Noc je slepá

„Od kdy jsi takový romantik?“

„Prosím?“ S nechápavým výrazem jsem se se zápalkami v ruce otočil k Adeline. Seděla na posteli s mokrými vlasy jen v rudém saténovém župánku ke kolenům. Byla kouzelná a já po ní toužil. Z kaštanově hnědých vlasů jí stékaly kapičky vody na látku a kůži. Chtěl jsem se jí dotýkat. Cítit její vůni, ochutnávat kousek po kousku.

Rukou ukázala mým směrem a usmála se. „Nikdy jsi nezapaloval svíčky.“

Za okny zahřmělo a já přiložil sirku k dalšímu knotu. „Jen jsem chtěl, aby tu bylo trochu světla. Abych tě viděl, až budeš křičet mé jméno.“ Pohladil jsem ji po tváři a lehce políbil. Nechtěl jsem jí říkat skutečný důvod.

Oheň odhání zlo, za předpokladu, že se správně použije, a v noci má zlo svůj rej.

„Víno?“

„Ráda.“

Prohlédl jsem si její tělo, které bylo cudně, ale přesto vyzývavě zakryté saténem. Má fantazie se rozjela na plné otáčky. Šel jsem do kuchyně, otevřel láhev červeného a přinesl jej zpět se skleničkami.

Musel jsem se zhluboka nadechnout a ovládnout se, abych víno neodložil a nevrhl se na ní. Podal jsem jí skleničku, kterou přijala se svůdným úsměvem, a uvelebil se vedle ní.

Připili jsme si.

Dívala se na mě a já se marně snažil odhadnou nad čím přemýšlí. Mé myšlenky oproti těm jejím byly dost jednoznačné, dost zvrhlé a dost lákavé.

„Jak dlouho jsme se neviděli? Nemilovali?“

Přiblížil jsem se k ní, rukou zajel do vlhkých vlasů a věnoval jí letmý polibek. Cítil jsem mýdlo, vůni její čisté kůže a převládal ve mně chtíč. Chtěl jsem se jí zmocnit, vzít si jí a celou noc jí nedopřát oddechu.

„Rok a půl, možná dva.“

Zavrtěla se a tím, možná úmyslně, poodhalila část ňadra. „Kde jsi byl?“ Upila a čekala, co jí povím.

„Cestoval jsem, poznával různé... kultury a lidi.“ Odložil jsem skleničku na stranu.

Prsty si párkrát přejela po klíční kosti, šíji a zvolna, nenuceně si začala pohrávat s pramínkem vlasů. Lehce pokrčila nohu a látka odhalila další kousek její kůže. „Tak, jako mě?“ usmála se koketně.

I z jejích rukou jsem sebral víno a postavil ho vedle svého. Chvíli jsem mlčel a díval se jí do očí. Z odlesku svíček jsem vyčetl touhu nechat se přemoci tím nejzákladnějším a nejkrásnějším pudem. Hlavou mi proběhla myšlenka, že nic by se nemělo příliš oddalovat a má chuť na ní začínala hraničit takřka až s posedlostí.

Převalil jsem jí na záda, lehce políbil na krk a při téměř neznatelném vzdechu jsem jí rozvázal ledabylý uzlík, který držel župan více méně pohromadě. Dívala se mi do očí a čekala, co bude následovat. Zajel jsem jí rukou do vlasů, párkrát polaskal na krku a přidával jsem na intenzitě.

Každý její vzdech, pohled a pohyb mě vzrušoval. Jednu nohu kolem mě ovinula, pár polibků mi opětovala. Ucítil jsem, její zoubky na krku a jak se mi začíná zarývat do zad. Zároveň ke mně tiskla klín. Vnímal jsem její touhu a chtíč.

Pevně jsem ji chytil za husté vlasy a natočil její hlavu. Ze vteřiny na vteřinu se jí začal měnit pohled. V jejích očích jsem viděl, jak začala krotnout, podvolovat se mi. Takovému pohledu se těžko něco vyrovná. Byl nádherný, přitažlivý, vzrušující. Chtěl jsem víc, než pohled, duši a povolnost – chtěl jsem i tělo.

Měla ve mne důvěru, naprosto se mi odevzdala a mohl jsem si s ní dělat cokoliv.

Vnikl jsem jí hluboko mezi nohy. Vnímal jsem teplo jejího roztouženého těla a tiché, ale smyslné vzdechy ve mně probouzeli zvíře. Chtěl jsem – musel jsem ukojit naši žádostivost jednoho po druhém. Odmítal jsem ji nechat oddechnout. Kdysi, stejně jako nyní, ve mně vzbudila cosi divokého, co se nikomu jinému nepodařilo.

Uprostřed hluboké noci, když už bouřka odezněla a na okna rytmicky bubnoval déšť, jsme vyčerpáním usnuli.

Probudila mě další vlna touhy po tom skvostném stvoření, které spalo vedle mě. Stále jsem cítil divokost, ale jinou. V první chvíli jsem si ani neuvědomil, že vítr sfoukl všechny svíčky.

Neobtěžoval jsem se Adeline probouzet a vzal jsem si ji ještě spící. Netušil jsem, co se v ní odehrává, ale pomalu se začala přizpůsobovat mým přírazům a přicházet k vědomí. V jeden okamžik tak neuvěřitelně roztouženě vzdechla, že mě to vyburcovalo mnohem víc.

Podívala se mi do očí a já stále věděl, že je moje. Políbil jsem jí, odhrnul vlasy z obličeje a chytil pod krkem. Nabídla se, vyšla mi vstříc a já se přestával znát.

Oba jsme oddechovali, jako kdybychom běželi závod. Na pár chvil jsem byl spokojený, věděl jsem, že noc ještě zdaleka nekončí.

Zablýsklo se a nedaleko uhodil hrom. Bouřka se vrátila.

Adeline se ke mně otočila, lehce políbila na rameno a rukou přejela po hrudi.

Ta divokost, kterou ve mně rozproudila se nedala nijak uklidnit. Stejně jako na začátku večera jsem ji přetočil na záda, letmo políbil a stiskl jsem její jemný krk. Chvíli trvalo, než jí došlo co se děje a v očích se jí objevil strach. Nic jsem necítil, všechny emoce mě opustily.

Oblohu rozřízl blesk právě v okamžiku, kdy bezhlasně vyslovila mé jméno a opustil ji život.

Vstal jsem, vzal svou skleničku vína i se zbytkem v láhvi a přešel do vedlejší místnosti. Napil jsem se a hleděl z okna. Sice jsem ji viděl, když mé jméno vyslovila, ale nekřičela jej.