Hra

Napsal Vishmorth (») 11. 9. 2014 v kategorii Povídky, přečteno: 261×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

Lenost a zbabělost jsou příčiny, proč tolik lidí - ačkoli je příroda dávno uvolnila z cizího vedení – přece zůstávají po celý život nedospělí, a proč se jiní tak snadno stávají jejich vůdci. Je tak pohodlné být nedospělý.

Immanuel Kant

 

„Dag přijde hned, šéfe“ suše pronesl muž ve středním věku, který se pohupoval na židli s nohama na stole. Upřeně se díval na telefon a snažil se překonat svůj rekord z minulého týdne, když byl s manželkou na rodinném obědě.

„Hm.“

„Klid, šéfe,“ uklidňoval stále zaneprázdněný Karl svého zaměstnavatele.

Ten s rukama v kapsách nervózně přecházel mezi stoly s nakupenými věcmi v nepříliš dobře osvětlené hale. Měl bych nechat opravit světla, říkal si. Na chvíli se zastavil u jednoho z pultů, na kterém se mu hromadily knihy. V několika z nich zalistoval, odložil a dál chodil z jednoho konce haly, kterou předělal na pracovnu, na druhý.

Zarachotily dveře, oba muži na ně upřeli pohled.

Nejprve dovnitř vnikly poslední sluneční paprsky a hned v jejich závěsu dvojice, která by už nemohla být více odlišná. Do třicátníka s bezstarostnou tváří byla zavěšená o půl hlavy menší tmavovláska. Na výšce jí příliš nepřidaly ani podpatky. V sukni do půlky stehen se svůdně kroutila a na tváři vyčarovala svůj naučený koketní výraz. Oba si ještě cosi pošeptali, zasmáli se a dívka se ho pustila.

„Třicet sedm minut, Johanne.“

„No jo, já vim. Ale to víte, byla ňáká objížďka a kolona a…“

„Mlč.“

Johann, kterému nikdo z přátel neřekne jinak, než Dag, okamžitě zmlkl. Nezpůsobilo to jen to slovo, samotný tón, byl dostatečně autoritativní a pohled páru tmavých očí vše víc, než dostatečně doplnil. V nich se skrývalo mnoho, ne nadarmo se říká, že jsou oknem do duše.

„Užijte si víkend. V pondělí vyjíždíte, náklad je ve skladě.“

Karl konečně uklidil telefon a vstal. Společně s Dagem přikývli na znamení souhlasu a zároveň jako rozloučení a odešli. Jako perfektně vycvičení psi.

„Ahojky cizinče,“ ozvala se konečně návštěvnice.

„Immanuel Noorm,“ přistoupil k ní a políbil na ruku.

„Myslela jsem, že mě chtěl ten řidič,“ lehce pohodila hlavou ke dveřím, „ale ty,“ zavrněla a ovinula paže kolem Immanuela. „Ty se mi líbíš mnohem víc, cizinče.“

Vyprostil se z obětí a přešel ke stolu, na kterém bylo nejméně věcí. Přisunul k němu dvě židle, které se zdály být v pořádku a čisté. „Immanuel nebo pane,“ řekl bez emocí, jako kdyby diktoval nákupní seznam.

„Jak tě můžu potěšit, můj pane?“

Immanuel se na ni podíval. Na tváři jí zářil úsměv, zatímco si urovnávala tílko, které odhalovalo víc, než zakrývalo. Tentokrát mu přivezli alespoň pěknou, snad i trochu na úrovni, holku pro všechno. Ne, že by si nemohl vybírat, jen měl spoustu práce, takže výběr i dopravu nechával na svých jediných dvou zaměstnancích. Zatímco rozvážení ten nejrozmanitější náklad, všímají si takových, jako je právě jeho dnešní společnice.

„Posaď se,“ odtáhl jednu židli.

Děvče se v mžiku posadilo. Natáhla ruce směrem ke svému hostiteli, aby mu věnovala alespoň letmý polibek – peníze si uměla vždy odpracovat.

„Jak se jmenuješ?“

„Říkají mi Rose, pane.“ Přehodila jednu nohu přes druhou, tím se jí vyhrnula béžová sukně a odhalila ještě více nahé kůže. „Prozraď mi, co máš rád?“

„Mnoho věcí. Teď bych si rád trochu povídal.“

Rose se na tváři jen na malý okamžik mihl výraz překvapení, než jej skryla úsměvem, ale přesto tam byl. „Dobře. No, Immanuel je docela neobvyklý jméno.“

„Rodiče obdivovali Kanta – znáš ho?“

Mírně povytáhl obočí, ale nečekal, že by slyšel kladnou odpověď. Neslyšel ji ani od jiných lidí.

„Někdo významnej?“

„Ano,“ jízlivě se pousmál, „něco k pití?“

„Bourbon by nebyl k zahození,“ odpověděla s širokým úsměvem a prohrábla si vlasy.

Rázem ji Immanuel vrátil do reality. „Káva nebo voda,“ a sám si nalil další z mnoha šálků kávy. Věděl, že to není nejlepší, ale co měl dělat. Věda nespí – on tedy nemůže taky.

Postavil před Rose sklenici s vodou a konev s kávou nechal stát na stole, aby se případně mohla obsloužit sama. Nemínil ji obskakovat. Ne nyní.

„Není zač.“

„Dě-děkuju,“ zamrkala překvapením.

Na chvíli zavládlo ticho. Nevyspalý Immanuel upíjel teplou kávu, prohlížel si čerstvý objekt a uvažoval nad novým experimentem. Co jsem to měl v plánu, uvažovalo. Hlavou se mu proháněly tisíce myšlenek, ale navenek nedal ani v nejmenším nic znát.

„Takže,“ sebrala Rose odvahu, aby prolomila ticho. Immanuel jen povytáhl obočí a čekal, co se bude dít dál.

„Rád si povídáš?“

Čekal víc. Něco, co by mělo větší hloubku.

Proč, když s někým začne mluvit o Pygmaliónovi, myslí si, že je to nové hudební album experimentální rockové skupiny. Tím se z komedie rázem stává tragédie, ne, možná spíš tragikomedie. To jej přestalo bavit. Uzavřel se do sebe a do svého světa. Rodiče, dokud žili a měli – mysleli si, že mají – na něj alespoň nějaký vliv, se z něj snažili udělat průměrného chlapce. Průměrného, jako třeba sousedův Billy. Billy, který o sobě hrdě prohlašuje, že dohlíží na pořádek, a co dělá? Nočního hlídače v Kmartu. Takhle „průměrný“ být nechtěl.

„Ano, rád poznám člověka. Rád zjistím, čeho je schopný, kam až lze v jeho mysli zajít,“ dál se na ni nezaujatě díval.

Rose seděla a čekala nějaké další vysvětlení, když stále nepřicházelo, zmohla se jen na jedno velké kývnutí hlavou. „Páni, zajímavý.“

Samozřejmě, že je to zajímavé, odpověděl jí v duchu. Kdyby to nebylo zajímavé, tak by to nedělal. Nesnáší nudné věci. Ale je tolik nudných lidí, tolik mělkých lidí, kteří mají v hlavách prázdno nebo jsou líní dát svým myšlenkám hloubku.

Zároveň jej už od mala fascinovalo, co vše je možné dělat s lidskou myslí. K čemu všemu může člověka dohnat. On je vlastně jen lehce popostrčí směrem, který si vybral.

Musel se usmát, když si vzpomněl na jeden ze svých prvních experimentů. Vlastně to nebylo nic velkého, jen jedné ze svých spolužaček namluvil, že když nebude tolik myslet na své pohodlí, Ježíš jí začne milovat. Nesnášel tu církevní školu, ale vždy si tam našel nějakou zábavu. Chvíli si s ní jen pohrával, leccos jí povídal, ale natolik věrohodně, že by si byl sám uvěřil.

Netrvalo dlouho a vypadala ještě hůř, než poustevník – o zápachu nemluvě. Všichni se jí snažili přivést zpět k rozumu, ale ona si nedala říct. Immanuelovi věřila až do té míry, že raději ze školy odešla.

O několik let později ji potkal, jak se prodává – nemyslela na své pohodlí nebo na své potěšení, chtěla potěšit ty ubohé muže. Víc se s ní už nezdržoval. Když o tom zpětně uvažoval, tak to byla vlastně ona, kdo ho přivedl na myšlenku zkoušet podobné věci na těch, kteří si na živobytí vydělávají obdobným způsobem.

„Hraješ si ráda?“ Sáhl po kávě, aby se ještě napil, ale hrnek už byl prázdný. Dolil si zbytek a šel uvařit další, mezitím stále vnímal Rose, ale nechal volnost i svým myšlenkám.

„Jistě. Jednou sem hrála sestřičku, ale ten chlápek mi zničil celý kostým,“ svěsila hlavu.

Immanuel se otočil a vybídl ji k pokračování.

„Ale vlastně kostýmy nejsou potřeba, protože…“

Přestal ji vnímat, sem tam něco odkýval, ale pořádně nevěděl co. Chudák holka byla ráda, že se může vypovídat, tak ji nechal. Vlastně si za to mohl sám.

Jak rád by měl někoho jiného. Někoho, kdo by pro něj byl skutečnou výzvou. Ne holku, kterou mu za pár stovek přivezli. Nejkratší doba byly necelé dva dny, nejdelší týden a půl a to jen proto, že zvolil špatný přístup. Na druhou stranu si nemohl dovolit přivést si někoho jiného.  Musí se smířit s tím, že ti by nebyli postradatelní.

„Mám jednu zajímavou hru.“

Rose zmlkla a se zaujetím a plná očekávání se na něj dívala. Nabídl jí ruku, aby jí pomohl vstát, jako pravý gentleman a na to nebyla zvyklá. Vždy se s ní zacházelo jako s posledním kusem odpadu. Nikdo ji nechápal, nikdo se o to ani nesnažil. Podporu znala jen z vyprávění, od vlastní rodiny se jí nikdy nedočkala. Chtěla být herečkou, všichni se jí vysmáli, ale neopustilo ji to, ani když její tělo jí vydělávalo na nájem.

A teď, když ji jeden takový moula v kamionu naložil, říkala si, že to bude večer, který se snadno ztratí mezi tisíci ostatními. Netušila, že ji pouze přepravuje někam jinam a za někým jiným. Na chvíli se zamyslela, jestli je platí i za tohle.

Po letech, kdy ji všichni jen použili a odhodili jako starý hadr, ji nějaký cizinec, Immanuel, nabízí ruku, aby jí pomohl vstát. Nabídne jí pití a povídá si.

Vstala.

„Co je to za hru?“

„Velmi speciální. Budeš první, kdo to vyzkouší.“

Rose se hrdě usmála a šla těsně vedle něj. Uvažovala, co za zvláštní hru by to mohlo být. Byla si jistá jen jediným – nic obvyklého. Bojovala s nervozitou a vzrušením zároveň, ale navenek se snažila nedávat nic znát.

Procházeli kolem nástěnky, na které byly přidělané novinové výstřižky nejrůznějšího data a povahy. Jeden se zmiňoval o dívce, která opustila jednu z nejlepších církevních škol poté, co ji posedl ďábel. Žila jako poustevník a poskytovala potěšení každému, kdo projevil sebemenší zájem.

Další článek byl o dopadení bankovního zloděje, který za bílého dne a bez masky přepadl dvě nejmenované bankovní pobočky. Během výslechu mu policisté ukazovali záznam z bezpečnostní kamery, na kterém bez nejmenších pochyb figuroval dotyčný. Údajně se velmi divil, neměl být vidět. Při otázce policistů, proč neměl být vidět, odpověděl, že se potřel citronovou šťávou a měl se stát neviditelným.

Immanuel se jen usmíval, když Rose zpomalila, aby si toho stihla přečíst co možná nejvíc. Viděl, jak ji to uchvátilo, možná spíš pouze zvažovala, zda je to všechno možné. Jestli to nejsou pouze nějaké novinářské kachny.

„Zajímá tě to?“

Zaujatá dívka přikývla a dál bloudila očima po nástěnce.

„Je to všechno pravda?“

„Ano.“

„I to,“ začala se smát. Několikrát se musela zhluboka nadechnout, aby byla schopná pokračovat. „I to s tím citronem?“ Ukázala na výstřižek.

„Ano. Říkal jsem, že mě zajímá, kam až lze zajít, co všechno se dá dělat s lidskou myslí. A je toho víc, než tady těch pár výstřižků. Jen mě zaujaly nebo mi jsou něčím blízké.“

„Jak?“

„Tuhle,“ ukázal na jeden krátký článek, který oznamoval sebevraždu jedné z prostitutek, „jsem znal. A toho chlapíka, na kterého ses ptala…“

„Toho taky?“ skočila mu do řeči.

Immanuel se zamračil. Neměl rád, když ho někdo přerušoval. „Ano, toho také. Poradil jsem mu to.“

Rose nevěřícně koukala a snažila se zpracovat slova, která jí právě řekl.

„A není to napomáhání nebo tak něco?“

„Kde není zákon, není zločin.“

Lehce ji sevřel paži, aby ji odvedl od nástěnky.

Hala nebyla nijak zvlášť rozlehlá. Na první pohled se od ostatních ničím nelišila, vše se ale změnilo, jakmile člověk vstoupil. Vypadalo to spíš jako rozlehlé bydlení s kanceláří a jakousi laboratoří dohromady. Na koupi a vybavení padly veškeré ušetřené peníze, ale Immanuel byl na chvíli uspokojený.

Peníze vždy potřeboval, aby mohl platit nejrůznější materiál, který jeho experimenty vyžadovaly. Založil si malou přepravní firmu, včetně něj měla tři zaměstnance. Sám obstarával komunikaci se zákazníky, účetnictví a vůbec vše kolem. Karl s Johannem byli řidiči, dováželi, rozváželi, přepravovali; zkrátka byli pořád někde na cestě, aby vyložili náklad nebo nabrali nový. Za to jim neplatil špatně. Plus dostávali prémie, když mu přivezli někoho, jako byla Rose. Po nedávných zkušenostech jim striktně zakázal, aby si s nimi cokoliv začínali.

Proto, když v ostatních halách stačí několik minut, aby se člověk pohodlnou chůzí dostal z jedné strany na druhou, v této to tak nebylo. Všude byly stoly bez zjevného uspořádání a na nich nakupené vše možné. V jednom rohu bylo místo, které pojmenoval jako svou ložnici. Postel, s malým stolkem a lampičkou, byla za paravánem a víc tam toho nebylo.

Než došli na druhý konec, kde bylo místo nesoucí označení „laboratoř,“ trvalo jim to hodnou chvíli. Museli se proplétat mezi všemi jeho věcmi. Jednou zavadila rukou o hromádku s knihami, které se rozsypaly po zemi, ale Immanuel tomu nevěnoval žádnou pozornost. Raději se také nezastavovala a neupozorňovala jej na to.

Šero se snažilo zahalit velký objekt, ke kterému se blížili. Ačkoliv se činilo dobře, nepodařilo se mu zakrýt celou komoru.

Rose se zastavila a trochu nevěřícně si ji prohlížela. Její doprovod se jen tajemně usmál. Napadlo ji, že to bude ta hra, o které se zmiňoval.

„Rač vstoupit.“

Tón jeho hlasu už nebyl tak chladný, jako prve, naopak zněl, jako kdyby ji uvnitř mělo čekat nějaké krásné překvapení.

Čekalo. Jen ne krásné.

Jen co uvnitř zmizela, zavřely se za ní dveře.

Uvnitř nebylo příliš světla, ale alespoň nebyla v naprosté temnotě. Rozhlížela se kolem sebe. Nic. Byla sama. Kromě ní uvnitř nic nebylo.

„Dobře,“ téměř neslyšně k sobě promlouvala, „je to jen hra, jen hra.“

Položila ruku na stěnu v místě, kde se za ní zavřely dveře. Obešla to místo jednou, podruhé, potřetí. Opřela se zády o zeď a sesunula se na zem. „Není tu moc místa. Ale říkal, že je to hra, nenechá mě tady,“ snažila se uklidnit. Už dřív zjistila, že když mluví nahlas, je to víc uklidňující a přesvědčivé, než se o něčem ujišťovat jen v duchu.

Zvenčí neslyšela žádné zvuky. Určitě to způsobily stěny, které tiší hluk.

Z komory ven doléhalo jen nesrozumitelné žvatlání. Immanuel stál bez hnutí a pozoroval dveře, které zavřel.

„Hra,“ odfrkl si. Usmál se a nevěřícně zakroutil hlavou. Teď už zbývá jen čekat a pozorovat, to vše ve jménu vědy a poznání.

Před několika dny komoru dokončil. Odhlučnil stěny, aby ho nerušil případný křik, ale také aby dotyčného zbavil socializace, stejně tak tam bylo zcela prázdno, člověk tak přišel o veškeré podněty. Uvnitř to nebylo příliš velké, ale průměrnému dospělému člověku by to stačilo, když se uskromní, sám tam nedopatřením usnul. Musel pokoj uzpůsobit, aby se v něm dalo dýchat a byl možný nějaký příjem potravy a tekutin – není žádným sadistou.

Předcházelo tomu mnoho plánků, náčrtků, modelů a nespočet hodin studia. Nakonec byl se svým dílem více, než spokojen.

Se samolibým výrazem šel spát, poslední dny se mu to moc nedařilo. Budil ho venkovní ruch nebo noční můry. Nejednou se ocitl zpět ve škole, kde se stal obětním beránkem. Jindy se objevil na neznámém místě a honili ho stvoření bizarního zjevu. Zkoušel malovat to, co viděl, ale nikdy se mu nepodařilo obrazem vyvolat pocit, které ta stvoření vyvolávala ve snech v něm. Umělecká kariéra skončila tak rychle, jako začala.

Ráno to vypadalo na slibný den – žádný hluk a žádné noční můry. Jeho první kroky směřovaly, jako vždy, ke kávě. Musel jí mít. Stala se už závislostí, bez které není schopný existovat. Uvědomoval si to, byl si vědom toho, že je to jen o jeho mysli, ale bylo to to jediné, s čím nedokázal bojovat. Jediná slabost, ze které měl strach.

Podíval se na hodinky, půl šesté a dvě minuty. Vždy byl až pedantsky přesný. Nejednou se mu to vyplatilo, pravdou je, že mnohdy to bylo spíš ke škodě.

Připravil něco k jídlu pro Rose, k tomu jí dal vodu. Netušil, jestli je už vzhůru nebo ještě spí, ale byla v klidu, nic neslyšel.

Zápisník měl připravený už od minulého večera. Poznamenal si jen pár nedůležitých drobností a šel se věnovat své práci.

Pár minut po sedmé si udělal další zápis, když slyšel tlumené bušení na stěny – probudila se.

Rose se celou dobu bránila spánku, ale stejně ji přemohl. Po pár hodinách se probudila, když sjela podél zdi a pád ji dokonale dostal do stavu bdění. Už se neobtěžovala sedat si znova, místo toho zůstala ležet na zemi. Byla ráda, že alespoň nebyla chladná, i když jako místo pro spánek by si to rozhodně nevybrala.

Když se probudila podruhé, objevila jídlo. Takže ji musel nějak sledovat. To ji rozčílilo a zároveň probralo. Vší silou začala tlouct do zdí, dožadovala se jeho pozornosti. Ani ne tak pozornosti, jako spíš propuštění.

Nic se nestalo, tak si znova sedla.

Pak si lehla.

A vstala.

Opět si lehla.

Usnula.

Když otevřela oči, nic se nezměnilo. Doufala, že to byl jen zlý sen. Teď začala doufat, že je to jen hodně, hodně špatný vtip. Chvíli se převalovala a zkoušela se něčím zabavit, ale opět usnula.

Přišlo jí zvláštní, jak rychle přestala vnímat čas. Tak tohle je ta hra, o které mluvil, napadlo ji.

Immanuel si průběžně dělal poznámky a dával jí pravidelně jíst a pít, nechtěl jí zabít. Ne potom, co už vyzkoušel. Asi před dvěma lety mu Karl s velkou slávu přivezl mladou a energickou dívku, bylo jí sotva dvacet. Měla tu smůlu, že v té době holdoval značně extrémnějším pokusům, než v současnosti.

Zkoušel, co vydrží tělo a jak se to projeví na chování. Nejrůznějšími způsoby ji držel vzhůru, po dvou dnech se začala projevovat spánková deprivace, jak si poznamenal. O den později přestávala být schopná vykonávat zcela základní povely a v noci se zhroutila. Nechal ji spát a nabrat dostatek sil. Dal jí nějaké peníze, které si tak tvrdě odpracovala a nechal ji jít. Neměl strach, že by se o něj někdo začal zajímat. Komu by to říkala a hlavně – kdo by jí věřil?

Potom ho napadlo, co kdyby omezil nebo úplně vynechal přísun tekutin. Začal se tou myšlenkou zabývat vážněji a čekal, než jeho dva řidiči přijedou s novým subjektem.

Neměl štěstí, možná to přehnal, ale po necelých pěti dnech zemřela. Zažívala nepředstavitelná muka, prosila, slibovala a vůbec dělala všechno možné i nemožné. Immanuela málokdy něco obměkčilo.

S Rose to je jiné, spánku bude mít víc, než dost, přísun potravy taky. Bude stačit jen sledovat, co s ní udělá delší pobyt o samotě, bez jakéhokoliv rozptýlení. Očekával, že to bude trvat dlouho, než se začne projevovat také něco jiného, než vztek následovaný zoufalstvím. Dal oběma mužům jasný povel, že mu nemají nikoho vozit, dokud sám neřekne jinak.

Dag nic netušil, o nic se nestaral, jen jezdil tam a zpět, občas někoho převezl a měl za to vyšší plat. Jen ať si šéf taky užije, říkal si. Vždyť to bylo normální. On sám to dělal víc, než dost. Ale ne vždy za to musel platit, měl štěstí, že co nepobral na rozumu, to kompenzoval jeho vzhled hodného kluka. Nemusel se moc snažit a holky na něj letěly, alespoň tolik, aby nebyl nucen utrácet své poctivě vydělané peníze.

Snažil se vycházet se všemi, ale s Karlem se mu to tolik nedařilo. Měli spolu jakýsi přátelský vztah, ale když nemuseli, nebyli spolu. On měl rodinu, Dag ne, pořád všechno rozebíral, Dag ne.

A byl to právě Karl, komu přišlo divné, že jejich šéf, pan Noorm, ani v soukromí si mu nedovolili říct jinak, najednou nestojí o žádnou holku na noc. Jistě, někdy taky musel pracovat, taky odpočívat a ještě do toho jeho soukromý život, o kterém nic nevěděli, ale byl to téměř již druhý týden. Pouze jim dal dokumentaci, prohodil pár slov a vyslal.

Po deseti dnech ustaly veškeré pokusy, kdy se Rose snažila bouchat do zdí a tím na sebe upozornit. Zjistila, že to nemá žádnou odezvu. Křičet se chvíli také snažila, ale s tím přestala ještě rychleji. Dvakrát se přistihla, když si potichu broukala oblíbenou písničku. Převážnou většinu času ležela schoulená na zemi a spala nebo se dívala na tmavou stěnu.

Stále dostávala pravidelně jíst a pít, ale to bylo vše. Nevěděla o světě a svět nevěděl o ní. Nikomu nebude chybět.

Z vnější strany se také nedělo nic zajímavého. Immanuel si poctivě dělal poznámky, staral se o zakázky a připravoval jídlo. Nemohl se rozhodnout, zda jej podávat náhodně nebo v přesně daný čas. Nakonec jí ho začal podávat ve zhruba stejný čas, ale nevnímala to.

Její věznitel si velmi pohrával s myšlenkou, zda je možná způsobit psychopatologickou poruchu. Nechtěl se toho vzdát, cítil, že se blíží ke kýženému výsledku. Kdyby se tak dobře neovládal, okamžitě by otevřel dveře a začal se zkoumáním, ale stále dokola si opakoval, že musí vydržet, ještě chvíli musí vydržet.

Nudil se. Po měsíci a půl se začal nudit. Není nic horšího. Znamenalo to jediné – potřeboval rozptýlit. Jakoukoliv hračku, aby si zkrátil chvíli a na chvíli uspokojil svou potřebu. Nebylo nic snazšího. Zvedl telefon a oznámil oběma mužům, že potřebuje nějakou pěknou čubičku, v takovém stavu si přestával brát servítky se vším.

 Druhý den se objevil Karl i s vytouženou kurtizánou.

„Už jsem se bál, že ste se zamiloval, šéfe.“

Immanuel se zprvu na Karla nechápavě podíval, než pochopil, o čem mluví.

„Měl jsem hodně práce.“

„Napadlo mě to,“ při těch slovech Karl kývl na rozloučení a odešel z haly ven.

„Jsem Alice,“ přišla k němu blíž, „jak mám říkat tobě?“

„Stačí pane,“ přešel ke stolu, kde si nechal kávu a posadil se. Alice šla za ním, ale zastavila se o několik kroků dřív, aby udržela odstup. Myslela si, že se nejdřív napije nebo posilní a nechtěla spěchat, dostala předem zaplaceno za celou noc.

Immanuel se na ni se zalíbením díval. Černé vlasy, které jí sahaly k lopatkám, měla volně rozpuštěné. Přes přiléhavé tričko měla džínovou bundu a krátké černé plátěné kraťasy. Mírně zvedl ruku, „otoč se pomalu,“ zdviženým ukazováčkem ve vzduchu nakreslil kruh.

Alice se pomalu otáčela. Zřejmě to nedělala poprvé, přesně věděla, jaké pohyby má dělat, aby upoutala mužskou pozornost. Když dokončila kolečko, seděl Immanuel s lehce nakloněnou hlavou a úsměvem. Rukou jí naznačil, aby šla blíž.

Poslechla.

V levé ruce držel hrnek s kávou a pravou jí přejel po bocích.

„Klekni si,“ sundal jí džínovou bundu a složil k nohám, aby nebyla na holé zemi.

Alice měla na tváři stále stejný úsměv, s jakým přišla. „Ano, pane.“

Immanuel se tvářil spokojeně. Po dlouhé době někdo, kdo ví, jak podobné věci chodí a jak reagovat. Sundal jí tričko i ten jemný kousek prádla, který měla pod ním. Automaticky spojila ruce za zády a nechala se obdivovat.

Po dvaceti, možná třiceti minutách, čas v tuhle chvíli nevnímal, ji vzal jemně za bradu a lehce přitáhl blíž. Věnoval jí letmý polibek a opět pustil, aby se mohl pohodlně opřít.

Spustila ruce podél těla, Immanuel lehce přikývl na souhlas. Zatímco mu klečela u nohou a rozepínala kalhoty, upil kávu, kterou si musel dolít.

„Potřebuju přemýšlet. Nikam nespěchej.“

Alice jen přikývla a začala odvádět práci, za kterou jí zaplatili.

Během noci si Immanuel mezi uspokojováním a krátkým podřimováním, odbíhal zapsat myšlenky nebo poznámky k další práci. Ráno Alici vtiskl do ruky několik dalších bankovek a načrtl plánek, aby věděla, jak se dostat na silnici a chytit si taxi.

S jídlem a čerstvou vodou šel za Rose, která byla již nějakou dobu stále zticha. Věci odložil na zem, stál u stěny a snažil se poslouchat, co se uvnitř děje. Neslyšel nic jiného, než ticho. Dlouho sám se sebou bojoval. Jedna jeho část trvala na tom, že experiment se musí za každou cenu dokončit, druhá, o něco lidštější část, chtěla zoufale otevřít dveře a zjistit, co se stalo.

Po hodině neustálého přecházení a zvažování možnosti se rozhodl, že dveře otevře. Bude to sice ztracený čas, ale pokus může opakovat zas a znova.

Strčil klíč do zámku a otočil. Ozvalo se cvaknutí, to bylo znamení, že se dveře otevřely.

Na zemi ležela Rose schoulená do klubíčka. Zápachu ani ničeho podobného si nevšímal, vstoupil a klekl si vedle ní. Párkrát jí přelej po vlasech, nechtěl ji prudce vytrhnout ze spaní, ale nereagovala. Zkusil s ní trochu zacloumat, ale stále nic. Prsty jí přiložil ke krční tepně, a zatímco čekal, jestli neucítí jen malinký náznak života, rozhlédl se.

Světlo z haly osvětlilo celou místnost, jde-li to tak nazvat. Na zemi leželo nedotčené jídlo s vodou. Přetočil Rose na záda a až tehdy si uvědomil, že je několik dní po smrti.

Na pár okamžiků sklopil oči, potom vstal. To byla celá pieta, jíž byl schopný. Do zápisníku si poznamenal, že ač se to zdálo sebevíc nemožné, stačí velmi krátký čas, aby zapůsobil na mysl subjektu. Telefonem si objednal od konkurenční firmy odvoz jednoho balíku, zatímco si na konec stránky s veškerými poznatky zapsal, že zemřela.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel čtyři a deset