Masky

Člověk je nejméně on sám, když hovoří o sobě. Dej mu masku a poví pravdu.

Oscar Wilde

Mnoho lidí nedoufalo, že by ještě jednou mohli navštívit ten Dům s kouzelnou zahradou, který stojí sám obklopený lesem. Je daleko od veškeré civilizace. Daleko od všeho, co by návštěvníky mohlo rušit – a rušeni být nechtěli. Právě soukromí přivádělo tu nejvybranější společnost do domu, kde si mohli dopřávat dle libosti a chuti.

Každý, kdo byl podle Pána domu hoden přijít, dostal stručný a jasný dopis s instrukcemi, kde nesmělo chybět heslo pro vstup, aby se předešlo nevítaným návštěvníkům. Pro všechny, kteří obdrželi pozvánku, to byla nevýslovná čest, která se snoubila s nadšením, že na několik hodin zcela opustí realitu. Dostanou se na místo, kde se nebudou muset ničím zabývat, své světské starosti nechají na prahu.

Proč o tom mluvím? Dnešní večer se to stane opět skutečností. Konečně se všichni dočkají toho, co tolik chtějí.

 ***

 Slunce už téměř zmizelo za obzorem a první hosté přijížděli. Z honosných vozů vystupovali lidé, aby nenápadně stojícímu muži u vchodu řekli kouzelné slovo, které bylo jejich vstupenkou do domu snů.

Hala je uvítala světlem z lam, které dostatečně zvýraznilo všechno, co stálo za povšimnutí. Přišel muž v masce červené smrti, kterou bravurně popsal Poe. Tak věrné ztvárnění jsem již dlouho neviděl.

Ach ano, zapomněl jsem se zmínit, že je to jakýsi maškarní bál. Všichni přicházejí v maskách nebo si obličej pouze skryjí pod škraboškou a jsou zcela anonymní. Mohou nechat volnost všemu, po čem pouze sní a nemohou, či se bojí své touhy uskutečnit. Splnit si lze cokoliv, od hudebních pokusů, přes tanec a jídlo s pitím až po sexuální fantazie.

Nesměla chybět ani dáma v bílém, z níž její cudnost přímo sálala. Budila zdání panenské nevěsty s maskou přes oči, kterou může sundat pouze její milý. Avšak už jednou jsem něco takového viděl. Napovrch se zdá být nevinná a nedotčená, leč v okamžiku, kdy sundá tuto masku, stává se jednou z nejžádanějších nevěstek.

K vidění toho bylo víc, než dost. Od střízlivě elegantních převleků, až po ty nejodvážnější, nejbizarnější a nejdráždivější, ale nikdy to nebyly levné kostýmy, které by prodávaly tělo svého nositele. Nebyl jsem příliš překvapen, když jsem viděl přicházet mladou dívku v šatech jemných jako pavučina, ale i tak přenechávaly dostatek prostoru pro fantazii pozorovatele. Domýšlet si, jak vypadá pod nimi, jaká je a co by se s ní dalo dělat, je snad to nejvíc vzrušující, co může být.

Hosté automaticky dostávají sklenku šampaňského na uvítání. Přirozeně je vše k dispozici – jídlo, pití, prostory, lidé, na co jen lze vzpomenout. To je právě jedním z důvodů, proč tolik lidí touží dostat se do této společnosti. Nikdo neví, podle čeho si Pán své hosty zve, nikdo po tom nepátrá a jen tiše doufá, že se dostane do jeho přízně.

Většina příchozích pokračuje rovnou do velkého tanečního sálu, kde hrají hudebníci to nejlepší. Aniž by bylo potřebné nějaké přemlouvání a dělání dojmu, všichni spolu tančí. Nikdo si na nic nemusí hrát, jsou jen sami sebou – chtějí-li tančit, tančí.

Odbila jedenáctá a všichni zvaní se již veselí uvnitř. Jako obvykle nesmí chybět krátká řeč a přípitek od Pána, který je vždy převlečen za významného krále, tento večer za Ludvíka XIV.

Když vešel, vstoupil na podium a vše utichlo. Kývl hlavou na pár lidí na znamení pozdravu, a pak pozdravil všechny přítomné. Děkoval, že i tentokrát přišli a nenechali si ujít jedinečný zážitek, který nikde jinde nemá obdoby. Pár krátkými větami připomněl zdejší pravidla, ne že by bylo příliš potřeba je připomínat. Masky mají zůstat na svých místech, což ostatně nikdo neměl touhu měnit, po návratu do zvrácené reality je potřeba zachovat mlčení o tomto domu a hlavní je – užít si následující hodiny. Poté pozvedl svou sklenici, naznačil přiťuknutí s ostatními a připili si.

Ludvík za nadšeného potlesku sestoupil a odešel ze sálu. Téměř vůbec se nezdržoval mezi svými hosty, na starání se o ně měl víc, než dost personálu a rozmlouvat s nimi také netoužil, o čem také? Tím nejpádnějším důvodem byly jeho jiné starosti.

Hudba se opět rozezněla, lidé pokračovali v tanci, někteří v konverzaci a jiní po párech (někdy jich bylo i víc) odcházeli někam, kde budou mít trochu víc soukromí. Číšníci, pouze s jednoduchou maskou přes oči, ale dostatečně rozeznatelní od hostů, se mezi nimi proplétali s pitím, jiní s malým občerstvením.

 ***

 Noc postupovala a zábava s ní. Už jen velmi málo párů tančilo, přesto hudba neutichala. Ti, co ještě tančili, se spíše lascivně svíjeli a snažili se přitáhnout pozornost těch, kteří je pozorovali. Pro někoho, kdo se na takové místo dostal poprvé, by mohlo být zarážející vidět na stole místo jídla ležet některé z žen, které při příchodu vypadaly elegantně a nedostupně. Nyní, polonahé, se nabízely komukoliv. Celý ten maškarní bál se dostával tam, kam se dostat měl. Každý postupně odhazuje zábrany, dělá, co je pro něj přirozené a díky naprosté anonymitě zcela bez obav z následků. Těch několik hodin nikdo nemyslí na to, co bude, žijí pouze tady a teď a chtějí si to vychutnat naplno.

Stačí se pouze projít po chodbách a nakouknout do několika pokojů, kdyby si člověk myslel, že to, co se děje v tanečním sále, je jen nějakým výstřelkem.

V pokoji, který na první pohled vypadal jako pracovna, seděl na pohovce muž, který měl pouze masku s bizarním výrazem na tváři. Vedle něj seděla, spíše napůl ležela, dívka, která mu nabízela k pohledu vše, co si přál. Měla svůdný úsměv a rudou škrabošku s několika drobnými pírky po stranách, který jí zakrývala část obličeje. Kolem muže byly další tři, které mu ležely u nohou nebo obšťastňovaly všemi možnými způsoby. Zkrátka dělaly, co si přál.

O pár dveří dál seděla skupinka částečně svlečených lidí, kteří si udělali pohodlí. Sem tam prohodili pár slov a mezi tím pili, jako kdyby to mělo být to poslední, co udělají. Je to známý scénář. Opijí se dobrým pitím, ke kterému se v takovém množství jen tak nedostanou, možná na chvíli zavřou oči a nepochybně si každý s každým uleví.

Na chodbě stál před oknem muž se sněhově bílou maskou bez výrazu, který se nepochybně kochal výhledem, otázkou je jakým. Před sebou měl předkloněnou ženu, kterou si bez jakýchkoliv servítek bral jako tu poslední děvku. Nic není zakázané.

To dokazuje i fakt, že před několika lety se nad ránem kdosi oběsil. Bez nějakých okázalostí jej pohřbili v lesích, aby nepřekážel. Nikdo nic neřešil, nikoho nic nezajímalo. Je to noc, kdy se může vše. Za starých časů nebyly výjimkou ani magické rituály, které nebyly ani tolik magické, jako spíš dráždivé pro diváky.

Moc se nemluví, ale kdyby ano, každý by byl schopen na sebe říct i to nejtemnější tajemství v domnění, že jej nikdo nezná a druhý den ani nepozná. Ano, zaslechl jsem dva muže, kteří velmi živě diskutovali o tom, jak obejít daně, zákony či jak se zbavit těla.

Tento Dům je zvláštní. Dává všem pocit beztrestnosti a svobody, jakou se snaží společnost potlačit. Zde lze říct a dělat cokoliv, ale pouze těch pár hodin v roce, kdy si vás vybere Pán, a dostanete pozvánku. Jak bych jej popsal. Nebojím se říct, že kostel se stal jakýmsi zvrhlým synonymem pro Dům a kadidlo pro vůni všudypřítomných orgií. A Bůh? Ten se raději nedívá.

Skrze okna prosvítají sluneční paprsky a oznamují všem přítomným, že ráno je zde a s ním končí jejich hýření. Je na čase posbírat si vše, co je potřeba a vydat se zpět do pochmurné reality života, který alespoň na pár chvil měli šanci opustit.

První lidé již odcházejí. Po pár hodinách se jejich vytříbené kostýmy změnily k nepoznání. Ale oči jim září, ne, doslova jim žhnou spokojeností.

Je zvláštní zamyslet se, kdo byl ten muž s maskou ďábla, který se nechal svázat a trýznit. Mohl by to být vysoce postavený ředitel, který honí své podřízené. Žena, která patřila mezi nejchtěnější nevěstky, si doma oblékne džíny, rolák, vlasy si stáhne do ohonu a bude zase tou úřednicí, které si sotva někdo všimne. Jeden ze skupinky opilců, kterého obšťastnilo nemálo žen (i můžu) si spěšně kolem krku přidělá kolárek a půjde kázat o Bohu, jeho milosrdenství a varovat před smrtelnými hříchy.

Tak lidé projevují svou pravou podstatu. Stačí jen skrýt tvář a říct, že je vše dovoleno.

A kdo jsem já? Jsem nikdo. Ne, jsem mnohem víc, než nikdo. Když kolem mě projdete, ani si mě nevšimnete. Berete mě jen jako součást celku a já to chápu. Zmizím-li, ani to nezaznamenáte, mé místo nahradí někdo jiný, kdo bude stejně jako já stát mlčky stranou. Takže kdo jsem? Jsem jen tichý pozorovatel světa kolem.