jen tmu, ze které se ozývali strašné výkřiky, v tu chvíli jsem si přál zemřít, jen abych je nemusel poslouchat. Mučilo mě to, rvalo mi to uši, znělo to, jako kdyby všechny zaživa stahovali z kůže. Velmi dlouho to neutichalo, a pak najednou – ticho. Tma a ticho, necítil jsem své tělo, nevěděl jsem, jestli žiji nebo ne, v tu chvíli jsem nevěděl nic jiného, než to, že mám strach jako nikdy. Snažil jsem se křičet, slyšel jsem, jak v hlavě stále opakuji jméno svého přítele, ale slova mi uvízla v krku.
Nevím, po jak dlouhé době jsem se probral, ani jak jsem se tam dostal, ale ležel jsem v nemocnici, v počátku jsem byl dezorientovaný, všude bylo bílo a já ležel obvázaný v posteli, nebál jsem se, ale cítil jsem se zvláštně. Sestra se mnou mluvila každý den několik hodin, ale vždy, když jsem se vyptával na to, co se stalo, jak jsem se sem dostal, kde jsou moji přátelé… Na nic z toho mi neodpověděla, vždy mi více než přesvědčivě říkala, že mě pouze srazil automobil, jsem potlučený a mám zlomenou nohu, ale nic víc se údajně nestalo. Opakovala mi to několik měsíců, dokud jsem se zcela nezotavil a nenechali mě odejít, sám jsem byl zmatený a nevěděl jsem, čemu věřit – uvěřil jsem historce o nehodě a dlouho jsem žil v blažené nevědomosti.
Práci jsem neměl, ale peníze jsem získal díky zranění a od zemřelého, až odporně zbohatlého, strýce, který neměl jiného dědice, než mě. Začal jsem žít skvělý život, nechal jsem si na míru ušít mnoho různých obleků na mnoho různých příležitostí, chodil jsem na všelijaké bankety a aukce, zamiloval jsem se do obrazů, mimochodem rád bych vám někdy svou sbírku ukázal. Vskutku, nic mě netrápilo, ale zhruba před rokem a půl jsem dostal zvláštní dopis, ležel na prahu mého domu, pouze s mým jménem, bez jakékoliv adresy. Když jsem jej otevřel, nebylo tam téměř nic napsáno, jen adresa a nějaká čísla. Ah, jak je člověk zvědavým tvorem, vydal jsem se na onu adresu. Byl to hřbitov na kraji města, ty čísla, to byly hroby. Chodil jsem od jednoho k druhému a četl jsem jména, data narození a data úmrtí, všichni zemřeli ve stejný den. U posledního jsem zůstal nejdéle, stále dokola jsem četl jméno na náhrobku, George, George… Náhle jsem si vše vybavil, žádná nehoda to nebyla.
Vrátil jsem se domů a nevěděl jsem, co si mám myslet či jak se mám cítit, jen jsem seděl a hleděl do stěny, setmělo se a venku vše utichlo a já seděl a pozoroval stěnu, začalo se rozednívat a ptáci zpívat – stále jsem seděl, jako přimražený. Téměř jsem nejedl, přestal jsem chodit na všechny společenské akce, prožíval jsem muka.
Každou noc jsem umíral a ráno jsem opět ožil. Každou noc jsem prožíval ony poslední okamžiky, slyšel jsem ten křik a nářek a nemohl jsem nic dělat, nemohl jsem se probudit. Neviděl jsem obrazy, jen ty zvuky, občas se ze tmy vynořila tvář zmučená bolestí, v očích měla smrt a z úst se jí dral nářek, nemohl jsem odvrátit pohled, kamkoliv jsem se podíval, tam se nějaká tvář objevila. Nic neříkaly, ale já jsem věděl, co mi říct chtějí, měli jsme buď odejít anebo jsem měl zemřít s nimi. Několik nocí jsem vždy vydržel nespat, a když už, tak jsem jen na pár chvil zavřel oči, ale vždy mě to dohnalo. Potom, když jsem začal brát prášky, které mě měly udržet co nejdéle při vědomí, Bože…! Nerozeznal jsem již, co je přelud a co je skutečnost, snové obrazy se mi prolínaly do reálného světa, není před nimi úniku, propadal jsem úzkostem, depresím, nikdo a nic mi nemohlo pomoci. Až teprve včera večer jsem se odhodlal k radikálnímu činu, chtěl jsem zemřít, připojil bych se k ostatním, již by mě nemučily ony výkřiky umírajících – mrtvých.
Podařilo by se mi to, vím, že bych to dokázal, že bych se zachránil před tím vším, byl jsem na cestě na hřbitov, abych byl se svými, ale nestihl jsem to. Začalo to znova, bylo to pořád silnější, čím blíže jsem byl, tím hlasitější a naléhavější byly jejich hlasy. Začal jsem křičet, chtěl jsem je utišit, zahnat, než bych dokonal své dílo, ale to mě již zadrželi strážníci a snažili se mě uklidnit, mysleli si, že jsem pil či mě jen něco vyděsilo, prý zlý sen, pokoušel jsem se vysvětlit, co se děje, ale neposlouchali. A zbytek už znáte, přišel jste a odvedl mě od nich, za což jsem vám vděčný, velmi nerad bych skončil na stanici kvůli ‚alkoholu‘ či v ústavu pro choromyslné, kde by se mi pokoušeli rozmluvit naprosto vše a z mozku by mi udělali doslova kaši.
Z celého srdce jsem vám zavázán, rád bych vás ještě na pár chvil nazýval svým přítelem, mohu?“
„Jistě…“ Zcela bez dechu a v úžasu jsem na něj hleděl.
„Mohl bych vás, příteli, požádat o laskavost? Doprovodil byste mě? Mám strach. Pochopím, když odmítnete, nicméně v kapse mého saka je pár listů papíru, kde jsem se snažil vše objasnit,“ na tváři se mu objevil zármutek a již se zvedal k odchodu.
„Počkejte, půjdu s vámi,“ vzal jsem si s sebou sako a vyšli jsme na ulici, kde jsme zastavili drožku. Mlčky jsme jeli na onen hřbitov, díval jsem se na něj a přemýšlel jsem, nad následujícími okamžiky. Když jsme dojeli, zaplatil jsem a nechal jej odjet. Šli jsme bok po boku, občas se otočil na nějaký hrob a já poznal, že to jsou ty, o kterých mi říkal, na všech bylo stejné datum úmrtí. Došli jsme k tomu, ve kterém ležel jeho přítel George.
Allan se na mě podíval, v jeho očích byly slzy, se kterými se snažil bojovat, objal mě, jako jediného přítele a poděkoval za společnost, že se mohl někomu svěřit a požádal mě, abych odešel, nepřeje si prý, abych toho musel být svědkem, hleděl se zalíbením na ostří nože. Otočil jsem se a cítil jsem, jak mi vlhnou oči, udělal jsem sotva pět kroků, když jsem slyšel, jeho poslední výdech. Otočil jsem se a viděl jsem úsměv na jeho rtech. Obličej jsem na okamžik zabořil do dlaní a několikrát se zhluboka nedechl, pokračoval jsem k východu.
2024 ©