Inferno

„Takže… Abychom si vše upřesnili, co jste viděla?“

„Nic.“

„A co to vaše vyprávění?“ Lékař se zamyšleně a zároveň lehce zmaten podrbal na tváři.

„Nejsem si jista, že jste mne zcela pochopil, raději bych měla jít a…“

„Zůstaňte! Zůstaňte a povězte mi vše znova, nyní už v klidu.“
„Ale to mě musíte nech…“

---

„A třeba se k něčemu rozumnému dostaneme.“

„…nechat domluvit.“

„Jistě, omlouvám se. Můžete začít, prosím?“

„Všechno začalo, když jsem přijela na staré rodinné sídlo, kde nikdo nebyl už přeš půl století, takže si umíte představit v jakém bylo stavu – deset lidí by ho měsíce pucovalo. Jenže to mi došlo až příliš pozdě. Když jsem vešla odbíjely právě dvě hodiny. Nikde nebyl nepořádek a prach. Ten se neutíral nanejvýš dva týdny, okna byla též čistá a oheň v krbu také musel hořet ještě nedávno. Jistě mne pochopíte, že po té celodenní cestě mi trochu vyhládlo.

Chvíli mi to trvalo, ale kuchyň jsem nakonec našla zastrčenou v jižním křídle. K jídlu jsem nenašla nic, ale zato staré archivní víno. Však víte, že na víno zanevřít nesmíte.“

„Takže jste měla něco starého uleženého vína a pak jste viděla i nemožné, to jste si vsugerovala a dál už nic není.“

„Prosím, jsem teprve na začátku svého vypravovaní.

Ano, máte pravdu, nalila jsem si, ale jen jednu sklenku, kterou jsem ani nevypila. Zaslechla jsem zavrzání dveří, tak jsem se samozřejmě vydala tím směrem. Vešla jsem tedy do následující místnosti a zahlédla jsem nastevřené okno, nejspíš průvan myslela jsem si. Jednou jsem se napila ze sklenky, kterou jsem stále svírala v ruce. Opravdu bylo kvalitní, myslím, že dopít ji, tak mi pěkně stoupne do hlavy. To jsem si nemohla dovolit, tak jsem ji raději nechala stát na stole v takovém, řekneme malém tanečním sále nebo alespoň tak mi to připadalo.

Rozhodla jsem se, že se ubytuji v nějakém pokoji, abych si nemusela vybalovat za noci. Pokoj to byl vskutku krásný, na jednu stranu honosný, ale zároveň prostý. Peřiny byly povlečené a bylo ustláno, jako kdyby byl můj příjezd očekáván dlouho dopředu, jen s jídlem to hostiteli moc nevyšlo. Jelikož hlad byl stále dotěrnější a dotěrnější musela jsem se vydat do přilehlého města alespoň pro nějaké zásoby. Nechtěla jsem to nijak přehánět, měla jsem v plánu zdržet se jen krátce, brala jsem to jako krátký odpočinek od městského ruchu, chápete.

Vrátila jsem se až tmy, mohlo být devět hodin, půl desáté. V hlavním pokoji, kde byl velký krb, několik skříní s knihami a kožešiny na zemi jsem na stole viděla džbán s vínem a dvě sklenice. Nejprve jsem si vážně myslela, že je to zde už dlouho nebo se sem někdo vloupal, a když zjistil, že se vracím, tak odešel. Co byste si o tom myslel vy?“

„Já? Napadlo by mě, podle dvou skleniček a připraveného vína, že si dva mladí chtěli udělat pěkný večer a vy jste jim zhatila plány.“

„Takže vás napadlo něco obdobného, to mě těší, že ještě neblázním.“

„To jsem neřekl, pouze…“

„Jistě, jistě… Pokračujeme.

Nebudu to zbytečně prodlužovat, tedy zapálila jsem v krbu, najedla jsem se a usadila se do křesla před plápolajícím ohněm. Měla jsem otevřenou jednu z mnoha knih a už jsem nevěděla jak se usadit, takže jsem se natáhla na kožešinu a pokračovala ve čtení. Víčka vážila snad kila a já nebyla schopna udržet oči otevřené – usnula jsem.

Nevím kolik bylo hodin, ale z ničeho nic jsem se probudila. Aniž bych se nějak vrtěla, otevřela jsem oči. Nebyl po pouze bláhový pocit, skutečně mě někdo pozoroval, viděla jsem stín, jak stékal po mém těle a pnul se po zemi. Váhala jsem, zda dát najevo, že jsem vzhůru a nebo dál poklidně ležet, těžko říct jestli mi to zabralo pár minut nebo půl noci.

Mohu požádat o nějaké pití? Trochu mi vyschlo v ústech…“

„Odpusťte, že mne to nenapadlo dřív.“ S omluvným výrazem takřka okamžitě podal sklenici vody a vyzval k pokračování.

„Takže nakonec mě přemohla zvědavost, takže jsem se začala protahovat a ‚probouzet se‘. Stín se ani nepohnul, na okamžik mě napadlo, že je to třeba jen křeslo nebo kus nábytku… Otočila jsem se a, to vám povídám, málem se mi leknutím zastavilo srdce! On tam stál a pozoroval mě! Mladý muž, maximálně o pět šest roků starší nežli já. Stál tam a s ledovým klidem se na mě díval, měl na sobě dlouhý kabát nebo hábit, v tom slabém světle jsem to špatně rozeznávala. Do paměti se mi živě vryly ty jeho oči. Byly mrtvolně klidné, ale přesto v nich plál jasný plamen. Byly černé jako smrt, ale tančil v nich plamen rudý jako krev.

Jako zhypnotizována jsem se posadila a nemohla jsem uvěřit tomu co přede mnou stálo. Byl jako přízrak. Když jsem se konečně probrala, tak jsem vstala a otevřela jsem ústa, jenže jsem nevěděla co říct. Tělem mi projel studený chlad, jakoby mě chtěl probrat či upozornit před nebezpečím. Můj host zřejmě vytušil stav do kterého mě přivedl a poprvé od mého probuzení se pohnul. ‚Dobrý večer, sic je toto hodina značně zvláštní, ale i tak doufám, že neruším.‘ Pozvedl jeden pohár vína a podal mi ho, sám si nevzal. Usadil se do křesla a sledoval mé počínání.

‚Já… Totiž…‘ Nemohla jsem zklidnit hlas, tak jsem ze začátku trochu koktala, ani nechci vědět, co si v tu chvíli musel myslet. ‚Ano, máte pravdu, je to zvláštní hodina, zrovna jsem byla uprostřed spánku.‘ Na posilnění jsem se trochu napila a posadila se na protější křeslo. Nyní jsme si hleděli z očí do očí a já si nervózně pohrávala s pohárkem.

‚Jaký je důvod vašeho rozrušení? Snad jím nejsem já?‘ Vrhnul na mě laskavý pohled a očekával odpověď, která se jaksi stále nedostávala.

‚Co tady děláte? A kdo jste‘ Určitě jste si i vy všiml, že pokud nemám odpověď, pak odpovídám otázkou a můj pobyt na sídle mé rodiny to jen potvrzuje.Nechtěla jsem ho nijak osočovat z vloupaní či čehokoliv podobného, ale nebylo to úplně normální, když za vámi někdo přijde v noci a pozoruje vás, ve finále klade takovéhle otázky, kde lze čekat jen jedinou odpověď.“ Musela vstát ze židle a protáhnou se, přeci jen sedím a vyprávím více jak dvě hodiny.

„Zarmouceně se zvedl a přešel ke mně, ne doslova plul vzduchem! Stoupl si za mé křeslo a ruce mi položil na ramena. Cítila jsem se tak nějak uvolněně, jako kdyby se mě už nic netýkalo, měla jsem naprosto prázdnou hlavu. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak skoro upadám do toho stavu… Ale abych se nezasnila. Před očima mi probíhaly časy více i méně vzdálené, osoby více i méně známe a vždy jsem někde v přítmí zahlédla onoho cizince za mnou. Nechápala jsem co se dělo, možná, že to vína na mě bylo opravdu příliš. In vine veritas, já vím.

Opět jsem otevřela oči, sluneční paprsky už mezitím pronikaly okny a lechtaly mne na tvářích. Venku jsem slyšela zpěv ptáků a oproti městu žádné uspěchané a nervózní hlasy. Pozvala bych vás tam, pokud vás můj příběh příliš nevyděsí. Toho rána jsem nevěděla, jestli se jednalo o sen nebo skutečnost dokud jsem se nepodívala na stůl – stály tam dvě sklenky na víno, jedna docela čistá a jedna téměř vypitá.

Vydala jsem se do města, abych se prošla, koupila čerstvý chléb a trochu se porozhlédla. Lidé, které jsem míjela se na mě soucitně dívali a zdálo se, že mne snad i litují, nemohla jsem pochopit proč. Tvářila jsem se tedy naprosto normálně, že se nic neděje a nic mě netrápí – a skutečně tomu tak bylo. Jediné, co mi vrtalo hlavou byla noční návštěva, ale přisoudila jsem to strašidelné četbě před spaním a pak také vínu, o kterém stále mluvím. Ani nevím proč, zda má s tím vším nějakou spojitost? Suďte sám. Nebudu vám vypravovat, jak jsem nakupovala, jen musím podotknout, že čerstvý chléb byl opravdu vynikající.

Když jsem přišla zpět chtěla jsem se podívat do zrcadla, proč na mě všichni tak zírali, předchozího dne se tvářili naprosto obyčejně. Hledala jsem po celém domě sebemenší zrcadlo avšak marně. Když už jsem hledání málem vzdala tak jsem si vzpomněla, že v mém kufru je na víku malé zrcátko. Podívala jsem se do něj a spatřila svou tvář bledší než kdy jindy. Byla sice bledá, ale zato se zdála o něco mladší, evidentně díky čerstvému vzduchu, no ne? Vy jste lékař, tak byste to měl znát.“

„Nejsem si zcela jist, že díky čerstvému vzduchu jste zbledla a ‚omládla‘, ovšem nic takového ani nevylučuji.“

„Vydala jsem se ještě do rozlehlých zahrad, abych si vše prohlédla a věděla co vše se stalo majetkem mé rodiny. Neviděla jsem v tom žádné zisky z prodeje ani nic podobného, už v prvním okamžiku jsem se zamilovala. Bylo to jako v nějakém románu. Víte, to obrovské sídlo a přilehlé pozemky, zkrátka pozemský ráj – na první pohled, ale nepředbíhejme událostem.

Našla jsem několik ovocných stromů a natrhala pár jablk na později. Ani nevím co jsem dělala, ale začalo se pomalu šeřit a můj žaludek se opět hlásil o nějaké to sousto. Vydala jsem se tedy volným krokem zpět a sledovala při tom horizont v dáli. Byl to věru krásný pohled, při němž se tají dech. Zhruba vám jej načrtnu, abyste alespoň trochu porozuměl tomu výjevu a nemyslel si, že mne dojme každá malichernost. V dálce se rýsovaly kopce, které se tvářily jako stále nedotčené až na jeden, kde stál kdysi, v dobách minulých, majestátný hrad z nějž jsou dnes jen trosky. Toho všeho se dotýkaly a laskaly sluneční paprsky slibujíc věčnou věrnost. Zkrátka pouhými slovy nepopsatelná srdcervoucí krása.

Něco málo jsem pojedla a zaposlouchala se do ticha, které nesmělo být až do konce časů prolomeno. Samozřejmě, že je to nemožné, za nedlouho začaly tlouci hodiny, které mě vytrhly z poslechu toho ničeho – ticha, aby bylo jasno. Neměla jsem představu, co budu dělat dál, na procházení se byla už tma, na spaní brzo. Hlavou mi proletěla myšlenka, že bych opět mohla nahlédnout do starých knih a dozvědět se něco o svých předcích či si přečíst něco lehčího.

Zvolila jsem nakonec lehčí četbu, přeci jen byl večer a blížila se noc. Nevnímajíc čas jsem začala číst a ničemu jsem nevěnovala pozornost, tuším, že jsem četla jen nějaké příběhy. Najednou jsem zvedla zrak od textu, jednak už mě bolely oči a jednak mi to něco v hlavě našeptávalo. Přímo přede mnou bylo křeslo, které by mělo být prázdné; seděla tam bez hnutí tatáž osoba jako předchozího večera.

Jakmile zpozoroval, že na něj opět stejně nechápavě zírám, tak se zvedl a hlavou lehce naznačil úklon. ‚Nejsem zvyklý na návštěvy, nejspíše jsme včera začali ze špatného konce. Co kdybychom to zkusili znovu?‘ Musela jsem se dívat ještě hůř, když mi stejně jako předchozí noci podal sklenici vína, dnes si ale nalil také. Zvedla jsem se a představila se, za zvyku jsem mu podala ruku a on ji tou svou, studenou, uchopil a zvedl ke svým ústům. Lehce, ale s vášní mi ji políbil. Na taková gesta jsem z města nebyla zvyklá, i přes to že jsem to občas zahlédla. Marně jsem čekala na jeho jméno, ale já chtěla vědět kdo je zač. ‚Když už mě nyní znáte, nemyslíte, že bych měla znát i já vás?‘ Zase jsem usedla do křesla, nemínila jsem s ním prostát celou noc.

‚Ale vy mne přeci znáte, už spousty let.‘ Když viděl, že si sedám, usadil se také a s chutí se napil ze své sklenice.

‚Vaše jméno,‘ napila jsem se též, ‚prosím.‘ S napětím jsem ho sledovala, ale seděl nehybně, jen ty tančící plamínky v očích.

‚Nejspíš není šance, že byste to vzdala, že?‘ Pomalinku se pousmál. ‚Inu dobrá, Alexandr jméno mé, sir Alexandr.‘

Nechápala jsem. ‚Sir a krade se sem jako zloděj?‘ Buď to byl vyšinutý blázen nebo mluvil pravdu… A byl to vyšinutý šílený sir. Prve říkal, že návštěvy nemá moc často, ale není snad on mou návštěvou? To taky něco vypovídalo o jeho mysli.

‚Chápu vaše rozpoložení, ale já zde pobývám již mnoho let, někteří z vašich předků mě znali, někteří mě raději znát nechtěli a řekl bych, že díky nim je to zde opuštěné. Tedy alespoň to tak navenek vypadá. Sama jste si jistě všimla, že to zde nevypadá jako v přes půl století neudržovaném panství.‘

Jestli jsem si všimla? To se rozumí, že jsem si všimla, snad nikdo by něco takového nepřehlédl. Víte, neměla jsem odvahu se ptát jak to myslel s návštěvami a tím obýváním tohoto sídla, ale po několika velkých doušcích jsem tu odvahu v době nakonec našla. Budete muset ochutnat také. ‚Alex… Sire Alexandře, jak jste to myslel, když jste říkal, že tady pobýváte již mnoho let… Neříkejte mi, že jste tady přes padesát let?!‘

S pobaveným výrazem nám dolil vína a pustil se do vysvětlování, ty slova nejdou zapomenout, natolik mě šokovala, že jsem je už nevymazala z hlavy: ‚Určitě jste si všimla těch trosek v dáli na kopci.‘ Přitakala jsem, o tom úchvatném pohledu jsem vám už říkala. ‚Tak tedy ten hrad býval mým, jenže osud tomu chtěl a já musel opustit kraj, když jsem se vrátil našel jsem ho ve zbídačeném stavu. Měl jsem snahu opravit jej a vrátit mu jeho zašlý lesk a slávu! Odpusťte, že to prožívám tak poeticky. Vcelku se mi i dařilo, jenže lidé pro mě postupně odmítali pracovat, i když jsem jimi zvyšoval plat. Za tolik peněz nepracuje ani leckterý vysoký úředník. Já na to měl a po opravě jsem toužil. Nakonec mi zbyl jen můj věrný sluha.‘ Opět dolil víno, ale ve džbánu už žádné nebylo, tak tedy šel a otevřel novou láhev. ‚Nebudu vám tady přeříkávat s jakým vaším prapradědem jsme dohodu uzavřeli, v rodokmenu bychom se dostali velmi daleko. Dohoda zněla, že já rod finančně zabezpečím a budu jej chránit, na druhou stranu nikomu z něj nezřivým vlásek na hlavě a pokud možno se s nikým nebudu setkávat. Jakmile se ale objeví dědička, bude má – jestli mi rozumíte.‘

Jeho klidný hlas mě postupně velmi rozrušoval a to co říkal tomu ještě dodalo. Nejsem si jistá, že jsem ho pochopila správně, ale on za to, že mu patřilo naše rodinné sídlo měl získat mě? Jak moc toho starého chudáka, se kterým dohodu sepisoval, musel pobláznit? Jak za přístřeší mohl ještě něco požadovat? Tohle je mimo mé chápání…“

„Musím uznat, že je to zvláštní, ale pokud to oběma stranám vyhovovalo… Já jsem lékař, nikoli právník.“

„Po jeho vyprávění se už blížilo rozednění a on jakoby se do země propadl, neuvědomuji si, že by se loučil nebo cokoliv jiného. Pouze jsem otočila hlavu od okna směrem k místu, kde ještě před okamžikem seděl - křeslo bylo prázdné a víno dopité. To víno mi mezi námi pěkně stouplo do hlavy a já si nejsem jistá, jestli bych ještě o trochu víc vydržela. Cítila jsem strašlivou únavu, se kterou se nedalo bojovat. Odebrala jsem se do svého pokoje a ještě než jsem dopadla do postele už jsem spala.

Druhého dne jsem se vzbudila odpočatá a plná energie, na noc jsem si vůbec nevzpomněla, tedy vzpomněla jsem si ve chvíli, kdy jsem viděla na stole džbán, dvě sklenice a prázdnou láhev od vína. Nevím ani co to bylo za víno, ale od mého příjezdu mě takřka pronásleduje, všiml jste si nebo se to zdá jen mě?“

„Kdepak, také sleduji, že se ve vašem vyprávění objevuje velmi často. Nemáte problémy s pitím?

„Mám problémy pouze s tímto nápojem. Ale abychom se opět pohnuli…

Cítila jsem, že bych měla mít hlad, ale ten pocit se jaksi nedostavoval, napila jsem se několika doušků vody a hodiny ukazovaly skoro pět hodin odpoledne. Říkala jsem si, že není možné, abych prospala téměř celý den! Popravdě řečeno mi to nejspíš prospělo, byla jsem odpočatá, nic mě netrápilo a… Nebudete mi to věřit, ale těšila jsem se až padne soumrak a přijde mne navštívit tajemný sir.

Po dvě hodiny jsem nepřítomně sledovala oheň v krbu a mé myšlenky směřovaly k trochu jiným plamenům. Náhle se mi na ramenech objevily ty studené ruce, na které jsem čekala. Ten den, tedy večer, byl ve zcela jiné režii než předchozí dva. Po více jak 24 hodinách jsem necítila hlad, ale stejně jsem cítila, že nejsem sytá. Obešel křeslo a stále se mne dotýkal, já mezitím vstala. Jako had mě obtočil rukama a přitisknul k sobě, cítila jsem se zvláštně, byly to takové smíšené pocity – strach, radost, oddanost.

Zatímco jsme takto stáli uslyšela jsem tiché zmučené hlasy. Nejdříve mě napadlo, že je to z venku, jenže jak už jsem říkala široko daleko nic nebylo a v domě jsme byli sami. V té představě jsem alespoň žila dokud jsem nezahlédla jak se pohnul závěs. Víte, jako když se o něj otřete. Rázem bylo všude spousta pohybů, nikoho jsem neviděla, ale věděla jsem, že okolo nás bylo mnoho lidí, pokud je tak lze nazvat.

Věděla jsem, že se stane něco co mi změní život a jak vidíte, tak se to také stalo, proto jsem zde. Se vší opatrností a citlivostí mi odhrnul vlasy z krku a přiložil svá chladná ústa. Projela mnou bolest, v ten samý okamžik jsme poklekli na zem na jednu z kožešin u krbu a sir Alexandr pokračoval ve svém polibku. Opouštělo mě vědomí a svět byl rázem rozmazaný, rozdíl byl však ještě v tom, že ty hlasy jsem slyšela o něco výrazněji, byly srozumitelnější.

Jako kdyby si uvědomil co dělá se ode mě odtrhnul a chvíli nade mnou klečel, v tu chvíli mi bylo nějak hůř. Řekla bych, že z posledních sil jsem k němu natáhla roztřesené ruce a objala jej okolo krku. Snažila jsem se, abychom se k sobě opět přitiskli. Viděl, že jsem se nevzpouzela, ba dobrovolně jsem se mu odevzdávala, tak pokračoval ve své práci, vysával ze mě život. Matně jsem zahlédla jak se po zemi rozlila ještě teplá krev. Zní to podivně, ale nechtěla jsem, aby tato chvíle kdy skončila.

Vyhrnul si rukáv košile a kousl se do zápěstí až začal krvácet se mnou. Malinko mi nastevřel ústa a zápěstí mi k nim přitiskl. Nejprve jsem cítila pouze tu sladkou chuť, jak mi stéká po jazyce a do krku, ale po chvíli jsem jí začala doslova hltat. Opět jsem se probrala k životu a cítila jsem se tak nějak jinak.

Oba posilněni krví toho druhého jsme leželi v těsném semknutí, z té euforie kterou jsem náhle pocítila jsem mu zajela rukama pod košili a nehty do krve rozškrábala záda. Na oplátku mě několikrát kousnul a mohu vám to i ukázat, zde na paži, vidíte tu jizvu? Vyrval mi kus masa. Ach, té krve všude, má i jeho se spojili v jednu tekutinu a my se spojili v jednu bytost. Zbytek večera jsme strávili v krvavém obětí toužících těl.

Těsně než se rozednělo jsme se uchýlili ke spánku v jedné místnosti, která mě při nakouknutí prvního dne upoutala, totiž neměla okna. Nejednalo se o žádný kumbálek, byl to pokoj jako pro samotného pána, možná sira. Tedy tam jsme odpočívali celý den, celý den, který se pro nás stal nocí.

Probudili jsme se až když poslední sluneční paprsky byly ty tam. Řekla jsem, že bych ráda do města, ani nevím proč jsem tam chtěla, něco mě tam táhlo. Nakonec souhlasil abych šla, ale odmítal jít se mnou. Jen co jsem potkala prvního člověka, který ještě nebyl doma rychle ode mě couval a křižoval se. Takhle to bylo se všemi, křižovali se, odříkávali modlitby  a utíkali. Moc dlouho jsem tam tedy nebyla a vydala se směrem ke svému útočišti.

Setkali jsme se téměř mezi dveřmi, také se vracel. Po cestě v chodbě jsem mu svůj zážitek vylíčila, ale žádné odpovědi jsem se nedočkala. Až když jsem naléhala, aby mi řekl co se děje. Prý je to normální, se svým vzhledem s tím musím počítat a slíbal mi zaschlou krev na ruce. Mělo by mi to připadat divné či úchylné, ale ne, nic takového se nedostavilo.

Ptala jsem se na hlad, na krev, na hlasy a vůbec na všechno co se stalo. Ještě teď se mi tomu nechce občas uvěřit, ale po těch letech co jsme spolu už není jiného zbytí. Na tom svém hradě začal bydlet na přelomu 15. a 16. století, asi před čtyřmi sty lety odcestoval a dvě a půl století obývá naše panství. Živí se krví a nesnese sluneční světlo. Kvůli němu se taky odsud odnesla všechna zrcadla. A já? No co bych vám tak řekla, mám s ním sdílet věčnost, započalo to té noci, kdy jsem se napila jeho krve.“

„A ty hlasy? To bylo z vína nebo jen vaše myšlenky vířily tak nahlas?“

„Víno? Ale já víno nepila, to mi také prozradil později, že to byla krev mocných lidí. Kvůli tomu jsem se tak měnila, vzhledově a i ty hlasy, ty byly jejich. Když máme hlad, tak se vydáme v hábitu tmy  ven a vždy si něco najdeme, snažíme se jen vyhýbat přilehlému městečku, nostalgie.

A nyní, když mě omluvíte, brzy bude svítat a já bych se ráda dostala na sídlo. Zatím na brzkou shledanou.“

„Nashl…“

Jako kdyby byl seděl lékař celou noc v místnosti sám, aniž by se cokoliv pohnulo nikde neviděl svou pacientku. Zmožen únavou se odebral do ložnice a ulehl ke spravedlivému spánku.

Mezitím se na velkém panství láskyplně vítala téměř nesmrtelná dvojice a jiskřícími plamínky v očích. Alexandr, který strachy o svou družku nevyšel ven a nelovil hladověl a ona to viděla, byl slabý a zdál se býti křehký. Aby alespoň trochu ukojila jeho žízeň po krvi udělala to samé jako on té noci, kdy ji změnil. Prokousla si zápěstí a dala mu pít, sama při tom nic nepojedla.

„Prozraď mi prosím, co jsou ty hlasy? Mám z nich strach.“ Schoulila se mu do náruče a on jí odnášel do pokoje, po cestě jí dal snad dostačující odpověď.

„Jsou to hlasy démonů, pánů, jejichž krev jsi pila. Jsou odsouzeni k věčným mukám a my mezi nimi jednou skončíme též. Pokud tě odmítne předpeklí, inferno je jisté. Tvá duše zde bude bloudit. Nyní jsi sice mrtvá, ale jednou nadejde i pro nás soudný den a pokud čekáš, že budeš moci konečně odpočívat v pokoji – šeredně se mýlíš. Nikdy nepřestaneš existovat, budou to muka i pro nás nepředstavitelně nesnesitelná. Jednou…“ Všimnul si, že mu usnula v náručí tak jí dal pouze polibek na dobrou noc a uložil do postele jako nejvzácnější květinu.