Kakofonie

Napsal Vishmorth (») 15. 8. 2014 v kategorii Povídky, přečteno: 271×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Za okny zuřila bouře, vítr lámal větve stromů a kapky deště neúnavně dopadaly na zem. V krbu hořel oheň a já si přitáhl kožešinu blíž, abych byl v teple. Najednou se ozvala rána a jedna z větví rozbila okenní tabuli. Do vyhřáté místnosti se prodral závan ledového větru s deštěm.

„Starresi!“ zavolal jsem z křesla na svého majordoma. „Starresi, je rozbité okno,“ volal jsem na něj již mezi dveřmi, ke kterým jsem se dobelhal.

„Pane?“ Starres se vynořil na chodbě napůl oblečený a spíše spící, než bdící.

Přikulhal jsem k němu a mnohaletý přítel mě podepřel. Znám jej od dětství, staral se o mě a pomáhal mi se vším, což ostatně dělá do teď. S menšími přestávkami, kdy jsem cestoval, mi věrně slouží dobré čtyři dekády a předtím mému strýci.

„Neměl byste namáhat tu nohu, ještě není v pořádku.“

„Nikdy nebude v pořádku,“ odsekl jsem mu přísněji, než jsem původně chtěl. „Musí se něco udělat s tím oknem, než bude spoušť i tam.“

Přikývl.

Dovedl mě k nejbližšímu křeslu, kam mi pomohl posadit se a odešel do tmy chladných kamenných chodeb. Seděl jsem zabalený v kožešině a poslouchal, jak venku zuřilo počasí.

Po pár zdánlivě nekonečných chvílích se starý Starres přiloudal s prkny a kladivem v rukou. Nevím, kolik mu je let, ale ale odhadoval jsem, že méně, než pětašedesát mu není. Přestože se na něm čas podepsal, obdivoval jsem ho. Měl dostatek sil, aby vykonával některé práce, na které sám nestačím. Ne nyní, po té nehodě.

„Hned to zatluču, pane. Zítra se stavím ve městě a domluvím opravu.“ Vešel do pokoje, ale hned zase vystrčil hlavu ven. „Chcete pomoct do ložnice? Tady už to pro vás, pane, nebude příliš vhodný. Těma prknama potáhne průvan.“

„V pořádku, dojdu sám. Jen mi podej hůl.“

Trvalo to déle, než jsem si myslel, ale prošel jsem chodbou a po schodech ke svému pokoji. Byla to jediná část sídla, která byla ještě v pořádku. Ze severního křídla se pomalu stává jen hromada suti. Počasí je v tomto kraji nelítostné a financí nebylo nazbyt. S každým dalším větrem chátralo ještě víc. Do chodem táhlo a pokoje se stávaly neobyvatelnými, v některých své útočiště našli ptáci, ze kterých by měl leckterý ornitolog radost – já chtěl prostor k žití.

Ulehl jsem do postele a přemýšlel nad zoufalým stavem celého sídla v Shade Valley. Na několika místech protéká střechou, pár oken v obytné části je rozbitých a ty ostatní ani nemá cenu počítat. Po stěnách se nenápadně pne břečťan a okapy jsou plné listí. Jeden z pěti chrličů, které jsem si čistě z umíněnosti pořídil, začíná mít na kahánku. Stav sklepů jsem se dosud neodvážil zkontrolovat.

Uvažoval jsem, jak vysoké budou výdaje spojené zatím jen s nejnutnější opravou. Rytmické bubnování deště mě uspalo.

Několikrát jsem se během noci vzbudil. Ani si nevzpomínám, kdy jsem začal mít problémy se spaním, během let jsem si zvykl, a když někdy spím celou noc – raduji se.

Nesnesitelná žízeň mě vzbudila před svítáním. Přehodil jsem si přes ramena těžký a hlavně teplý župan, opřel se o hůl a s její pomocí se dostal na chodbu, která byla mnohem chladnější, než pokoj. Zvuk hole dopadající na kamennou podlahu se všude rozléhal. Pomalu jsem šel, kulhal, směrem k provizorní kuchyni. Vše bylo ponuré a tiché – mrtvolně tiché. Před úsvitem bývá dům nejtemnější.

Na chvíli jsem se zastavil u okna, abych si odpočinul. Díval jsem se ven. Byly polámané větve stromů, z fontány jedna doslova trčela, jako ruka tonoucího. Jestliže přední zahrada vypadala takto, nechtěl jsem ani pomyslet na stav té zadní, či spíše na stav celého pozemku. Dlouho jsem se nezdržoval, měl jsem z toho všeho špatný pocit.

Sešel jsem do kuchyně v přízemí. Okny jsem viděl první sluneční paprsky, které probouzely svět. Vždy jsem měl rád východy a západy slunce, je v nich cosi magického. Už v dávných kulturách lidé vzhlíželi ke slunci a modlili se, aby po temné noci opět osvětlilo jejich životy.

Nalil jsem vodu do konvice a zatímco se vařila, našel jsem šálek a několik čajů. Jeden jsem si vybral kvůli jeho příjemně svěží a lahodné vůni. Přiměřeně jsem si odsypal a vše zalil; jeho vůně se rázem rozprostřela po celé kuchyni. Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem pil kávu ve velkém a chodil jsem si ji vařit stejně, jako nyní čaj. Udělal jsem dobře, že jsem s jejím pitím přestal a místo toho si začal pochutnávat na čaji, který mě také udrží v bdělém stavu. Ovšem to je pouze jeden zlozvyk, nad kterým jsem zvítězil, ostatní mě stále ještě přemáhají.

Nešikovně, a neznale, jsem se pohyboval po kuchyni. Přemohl jsem únavu a zatoužil po snídani. Mé mizerné kuchařské dovednosti se začaly projevovat už v okamžiku, kdy jsem vylil mléko a ze slaniny jsem udělal dokonalý uhel.

Byl jsem nešťastný, že se mi nic pořádně nedařilo, ale přesto jsem si nějakým zázrakem donesl čaj ke stolu, aniž bych ho vylil. Jak jsem poraněnou nohu namáhal víc, než by bylo zdravé, začínala protestovat. Sužovala mě příšerná bolest. Posadil jsem se a snažil se myslet na cokoliv jiného, co by mě rozptýlilo.

Za okny už bylo světlo a odhalovalo v plné míře nepořádek, který jsem nadělal – rezignovaně jsem pil svůj čaj.

Pane?“ Mezi dveřmi se objevil Starres s šokovaným výrazem. „Dobré ráno, pane.“ Překročil louži mléka a vyhodil pár kousků toho, co bývala slanina.

Fascinovaně jsem ho pozoroval, jak se dovedně otáčel a čaroval s věcmi, které jsem sotva kdy vzal do ruky. Dopil jsem čaj a Starres přede mě postavil nový a talíř se snídaní.

Napadlo mě, že máte hlad,“ pousmál se a začal poklízet svůj malý nepořádek, který udělal.

Vděčně jsem jídlo přijal a s chutí se do něj pustil. Nevím, co bych bez něj dělal. Buď bych byl o chlebu a vodě nebo zemřel hlady; nebo si našel ženu, která by se mnou vydržela.

Starres ještě před polednem odešel do města, aby vyřídil všechny nezbytné pochůzky a obzvlášť ty, které se týkaly oprav. Málokdy se podařilo sehnat dělníky, kteří by na sídle pracovali delší dobu. Je v něm něco zvláštního. Možná to dělá jeho ponurost, která je následkem zanedbaného stavu.

Byl jsem mladý a hloupý, honil jsem se za fantaziemi, místo toho, abych se věnoval domovu. A má rodina tomu také zrovna nepomohla. Všichni se rozprchli a o nikoho a nic se nezajímali, což trvá dodnes.

Potřeboval jsem čerstvý vzduch, uvnitř na mě začala padat tíseň.

Belhal jsem se po zahradě k nějaké nerozbité lavičce na příjemném místě. Zdálo se, že mi to trvá celou věčnost. Cestou jsem proklínal svou hloupost a tu zpropadenou nehodu, kvůli které se ze mě stal mrzák, který s něčí pomocí nebo častým odpočíváním, nedojde nikdy moc daleko.

Chladný vzduch mě trochu probral a zlepšil náladu. Zároveň mi začal zalézat pod kůži. Otřásl jsem se. Nejspíš jsem podcenil počasí. V Sahde Valley je vždy zrádnější a divočejší, než kdekoliv jinde, jako kdyby to byl svět sám pro sebe, kde platí jiná pravidla.

Netušil jsem, kdy Starres přišel. Z malého venkovního rozptýlení jsem zamířil do pokoje přes jídelnu, kde mi připravil jídlo. Takto posilněn jsem si lehl do postele, abych noze ulehčil, a začetl se do knihy.

Probudil jsem se, když se za okny začínalo smrákat a opět se schylovalo k dešti. Mohl by být již mírnější.

Nic se mi nechtělo, jen pokračovat ve spaní, ale nemohl jsem se zahřát. Donucen zimou jsem si šel napustit vanu, abych se ohřál. Miluji horkou vodu, ve které mohu, nikým nerušen, relaxovat. Bylo to více, než příjemné. Začal jsem cítit, jak se mě opět zmocňoval spánek, tak jsem svou lázeň urychlil, abych se pokusil spát co možná nejvíce.

„Dobrý večer, pane.“

Kývl jsem na pozdrav a byl rád, že Starrese vidím.

Podnos, který nesl, vzal do jedné ruky, druhou otevřel dveře pokoje a ihned mě podepřel a pomohl dojít ke křeslu.

„Donesl jsem vám večeři,“ řekl a postavil tác na stůl. Z konvice nalil horký čaj.

I když jsem byl vyčerpaný a pochutnával jsem si na jídle, zeptal jsem se, jak pořídil ve městě a hlavně, jestli někoho sehnal. Poslouchal jsem ho jedním uchem.

„Přijdou po neděli, ale je na ně spolehnutí. Prý odvedou dobrou práci. Myslím, že by měli začít střechou, do které teče pořád víc...“

Když dokončil svou řeč, do které nezapomněl přidat i místní pomluvy, měl jsem dojedeno.

Tři dny jsem procházel, jde-li to tak říct, chodbami a doufal, že se příroda nebude chtít znova předvést. Moc dlouho by dům další nápor zuřícího počasí nevydržel. Sedával jsem v pracovně déle, než obvykle a procházel účetnictví, ze kterého jsem se snažil vyčíst, kolik peněz je okamžitě k dispozici. Na burze se poslední týdny moc nedařilo, ale přesto mi těch několik cenných papírů, které jsem měl, vynášelo.

Po mnoha a mnoha hodinách počítání jsem zjistil, že jsem na tom lépe, než jsem doufal. Přestal jsem mít obavy, že bych nebyl schopný pokrýt veškeré náklady. Možná na chvíli opět odcestuji nebo si alespoň pořídím nějaký nový kus do své sbírky umění.

V pondělí, pár minut po sedmé, se ozvalo bušení na dveře, které se doneslo až do mého pokoje. Slyšel jsem, jak Starres otevřel dveře a návštěvníkovi něco říkal. Rázem se mu dostalo odpovědi několika, ne zrovna tichých, hlasů. Dělníci, pomyslel jsem si, ti se nezapřou.

Oblékl jsem se, abych je šel přivítat, poznat a domluvit co bude ještě potřeba. Spěchal jsem do haly tak rychle, jak mi to můj stav umožňoval. Ne, že bych byl tak svědomitý hostitel, ale znal jsem dělníky a opravdu jsem netoužil po těžko ukliditelném nepořádku v obytných prostorách. Starres není nejmladší, aby vše zvládl sám. Chtěl jsem najmout někoho dalšího, kdo by mu byl k ruce, ale on stále zatvrzele odmítá.

Všichni příchozí přešlapovali a čekali. Přešlapovali na mých tureckých kobercích, které jsem pracně usmlouval na přijatelnou cenu. Teď jsem viděl, jak je špiní vším, co měli na botách.

„Pánové,“ oslovil je Starres, který se vynořil odnikud, „pán tohoto domu, Morgan Swoot.“

„Brýtro,“ přistoupil ke mně jeden z nich. Oklepal si o kalhoty ruku, kterou mi podal. Se zatnutými zuby jsem sledoval, jak z něj opadávají další smítka prachu přímo na orientální koberec.

Potřásl jsem mu rukou s nuceným úsměvem. Zjevně byl spokojený. Usmíval se a představil se mi jako Brahams něco – moc jsem ho nevnímal, – přestavil mi i ostatní, ale ani jejich jména jsem si nezapamatoval. Až na jedno, Todd Kreen. Byl vysoký jako hora, když procházel dveřmi, musel se krčit. Vlasy měl nakrátko střižené a celou dobu se držel vzadu. Z čela se mu táhla ošklivá jizva až do vlasů, odhadoval jsem to nejméně na deset stehů.

Vedl jsem je cestou, na které si budou moci dělat nepořádek podle libosti. Nebylo to místo, kam bychom já nebo Starres chodili. A až začneme, tak najdu někoho, kdo mu bude pomáhat, ať se mu to líbí nebo ne.

„Válečný zranění?“

„Prosím?“

„Vaše noha, nevypadá to dobře.“

„Taky to dobré není,“ přitakal jsem.

„Válečný zranění?“

Neměl jsem náladu vyprávět mu, co se stalo. „Tak nějak.“

Pokračovali jsme dál mlčky. Chodbou se rozléhal zvuk hole dopadající na kamennou podlahu, ale vzápětí zanikl v hlaholu za mnou. Chtěl jsem se otočit, abych se podíval, co je přivedlo k tak živému rozhovoru. V tom mi na rameni přistála těžká ruka, která mě trochu vyvedla z míry, ale pevně mě držela, takže jsem jen neznatelně zavrávoral.

Brahams mě odvedl několik kroků zpět a postavil před zeď. Díval jsem se na spoustu kamenů ve více či méně dobrém stavu.

„Ta zeď vypadá špatně,“ začal.

S úšklebkem jsem mu přikývl. „To víc míst tady.“

„Ale vona je jiná,“ přistoupil blíž ke zdi. „Tady je jinačí materiál a nenavazuje s okolím. A rozpadá se. Myslím si, myslíme si, že by za ní mohla bejt nějaká místnost nebo tak něco.“

Nevzpomínal jsem si, že bych zde kdy viděl místnost. Ani v plánech nebylo nic takového zaznamenáno, pokud jsem si je vybavoval dobře.

„Takže?“

Podíval jsem se na Brahamse, který mě vytrhl z myšlenek. „Takže tu zeď zbourejte. Rád bych věděl, co tam je.“

Cestou jsme se dohodli na detailech veškeré práce a předběžné ceně. Požádal jsem ho, jestli by bylo možné dodatečně postavenou zeď odstranit co možná nejdříve, zvědavost byla silnější, než já.

Přemýšlel jsem, jestli tam nemohla být tajná chodba, vchod do sklepa či jen sklad, který po čase přestal sloužit, kvůli nepříliš vhodnému místu. Ptal jsem se Starrese, jestli o zazděné místnosti něco neví, ten však pokrčil rameny se slovy, že pokud byla zazděná, byl k tomu důvod. A kdyby si měl pamatovat vše ohledně jediného sídla, musel by si vést deník. Usoudil jsem, že zde je toho víc, než jsem se odvážil tušit.

Den a půl, než zeď začali odstraňovat, jsem kolem ní chodil, prohlížel si jí a snažil se nakouknout, skrze mezeru po jedné vypadlé cihle, za ní. Samozřejmě mě nečekalo nic, než naprostá a neprůstupná temnota. Jezdil jsem dlaní po povrchu, jako kdybych doufal, že ke mně bude promlouvat. Oproti okolním zdím, které byly hrubé, ale přesto opracované s určitým uměleckým záměrem, byla dostavba jiná. Jako kdyby někdo spěchala a nezáleželo mu na vzhledu, jen to mělo splnit účel, aby se nikdo nedostal dovnitř. Nebo ven. Při tom pomyšlení, že by za zdí někdo nebo něco bylo, mě zamrazilo. Odtáhl jsem ruku a podíval se na zaprášenou a poškrábanou dlaň; otřel jsem ji alespoň do kapesníku.

Konečně jsem se dočkal, jejího zbourání. Jeden z těch, kteří na tom pracovali, si velmi nešikovně zlomil zápěstí, které mu během pár chvil oteklo. Sám mi řekl, že to není nic vážného a k lékaři si zajde po práci. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby si na něj dal obklad a šel ihned.

Byl jsem nedočkavý. Musel jsem okamžitě vstoupit, i když mě varovali, že by tam nemusel být nejlepší vzduch, stejně jako v egyptských hrobkách. Odbyl jsem všechna varování tím, že ta místnost nemůže být zapečetěná přes čtyři tisíce let.

V jednom měli pravdu – vzduch byl jiný. Nebyl zkažený, naopak byl příjemně chladný a zdálo se, že nečekaně čerstvý.

Vstoupil jsem do ani ne metr široké chodby, která po pár krocích mírně zatáčela. Nebyl jsem schopný pochopit účel, ale v ten okamžik mě to nezajímalo. Jednou jsem se rukou otřel o stěnu, myslel jsem si, že bude stejně hrubá, jak zazděný vchod, ale byla dokonale hladká.

Chodba byla dlouhá necelých dvacet kroků a končila starými dřevěnými dveřmi, které byly pobity železnými pruhy. Srdce mi poskočilo vzrušením, ale zároveň obavou, že budou zavřené, a pokud ne – co bude za nimi.

Dotkl jsem se kliky a pouze lehce do dveří strčil, po posledním návštěvníkovi zůstaly pootevřené. Co jsem viděl mi vyrazilo dech. Ochromeně jsem stál mezi dveřmi a očima těkal z jednoho místa na druhé.

Přímo přede mnou stálo kožené křeslo vedle knihovny, ve které, jak jsem si stačil všimnout, byla díla vybraného vkusu. Nechyběl ani kulatý vyřezávaný stůl na čaj nebo lehké občerstvení. Jeho výzdobě jsem se příliš nevěnoval, ale letmo jsem zahlédl, že nohu ovijí drak, který se dívá do dáli. Byla tam i jiná bájná stvoření, od hydry až po gryfa, ale i takové, které jsem nebyl schopný identifikovat a pojmenovat.

Vstoupil jsem, abych se mohl pořádně porozhlédnout. Zdi byly ověšené nádherně zpracovanými gobelíny, kterým se nemohl rovnat žádný z těch, které jsem vlastnil. Na zemi také jeden ležel, ačkoliv se na něm podepsal zub času a nespočet procházejících nohou, vypadal skvostně. Výšivky a jemné ornamenty, sladění barev – z té nádhery mě přecházel zrak.

Po levé straně stála masivní postel s nebesy. I na ní jsem si všiml do detailů vyobrazených mýtických tvorů a sem tam jsem zahlédl výjev z dávných legend.

Prométheus přikovaný k úbočí hory a přilétající orel, aby mu vykloval játra. Byl tam Ikarus, který vzlétl příliš blízko ke slunci a pod ním moře čekající, až do něj spadne jeho tělo. Cháron převážející mrtvé po řece Styx a o kousek dál had obtočený kolem jabloně. Někde poskakovali a tančili satyrové, jinde byli lidé psy hnáni z útesů vstříc jisté smrti.

Takové dílo nemohl vytvořit nikdo jiný, než mistr řezbář, který měl podivné sny nebo ještě podivnějšího zákazníka.

Až po hodné chvíli mi došlo, že v místnosti nejsou žádná okna.

Zadíval jsem se na strop, kde visel lustr s nespočtem svíček. Nedovedl jsem si představit, kolik světla by mohl vydávat, ale rozhodně víc, než ubohá svítilna, kterou jsem si vzal s sebou.

Ta místnost mě naprosto uchvátila. Očarovala mě svým půvabem, který byl z části způsoben uměleckým ztvárněním a z části něčím, co jsem nedovedl poznat, ale cítil jsem to. Jako kdyby byla živá, ze všech stran na mě něco dýchalo a lákalo mě, abych zůstal.

Podlehl jsem.

Během několika dní jsem ze své ložnice přenesl pár nezbytných věcí, ale více méně vše potřebné už bylo v nově objevené místnosti. Nejprve jsem se obával, že mi bude chybět čerstvý vzduch, že bude problém v nevětratelnosti, ale zjistil jsem, že to tak není. Neustále odněkud proudil, jako kdybych stál přímo u okna.

Všichni usilovně pracovali na opravě střechy, blížila se zima a to nevěstilo nic dobrého. Bývá krutá.

V novém prostředí jsem se cítil lépe. Noha mě stále bolela, ale celkově mi bylo dobře, jako už dlouho ne. Svědčil o tom i fakt, že se mi lépe spalo, i když se mi zdály nejpodivnější sny.

Byl jsem v lese, připoutaný ke stromu, a blížila se noc. Nevím, jak jsem se tam ocitl, co tomu předcházelo a proč se to dělo. Jak slunce zapadalo, prodlužovaly se stíny a zlo, které se v nich schovávalo, vědělo, že bude mít opět volnost.

Začínal jsem cítit, jak se kolem mě cosi stahuje, jako kdybych se měl stát jejich potravou nebo ještě lépe – obětinou. Chvílemi jsem slyšel zapraskat větve, nevěděl jsem, jestli na ni někdo šlápl nebo si se mnou jen hrál les a zkoušel, kolik toho vydržím. Měl jsem pocit, že se ke mně odněkud donesl šílený smích. Přesvědčoval jsem se, že to nic není, že takové zvuky nevydává žádné zvíře, natož člověk. Rázem mi na mysli vyvstala myšlenka, že jsem obklíčen něčím nadpozemským. Zrychlil se mi tep a zvlhly dlaně.

Zmocňovala se mě panika. Pokoušel jsem se osvobodit z řetězu, ale čím více jsem se snažil, tím více se mi zakousával do kůže a přivolával predátory. Neměl jsem šanci uniknout. Připadal jsem si – byl jsem – slabý a bezmocný. Mé křehké tělo čekalo, až se do něj zakousnou tesáky bytostí skrývajících se ve tmě.

V jeden okamžik jsem musel ztratit vědomí. Když jsem se probral, scéna byla trochu jiná. Skrze stromy jsem viděl mihotající světlo, které se přibližovalo. Najednou, pln naděje, jsem začal z plných plic volat o pomoc. Doufal jsem, že mě někdo osvobodí a zachrání před tajemnými bytostmi. Teprve po několika dlouhých minutách jsem si uvědomil, že to byl oheň, který se ke mně neúprosně blížil.

Instinktivně jsem si promnul oči, protože jsem jim nebyl schopen uvěřit. Má pouta kamsi zmizela a já byl volný. Ucítil jsem příležitost k útěku od lačně čekajících démonů. Rozběhl jsem se pryč.

Po pár desítkách metrů jsem se zadýchal a podlomila se mi kolena. Nejednou se ozvala má zraněná noha, která byla doposud v pořádku. Pokoušel jsem se popadnout dech a zaposlouchal se do zvuků nočního lesa. Jejich smích i kroky jakoby zmizely, místo toho jsem slyšel praskat dřevo vystavené nesnesitelnému žáru ohně. Rozhlédl jsem se po okolí.

Mé zděšení bylo nepopsatelné, když jsem viděl ze všech stran blížící se oheň, v jehož středu jsem se ocitl. Cítil jsem jeho žár, ač ještě nebyl natolik blízko. Pomalu jsem se loučil se životem. Zadíval jsem se na noční oblohu a smířen se osudem čekal na svůj konec.

Otevřel jsem oči a hleděl na nebesa. Několik polštářů jsem během nočního dobrodružství shodil na zem a v přikrývce jsem byl natolik zamotaný, že jsem se nemohl hnout, jako kdybych byl spoutaný.

Z čela jsem si otřel pot. Vyprostil jsem se ze zajetí postele a došel ke křeslu, o které jsem měl opřenou hůl. Chtěl jsem se obléknout a podívat se, jak pokračují opravy, ale místo toho jsem se do křesla posadil a začal dopíjet studený čaj, který jsem si udělal předchozího večera.

Přehodil jsem si před ramena župan a otevřel jedu z knih, které mě zaujaly. Odhodlal jsem se konečně si je pročíst.

Hned na vrchu jsem měl připravenou jednu, v kožené vazbě a se starými osahanými listy. Při každém doteku jsem se bál, aby se mi nerozpadl v ruce, ale byl překvapivě pevný. Číst staré zdobené písmo mi dalo práci, ale nemohl jsem se od toho odtrhnout. Na mnoha stránkách byly nejrůznější kresby a výjevy doprovázející text, ze kterého mě mrazilo.

Jedna část mě obzvlášť zaujala.

Na pravém listu byl vyobrazený les, ale při důkladnějším pohledu jsem viděl cosi krčícího se mezi stromy. Naklonil jsem knihu, abych měl lepší světlo a najednou jsem začal rozpoznávat satyry, kteří hráli na flétnu a někteří se snažili svést spoře oděné ženy. Pár šťastnějších se s nimi oddávalo aktu vášně. Uvažoval jsem, nakolik jsou zvířecí a co z jejich spojení může vzniknout.

Doprovodný text líčil, co se odehrávalo ve zdejších lesích, což mě trochu znepokojilo. Neuměl jsem si představit, že se kolem proháněly podobné bytosti. Ale předchozí majitel se v podobných věcech musel vyžívat, jinak by nenechal udělat tak úchvatně zdobený nábytek. Nevěřím v podobné věci, ale věřím, že něco v těch lesích být muselo. Něco, co dalo lidem podnět, aby vznikly nejrůznější příběhy o neexistujících tvorech.

Na následujících stránkách se autor zmiňoval právě o sídle. Muselo zde stát mnohem déle, než jsem si myslel, chápal jsem jeho stav. Zprvu jej vykresloval jako něco majestátního, možná až přehnaně rozsáhlého, ale přesto hodícího se do okolní krajiny.

Dal si záležet na popisu každého křídla, jak se vznešeně tyčilo vzhůru a shlíželo na zahrady pod sebou. Cesta k budově byla sama o sobě zpříjemněna dlouhou alejí, ale jakmile se host přiblížil, začal spatřovat dokonale střižené keře, záhony těch nejnádhernějších a nejexotičtějších květin, které v širém okolí nikdo neznal a jejich vůně byla natolik omamná, že si člověk přál navždy zůstat.

Fontána, která se pyšnila čestným místem před vchodem, byla obklopena květinami. Sama o sobě nebyla ničím natolik výjimečná, ale celému místu dodávala pocit, že je vše živé.

Až po tomto posledním pohledu mohl návštěvník projít velkými dvojkřídlými dveřmi, za kterými na něj dýchla své kouzlo zdobená, ale ne přehnaně zdobená, hala. Mohl vystoupit po širokém schodišti vzhůru do patra, kde byly pokoje nejrůznějších účelů. Prostorná herna, kde hlavní cenou pro vítěze nebyly vždy jen peníze. Hlavní jídelně dominoval dlouhý stůl, nad kterým viselo několik lustrů a pořádaly se tam nejrůznější hostiny. Výjimkou nebyly ani maškarní plesy, které celý prostor rozzářily barvami a hudbou. K vidění bylo vše, od jednoduchých škrabošek, přes elegantní kostýmy až po ty nejbizarnější převleky.

Uvnitř mě něco posmutnělo, když jsem si uvědomil, že dnes je to jen rozpadající se stará ruina. Její doby slávy jsou nenávratně pryč. Ale přesto, donutilo mě to zauvažovat nad obnovením toho všeho.

Listoval jsem knihou a hltal každé slovo, představoval jsem si všechnu tu krásu, lesk a slávu. Až jsem se dostal k popisu nepříliš užívané chodby, situované dál od všeho ostatního. Přesně té chodby, kterou jsem vedl dělníky, a ve které objevili zazděný vchod do mé nové ložnice.

Oné místnosti bylo věnováno více místa, než bych čekal. Nejprve byla popsána úzká chodba, která vede ke dveřím. Za nimi se již rozprostírá pokoj bez oken s mnoha nejvzácnějšími gobelíny. Postel byla také zmíněna a nad jejím zdobením se autor rozplýval, sotva to lze pouhými slovy vystihnout.

Rozhlížel jsem se a porovnával s textem. Nic se nezměnilo. Ta kniha musela být při nejmenším jedno a půl, ne-li dvě staletí stará, a přesto vše zůstalo původní. Do nejmenšího detailu.

Chtěl jsem vědět, co zapříčinilo její zapečetění, a tak jsem pokračoval.

Najednou, jako kdyby se žánr změnil z příjemně vypravěčského na hororový, se dokonalé kresby změnily v sadistické výjevy a text tomu ještě přidal. Mluvil o jakémsi Pánovi tohoto místa, známého jako Allger Wilmont. Za jeho časů zde vše zdánlivě vzkvétalo, ale na pozadí toho všeho se odehrávaly ty nejzvrácenější věci, jaké si jen lze představit.

S několika vybranými hosty hrával cosi, co připomínalo ruskou ruletu, jen s tím rozdílem, že hráči střídavě pili a v některých sklenicích byl jed. Wilmont nikdy neprohrál. Vedly se řeči, že i když jed vypil, nic to s ním neudělalo. Prý uzavřel pakt s démony. Vyžíval se v nočních honech na rozlehlých pozemcích, kde nelovil jen zvířata.

Jednou ho po nekonečných hádkách chtěla opustit milenka, ale bylo to to poslední, co udělala. Pán domu na ni uspořádal hon. Nechal jí dostatečný náskok, pouze záblesk naděje, že kdyby překročila hranici pozemků, možná by se zachránila. Ale on neměl v úmyslu nechat ji běžet. Když ji dostihl, potlučenou a samý šrám, přidělal jí na krk obojek, ke kterému přivázal lano a táhl ji za koněm zpět. V cíli se už nehádala, neodporovala a nežila.

Z jeho pokoje se značnou část večerů ozýval nelidský křik, jehož zdroj nikdo neznal a netroufal si jej odhalit. Wilmont se jen smál, někdy křičel a znělo to jako hádka, ale vždy vycházel se spokojeným výrazem. Co se uvnitř dělo se mohli všichni jen dohadovat.

Nikdo ani nevěděl, jak pokoj vypadá, vidělo jej jen pár lidí, když ho vytvářeli a stěhovali věci. Všichni měli přísný zákaz vstupovat – ne, že by někdo měl odvahu. Wilmont na tom velmi striktně trval.

Popis jeho zálib byl čím dál horší, přeskakoval jsem jednotlivé odstavce, kolikrát i samotné strany.

Pořádně jsem se opět začetl až na posledních několika stranách. Nebyl jsem si úplně jistý, co tomu předcházelo, ale Wilmont začal propadat šílenství, tedy pokud by se jeho dosavadní chování dalo označit za normální. Nevycházel z pokoje, téměř s nikým se nebavil, jídlo mu nechávali za dveřmi a pomalu se začaly šířit zvěsti, že je nemocný nebo posedlý.

Jedné noci se zpoza jeho dveří ozýval křik, který nikdo předtím neslyšel. Několik lidí raději odešlo, aby si našli jinou a klidnější práci. Jeho výstřední chování se podepisovalo i na duších ostatních.

Ráno už měl za dveřmi přichystanou snídani. Když šli pro prázdné talíře, aby je vyměnili za oběd, našli je nedotčené. Přesto mu přichystali další jídlo.

Několik dní to šlo stále dokola. Už si nikdo nemohl říkat, že pán třeba jen nemá hlad, zcela určitě se mu muselo něco stát.

Po týdnu sebrali odvahu, aby zjistili, co se stalo. Nikdo nemohl uvěřit vlastním očím, když viděli krutého muže viset se smyčkou kolem krku. Na stole ležel dopis, že si nepřeje být nikým rušen a jeho pokoj má být navždy uzavřen.

Jeho tělo bylo pohřbeno pod starým dubem za domem. O místě jeho posledního odpočinku vědělo jen pár lidí, kteří jej pochovali. Pokoj naposledy uklidili, ustlali a připravili, jako kdyby se měl večer vrátit z projížďky. Zamkly a chodbu spěšně zazdili. Tím končilo líčení o tomto místě.

Knihu jsem odložil na stůl a zamyšleně zůstal na místě. Podle autora měly být dveře zamčené, já je našel odemčené. Podvědomě jsem tušil, že to není jen tak, ale nakonec jsem se uklidnil tím, že každý si rád trochu přibarví skutečnost. K přehnanému popisu jeho krutostí se hodily zamčené dveře a zazděná chodba. Jistě jen chtěli nějakým způsobem uchovat jeho památku.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Ano?“

Mezi nimi se objevil Starres s jídlem. „Přinesl jsem vám večeři,“ začal, když pokládal jídlo na stůl. „Klepal jsem na vás ráno a v poledne, ale asi jste měl moc práce, nechtěl jsem vás rušit.“

„Večeři?“ Díval jsem se na něj nechápavě.

„Je šest hodin, pane.“

„Děkuji.“

Starres jen kývl hlavou a odešel.

Večeře. Šest hodin večer. Copak jsem promarnil celý den zalezlý zde? Pouze četbou o dávno mrtvých časech a lidech? Nemohl jsem tomu uvěřit. Něco málo jsem snědl, protáhl se a zamířil do postele.

Celou noc jsem se převracel, budil se, a když jsem spal, zdály se mi ty nejdivočejší sny, ze kterých jsem se probudil zpocený. Brzo ráno jsem vstal a šel se najíst, nechtěl jsem, aby to dopadlo, jako předešlý den.

Snídani jsem měl připravenou a Starres dohlížel na práce v pokojích, kde opravovali okna. Procházel jsem obrovskými prostory a představoval si, jak vypadaly dříve, když vše zářilo. Přímo jsem viděl, jak celému domu navrátím půvab. Z rozjímání mě vytrhl jeden z dělníků. Postával u paty schodiště a nervózně se rozhlížel.

Jakmile jsem byl u něj, zatáhl mě stranou.

„Vy jste Todd, Todd Cro... Kra...“

„Kreen,“ urychlil mé vzpomínání a rozhlédl se.

„Jistě. A co pro vás můžu udělat?“

„Nic.“

Naklonil jsem hlavu, díval jsem se, jak ne nervózní a užuž jsem se chystal zeptat, co po mně tedy chce.

„Ale pro sebe jo.“

To mě překvapilo. „Jak to myslíte?“

Zatáhl mě ještě víc do stínu, jako kdybychom byli kluci, kteří vymýšlí neplechu a začal šeptat. „Nespěte v tom pokoji. Je v něm to nejzvrácenější zlo, jaký si umíte představit.“

„A na to jste přišel jak?“

Opět se rozhlédl a ještě víc ztlumil hlas, musel jsem natahovat uši, abych slyšel jeho slova.

„Proč myslíte, že tu nikdo nechce pracovat? Všichni ví, co se tu dělo, všechna ta krev je na stěnách, zdi si to pamatujou. Ty zvěrstva, při kterejch umírali lidi. Místní to vědí, Shade Valley je prokletý. Ani ten váš sluha tu nebydlí, když ste pryč, radši sem dochází.“

„To jsou jen pověry,“ snažil jsem se oponoval. Ale někde uvnitř jsem cítil, že na tom něco pravdy je.

„Možná jo, ale žádná pověra nevznikla bez příčiny.“

Nad hlavami se ozvaly kroky několika lidí, nejspíš zbytek dělníků, kteří prozatím skončili s prací. Kreen poodstoupil a chtěl se přidat k přátelům. Ještě jednou se na mě se strachem v očích podíval. „Radím vám dobře,“ pronesl a vmísil se mezi ostatní.

Zůstal jsem stát a díval se za ním, mezitím jsem se snažil uspořádat si myšlenky a to, co mi říkal. Překvapilo mě to a částečně i vyděsilo. Chlácholil jsem se tím, že se lidé potřebují k něčemu upnout, něčemu věřit. Vždyť právě strach stvořil bohy. A že se zde odehrávaly takové zrůdnosti... Je to bohatá stavba, která se povyšuje nad vším kolem, kde kdo ji pomluví a pošpiní, aby tolik nezářila.

Během dne se nic zajímavého nedělo.

Až když jsem se k večeru vrátil do svého pokoje, začal jsem si uvědomovat, co jsem četl, co mi Kreen říkal a to všechno dohromady na mě nepůsobilo příliš dobře. Nechtěl jsem dopustit, aby mě příště něco takto znepokojilo.

Několik nocí bylo příšerných. Byl jsem unavený, ale spát mi nešlo, nepočítám-li pár krátkých okamžiků. Vždy jsem sebou trhl a probral se. Někdy, když se mi podařilo lehce spát, slyšel jsem zvuky, ale ne běžné zvuky, které lze slyšet ve starých domech, tyhle byly jiné. Zněly, jako slova, kterým nešlo rozumět. Čím více jsem se snažil je rozpoznat, tím méně jsem jich slyšel, ale takové úsilí mě vyčerpávalo ještě víc, takže jsem vzápětí usnul.

Ráno jsem se budil se stále se zvětšujícími kruhy pod očima. Byl jsem nevyspalý a nevrlý. Přestával jsem se s ostatními bavit, pouze Starres mi pravidelně nosil jídlo, ale i ten se mi snažil vyhýbat poté, co jsem na něj byl nepříjemný, když se pokusil naznačit, jestli bych se nechtěl přestěhovat do svého starého pokoje. Údajně jsem kvůli nevyspání vypadal stále hůř. Také jsem se tak cítil.

Moc jsem nevycházel, co jsem potřeboval, jsem měl u sebe nebo si to nechal přinést. Klid mi vyhovoval, jen nikdy nevydržel během doby, kdy jsem spal. Pokoušel jsem se spát během dne, ale to jsem měl hlavu plnou myšlenek a sotva jsem zavřel oči na několik desítek minut.

Věděl jsem o své postupující nevrlosti a ostatní o ní věděli také. Během opravy se dělníkům vysypalo několik cihel na zem. Přesně to ve mně zažehlo zuřivost. I přes nesnesitelnou bolest v noze jsem vyběhl ven a začal na ně nepříčetně křičet. Jen stáli, nechávali na sebe křičet, omluvili se a šli pryč. Když jsem se v pokoji uklidnil, uvědomil jsem si, že to byla přemrštěná reakce, ale v ten okamžik mi přišla adekvátní. Takové výbuchy byly stále častější a já si čím dál méně uvědomoval, že jsou přehnané.

Po dlouhé době jsem se rozhodl, že na chvíli půjdu ven. Když jsem vyšel, překvapilo mě, že je všude taková tma a ticho, až po chvíli jsem si uvědomil, že bude noc. Nevadilo mi to, naopak.

Bezmyšlenkovitě jsem se procházel zahradou, až jsem došel za dům k velkému a starému dubu. Bylo to místo, kde měl ležet Allger Wilmont. Posadil jsem se na lavičku, která stála nedaleko a díval se směrem k hrobu.

„Co se ti stalo, že jsi udělal takovou věc?“ zeptal jsem se ho, aniž bych očekával odpověď. Spíše jsem jistým způsobem cítil spříznění, které bylo příjemné a děsivé zároveň.

„Je to krásné místo. Jen působí trochu, jak bych to řekl, temně,“ na chvíli jsem se zamyslel. „Víš, že v noci, když jdu spát, slýchávám podivné zvuky? Někdy to zní, jako slova, ale nerozumím jim.“

Ještě chvíli jsem vedl svůj monolog, než jsem odešel. Měl jsem pocit, jako kdybychom byli staří přátelé. Jen jeden z nás zemřel před mnoha lety.

Tu noc, její zbytek, jsem spal klidně. Zdál se mi nějaký sen, ve kterém mi někdo něco říkal, bavili jsme se o tom a já přitakával. Muselo to být něco důležitého, cítil jsem to. Když jsem se probudil, přemýšlel jsem, co to bylo, ale jen velmi matně jsem si vzpomínal, že jsem s někým byl.

Vstal jsem pozdě, takže ze snídaně, kterou mi Starres nechal za dveřmi, jsem měl spíše dopolední svačinu. Několik hodin jsem prozkoumával zdobení stolu a postele, stále jsem nacházel něco nového, čeho jsem si prve nevšiml. Všechny rytiny působily velmi živě, člověk by čekal, že se každou chvíli pohnou a dokončí svou činnost.

Měl jsem pocit, že mě celá místnost sevřela a odmítla pustit. Všemi možnými způsoby se mi snažila naznačit, že jsme spojeni – nechám-li ji zemřít, vezme mě s sebou. Vlastně jsem se do ní zamiloval, i přes to, že spím hůř, než kdysi, vlastně nespím téměř vůbec. Dokonale mě okouzlila.

V noci jsem opět jen lehce dřímal a začaly se ozývat ty zvuky a hlavně hlas, který se stal více srozumitelným. Nedovedu říct, co říkal, ale matně si vzpomínám, že jsem mu odpovídal a velmi živě jsme konverzovali. Celé ráno jsem nad tím přemýšlel.

Přes den jsem jen seděl zahleděný do knih o nejpodivnějších tvorech a mýtech o nich, či jsem bloumal chodbami. Po nocích jsem stále víc rozmlouval s tím hlasem, který zněl všelijak, jen ne přirozeně. Vše bylo pořád stejné, téměř nic se neměnilo a já si začal zvykat, začalo mi to vyhovovat.

Sem tam měl Starres ještě odvahu vstoupit a upozornit mě na rychlou proměnu v bledého, nevyspalého a nepříjemného člověka. Pokaždé jsem nad tím mávl rukou a během klidnějších dní jsem ho jen ostře vykázal.

Čím dál méně jsem se zajímal o to, jak postupují opravy. Jen sem tam mi to Brahams oznámil, když jsme se náhodou někde setkali. Beze slova jsem pokýval hlavu ve znamení, že to beru na vědomí a každý jsme šli dál svou cestou. Pouze jedenkrát se mi pokusil jen naznačit, že na tom nejspíš nejsem nejlépe, ale to už mě zachvátil vztek a zatmělo se mi před očima.

Byly noci, kdy jsem křičel, jako kdybych se s někým hádal. Starres si dělal starosti. Prý to je slyšet téměř všude. Někdy se na mě pokoušel klepat a probudit mě ze zlého snu, ale zamykal jsem se, a tak jsem poslouchal, jak jsem se sám se sebou přel. To mě zarazilo. Ptal jsem se, jestli neslyšel ještě někoho, ale odpovídal pokaždé záporně. Napadlo mě, že zapírá, protože by to znělo šíleně, kdo by se mohl dostat ke mně, do zamčené místnosti bez oken.

Na začátku zimy jsem měl přečtenou již většinu knih, které v pokoji byly. Vážně jsem uvažoval, že bych vyzkoušel některé z údajně magických postupů ne vyvolání duchů a démonů. Také mě sváděla myšlenka, že bych vyrazil do lesů hledat mýtická stvoření, která se tam měla pohybovat, ale to jsem odložil na později.

Na rituály jsem měl sotva polovinu potřebných věcí a některé byly jen improvizované. Přesto jsem zapálil několik svíček, předměty rozmístil podle popisu v knize a začal opakovat mantru, která byla připsaná rukou. Neměl jsem tušení, co to způsobí nebo co by to mělo způsobit, ale chtěl jsem to zjistit.

Po mnoha minutách, bylo to poznat na ubývajících svíčkách, jsem přestal. Byl jsem trochu zklamaný, že se nic nestalo, ale přesvědčil jsem se, že báchorky o nadpřirozenu jsou jen výmyslem. Vše jsem sklidil a uložil se ke spánku.

Ocitl jsem se v zahradě pod dubem, kolem mě skučel rozdivočelý vítr. Všiml jsem si vyvýšeniny, pod kterou muselo být jistě pohřbené tělo, chtěl jsem k ní jít blíž a prozkoumat ji, ale donesl se ke mně důvěrně známý hlas z předešlých nocí. Otočil jsem se a poslušně šel za ním. Volal mě.

Prošel jsem halou, která byla překrásně zdobená a po schodech jsem sešel do útrob domu. Nikdy předtím jsem sklep nenavštívil. Procházel jsem dlouhou tmavou a vlhkou chodbou, v které byla cítit plíseň. Od nohou mi odletovaly malé kamínky a ze stropu poklidně kapala voda, vytvářelo to dokonalý rytmus.

Hlas na mě opět promluvil, aby mě trochu popohnal kupředu. Cítil jsem se skvěle, když jsem nebyl odkázán na oporu hole či někoho jiného.

Konečně jsem došel do prostorné podzemní místnosti. Strop byl podepřen sloupy, které nebyly nijak zdobené. Klenba byla také prostá, ale přesto to působilo impozantně. Než jsem se stačil rozhlédnou, ozval se uši drásající zvuk. Otočil jsem se, ale za mnou nic nebylo. Ocitl jsem se v místnosti bez oken a dveří, bez možnosti úniku. Stále to sílilo a já se nemohl nijak bránit. Rychlým krokem jsem se vydal k protější stěně v naději, že se alespoň trochu vzdálím a ulevím uším, ale bylo to stejné. Ozvěna to vše ještě podpořila.

„Přestaň!“ snažil jsem se to překřičet, ale nebyl jsem si jistý, že mi z úst vůbec vyšel nějaký zvuk. „Prosím, už dost!“

Schoulil jsem se na zemi, z očí mi tekly slzy a stále jsem křičel ze všech sil. Marně.

Přivádělo mě to k šílenství. Nesouvislé, nepopsatelné a jistě ne pozemské zvuky se mi vrývaly do hlavy vší svou silou. Bylo to neskutečné martyrium.

Otevřel jsem oči zpět ve svém pokoji a doufal jsem, že to byl jen zlý sen, ale má muka pokračovala. Zvuk se nezměnil, neubral na síle a dál mě trýznil. Doufal jsem, že to někdo uslyší také, že mi přijde na pomoc, ale bylo to zbytečné. Vždyť nikdo neslyšel ten hlas, proč by měl slyšet jeho křik.

Sebral jsem síly a vstal z postele. Na papír, který jsem nechal ležet na stole, jsem načmáral pár řádků s instrukcemi a během toho ta vražedná kakofonie neutichala.

Před hák, na kterém visel lustr, jsem přehodil lano a s vypětím posledních sil si stoupl na křeslo. Pak už jsem zbytek nechal na gravitaci.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvanáct