Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,
a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.
[Abdul Alhazred]
Není kam uniknout. Dostal jsem se do zcela bezvýchodné situace, dostal jsem se někam mezi život a smrt, kde mezi nimi balancuji na velmi tenké hraně. Mé tělo je plné pocitů o tom, kým jsem a kým jsem býval dříve. Leč sám nedokáži přesně říct, kým nebo čím jsem se stal, něco ve mně zemřelo a naopak něco nového, děsivějšího, se zrodilo. Mnoho věcí se mi začalo zdát jako bezcenné zbytečnosti, nad kterými nemá cenu se jakkoliv zabývat a namísto nich jsem se ponořil do děsivých věd.
Všichni se mě pokoušeli přesvědčit, že je to jen mýtus, ale já jsem vždy věděl své a mé přesvědčení se nakonec vyplatilo. Bloudil jsem různými kraji, bavil se s nejrůznějšími lidmi a skutečně, po tolika letech jsem objevil chybějící článek – Necronomicon. Bylo to snad nejúžasnějších několik okamžiků v mém dosavadním životě, stará kniha vázaná v kůži s listy, které pamatují časy, o kterých se nám může jen zdát, ba co více, ty doby si ani nedovedeme představit. Knihu jsem si odnést sice s sebou nemohl, ale bylo mi poskytnuto dost času na její prostudování. Písmo bylo naprosto jedinečné, něco mezi arabským písmem a egyptskými hieroglyfy, pouze zasvěcení v něm mohou číst. Avšak k mému účelu mi stačilo pouze pár stránek, kde byly nakreslené, na první pohled, nesmyslné obrazce. S co možná největší přesností jsem se je snažil obkreslit, a když bylo mé snažení u konce, s nesmírnými díky, jsem poklad vrátil a vydal se na dlouhou cestu domů.
Během cesty se ze mě stával paranoický nervózní člověk, ano, v té době jsem se jistě ještě mohl nazývat člověkem, stále jsem se kolem sebe rozhlížel, žil jsem v domnění, že mě neustále někdo sleduje a prahne po mém krku. Jak jsem byl rád, když jsem po týdnu dorazil do relativního bezpečí domova. Byl jsem nevyspalý, s černými kruhy pod očima a bledým obličejem, vše díky strachu a nervozitě, kterých jsem se nemohl zbavit ani později, leč alespoň na pár hodin se mi podařilo upadnout do říše snění, kde jsem se příliš nezdržoval, jelikož jsem byl pronásledován i ve snech.
Tedy, když jsem dorazil domů, jakýkoliv možný prostor oplýval obdivuhodnou vrstvou prachu, kterou jsem se však příliš nevzrušoval a nechal vše tak, jak bylo, pouze na pracovním stole jsem si udělal dostatek místa, abych na něm mohl mít své knihy, poznámky a závěry, ke kterým jsem doufal, že dojdu. Občas se mi chtělo smát, když jsem se čas od času podíval po svém skromném bytě – všude ležely haldy papíru, popsaných, pokreslených a zmuchlaných, v prachu byly načrtnuty obrazce, které jsem vytvářel v jakémsi transu, knihy ležely všude, kam oko dohlédlo, měl jsem je v křesle, když jsem je studoval, spal jsem s nimi i v posteli, když jsem si je procházel před spaním. Připadal jsem si jako blázen, připadal jsem si tak i díky snaze okolí, to oni mě tak začali nazývat, oni se na mě tak začali dívat, já jsem jim po určitě době pouze podlehl.
Nikdo nevěděl, čím se zabývám po temných nocích a na co se snažím přijít – občas jsem měl pocit, že i já sám jsem nevěděl, kam a proč vlastně směřuji, jestli to má vůbec nějaký význam, kdy jsem s tím začal a jaký jsem k tomu měl vlastně důvod? Co jsem dělal předtím? Začal jsem zapomínat na svou minulost. Nebyl jsem si jistý, co mě k tomu vedlo, jestli vůbec něco. Četl jsem o lidech, kteří žili normální život a jednoho rána se probudili, uzavřeli se do sebe, mezi čtyři stěny svého bytu a vymýšleli ty nejdivočejší teorie, vynálezy a kdo ví, co ještě – nepatřil jsem náhodou mezi ně? Nevěděl jsem o své rodině ani přátelích – tedy pokud jsem měl někoho takového, v mém okolí byli pouze ti, co mě nazývali bláznem a ti, které jsem neviděl, ale tušil jsem, že je mám stále za zády a čím byl ten pocit silnější, tím usilovněji jsem pracoval, nejednou se mi stalo, že jsem se uprostřed myšlenky svalil vyčerpáním na zem a probudila mě až o několik hodin později noční můra.
Byl jsem šťastný, když se začaly objevovat první výsledky, mé mnohaleté práce, ale aby byly opravdu dokonalé, musel jsem sehnat mnoho věcí, musel jsem je nakoupit, což jak jsem zjistil, byl problém, ocitl jsem se takřka bez jakýchkoliv finančních prostředků. Ti, se kterými jsem se občas viděl, mi s velkou nechutí půjčovali i pár pencí, natož aby mi půjčili větší obnos, který jsem potřeboval, abych mohl nadále pokračovat. Rozhodl jsem se pro naprosto šílený nápad – v raném mládí jsem hrával na housle, kreslil skici a občas složil nějakou tu báseň. Začal jsem tedy malovat, psát a dávat lekce hraní. Šlo to sice velmi, velmi pomalu, leč začínaly se mi hromadit peníze. Neubránil jsem se kolikrát tomu, abych se nezeptal, co dotyčné vedlo k tomu, že přišli za mnou, za člověkem, jenž je všeobecně považován za blázna. Lidé se usmívali, plácali po ramenou, ale málokdy mi odpověděli. Jedni říkali, že takovým pomluvám nevěří, druhým se zalíbila nízká cena za mé služby a další se chtěli přesvědčit, co je na tom pravdy – protože jsem se na nějakou dobu přestal věnovat své záležitosti, tak jsem se alespoň trochu stával opět „normálním“ člověkem.
Jednou, když už slunce zapadlo za horizont, když jsem se opět chystal ponořit do knih a svých poznámek, uslyšel jsem lehké zaťukání, které se znenadání ozvalo, strnul jsem hrůzou. V hlavě se mi začaly během okamžiku vybavovat verše Edgara Allana Poea, jak otevřel dveře a za nimi nikdo nebyl, poté oknem vlétl havran, usadil se jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athene a stále, stále dokola opakoval své nesmrtelné „nikdy více“. Po několika okamžicích jsem vstal a vydal se ke dveřím, pln očekávání, kdo za nimi bude. Pomalu jsem je nastevřel, abych se mohl zprvu podívat jen úzkou škvírou, za nimi stál jakýsi chlapec, ne starší pětadvaceti let. Otevřel jsem úplně dveře, abych si jej pořádně prohlédl, pohledem jsem jej zkoumal od vlasů až po boty a zase zpět. Nějakou dobu jsme na sebe jen mlčky hleděli a zřejmě ani jeden z nás nevěděl, jak začít. Náhle, jako kdyby jej něco vytrhlo z transu, se usmál, napřáhl ke mně ruku, kterou v okamžiku opět stáhnul zpět, aby vyčkal na mou a začal se představovat a vysvětlovat, co zde v tuto dobu dělá. Téměř okamžitě jsem jej zastavil, pozval dál.
Přešli jsme do obývacího pokoje a já mu rukou ukázal, kam se má posadit, už v té době jsem poznal, že má vlastní hlavu, když s díky odmítl a usadil se na židli stojící blízko u okna a zároveň u stolu s poznámkami. Nabídl jsem mu čaj, kávu, či pokud by chtěl něco silnějšího, pak bych mu i v tom případě mohl vyhovět. Podíval se na mě zvláštním způsobem, ale požádal mě pouze o šálek čaje. Něco mi říkalo, že tento večer bude dlouhý, takže jsem uvařil konev a přinesl jsem ke stolu dva šálky, přisunul jsem křeslo, nalil jsem nám nápoj a usadil se. William, jak se mi představil, byl vskutku bystrý a chytrý mladý muž. Začal mi říkat, že se o mně doslechl v jednom z barů, že údajně dovedu každého naučit umění hře na housle, které si s sebou také přinesl a je jeho snem naučit se na ně hrát, avšak bohužel nemůže přijít jindy, než v tuto pozdní hodinu. Na nic jsem se neptal a souhlasil s tím, že se jej ujmu. Něco v podvědomí mi však říkalo, že nemluví zcela pravdu.
Dny ubíhali a já stále sháněl peníze, snažil jsem se je jakkoliv vydělat. Už jsem neměl sílu věnovat se svému výzkumu, když jsem měl trochu volného času. Jen tak jsem seděl v křesle, díval se z okna, občas rukou přejel po strunách a pomalu upíjel whisky. V jednom z těchto odpočinkových chvil se opět ozvalo zaklepání, kterého jsem se náležitě polekal, protože jsem nikoho neočekával. Vstal jsem a ještě se sklenicí v ruce jsem šel otevřít, jaké bylo mé překvapení, když jsem za dveřmi spatřil Williama. Byl promoklý, udýchaný a celý se třásl, myslel jsem, že zimou. Bez váhání jsem jej pozval dovnitř a dal jsem mu něco teplého na sebe.
Když už seděl zabalený v teplé dece, stále se chvěl a nebyl s to slova. Vyptával jsem se, co se stalo, proč tak z nenadání přišel a zdali ode mě něco nepotřebuje. Začal něco nesrozumitelného a nesouvislého říkat, tak jsem mu tedy, stejně jako sobě, nalil pár doušků, nestačil jsem se divit, když jsem viděl, jak rychle zmizely a už mě žádal, pouhým gestem, o další – bez protestů jsem mu vyhověl. Teprve tehdy se přestal tolik třást a též jeho slova dávala smysl. Započal se svým vyprávěním a já jsem, jako vzorný posluchač, byl zcela ticho a pouze čas od času jsem dolil do prázdné sklenice.
„Nebyl jsem k vám zcela upřímný, za to bych se měl nejspíše omluvit. Hra na housle se mi sice vskutku líbí, vy jste výtečný učitel, leč byla to jen záminka, jak vás navštěvovat. Doslechl jsem se, jak o vás lidé mluví jako o vyznavači Ďábla, pomatenci a celkově, že se zabýváte černou magií. Nejsem sice ten typ, který věří pomluvám, a už vůbec nevěřím na kouzla, ale nedalo mi to a rozhodl jsem se, že vás navštívím. Poté, co jsem se zde poprvé objevil a posadil jsem se v dostatečné blízkosti vašeho stolu s poznámkami… Zkrátka, zatímco vy jste tak ochotně šel vařit čaj, já jsem měl pár chvil, kdy jsem se všemi papíry mohl prohrabat. Nejprve jsem si skutečně myslel, že věříte na pošetilá kouzla, ale jak jsem se díval dál, spatřil jsem skutečně úžasné věci. Zahlédl jsem pár skic z knihy, která je považovaná za neexistující, nemohl jsem a stále tomu nemohu uvěřit, jak jste se dostal k Necronomiconu?
Doufal jsem, že si do mé další návštěvy ničeho nevšimnete, protože budete zaneprázdněn prací, a také se tak stalo. Vzal jsem pár vašich poznámek, nákresů a rozhodl jsem se…“ Na několik okamžiků se odmlčel, zhluboka se nadechl a ještě se napil, než pokračoval, „rozhodl jsem se, že vyzkouším, jak to celé funguje. Doma jsem vše přepsal a překreslil, abych včas vše vrátil na své místo. Nějakou dobu jsem neměl vůbec žádný čas, potom jsem zapomněl, že jsem se chtěl pokusit postupovat podle vašich poznámek.
Dnes jsem hledal nějaké noty a nemohl jsem si vzpomenout, kam jsem je založil, když jsem je ale našel, objevil jsem s nimi i ukradené poznámky. Noty jsem tedy nechal notami a začetl jsem se do nich, měl jsem po ruce vše, co bylo potřeba a tak jsem neváhal začít. Nedívejte se na mne takto, kdybych býval věděl, co se stane, ani by mě nenapadl se jich dotknout.
Nakreslil jsem křídou na zem pentagram, do každého cípu jsem dal…“
„Ano,“ přerušil jsem jej náhle, „vím, co jsem psal, to můžete přeskočit.“
„Dobrá, tedy… Trochu jsem se vyděsil, když jsem zjistil, že je zapotřebí krev, nicméně vzpomněl jsem si, že na okraji papíru, ze kterého jsem to vše přepisoval, stálo, že postačí jen pár kapek. Díky tomu, jsem také s celým obřadem pokračoval, vzal jsem nůž, řízl jsem se zde,“ vyhrnul rukáv a ukázal mi obvázanou ránu, “a přípravy jsem dokončil ještě zatažením závěsů – jen pro jistotu.
Ve škole jsem se několik let učil latinu, takže jsem neměl téměř žádné problémy s přečtením těch několika veršů. Odříkal jsem první dva řádky a ucítil jsem, jak mě vzrušením polilo horko, po dalších dvou mě přepadla myšlenka, zdali jsem zcela při smyslech, zdálo se mi, jako kdyby se země zachvěla. Ničeho jsem však nedbal a se čtením jsem pokračoval – leč, odkudsi se vzal průvan a sfoukl těch několik svíček, poskytujíc mi světlo. Nechápu, jak je to možné, ale jako kdybych ty verše znal z paměti, jsem bez větších problému pokračoval v jejich odříkávání, dostal jsem se, nevím, jak bych to popsal, do jakéhosi transu. Seděl jsem uprostřed obrazce, na nic nedbal a dál, pořád dál jsem vyzýval bytosti z hlubin země. Když jsem dořekl poslední slova, otevřel jsem oči.
Nevím, co přesně jsem viděl, ale říkám vám, bylo to strašné! Otevřela se přede mnou brána plná utrpení, bolesti, smrti a šílenství. Viděl jsem bytosti, které se nepodobali ničemu nám známému, bytosti, které nejde pojmenovat. Bez hnutí jsem seděl na místě a sledoval vše, co se kolem mě děje, jedna příšera chytila druhou, bez větší námahy jí lačně urvala jakousi končetinu, kterou odhodilo bez zájmu za sebe, a začala hltat proudem tekoucí krev. Další se zvolna pohybovala po místnosti, a když se dostala do nejtmavšího kouta, tak tam zůstala a já dál pozoroval to představení dějící se všude kolem. Z ničeho nic ta potvora, sídlící v rohu vymrštila slizká chapadla, která prolétla kolem mé hlavy a s naprostým klidem zlomila vaz bytosti, která mi vzhledem ke všem ostatním, přišla nejméně odporná. Chapadla si ji začala přitahovat k sobě, klepal jsem se hrůzou. Ve chvíli, kdy byla nade mnou, pár kapek, řekněme, že krve, mi skončilo na obličeji a na oblečení, už jsem to v sobě nemohl dál dusit a musel jsem vykřiknout. Náhle jsem věděl, že to byla nejspíš chyba, všechny oči se upřely na mě a vše živé se ke mně začalo pomalu stahovat. Srdce mi tlouklo jako na poplach a já stále křečovitě svíral v rukou papír s verši, které jsem četl. Ani jsem si neuvědomoval, co to světlo způsobovalo a upřímně, bylo mi to jedno, rychle jsem očima létal po papíře a hledal cokoliv, co by mi řeklo, jak to ukončit. Hledané, sic nesmyslné, ale účinné, dvojverší jsem přeci jen našel.
Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,
a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.
S posledními slovy už jsem se zvedal a chvátal pryč, dobře jsem si pamatoval, že budu-li sedět uprostřed toho všeho, budu v bezpečí. Běžel jsem okamžitě sem, za vámi a díky Bohu, déšť ze mě smyl tu špínu.“
Chvíli jsem stále ještě tiše seděl a sledoval jej, nemohl jsem uvěřit tomu, co mi právě řekl. Na jednu stranu jsem byl šokován, na druhou stranu jsem byl šťastný, že někdo, kdo o tomto nemá žádné znalosti, dokázal vyvolat bytosti, o kterých se píše jen ve starých knihách, a ve které již nikdo nevěří, byl jsem rád, že se to podařilo právě jemu. Bylo na něm vidět odhodlání, a že i přes hrůzy, které spatřil, by byl zcela jistě ochoten pomáhat mi, zvlášť nyní, když jsem tak blízko cíle, a kdy se mi hodí každá pomocná ruka.
Nedalo mi to a musel jsem se začít ptát a trochu přemlouvat, jestli by byl ochoten mi v těchto věcech pomáhat, ve zkratce jsem jej seznámil se svými plány. Během toho, co jsem mluvil, jsem viděl v jeho očích zapálení a na rtech se mu začínal objevovat, ač nepatrný, úsměv. Jen, co jsem dořekl vše, co jsem měl na srdci, okamžitě souhlasil. Začal s tím, že bude dělat vše, co mu řeknu a jak nejlépe bude umět, že se naň budu moci spolehnout, že i kdyby jej mučilo to, co viděl, nikdy by nikomu neřekl, co se v tomto bytě děje. Věřil jsem mu.
Následující týdny jsem dokončoval svou práci a pomalu začal ostatním nějakým způsobem vysvětlovat, proč je již nebudu učit hraní, proč již nebudu kreslit jejich vzájemně zamilované pohledy a proč do literárních novin nebudu posílat své občasné básně. William u mě začal trávit více času, tedy nabídl jsem mu, aby se ke mně nastěhoval, dokud vše nedokončíme, s radostí souhlasil.
Museli jsme mé poznámky a knihy nějak utřídit, museli jsme v nich vytvořit přehledný systém, abychom práci urychlili, obzvláště teď, když jsem měl peníze, za které jsem potřeboval nakoupit potřebné věci. Spali a jedli jsme velmi málo, většinou, když jeden z nás usnul na pět, šest hodin, druhý překládal a překresloval obrazce. Málo kdy se nám stalo, že by práce stála, až jednou, na podzim, když venku pršelo a začínalo se stmívat, museli jsme si oddechnout.
Seděli jsme před okny a sledovali rozrůstající se tmu, pootevřeným oknem jsme cítili čerstvý vzduch a poslouchali jsme bubnující déšť, pomalu jsme upíjeli a vychutnávali si whisky. William z ničeho nic promluvil a položil mi otázku, které jsem se už od začátku trochu obával – chtěl slyšet můj příběh do té doby, než jsme se setkali. Obával jsem se oné otázky z mnoha důvodů, jedním z nich je ten, že vlastně nemám co říct, přesto jsem se o něco pokusil.
„Před mnoha lety, nevzpomínám si již, kdy přesně to bylo, jsem se v jedné knihovně seznámil se zvláštním člověkem. Vyprávěl mi, čím se zabývá, že je všemi odsuzován, ale nemůže své dílo dotáhnout do konce. Chybí mu poslední dílek, kvůli tomu je také v knihovnách, kde jej hledá. Fascinovaně jsem jej poslouchal, byl jsem mladý a nerozumný, vyhrkl jsem ze sebe, že bych mu mohl třeba pomoci. S radostí mou nabídku přijal. Vrtalo mi hlavou, jak je možné, že mi vše řekl, a že mi jen tak důvěřuje. Později jsem se jej na to zeptal a jeho odpověď byla snazší, než jsem si myslel – prostě to vycítil.
Hledali jsme ve všech knihovnách onen neexistující Necronomicon, leč stále se nám to nedařilo. Buď nikdo nevěděl, co to má být nebo ti, kteří věděli, ti se nám vysmáli, že je to jen smyšlená kniha, aby v lidech probudila zvědavost, jiní se nás zase pokoušeli odradit jak od jeho hledání, tak i od obřadu, který jsme díky němu měli vykonat. Byli jsme skutečně zapálení pro věc, takže jsme žádným radám nevěnovali pozornost.
Vzpomínám si, jak jsem byl zasvěcován do učení starých kněží, jak jsem se učil latině a jiným, dávno mrtvým a zapomenutým jazykům, které jsou však nezbytné pro takovéto rituály. Byl jsem pilným studentem, nechtěl jsem svého přítele zklamat, či mu být přítěží.
Uplynulo dost času a začali jsme ztrácet naději, že svazek někdy najdeme, pochybovali jsme už i o jeho existenci. Tak se tedy můj učitel rozhodl, že obřad vykonáme bez jeho pomoci, bohužel ani jeden z nás neměl ještě takové znalosti a netušil, co se může stát, při jediném špatném kroku. Inu, podařilo se nám vyvolat právě ty nepojmenovatelné bytosti z hlubin podsvětí, se kterými jsi měl i ty tu čest se setkat. Seděli jsme uprostřed pentagramu a sledovali, co se kolem nás děje, bylo to pro nás neskutečně vzrušující představení, na které jsme hleděli se zatajeným dechem. Místnost, sklep, kde jsme tomu dali život, se změnil k nepoznání. Nikde už nebyl stůl, nikde jsme už ani neviděli zdi, jen pobíhající a navzájem se zabíjející stvůry a světlo, kolem nás bylo světlo, o kterém jsme neměli tušení, kde se vzalo.
Rozhlížel jsem se všude kolem, snažil jsem si zapamatovat, co jsem viděl a později toho využít, když můj zrak spočinul na muži, který mě naučil temným vědám. Upíral oči kamsi do dálky, jsem si jist, že tam něco nebo někoho viděl a toužil se k tomu dostat blíž. Oba jsme věděli, že je naším cílem dostat padlého anděla opět mezi nás, ale popravdě řečeno, nebyl jsem zcela přesvědčen o tom, že se nám to podaří, ne tolik, jako můj druh. Jako zhypnotizovaný vstal, neměl jsem sílu nic dělat, jen jsem seděl na zemi a bez dechu jej sledoval, vydal se vstříc místu, na které tak dlouho upíral zrak a vypadal, že jej nic nezastaví. Nedíval se doprava ani doleva, šel přímo za něčím, co já jsem neviděl, nemohl jsem si však nevšimnout, že ony bytosti po nás občas hodily lačným pohledem, ale nic je nepřimělo vrhnout se na nás, leč ve chvíli, kdy učenec vystoupil z obrazce… Ve chvíli kdy vystoupil z obrazce, sesypaly se na něj jako šelmy na svou kořist. Řekl bych, že právě to jej vytrhlo z transu a v jeho očích byl opět vidět život, sic jen na chvíli, ale byl. Všechny chapadla, ruce, končetiny se po něm začaly sápat, trhaly mu šaty, rvaly mu dokonce kusy masa z těla. Ah, bylo to to nejhorší, co jsem kdy viděl. Křičel o pomoc, prosil mě, ať je zastavím, ať jej zachráním, proklínal se a propukal v zoufalý nářek, křičel bolestí a já jen seděl, poslouchal a sledoval, jak umírá. Nic jsem neudělal… Jen jsem seděl.
Dlouho potom, co jej rozsápaly na kusy a zmizely, jsem ještě zůstal sedět uprostřed pentagramu, krve a nepořádku kolem. Nebyl jsem schopný se pohnout, chtěl jsem odejít někam pryč a nemyslet na to, ale jak říkám, nezmohl jsem se na jediný pohyb. Uplynulo jistě několik hodin, když jsem se po dlouhém rozmýšlení odhodlal k činu. Měl jsem strach, zda mi jeho smrt nedají za vinu, tedy ne, že by toho z něj příliš zbylo, sem tam ležela nějaká neidentifikovatelná část čehosi, ale i přes to jsem se toho obával. Vše jsem nechal tak, jak to bylo, zamkl jsem sklep a klíč později hodil do řeky. Ještě, než jsem dům definitivně opustil, něco mě přimělo, abych jeho, naší, dlouholetou práci nenechával jen tak ležet, něco mi říkalo, ať s sebou vezmu, co jen půjde a pokračuji v tom.
Mnoho papírů, které tady mám, jsou právě z této doby a také díky tomu, co se stalo, sis na okraji z nich všiml ve spěchu připsané poznámky, že obrazec se nesmí opustit, jinak by to bylo to poslední, co člověk udělá. Když jsem to připsal, tak jsem vše nacpal do brašny a urychleně dům opustil, měl jsem nejspíš štěstí, byla hluboká noc a na ulici bloumali jen opilci. Díky šoku, který jsem před několika hodinami prožil, mi nedělalo žádné problémy vypadat stejně zmateně jako oni, tak jsem se dostal do bezpečí svého domova.
Rozhodl jsem se, že se pokusím neexistující svazek najít za každou cenu, a tak jsem začal cestovat nejen po naší zemi. Projel jsem napříč Francii, Maďarsko, Norsko… Nikde jsem nic nenašel, vždy se odněkud ze tmy vynořila zmínka, ale jak rychle a nečekaně se objevila, tak i zmizela. Občas jsem skutečně ztrácel veškerou naději, avšak několikrát už jsem cítil, že jsem skutečně blízko. Nemůžu s určitostí říct, jak jsem se tam dostal a vlastně ani to, kde přesně jsem byl, nicméně na jednom z nejodlehlejších míst, jsem se setkal se starým mužem, který už pamatoval příliš mnoho a nebyl nikdo, s kým by se o své vzpomínky mohl podělit. Strávil jsem u něj nějaký čas, také proto, abych si odpočinul a rozmyslel si, kam dál povedou mé kroky. Jak jsme si navzájem vyprávěli, kdo co viděl a zažil, dostali jsme se až k okamžiku, kdy jsem líčil svou honbu za něčím, o čem všichni pochybují, že je postavené na reálných základech. Stařec se na mě podíval s překvapením, ale zároveň bych řekl, že i se strachem v očích.
Začal mi vyprávět svůj příběh, kterému jsem pozorně naslouchal. Když byl ještě mladý, účastnil se těch nejtajnějších setkání příznivců Ďábla, ano, údajně i on se občas pokoušel osvobodit jej ze zajetí pekla. V podstatě vždy se ale tato setkání po čase zvrhla v nepředstavitelné orgie, ač to nikdy nebyl jejich účel. Po jedné takové sešlosti se rozhodl, že už mezi ně nikdy nevkročí. Nějaké démony se jim sice podařilo vyvolat, ale spousta přítomných naplno projevila své zvrácené chutě, při pohledu na krev všude kolem a na výrazy, které si tu noc užívaly… Prý viděl muže i ženy, kteří se spustili s démony, dobrovolně si ubližovali, jen aby pocítili chuť, vůni a vůbec pocit krve na sobě. Na muži bylo vidět, jak i po těch letech, nerad vzpomíná na svou poslední noc mezi nimi. Nějakým způsobem se mu podařilo ukrást jejich kázajícímu knihu, ze které při obřadech čítával, a utéct s ní domů. Dalšího dne se dozvěděl, že mnoho jeho známých z těchto srazů zemřelo nanejvýš brutálním způsobem a jiní zemřeli, když začala budova hořet.
Po pár chvílích, kdy mlčel, se zvedl, přešel ke knihovně a začal vyndávat nejrůznější knihy, až se konečně dostal kamsi dozadu, kde ukryl toto posvátné dílo, po kterém jsem tolik prahnul. Položil knihu přede mě a vybídl mě, ať si opíšu či obkreslím vše, co potřebuji. Samozřejmě, že jsem neváhal ani okamžik a ihned se pustil do práce. Když jsem byl hotov, knihu jsem s vřelými díky vrátil starému muži, popřál mu ještě dlouhého šťastného života a chtěl se vydat na cestu, ještě než jsem tak udělal, dal mi pár skutečně moudrých rad.
Pamatuji si, jak jsem celou cestu k domovu nemohl klidně spát a stále jsem se obával, za mě někdo nesleduje. Byl jsem rád, když jsem konečně dorazil a mohl si trochu oddechnout. Pokračoval jsem v tom, do čeho mě zasvětil muž z knihovny, a když už jsem byl téměř u vrcholu, stačilo by mi už jen pár dní – došly mi peníze, za které jsem potřeboval nakoupit ještě několik potřebných věcí. Tato nepříjemná skutečnost mě donutila začít opět po dlouhé době psát, kreslit a hrát. Avšak díky shodě okolností jsem tak poznal tebe a nyní jsem to já, kdo do těchto tajů někoho zasvěcuje. Vše, co bylo potom, už samozřejmě znáš.
Tak toto je můj příběh. Nevím, jestli ses dozvěděl, co jsi vědět chtěl, ale už nemám moc věcí, které bych mohl říci.“
William na mě chvíli jen tak, mlčky hleděl, než stočil zrak opět ven z okna a já si až nyní všiml, že jsme vypili celou láhev. Při pohledu na zaprášené hodiny visící po naší pravici, jsem se trochu podivil, že je již tolik hodin a my jen tak seděli, popíjeli a já převyprávěl svůj život. Přemýšlel jsem, proč je můj společník najednou takový zamlklý, měl jsem chuť se zeptat, ale možná dobře, že jsem tak neučinil. Po několika minutách ticha jsem se přeci jen rozhodl jej prolomit s návrhem, abychom se vydali spát, že zítra bychom snad konečně dostali k tomu, co už chtěli mnozí před námi. Trošku mě zaskočil Williamův úsměv, se kterým mě ujišťoval, že se nám to společně jistě povede. Posílal mě so postele, že on se postará o to, aby bylo uklizeno a vše připraveno na ten velký den, že až bude vše hotovo, že si půjde také lehnout. S vděčností jsem jeho nabídku přijal, přeci jen už nejsem nejmladší a takové ponocování se na mě projevuje čím dál více.
Ačkoliv jsem si šel lehnout před dobrou hodinou, stále nemůžu usnout, poslouchám, jak William ve vedlejší místnosti přesouvá nábytek, aby vytvořil dostatečný prostor, který budeme potřebovat. I když nejsem zrovna nadšený, neřekl jsem mu naprostou pravdu, ale… Cožpak jsem mohl? Jsem rád, že mi důvěřuje, že je ochotný mi vypomáhat víc, než je třeba a já mám přesto své plány. Kdyby jen tušil, co jej čeká. Sice sám obětoval krev pro probuzení dávných démonů, ale pro přivedení Ďábla mezi nás, pro obchod, který se bude zítra konat, pro to je potřeba mnohem více krve, než je jen z pouhého říznutí.
Z vedlejšího pokoje už nepřichází žádné zvuky, nejspíše již skončil s prací a šel si také lehnout. Vždyť zítřek pro něj bude… Pro nás bude velkolepý. Únava je přeci jen silnější a začínám si uvědomovat, že mé myšlenky již nejsou zcela jasné a ucelené, cítím, jak se víčka snaží klesnout a několik hodin nerušeně odpočívat.
Vzbudil jsem se později, než by se na gentlemana slušelo, ale uklidnilo mě zjištění, že William stále ještě hluboce spí. Byl jsem ohromen tím, kolik těžké práce ještě večer vykonal a tak jsem jej nechal v naprostém klidu odpočívat, dokud se sám nevzbudí a vydal jsem se do kuchyně, abych nám připravil snídani. Ponořen do svých myšlenek jsem přestal vnímat okolí, jen jsem nožem vykonával stále stejný pohyb, když mě z přemýšlení vytrhl zvuk vrzajících dveří, ve kterých stále rozespalý William s úsměvem na rtech a přáním dobrého rána.
Posnídali jsme oba s velkou chutí a já přišel s návrhem, abychom se šli ještě projít, než se zde zavřeme, můj návrh byl bez jakýchkoliv výhrad přijat. Po jídle jsme se začali oblékat, já jsem našel vycházkový oblek a pozorujíc se v zrcadle, jak si již naučeným způsobem upravuji vázanku, mě opět přepadají myšlenky na to, jak to bude vypadat, až se vrátíme, až otevřeme brány, které měli zůstat zavřeny a až dojde k mé malé dohodě s peklem a smrtí.
Ve vzduchu je stále ještě cítit noční déšť a k mému překvapení je na ulicích nezvyklý klid, sem tam sice někdo projde, ale vesměs jsou ulice prázdné. Naše rozhovory nabily po dlouhé době zcela normálních, každodenních témat. Stále jsem ještě překvapen tím, že se bavíme o ekonomické situaci, o psích rasách, ale také o posledních vynálezech, které překvapily celý svět. Všemi tématy jsme prošli v naprostém klidu, až jsme se dostali do vzrušující debaty o ženách. William začal o své snoubence, barvitě popisoval její oči, ve kterých plál život, jak její vlasy tančily ve větru, jak její šaty rázem ožily, když začala tančit. Všemu se dostatečně věnoval, však zdá se mi, že nejvíce si užívá popis jejích vnad. Najednou ho jeho radost opustila a téměř pohřebním hlasem pokračoval ve vyprávění, jak ji vždy doprovázel domů, leč jednou onemocněl a zrovna v té době šla sama potemnělou ulicí, kde ji přepadli. Měla u sebe náušnice, které dostala od své babičky a levný zásnubní prsten, protože víc si dovolit nemohl. Přepadli a zabili ji jen kvůli pár obyčejným věcem, které beztak policie našla pohozené o několik ulic dál. V té době se mu zhroutil svět, neměl a nemá již pro co žít.
Soucítím s jeho bolestí, ač jsem ve svém životě neměl příliš mnoho lidí, jejichž ztrátu bych nesl až takto těžce. Na druhou stranu, když nad tím tak uvažuji, právě řekl, že již nemá pro co žít… Ne, ne, zbytek procházky si ještě musíme užít jako normální lidé a nepříjemnými záležitostmi se začnu zabývat, až bude ten správný čas. Po cestě zpět k domovu jsme byli oba téměř jako malý kluci, těšící se na dárky.
Zůstali jsme chvíli stát mezi dveřmi a dívali se do vyprázdněné místnosti, než jsme konečně vstoupili a začali s pořádnými přípravami. Neopomněl jsem však ještě Williamovi poděkovat, že odvedl včera večer pořádný kus práce. Najednou jsem pořádně nevěděl, čím začít, takže jsem šel pro své poznámky, aby bylo vše naprosto dokonalé.
Začal jsem na zem kreslit tolik známý obrazec a do jeho cípů vkládat náležité věci, které mi William podává s nevídaným zaujetím. Nechal jsem jej tedy, aby to udělal sám, přeci jen to není tak dlouho, co už to dělal a já jsem se mezitím odebral k dalším věcem, které jsou potřeba nachystat. S překvapením jsem zjistil, že je již pozdní odpoledne a my celou tu dobu připravovali vše podle starodávných popisů.
Konečně, konečně po letech trpělivého čekání nastal ten den, ten okamžik, kdy se odehraje to, v co jsem již téměř ani nedoufal. Oba jsme obětovali několik kapek krve a usadili se doprostřed místnosti, ze všech stran ze zrcadel na nás hledí naše tváře plné očekávání. Všechen potřebný text jsem se již před mnoha lety naučil a nepotřeboval jsem tedy žádný papír, odkud bych četl modlitbu. Zavřel jsem oči a několikrát se velmi zhluboka nadechl a začal jsem odříkávat verše v jazyce, který už je mnoho staletí mrtvý a je jen málo těch, kteří jej ovládají, mně postačí pouze znát právě pronášená slova. Slyším sám sebe, jak stále zvyšuji a zvyšuji hlas, nevnímám Williama, nevím jak se tváří či co dělá, já stále pronáším ona kouzelná slova, která jsem se naučil.
Cítím mráz, který mi postupuje po zádech, náhlý závan větru a jakoby z dálky hlasy, kterým ale není rozumět. Začínají se kolem nás objevovat ona monstra, která se mi William snažil popsat, která jsem kdysi dávno viděl i já, a o kterých mluvil starý muž, že se účastnili orgií, odkud ukradl vzácnou knihu. Poletují, pobíhají, plazí se všude kolem nás a je jich čím dál více, jsem ale přesvědčen, že na rozdíl od všech ostatních, já to dotáhnu do konce. Na okamžik, aniž bych přestal mluvit, jsem pohlédl na Williama, zprvu na něm bylo vidět nadšení a zapálení pro věc, ale nyní se to vše pomalu mění v strach, který jsem pociťoval poprvé i já. Poslepu jsem uchopil pevně jeho ruku v touze po jeho uklidnění, což si myslím, že s úspěchem, pomalu se přestává třást a zdá se klidnějším, i jeho dech zní mnohem klidněji, ač mezi okolním rámusem od bytostí kolem se dost ztrácí. Právě díky hluku kolem i nadále zvyšuji hlas a nepřestávám mluvit.
Konečně jsem došel k oné pasáži, kam se ani můj učitel nedostal. Démoni, či jak je nazývat, umlkli a přitiskli se na zrcadla rozestavěná všude kolem. I přes zatažené závěsy a další překážky do místnosti dopadalo nezvykle silné světlo měsíce, který byl právě v úplňku, slýchával jsem zvěsti, že se při takovýchto rituálech zbarvuje krví, ale mám na práci jiné věci, než zkoumat, jakou barvou září měsíc. Země se náhle jakoby zatřásla, byla to předzvěst přicházejícího zla.
Přímo před mými zraky se zjevil sám Lucifer, kdysi nejkrásnější ze všech andělů a troufám si říci, že i nyní by se těžko hledal někdo, kdo by mu mohl býti roven. Sotva na mě padl jeho zrak, hluboce jsem se mu uklonil a spustil jsem svou naučenou řeč. Jeho přítomnost mě natolik rozrušuje, že se občas u nějakého slova zadrhnu, ale to nemění nic na tom, že velebím jeho slávu a sílu. Po několika mých poklonách mě zadržel a místností se rozezněl jeho hlas, který mluvil o naší dohodě, kterou se s ním chystám uzavřít – za poskytnutí určité oběti a tím dočasné svobody ze zajetí podsvětí se mi odmění více, než štědře. Obchodovat s ním je radost, s klidem na duši bych mohl říct, že je jediným spravedlivým a férovým obchodníkem, na kterého jsem narazil.
Pouhým jedním slovem jsem vyjádřil svůj souhlas, nyní stačilo poskytnout jen oběť a říci náležité verše. Až nyní jsem si opět uvědomil, že je vedle mě William, v zápalu toho všeho jsem naň dočista zapomněl. Jeho výraz je dosti zmatený, čemuž se ale nedivím. Pohlédl jsem na takzvané ztělesnění zla a nepřekonatelného obchodníka, který si získal mou přízeň, pohlédl jsem na Williama, na náš předmět dohody a opět zpět. Zavřel jsem oči a započal jsem mu opět vzdávat hold, snažil jsem se překřičet začínající bouři, která zuřila venku i uvnitř mě. Stačilo už jen říct posledních pár slov a Williama popostrčit kupředu…
„Pacta sunt servanda…
In nomine Dei nostri Satanas Luciferi excelsi!
Rex mortus est, et vivat Rex…“
2024 ©