Podvraťák

A potom utekl. Neměl jsem dost síly na další souboj, natož za ním běžet, tak jsem zůstal sedět na zemi a oddechoval jsem. Otřel jsem si obličej od potu a částečně i od krve, snažil jsem se oprášit od toho nejhoršího, vstát a odejít, dokud se kolem nezačnou motat zvědavci. Kdyby nebylo odpoledne, kdybych nebyl v parku mezi procházejícími se lidmi, tak by se mi to i podařilo... kdyby.

"Co se stalo? Jste v pořádku? Nepotřebujete..." 

"To nic, jen jsme se nepohodli," pokusil jsem se odbýt rychle se blížící slečnu. Ne, že by byla ošklivá, a že bych se nenechal rád opečovávat, ale měl jsem práci jinde, která spěchala. Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem vlastně nelhal, neshodli jsme se na tom, že by se zlým klukům měl vyprášit kožich, a že on je ten zlý. Jestli tohle všechno přežiji, tak budu muset rozhodně navštívit doktora.

Věděl jsem, kde ho najdu, ale nejsem až takový sebevražedný blázen, abych se vrhal do jámy lvové; rozhodně ne bez přípravy. Šel jsem domů, i když to mnohým jako domov nepřipadá. Bydlím v přízemí starého domu, i přesto, že pracuji pro dvě rodiny, nemám až tolik peněz, kolik by odpovídalo mému riskování. Nábytek jsem kupoval ve slevách nebo dostával, ostatně jako většinu vybavení. Moje technologické vymoženosti začínají žárovkou, přes ledničku a končí telefonem, víc si nemohu dovolit, ale i tak je mi dobře a jsem spokojený. Čas od času mě někdo navštíví - nepřátelé, věřitelé, lidi a bytosti, kterým ležím v žaludku a hrstka přátel. Ovšem mým stálým a řekl bych, že i věrným společníkem je Bob, fretka. Pomáhá mi přemýšlet a odreagovat se, někdy i tím způsobem, že mi udělá doma spoušť, kterou jsem nucen uklidit, abych vůbec něco našel, ale mám ho rád.

Do zítřejšího rána mám čas, v noci si opravdu netroufnu nakráčet mezi skupinku podvraťáků, nemám rád čerstvě proměněné vlkodlaky, kteří nectí pravidla smečky, kteří si myslí, že pro ně nic neplatí a patří jim svět. „Jídlo, Bobe.“ Okamžitě od někud přiběhl, aby si vzal svůj pamlsek, zároveň se na mě zvědavě podíval, věřím tomu, že je inteligentní, možná i víc, než leckdo, s kým jsem měl tu čest. „Tak vidíš, kámo, dneska mi dal jeden z nich pořádně zabrat, ale vrátil jsem mu to, takový výprask si určitě zapamatuje. Myslím, že na zítřek potřebuju nějaký plán, dobrý plán. Doufám, že se přes noc unaví, mohl bych tam hned ráno vtrhnout i s alfama, nemyslíš?“ Bob se pral na křesle se zbytkem jídla, evidentně měl jiné starosti, než mě poslouchat. Nápad by to byl dobrý, ale copak tak můžu přijít, mít po boku alfy a nechat ty děcka zabít? Neříkám, že si to nezaslouží, ale to je i na mě až moc drastické řešení. Slíbil jsem rodinám, že zjistím, kdo v tom má prsty, teda zuby, ale jak to udělat, na to jsem ještě nepřišel.

Zamířil jsem k telefonu, přeci jen těch pár přátel mám. „Arturo? Tady Clive, potřeboval bych laskavost.“

„Bez problémů, amigo. O co jde?“

„Dělám na skupince podvraťáků, potřeboval bych zjistit, kdo v tom jede. Nelíbí se mi představa, že tam přijdou alfy a roztrhají je. Myslím, že by se dali přivést k rozumu, samozřejmě se správnou motivací, co ty na to?“

„Že jsi byl vždycky dobrák,“ zasmál se, „co máme?“

„Je jich pět, tři kluci, dvě holky, mezi devatenácti a třiadvaceti a jsou staří tak měsíc. Většina se navzájem znala už dřív. Schovávají se v jednom opuštěném baráku nedaleko Douglas Park. S jedním z nich jsem se dneska trošku chytil, ale nejspíš už bude v pořádku, všichni se hojí rychle. Takže máme několik možností: najít toho, kdo je proměnil a přimět ho, aby se o ně staral, promluvit s nima, aby dodržovali pravidla, můžou se stát smečkou, když je někdo bude alespoň ze začátku hlídat, možná by se mohli přidat k rodinám a nebo je nechat roztrhat.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho, Arturo byl jedním z mých nejstarších přátel, sice pro žádnou trvale nepracoval, ale znal všechny rodiny ve městě a okolí, se všema se snažil vycházet a vzájemně si dlužili laskovosti. „Poptám se, do dvou hodin se ti ozvu a uvidíme co dál.“

„Díky.“

„Jo. A Clive? Jsi... v pořádku?“

Věděl jsem, co tím myslím, jestli mě kousl. Vím o sobě, že bych nejspíš nezvládl žít ve smečce, jsem proto opatrný. „Dával jsem si bacha.“ Oba jsme něco zamumlali na rozloučenou a zavěsili. Co teď, mám dvě hodiny, než se bude dát něco podniknout. Mohl bych se trochu najít a natáhnout se. Jo, to je dobrý nápad, dnešek byl náročný a malý oddech si zasloužím.

Nejsem si úplně jistý, jestli mě vzbudil Bob, který po mě lezl nebo zvonící telefon, na každou stranu jsem byl donucen vstát. „Ano?“

„To jsem já. Z rodin oficiálně nikdo o ničem neví, ale prý městem, před šesti týdny projížděli Hietalovi, jsou...“

„Já vím, co jsou zač, taky jsem o nich slyšel. Je dost možné, že to byl někdo z nich, na chvíli se tu zastavili, užili si s nima, pohodili venku a zase pokračovali dál. Je bez šance, aby za ně převzali odpovědnost.“ To není dobré, vůbec to není dobré, dochází mi čas a jim taky.

„Takže?“

Nechat se zabít jimi nebo je nechat zabít? „Promluvím s nima.“

“Nevím, jestli je to rozumný.“

“Není, ale co zbývá? Doufej, že je přivedu k rozumu, když ne, tak nad ránem mají přijít alfy, ti to vyřídí.“

“Budu se za tebe modlit, amigo.“

Není to zrovna nejpovzbudivější rozloučení, ale aspoň někdo na mě bude myslet. Oblékl jsem se, do kapsy jsem zasunul zavírací  nůž a vyrazil k jejich úkrytu. Po cestě jsem se musel sám sobě zasmát, proti pěti novopečeným vlkům, kteří nectí pravidla jdu sám s nožem, jak komické. Měl jsem natolik duchapřítomnosti, že jsem nešel po větru, nemám zapotřebí, aby o mě hned věděli.

Vešel jsem dovnitř, tak nějak intuitivně jsem tušil, kde budou a pak jsem taky slyšel hlasy. Než jsem stihl cokoli udělat, jeden z nich po mně skočil, ležel jsem na zemi a na tváři jsem cítil sliny, vážně jsem nechtěl být jejich sváčou před tím, než se vydají ven. Během chvíli se kolem mě shlukli všichni ostatní a já poznal toho kluka z dnešního odpoledne, soudě podle jeho výrazu poznal i on mě.

„Co tady děláš?“ Spustil jeden z nich, od někoho dalšího jsem zaslechl, ať se se mnou tolik nepářou a rovnou mě zabijí.

„Klídek,“ snažil jsem se působit uvolněně a nenuceně, což ovšem nejde moc dobře, když na vás stojí padesát kilo živé váhy, slintá a vrčí vám do obličeje. „Přišel jsem si jenom promluvit.“

„Jak si tím můžeme být jistý? Před pár hodinama ses se mnou pral.“

„Hm, dobrá otázka. Chtěl jsem vědět, kdo vám to udělal.“

„Takže proto jsi se teď vrhl mezi nás,“ vložila se do toho nenápadná černovláska, „a doufal jsi, že ti něco povíme? Museli bychom ještě něco vědět. To jsi vážně takový blázen, aby ses tady nechal zabít?“

Rváč na mě chvíli zamyšleně koukal, nejspíš přemýšlel, jestli mě zabít teď nebo později. „Dobře, nechte ho mluvit, pak se uvidí.“

„Děkuju. A jen pro pořádek, už vím, kdo to byl a vy teď máte problém.“ Vlk se na mě chtěl opět vrhnout, ale Rváč ho zadržel, má největší respekt ostatních. „Takže, tahle společnost má určitý pravidla a rodiny, které drží při sobě, smečky, vy ty pravidla porušujete a jim se to nelíbí. Je tu pár možností, které máte. Vlastně jich tak moc není. Buď se stanete smečkou a začnete dodržovat ony pravidla a nebo po vás začnou jít alfy, pro které pracuju a, řekněme, vyřeší to po svém.“

„Zabijou nás,“ špitla černovláska.

Rváč začal celkem nervózně chodit kolem, něco si pro sebe mumlal a sem tam hodil pohledem po ostatních. „Když se rozhodneme pro tu první možnost... Budeme v bezpečí? Můžete to zaručit, když pro ně děláte?“

„Můžu se pokusit zaručit se za vás, učil bych vás, ale vy byste mě museli poslouchat, nechci, aby nás všechny potom roztrhali, kvůli nějakému vašemu přešlapu.“ Sakra, co to říkám? To si vezmu na triko bandu štěňat? Při troše vůle by ale mohli spolupracovat, možná by tu byla naděje.

„Dejte nám chvíli.“ Přikývl jsem na souhlas. Skupinka se shlukla a pravděpodobně probírali pro a proti, ani se nedivím, taky by se mi nechtělo vzdávat se svobody bez pravidel. Rváč se od ostatních oddělil a šel ke mně. „Ale Tommy...“ Zavolala na něj druhá dívka, ten se na ní jen otočil, když sklopila zrak.

„Bereme to.“

Podal jsem mu ruku. „Jsem rád, že jsi rozumný, Tommy. Ještě to zbývá vyřešit s rodinami.“

Někdo ze skupinky vykřikl: „Jsou tady!“

Aniž bych ztrácel čas, vydal jsem se směrem, který mi určil. Co tady dělají, měli přijít mnohem později, copak ty děcka chtějí vážně pozabíjet? Uviděl jsem ve dveřích dvě postavy, alfy. Šel jsem k nim rázným krokem, nechtěl jsem, aby na mě byl znát strach. Kdo nemá strach ze svých šéfů? Obzvlášť, když ho můžou během chvilky roztrhat. „Jsem rád, že jste tady, jdete právě včas. Mrzí je jejich chování, byli by ochotni stát se smečkou a dodržovat pravidla. Samozřejmě, jestli s tím souhlasíte. Zaručil bych se za ně, dohlížel a...“

Tekler zvedl ruku, aby mě umlčel. „Měsíc, pokud to nepůjde, vyřešíme to po našem.“ Spadl mi kámen ze srdce, za měsíc je přivedu k rozumu, život je dobrý jako motivace.

Najednou se odnikud vyříli tři vlci, slyšel jsem Tommyho, jak na ně volá, snaží se je zastavit, ale s nimi to ani nehlo. Někde opodál vzlykala jedna z dívek. Nechápal jsem, co se děje, tohle se stát nemělo, rozhodli se zemřít. Alfy se po nich párkrát ohnali a prakticky bez námahy je během pár okamžiků zabili. Tommy se přišoural, když bylo po všem, vypadal strašně, museli ho pořádně zmlátit a dívka na tom nejspíš nebyla o moc líp.

***

Seděl jsem v křesle, na klíně mi spal Bob a já se vzpamatovával z nedávných událostí. Nemohl jsem se zbavit pohledu na ty mrtvé, nemohl jsem pochopit, jak mohli udělat takovou hloupost. Z myšlenek mě vytrhl až telefon. „Dorn.“

„Clive, co přesně se v noci stalo? Něco jsem slyšel, ale... Jsi v pořádku?“

„Jo, mně nic není. Přijali dohodu, ale pak se tři z nich vrhli na alfy, zabili je. Tommyho, jak jsem se s ním porval, a jednu holku zmlátili, aby je nemohli zastavit. Byli sice zřízený, ale Tekler se rozhodl, že je přijme do rodiny. Řeknu ti, Arturo, nechci dlouho slyšet o podvraťácích.“