Po ulicích polomrtvého města se rozlévá tiché volání o pomoc, které nikdo neuslyší. Domy, parky i chodníky a silnice pomalu chátrají, nikdo z přeživších se ani trochu nesnaží… Neodvažuje se vycházet příliš ven, natož něco opravovat. V tomto městě už několik let nikdo neviděl denní světlo, vše halí divoká černá tma. Ti šťastnější obyvatelé včas zemřeli, ti méně šťastní jen čekají, kdy přijde jejich čas. Jenže zde jakoby se zastavil…
Každý zvuk se nese z jednoho konce města na druhý a nikdo si nemůže být jistý tím odkud je a co je zač. Dřívějším centrem města, kde bylo stále živo, kráčí tmavá postava. Má dlouhý kabát, těžké boty a hlavu plnou nejrůznějších myšlenek. Někdo by mohl říct, že je to pouhý ubožák, který byl potrestán, avšak mnoho lidí by jej okamžitě odsoudilo a zavrhlo.
Bytost vstoupila do míst, kde bývala oblíbená krčma a usadila se ke stolu. Pohled směřovala někam do nepřítomna, ke svým nepřítomným myšlenkám. Náhle sebou trhla a několikrát zalapala po dechu, během svého sezení a přemýšlení zapomněla ona postava na dýchání. Mozek byl tak zabrán do jiných věcí, že málem zabil tělo… I když, možná by bylo lepší zemřít, smrt by byla pouze vysvobozením, a nejen pro jednu zvláštní bytost.
Jak je to dlouho, co už s někým nepromluvil. Není divu, všichni se ho bojí, mají strach z bytosti, co se mezi nimi z nenadání objevila a rázem vše zahalila temnota. Set se stal vyvrhelem, nemá místo ani v nebi ani v pekle, je donucen zůstat mezi tím vším – na zemi. Myšlenky ho tíží a nedopřejí mu klid ani když se chce pokusit spát, ach ano, spánek… Jak dlouho už mu nebyl dopřán klidný spánek, tři, čtyři roky? Možná i víc. Vždy se vzbudí s, pro lidskou bytost takřka smrtelně nezdravým, zrychleným dechem, srdce bije jako na poplach a kdyby mohlo, tak vyskočí z těla a utíká hodně daleko.
A ty proklaté sny… Vždy prchá, a když se ohlédne, tak zakopne a padá do hluboké rokle, kde je na dně spousta špičatých kamenů a kůlů. Během pádu si několikrát sedře kůži o výčnělky ve stěně, těsně před dopadem je celý potlučený a od krve. Okamžik kdy dopadne je vždy stejný – prudce jím projedou kůly a ostře zbroušené kameny. Potom jen z utržených ran odkapává tmavá tekutina a on v bolestech a mukách pomalu, pomalinku umírá… Ve chvíli, kdy naposledy vydechne a draví ptáci začínají hodovat na jeho těle, se probudí a srdce začne tlouct jako splašené. Samozřejmě, pokud člověk zemře ve snu, z pravidla už se neprobudí, ale Set není člověk.
Zrovna uprostřed jeho úvah zavrzaly dveře, tedy to co kdysi bývalo dveřmi, a někdo nakouknul dovnitř. Jakmile jej spatřil, opět dveře zavřel a rychlými kroky, které se nesly mrtvolným tichem, utekl někam do bezpečí. Proč jen s ním nechtějí promluvit, vždyť proti nim necítí žádnou zášť, nechce jim ublížit a nikdy nechtěl! Ale bohužel se stalo to, co se stalo.
Jednou, při bujarých oslavách, nevědomky svedl svou, sice nevlastní, sestru. I přes to, že si nevybavuje všechny detaily zcela jasně, byla to krásná noc. Bohužel osud tomu chtěl a dozvěděl se to, pod tíhou svědomí se mu začal hroutit svět. Aby na svůj čin zapomněl a mohl být v blažené nevědomosti, začal se utápět v pití. Tím však ještě vše zhoršil, nejednou se sestru pokusil opět svést, když ji zahlédl. Začal být dotěrný na všechny…
Když už to jeho švagr nemohl déle snášet, rozhodl se zakročit. Chtěl si s ním promluvit jako rovný s rovným, avšak Set byl opět omámen alkoholem. Po několika prvních větách se s ním začal hádat a vyvádět. Nakonec vše dovršil tím, že sáhl po dýce, kterou nosil při sobě a svému švagrovi ji vrazil přímo do srdce. V tom okamžiku se dopustil nejhoršího činu a byl odsouzen k věčnému žití na zemi.
S jeho příchodem do města vše potemnělo a zahalilo se do noci. Pár lidí ještě v tu chvíli stihlo raději město opustit, někteří se při pohledu na přicházející zlo vzdali dobrovolně svého života. Jen těch pár živých, kteří zůstali mohou vyprávět o hrůzách, které jeho příchod přinesl.
Kdyby našel alespoň spřízněnou duši, někoho, kdo by se ho nebál či k němu neměl odpor. Kdyby se našel někdo, kdo by jeho duši, pokud jí ještě definitivně neztratil, poskytl klid a útočiště. Kdyby se měl s kým podělit o své trápení, aby na vše nebyl sám. Kdyby nemusel pokaždé, když usne, sledovat a prožívat vlastní smrt, které se nikdy nedočká…
Už podruhé někdo nastevřel dveře a nahlídnul dovnitř, přes panující šero nebylo moc dobře poznat kdo to je. Dotyčný za sebou opět zavřel, avšak nebyly slyšet žádné kroky, které by nasvědčovaly tomu, že odchází. Ozvalo se zaklepání a překvapený Set osobu za dveřmi vyzval, aby vstoupila. Dveře se otevřeli a vstoupila mladá dívka, které v očích byla nevinnost téměř čitelná, leč krom nevinnosti tam bylo ještě něco, něco co Set moc dobře neznal.
Kráčela k němu sice bázlivým, ale zato rozhodným krokem. Lehce kývla hlavou a špitla své jméno, které okamžitě bylo pohlceno okolo vládnoucím tichem. Opatrně odsunula židli a usadila se vedle Seta, se zaujetím ho pozorovala, hleděla mu přímo do očí. Cítil, že našel bytost, po které tolik toužil. Viděla do jeho nitra a cítila to, co cítil on.
Mlčky se dlouho pozorovali a v hlavách jim vášnivě proudily myšlenky a ne a ne je zastavit či je alespoň trochu zklidnit. Set mírně uklonil hlavu sranou, jak si děvče prohlížel. Každým okamžikem v něm vzbuzovala stále větší touhy – po doteku, pohlazení a políbení, po smrti a vysvobození.
Ines spadlo pár pramínků vlasů do obličeje, ale ani se nepohnula, stále sledovala toho, kdo způsobil tomuto městu, takové utrpení. Její pohled však nebyl vyčítavý, nebyl v něm ani náznak nenávisti, spíše jím byla uchvácena. Nejeden básník by našel tisíce slov pro vyjádření pocitů, jenže ne pro ty její, sama si není jistá tím co cítí – zášť to však není.
Anděl černý jako hřích natáhl ruku a lehce, jako vánek, ji vlasy z obličeje odhrnul a dlaní jí přejel po tváři. Na moment se zastavil, ruku vztáhl zpět a vstal. Trochu ji odsunul od stolu a přiklekl. Opět jí chladnou rukou přejížděl po tváři. Ines při tom tuhla krev v žilách, ale byl to krásný pocit, na který jen tak nezapomene. Naklonil se k ní a opatrně jí políbil. V ten okamžik uvnitř sebe ucítila žár a chlad zároveň, rty jí od toho doteku ještě brněly a nebyla sto se pohnout.
Po bledé tváři hebké jako samet se Ines začaly kutálet slzy, přitáhla si přikrývku k bradě a podívala se na vedle ležícího Seta, který z ní po celou dobu nespustil zrak. Vytáhl svůj kapesník a slané slzy otřel, na rameno ji věnoval polibek, díky kterému jí opět tuhla krev v žilách, avšak navzdory tomu toužila stále po dalším políbení či jen doteku. Set ovšem nyní toužil po smrti a mnohem víc než doposavad.
Nad Ordealem začíná vycházet slunce a jeho paprsky se rozlévají po, dlouho tmou zahalených, ulicích. Lidé zmateně vycházejí před obydlí a nevěřícně zírají na oblohu, jeden na druhého vrhá šťastné pohledy.
V jednom z pokojů hostince Set s polibkem Ines naposledy vydechl. Ze srdce mu zeje dýka a všude kolem něj se rozlévá černá krev. Ines tímto činem, kterým zachránila Seta i město, puká srdce žalem. Vlastní rukou přišla o člověka… O bytost, které se odevzdala a nechtěla už nikdy být s někým jiným. Lidé se na ulicích začali veselit a jejich smích a radost ji ubližoval ještě víc. Toužebně se podívala po svém milém a dýce čnějící z jeho hrudi…
2024 ©