Dlouhá léta jsem sedával ve svém pokoji, kde vládlo příjemné příšeří, zvuky z ulice ke mně sotva doléhaly a já býval relativně spokojený – četl jsem, psal jsem, nechával jsem se pohlcovat vzpomínkami – vedl jsem relativně spokojený život. Nikým jsem se nenechával rušit, ven jsem chodil brzo ráno nebo k večeru a v okamžicích, kdy jsem zatoužil po nějaké společnosti, obzvláště společnosti žen, věděl jsem, kde ji najít.
Toto spokojené bytí mi zničil sen. Venku zuřila bouře, jakou již nikdo dlouho nezažil, větve stromů a stromy samotné byly terorizovány větrem, který je ohýbal, lámal a rval ze země. Pamatuji si, že jsem byl velmi, vskutku velmi unavený a vydal jsem se časně do postele, ač bych jindy se zaujetím sledoval tu spoušť za okny. Vzhledem k rámusu jsem usnul nečekaně rychle – přiznám se, že pár skleniček bourbonu tomu jistě také pomohlo.
Ocitl jsem se ve tmě a pouze na pár místech se objevovala světýlka, řekl bych, že za normálních okolností bych je nazval světluškami. Najednou se začala chvět země či místo, na kterém jsem stál, ač toto chvění způsobovalo více světla. Pod sebou jsem začal rozeznávat kamenné desky, krásně opracované, s mnoha různými, mně neznámými, výjevy. Byli tam lidé, kteří přinášeli obětiny, lidé klanící se před čímsi, lidé prchající před tím samým a lidé umírající či již mrtví. Přecházel jsem sem a tam, aniž bych byl postřehl ten náhlý klid, hleděl jsem pod své nohy a snažil jsem se zjistit, co ti lidé vlastně uctívají a čeho se bojí – kdo je ta jejich modla, bůh či ďábel?
Nevnímajíc své okolí, jsem pokračoval stále dopředu, vlastně jsem šel směrem, o kterém jsem si myslel, že je vpřed. Obrazy zachycující různé události byly stále děsivější, odpornější a zvrácenější – de Sade by se měl co přiučit. Byl to jen sen, ale příliš živý, aby mě ještě druhý den bolela hlava od nárazu do zdi, která se svým zvláštním způsobem objevila přímo v mé trase. To, co jsem viděl, ze mě udělalo člověka doslova posedlého, veškeré mé myšlenky a smysl života začal směřovat pouze tímto směrem – směrem ke Cthuhlu. Všichni se tomu vysmívali, ale kdyby viděli stejnou podobiznu, která jej znázorňovala, smích by je přešel a co víc, leckdo by nevyváznul se zdravým rozumem, nicméně já jsem osobnost silná a jen tak něco mě nerozhodí… Avšak v onom snu se mi skutečně podlomila kolena.
Ráno, kromě bolavé hlavy, jsem cítil silné nutkání vydat se do pár zapadlých a téměř zapomenutých antikvariátů. Bylo to jako osud, šťastná náhoda nebo něco takového; v prvním zapadlém obchodě, který vlastnil muž, jenž vypadal, že pamatuje mnoho autorů děl, která zde má, jsem našel přesně to, co jsem hledal. Jako největší svátost, svatější než Bibli, jsem si odnesl domů Necronomicon, který napsal údajně šílený Arab Alhazed.
Měsíce jsem dnem i nocí procházel každou větu, stránku s nejvyšší pečlivostí a snažil číst i mezi řádky. Dělal jsem si poznámky, výpisky a obkresloval jsem obrazce, které byly důležité pro rituál. Ano, zcela mě to pohltilo, veškeré své známé a přátele jsem začal ignorovat a kontakt s nimi zmizel nakonec úplně. Začal jsem se učit jakýsi mrtvý jazyk, kterým bylo napsáno většinou to nejdůležitější, dělal jsem to zcela jednoduchým způsobem – stejným, jako se překládala většina jazyků. Mé znalosti o Necronomiconu a hlavně Cthulhu rostly každým dnem.
Před několika lety, už si nejsem jistý, kdy přesně to bylo, zde čas nelze měřit anebo lze, ale velmi obtížně, když jsem shledal, že mám dostatek peněz i vědomostí, vyrazil jsem na svou pouť. Hnal jsem se z jednoho místa na druhé, sledoval různě staré články v novinách, každá, i ta nejméně důležitá, stopa mě hnala stále kupředu. Byl jsem schopný jít přes mrtvoly – ano, párkrát to bylo nevyhnutelné a já si musel zašpinit ruce a nechat za sebou pár vdov a sirotků. Dostal jsem se na místa, o kterých vědí snad jen nejstarší místní a ani tím si nejsem zcela jistý. Objevil jsem ráj uprostřed džungle, stejně jako jsem objevil peklo. Našel jsem možná ztracený poklad, letadla s piloty z války či pašerácká, dávno opuštěné chatrče a malby v jeskyních, kdekomu by poskočilo srdce radostí, já to přecházel mávnutím ruky a dál se hnal za svým cílem.
Věděl jsem, že den, kdy může být Cthulhu přivolán, je stále blíž a blíž a já se nijak nepohnul se svým hledáním. Když mě přepadla deprese, když jsem chtěl všechno vzdát, stalo se to. Objevil jsem sošku, několik palců velkou, ale naprosto nepostradatelnou pro rituál. Nejsem schopný popsat ten pocit, který se mě zhostil, leč věřím tomu, že mnoho z vás a i Vy si jej dokážete představit a možná jej dokonce znáte, pocit, když naleznete něco, za čím se ženete.
S tímto pocitem jsem se vydal zpět do Evropy, kde jsem měl vše ostatní pro rituál, z celé své duše jsem byl přesvědčen, že se již nemůže nic stát, ale… Vždy se něco stane, vždy je nějaké ale.
Nebudu se zdržovat detaily, jen vám povím, že mě chtěli soudit, odsoudili by mě k trestu smrti, kdyby to bylo možné, věřím, že by to i nějak zařídili, aby mě popravili. Nakonec mě shledali psychicky nemocným. Tušíte správně, sedím v polstrované cele pod vlivem nejrůznějších sedativ, antidepresiv a dalších věcí, které vás pomalu ničí. Mají mě za blázna. Ale vy pokračujte, opět přijde den, kdy se bude moci Cthulhu vrátit. Dejte mu šanci a nenechte se chytit jako já…
2024 ©