Dívat se neznamená vidět

Napsal Vishmorth (») 10. 6. 2014 v kategorii Povídky, přečteno: 246×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

„Andrew Fox, měl bych tu mít rezervaci,“ usmál jsem se zdvořile na ženu, která začala listovat v knize. Nakoukl jsem do restaurace, většina stolů byla prázdná a pouze sem tam seděl osamělý člověk, který si četl noviny, nebo dlouholetí manželé. Měl jsem podezření, že to listování má v popisu práce, aby to působilo, že mají plno.

Jistě, už vás tady vidím,“ pronesla radostně. „Pojďte za mnou. Váš přítel přišel před pár okamžiky.“

Následoval jsem ji ke stolu, kde jsem se měl sejít se Simonem. Jsme přátelé snad od dětství, neznám nikoho tak dlouho. Popravdě, byl jsem rád, že mě dovedla až ke stolu, nebyl jsem si úplně jistý, že bych po šesti letech Simona poznal.

Změnil ses. Zestárl jsi.“ Vždy jsem měl talent zalichotit.

Simon zvedl hlavu a usmál se. „Také tě rád vidím, kamaráde. Jestli tě to potěší, ani tobě se čas nevyhnul.“ Rukou mi naznačil, abych se posadil a já s radostí přijal. „Objednal jsem nám víno, říkal jsem si, že se najíme později.“

Nalil jsem si sklenku červeného a ochutnal. Bylo lahodné. „Jsem rád, že tě vidím.“

Jo,“ jeho tón zněl zamyšleně, „já taky. Byl jsi dlouho pryč. Neozval ses, nikdo nevěděl, co se s tebou stalo a jestli se ještě vrátíš.“ Pohlédl na mě a v očích měl tisíce otázek, na které chtěl znát odpověď.

Cestoval jsem. Pracoval. Odpočíval. A pak zase pracoval.“ Nevěděl jsem z jakého konce začít.

A,“ šibalsky se na mě podíval, „našel sis alespoň někoho?“

Evu, miloval jsem jí, chtěl jsem si jí vzít. Navzdory cestování jsem se snažil vracet se k ní co možná nejčastěji, abychom spolu mohli být. Chápala mě, rozuměla mi, ale zničila to má poslední práce.

Vlastně ano, ale před pár týdny to skončilo.“ Raději bych na to nemyslel, oba jsme byli jako vyměnění.

Simon se odmlčel, považoval jsem to za jakousi obdobu minuty ticha za padlé. Nebylo to tak daleko od pravdy. „Jsem rád, že jsi aspoň nebyl úplně sám.“ Začal skládat noviny, které před mým příchodem četl. Působilo to na mě, že vlastně neví, co by měl říct.

Očekávám dlouhý a zajímavý příběh o tvých cestách, Andy,“ spustil zvesela, když perfektně urovnal svůj denní tisk.

Chvíli jsem mlčel, tentokrát jsem neměl slov já, a Simon si mě začal zvídavě prohlížet.

Zdá se mi, příteli, že se snad trápíš? A neříkej mi, že se nic neděje.“

Vždy mě uměl prokouknout, nic jsem před ním nemohl a ani nechtěl tajit. Jenže tentokrát to bylo jiné. Nešlo o cigaretu za rohem ani o rozvod rodičů. Bylo to něco víc. Něco, co mě svíralo a nechtělo pustit. Něco, kvůli čemu jsem po čtyřech a půl letech ztratil ženu, do které jsem se zamiloval. Něco, co mě změnilo. Něco, co pozná jen skutečný přítel.

Zhluboka jsem se nadechl.

Abych začal nějak od začátku... Měl jsem v plánu zdržet se pryč ještě nějakou dobu, ale na posledním místě, kde jsem byl, jsem si to rozmyslel. A měl jsem k tomu vážný důvod.

Byl konec září, když jsem dorazil do malého, ale vskutku malebného městečka na východě. V celém Lantale bylo jen pár domů. Lidé to tam měli těžké, úroda nebyla velká a krutá zima byla za dveřmi. Našel jsem přístřeší v hostinci u Tří sluncí. Navzdory honosnému jménu byla Tři slunce skromným domem s dvěma patry, podkrovím a sklepem, za ním ovšem byla zahrada, která všechny nedostatky vyvážila.

K večeru mě ubytoval majitel, Owen, v jednom z pokojů ve druhém patře. Každý schod, na který jsem vstoupil bolestivě zavrzal a dveře na tom nebyly o moc lépe. Bylo to čisté a pěkné místo, ale léta se na něm již důkladně podepsala. Zamrzelo mě to, kdyby měl Owen prostředky, nemuselo by to tak chátrat. Ale já přijel kvůli něčemu jinému.

Ukázal mi pokoj, což bylo vzhledem k jeho velikosti rychlé, a do ruky mi dal svazek tří klíčů. Vysvětlil mi, že první, který vypadal skoro jako od hradu, patří k hlavnímu vchodu – to pro případ, že bych si brzy ráno či pozdě v noci potřeboval otevřít, na noc se zamykalo. Druhý klíč, který ničím nevynikal byl od mého pokoje a tím třetím, tím jsem se neměl zatěžovat. Na svazku se pohupovala klíčenka, která měla znázorňovat některého z místních ptáků, mně se zdály všichni stejní.

Vybalil jsem si všechny své věci. Oblečení jsem uložil do starší zdobené skříně, do nočního stolku jsem si chtěl dát knihu, kterou čtu, než jdu spát. Mile mě překvapilo, že jsem v šuplíku našel, ne zrovna dokonalou, mapu města. Podle toho, co jsem slyšelo rozloze, by snad ani nebyla zapotřebí, ale přesto jsem se posadil, abych si ji prohlédl.

Já jsem byl téměř na kraji města, cestou na náměstí byl obchod se vším, na co si člověk jen vzpomene. Jen pár desítek metrů od obchodu byl jakýsi středobod všeho - kostel, na kterém jsem měl pracovat. Nemohl jsem se dočkat zítřka, až se na něj půjdu podívat. Všiml jsem si, že by na náměstí měla být kašna či něco podobného, ve čtení map jsem nikdy příliš nevynikal, avšak nestávalo se mi často, že bych se ztratil.

Vyjma toho, že se nedaleko od hostince nacházel hřbitov a chloubou města bylo jezero, které také neleželo daleko, jsem již nevyčetl nic moc jiného. Měl jsem v plánu zajít se k jezeru podívat, až budu mít volnou chvíli nebo budu poblíž. K práci na kostelu se vztahovalo pár oprav na hřbitově, nějaké sochy a kapličky.

Na večeři bylo již pozdě, tak jsem se osprchoval a chystal se s prázdným žaludkem ulehnout do postele. Mám ve zvyku vždy sníst alespoň něco lehkého, bohužel ten den mi trochu zkřížil plány. Doufal jsem, že bych mohl v kuchyni požádat, nebo si udělat, šálek čaje.

Vyšel jsem z pokoje a snažil se, aby dveře vydávaly co možná nejméně hluku. Tak nějak intuitivně jsem prošel chodbou až ke schodům a vydal jsem se dolů. Stejně, jako prve pode mnou zavrzal takřka každý schod. Doufal jsem, že ostatní lidé ještě nespí, že je nebudí hluk, který jsem způsoboval. Co nejrychleji jsem prošel chodbou prvního patra, aniž bych si ho stačil více prohlédnout a již jsem opět sestupoval ze schodů. V přízemí jsem objevil Owena, který zametal.

Omluvil jsem se mu za vyrušení a zeptal se, zda by bylo možné, abych si udělal šálek čaje. Ukázal mi mohutnou rukou směrem ke kuchyni a tam, že najdu, co budu potřebovat. Poděkoval jsem. Když jsem kolem procházel, přišlo mi trochu úsměvné, když tak velký muž, jakým je on, má v rukou koště. Stačilo by jen trochu více síly a bylo by na dvě poloviny. Vskutku nerad bych jej naštval a dostal se s ním do potyčky.

Vše jsem našel a připravil bez větších potíží a s hrníčkem jsem šel zpět do svého pokoje. Owen už měl pravděpodobně uklizeno, protože během pár minut zmizel. Až do pokoje mě doprovázel otravný zvuk vrzající podlahy. Byl jsem zde první večer a už mi to šlo na nervy, nedovedl jsem si představit, jak s tím budu žít několik následujících měsíců.

Čaj jsem si položil na noční stolek, rozsvítil jsem lampičku a ulehl do postele s knihou, do které jsem se v mžiku ponořil.

Vzbudil mě zpěv ptáků za oknem a sluneční paprsky, které mě šimraly na tváři - pochopil jsem, proč se to jmenovalo Tři slunce.

Vstal jsem z postele a na zem dopadla kniha, trochu mě to překvapilo. Podíval jsem se na noční stolek a z čaje bylo sotva upito, musel jsem rychle usnout. Zhasl jsem svítící lampičku a oblékl se ke snídani, která se měla podávat kolem osmé. Nechtěl jsem se již vracet, takže jsem si s sebou vzal veškeré věci, které bych mohl dnes potřebovat. Chtěl jsem si udělat pár skic kostela a věcí, které se mají opravit. Vše nakreslím, potom narýsuji a doplním rozměry, aby to moji budoucí kolegové mohli zhotovit. Vlastně jim dávám nárysy, jak by měla jejich finální práce vypadat, aby mohla být umístěna.

Nalil jsem si kávu a pustil se do vajíček se slaninou. Na stole jsem si všiml novin, tak jsem si je během snídaně pročítal. Nepsali v nich nic zásadního nebo jsem tomu nevěnoval pozornost, zaslechl jsem Owena, jak se s někým baví.

...se to stalo znova. Přišel sem od Tiroowse a viděl sem to, prostě to tam bylo, jakoby nic.‘

‚A nemohl ses splést? Třeba se ti to zdálo, už si přepracovanej,‘ snažil se o zmírnění celé situace ženský hlas.

‚Nezdálo se mi to, vim, co sem viděl!‘

Jak jsem se snažil napnout uši a snažit se zachytit každé slovo, shodil jsem ze stolu nůž, který dvojici vyrušil z rozhovoru. Rámus vylekal i mě. Owen se vyklonil ze dveří, aby se podíval, co se děje. Uchlácholil jsem jej tím, že mě šokovaly sportovní výsledky a z nepozornosti jsem shodil nůž. Nevím, jestli mi věřil, ani nevím, jestli v novinách byla nějaký sportovní příloha, nikdy jsem sportu nerozuměl. Owen něco zabručel a vrátil se zpátky, tentokrát už ale mluvili o věcech jako posekání zahrady a nákup u řezníka.

Po jídle jsem se sebral a šel za prací. Chtěl jsem se ještě na něco poptat, ohledně města, ale bál jsem se, že by to nebylo nejvhodnější, vzhledem k událostem u snídaně. Možná až večer.

Slunce se snažilo ještě z posledních sil svítit, ale mraky byly neústupné, přesto to vypadalo na příjemný den, který by nemusel být příliš chladný. Kabát jsem si bral nejspíš zbytečně, ale člověk nikdy neví, počasí se může změnit z hodiny na hodinu. A obzvlášť zde, v blízkosti Lantaleského jezera.

Ke kostelu jsem došel během pár minut, cestou jsem si v obchodě koupil něco k obědu, plánoval jsem se zdržet. Ačkoli byl starý, téměř rozpadlý, byl neuvěřitelný. Ještě, než jsem vstoupil, posadil jsem se na lavičku a začal jsem ho načrtávat v celé své kráse. Kamenné zdi byly otlučené, plot již téměř neexistoval, na klepadlo zaútočila rez a vyřezávané dveře téměř přišly o své výjevy. Navzdory nepřízni osudu jsem ho viděl tak, jak by měl vypadat. Plot, chránící budovu před vstupem zla, na dveřích s výjevy z dob minulých se honosí klepadlo s hlavou lva, strážce. Střecha byla perfektní a nebyla v ní jediná díra, kterou by teklo na lavice a v oknech svatí.

Povzdechl jsem si nad svými představami. Bude to mnoho práce.

Otočil jsem list a šel dovnitř. Najednou mě obklopil klid, který prostor vyzařoval. Nebyl nijak velký, ani honosně zdobený, jak to bývá běžné. Pro těch pár místních by něco takového bylo zbytečné. Chvíli jsem se jen procházel a rozhlížel, upoutalo mě pár poničených soch, které vypadaly spíše, jako kdyby tomu někdo pomohl. Křížová klenba vypadala zachovale, bude ji stačit jen nově namalovat. Lavice také něco pamatují, ale přesto byly stále dobře použitelné.

Posadil jsem se do druhé lavice před oltář, v první jsem se cítil nesvůj, a začal jsem zběžně načrtávat pohled na něj. Zmuchlal a zahodil jsem několik kusů, se kterými jsem nebyl spokojen. Když jsem konečně dokončoval asi čtvrtý nákres, ozval se žaludek. Kresbu jsem měl během pár minut hotovou a mohl jsem poobědvat.

Po druhé hodině jsem se začal věnovat detailům a rozměrům. Věděl jsem, že mě bude čekat ještě mnoho práce, než to dokončím, tak jsem neměl důvod spěchat a byl jsem pečlivý.

Slunce zapadalo brzy a chlad v kamenném kostele byl stále větší. Nebyl jsem si jistý, v kolik hodin jsem odcházel, ale slunce bylo již téměř celé za horizontem. Byl jsem rád, že jsem si přeci jen vzal kabát, do kterého jsem se cestou do hostince mohl zachumlat.

Vzal jsem za kliku a chtěl jsem otevřít, překvapilo mě, že bylo zamčeno. A po cestě jsem nepotkal ani nohu. Z kapsy kabátu jsem vytáhl skromný svazeček klíčů a otevřel jsem si. Doufal jsem, že oproti včerejšku stihnu večeři. Vklouzl jsem do jídelny, abych se podíval, jestli jsem se neradoval předčasně. Pár hostů sedělo u stolů, kde dojídali jídlo. Usadil jsem se k jednomu neblíže dveřím a čekal, dokud někdo nepřijde.

Žena, nejspíše ta, se kterou se Owen ráno bavil, mi přinesla jídlo, čaj a džbán s vodou. Poděkoval jsem a s chutí se do toho pustil, přes den mi vyhládlo, i když jsem nějaké jídlo měl s sebou.

Když jsem dojedl seděli v jídelně už jen dva postarší muži. Owen přišel, aby sklidil ze stolů a opět provedl svůj večerní úklid. Neodolal jsem a ve chvíli, kdy byl u mě, jsem se ho zeptal, proč již tak brzo zamyká, a jak je možné, že jsem při zpáteční cestě nepotkal ani živáčka. Překvapeně a vyděšeně na mě pohlédl, v očích se mu zračil skutečný strach, který jsem nechápal.

Přisedl ke mně na židli a důrazně mi kladl na srdce, že bych se po setmění neměl potulovat venku, noci jsou chladné a já bych mohl onemocnět. Zamykají tak časně, protože venku již nikdo není.

Chtěl jsem oponovat tím, že pouliční lampy svítí a kabát mám teplý, přeci jen na přelomu září a října není ještě taková zima. Owen nechtěl nic slyšet a stál si za svým, pokud bych onemocněl - on mě varoval. Smířlivě jsem se na něj podíval a poděkoval mu za dobrou radu, ujistil jsem jej, že příště budu opatrnější. Spokojeně odešel, ale mně se na tom přeci jen něco nezdálo.

Čekala mě útrpná cesta do druhého patra po naříkajících schodech.

Na chodbě prvního patra jsem potkal muže, kterého jsem zahlédl při večeři. Pozdravil jsem ho a chtěl jsem pokračovat do svého pokoje, když mě zastavil. Mluvil tiše a já se musel snažit, abych zachytil jeho slova.

‚Pokud je vám život milý, poslechněte všechny rady a nezdržujte se po soumraku venku. Nikdo není venku. Noci jsou obzvlášť chladné a zrádné. Těch pár, co se přeci jen odvážilo, na to do konce svých dnů nezapomenou. Nejsou to žádné báchorky.‘ Otočil se a odešel.

Zůstal jsem nechápavě stát na místě a snažil se utřídit si myšlenky a vše, co jsem za dnešní den slyšel. Stále ještě zamyšleně jsem stoupal po schodech vzhůru. Něco toho muže nejspíš vylekalo. Nejednou jsem v novinách četl, že v některých končinách může člověk za studených zimních nocí umrznout, v těch lepších případech jen onemocnět.

Nechtěl jsem poslouchat další kázání, tak jsem se rozhodl, že od následujícího dne budu nosit vždy kabát a navracet se do západu slunce. Já sám jsem si z toho nic nedělal, ale pro klid v duši těch milých lidí jsem se k tomu odhodlal. Tím se má práce o něco protáhne, ale žádné velké zpoždění by mě čekat nemělo.

V pokoji jsem usedl ke stolu a překresloval jsem vše, co jsem během dne načrtl.

Okolo půl jedenácté mě začala zmáhat únava, tak jsem vše uklidil a chytal se do postele. Když jsem se opláchl a procházel jsem kolem okna k posteli, zahlédl jsem periferně nějaký stín na zahradě. Přešel jsem k oknu a pozorně jsem se po ní rozhlížel. V lehkém větru se pohupovaly větve stromů, jinak byl všude klid. Nejspíš tam proběhl toulavý pes nebo kočka, to by nebylo nic neobvyklého. S úlevou jsem ulehl a v mžiku jsem usnul.

***

Po téměř dvou týdnech práce na kostele jsem se rozhodl, že navštívím hřbitov a pokud budu mít čas, tak i nedaleké jezero. Jako každý den jsem si sbalil věci, kabát jsem si přehodil přes ruku, seběhl jsem osmadvacet vrzajících schodů a v jídelně posnídal. Z předchozího dne jsem měl ještě nějaké nakoupené jídlo, takže jsem se tím nemusel zdržovat.

Hřbitov ležel na opačnou stranu, než náměstí, byl asi patnáct minut chůze za hostincem. Na začátku druhého říjnového týdne se znatelně ochladilo, kdyby mi to někdo vyprávěl sotva bych mu věřil.

Zeď kolem hřbitova mě překvapila svou pevností, čekal bych na takovém místě spíše jen nějaký obyčejný plůtek, pokud by z něj vůbec něco zůstalo. Ale zdi a ploty, ač třeba jen metrové, se na takových místech nestaví, aby lidem zabránily dostat se po uzavření dovnitř. Mají čemukoliv zabránit, aby se to dostalo ven.

Vešel jsem obyčejnou bránou, která byla odemčená. Bylo to, jako kdybych se ocitl v jiném světě a možná i čase. Na první pohled mě upoutalo nedaleké mauzoleum, u kterého se tyčil starý jilm. Většina stromů by se za svůj úctyhodný věk nemusela stydět, v parném létě by jejich koruny skýtaly příjemný stín pro živé i mrtvé. Nyní jejich barevné listy ležely mezi hroby.

Procházel jsem uličkami a prohlížel si všemožné náhrobky - malé i velké, zdobené a skromné, u některých se tyčily sochy andělů a svatých. Nemnoho jich bylo stále udržovaných, jako kdyby sem lidé přestali chodit a pečovat o místo odpočinku svých blízkých. Pravdou je, že jsem na hrob přinesl květinu naposledy v sedmnácti. Všeho se chtěl zmocnit břečťan, některé náhrobky se pod ním již dávno ztratily, jiné stále bojovaly.

Zvedl se vítr, který dokonale dokresloval ponurou atmosféru. Zvedl jsem si límec kabátu a hledal jsem místo, kde bych se posadil a začal s výkresy. Vyhlédl jsem si lavičku, ze které jsem měl dobrý výhled na dvě sochy, které by stály za opravu. Měl jsem jen omezené možnosti, jinak bych přetvořil celé místo.

Po hodinách sezení a kreslení začala být zima opravdu vlezlá a já měl co dělat, abych udržel tužku ve zmrzlých prstech. Obloha byla šedá a slunce jakoby se ztratilo z oblohy, nedovedl jsem odhadnout čas, ale zcela jistě jsem pracoval jen pár hodin. Trochu jsem se protáhl a pokračoval jsem.

Čím dál více jsem se musel snažit, abych viděl na sochu a na papír. Když jsem zvedl hlavu a rozhlédl se, byl jsem zaskočený tím, že se mi to nezdálo a skutečně se setmělo. Neměl jsem z toho příliš dobrý pocit a doufal jsem, že se dostanu rychle zpět.

Co možná nejrychleji jsem si sbalil všechny věci, spíše jsem je jen ledabyle naházel do tašky. Ochladilo se a stíny jako kdyby začaly ožívat. Zdálo se mi, že kolem mě někdo je a pozoruje mě. Od nedalekého jezera připlula těžká mlha, která se rozprostírala mezi hroby. Jako ochromený jsem zůstal stát a všechno jsem to sledoval. Z letargie mě vytrhla praskající větvička, leknutím jsem nadskočil a díval jsem se okolo sebe, jestli někoho nezahlédnu. Ale po soumraku nikdo není venku.

Popadl jsem brašnu a namířil jsem si to pryč. Brána byla již zamčená, zaklel jsem, ale protože nebyla příliš vysoká, přelezl jsem ji. Jen, co jsem dopadl na zem za hřbitovní zdí, trochu se mi ulevilo, jako kdybych nechal něco, co mě pozorovalo za bránou.

Do hostince jsem téměř běžel a ani se neohlížel. Strčil jsem klíče do zámku a prudce jsem vpadl dovnitř. Dveře jsem opět zajistil a aniž bych pomyslel na jídlo, chvátal jsem do pokoje. Chtěl jsem spát a na vše zapomenou. Da Vinci měl pravdu, strach se rodí nejrychleji.

Dlouhé minuty jsou stál pod horkou sprchou, díky které jsem se uklidnil. Rukou jsem setřel páru ze zrcadla, abych se na sebe podíval. Sám sobě jsem říkal, že jsem se nejspíš zbláznil a s každým dalším slovem pára zahalovala můj odraz. Téměř klidný jsem vešel do pokoje a ulehl. Neměl jsem chuť ani sílu na četbu, chtěl jsem jen několikahodinový pokojný spánek.

Venku byla ještě tma, když mě probudil hluk. Zprvu jsem si myslel, že třeba Owen něco dělá na chodbě a chtěl jsem pokračovat ve spaní, ale zvuk byl stále naléhavější. Zvědavost mě přemohla a vykoukl jsem ze dveří. Jaké překvapení pro mě bylo, když jsem viděl jen prázdnou a potemnělou chodbu. Nikde nikdo. Jen ten zvuk jakoby se vzdaloval. Přičítal jsem to únavě a nepříjemnému zážitku na hřibově a vrátil jsem se do postele.

Po dva dny jsem nevyšel ven, nepočítám-li snídani, oběd a večeři. Zavřel jsem se v pokoji a urovnával jsem si kresby, některé jsem dodělával a vylepšoval, jiné jsem překresloval od začátku. Netušil jsem, že se dá stihnout tolik práce, když člověk není ničím vyrušován. Spal jsem dobře, na noc jsem se zamykal a zatahoval jsem závěsy.

Další noc jsem se probudil, aniž bych cokoliv slyšel. Napil jsem se vody ze sklenice na nočním stolku, ale stále jsem nemohl usnout. Vstal jsem, abych se prošel po pokoji. Nevím, co mě to napadlo, ale roztáhl jsem závěsy a díval se z okna ven na zahradu. Z nedalekého jezera se nízko u země blížila mlha a pomalu vše pohlcovala. Najednou, jako kdyby se venku něco pohnulo. Promnul jsem si oči a zadíval se pořádně na místo kousek od dubu. Skutečně! Byl tam pes, ale vypadal zraněný.

Přehodil jsem přes sebe kabát a bez rozmýšlení jsem vyběhl ven. Když jsem odemykal dveře hostince, proběhla mi hlavou myšlenka, jestli jsem někoho nevzbudil, ale sotva jsem otevřel dveře byla pryč. Zamířil jsem za roh, pod svá okna, abych našel psa. Teprve v tom okamžiku jsem si uvědomil, jak velké chladno je. Nedbaje toho jsem pokračoval v jeho hledání. Díval jsem se všude, ale raněného psa jsem neviděl.

Nikde po něm nebyla ani stopa, jako kdybych si jej vysnil. Byl jsem si jistý, že ještě před pár minutami stál kousek od stromu. Procházel jsem po zahradě a rozhlížel jsem se.

Bylo zvláštní ticho, jako kdyby se i noční tvorové někam schovali. Mlha se dál povalovala po zemi, nikam nespěchala a stejně požírala vše, co jí přišlo do cesty. Na obloze skrze mraky na pár chvil vykoukl měsíc a sem tam nějaká hvězda. Opřel jsem se o strom, jak se mi zamotala hlava.

Pár metrů přede mnou se mihl stín, myslel jsem si, že to mohl být onen pes, který mě vylákal ven, ale na psa to bylo moc velké. Stín proplul znova a tentokrát o něco blíže. Stále se pomalu přibližoval, už se nesnažil skrýt. Neschopen pohybu stále opřený o dub jsem zvědavě, a přiznávám se, že i trochu bázlivě, čekal, co se bude dít. Kdo nebo co to je. Měl jsem dojem, že se po zahradě pohybuje ještě někdo další, neměl jsem z toho dobrý pocit, ale strach mě paralyzoval.

Sotva jsem dýchal, ani jsem nedutal a snažil jsem se splynout s kmenem, toužil jsem se do něj doslova vpít. Bál jsem se podívat na ten stín, nechtěl jsem zjistit, že stojí přímo přede mnou a zkoumavě mi hledí do očí, ba co hůř, chce mě zabít.

Měl jsem zavřené oči a modlil jsem se, aby bylo ráno, aby vyšlo slunce, aby mlha, stíny a vše zlé zmizelo. Na pravé paži mě zamrazilo, jako kdyby se mě dotkla samotná Smrt. Jen tak tak jsem se udržel, abych nevykřikl. Zafoukal vítr a stromy něco šeptaly, nerozuměl jsem jim, nerozuměl jsem ani vlastním myšlenkám a nohy mě odmítaly nést.

Rukama jsem přejel po kmenu, chtěl jsem se přesvědčit, že vše je na svém místě. Z oné ztuhlosti a neschopnosti útěku mě probrala tříska. Pohlédl jsem na ruku a mysl jsem měl rázem jasnou. Nemeškal jsem už ani chvíli a rozeběhl jsem se do bezpečí Tři sluncí.

Když jsem prudce zavřel dveře a ujistil se, že jsou zamčené, svezl jsem se podél nich na zem. Několik minut jsem seděl opřený o dveře, oddechoval jsem a nebyl jsem sto pochopit, co se vlastně venku stalo. Trochu jsem se ohřál, nohy a ruce mě opět poslouchaly, a velmi pomalým krokem jsem šel zpět do pokoje.

Málem jsem vypustil duši, když mě na chodbě zastavil opět onen postarší muž, který mě již jednou varoval. Popřál mi dobrou noc a zmizel ve svých dveřích. Chvilku jsem se jen nechápavě díval do prázdna a čekal jsem, že se ještě jednou objeví, ale jen jsem potřásl hlavou a pokračoval v cestě.

V pokoji jsem okamžitě zatáhl závěsy, kabát jsem přehodil přes židli a doslova jsem padl do postele a spal jsem znaven svým nočním dobrodružstvím.

Probudil jsem se, až když bylo venku jasné světlo. Podle mých hodin bylo deset. Nemohl jsem přeci spát tak dlouho, říkal jsem sám sobě.

Sešel jsem do jídelny a doufal jsem, že tak zůstalo něco od snídaně, měl jsem ukrutný hlad. Celkově vzato jsem se cítil dobře, ale přesto uvnitř mě cosi hlodalo. Něco, co mi nedávalo pokoje, unavovalo mě to.

Owen mi přinesl něco málo ke snídani, ale ve tváři měl ustaraný výraz. Zeptal jsem se jej, co ho trápí. On si jen smutně povzdechl, rukou ukázal směrem k zahradě a řekl, že nejspíš v noci vítr polámal větve dubu a pár stromů bylo také zlomených či vyvrácených.

Při jeho odchodu jsem mu spěšně vyjádřil svou lítost. Přemýšlel jsem, jak silný musel být ten vítr a jestli tak dopadly všechny stromy ve městě a okolí. Potom jsem si uvědomil, že jsem v noci byl venku a vše bylo v pořádku, sice foukal vítr, ale nebyl silný.

Nechtělo se mi jít po tom všem na hřbitov, tak jsem se rozhodl, že se vydám do kostela. Měl jsem již téměř hotovo a chtěl jsem to dodělat co nejdříve, aby mohly začít opravy. Tentokrát jsem si s sebou nebral žádné jídlo, neplánoval jsem se moc dlouho zdržovat.

Cestu do kostela jsem znal, byla krátká a snadná a i přesto se mi zdála nekonečná. Neustále jsem se ohlížel a kontroloval jsem, jestli mě někdo nesleduje, cítil jsem ten pohled na zátylku a byl neodbytný. Namáhal jsem sluch, abych si byl jistý, jestli za mnou skutečně někdo jde. Samozřejmě jsem nikoho neviděl a nic neobvyklého neslyšel. Ve městě byl běžný každodenní ruch, i když ruch je na tak malé město přehnané slovo. Když jsem přišel na místo, uvědomil jsem si, že vše bylo v pořádku. Ale to nebylo správné. Stromy a větvě měly být polámané.

Zastavil jsem jednoho místního muže a zeptal jsem se na noční řádění větru. Ten se na mě nechápavě podíval a odpověděl, že noc byla klidná, že se mi nejspíš něco zdálo.

Oponoval jsem mu, že zahrada u hostince je zdecimovaná, že když jsem tam v noci byl, vítr téměř nefoukla, ale ráno tam byla spoušť.

Vyděšeně se na mě podíval, pokřižoval se, přitáhl si mě blíž a začal mluvit tlumeným hlasem.

‚Co ste dělal po setmění venku? Nikdo neni venku, neni to bezpečný. Nechal ste se zlákat a mohlo vás to stát holej život! Když to nedostalo vás, vyřádilo se to aspoň na stromech. Muselo to mít pořádnej vztek, to vám povim.‘ Zamyšleně se odmlčel, podíval se na kostel a se strachem v očích pokračoval. ‚Měl byste vocaď co nejrychlejc vodjet.‘ Otočil se a šel si po svých.

Vešel jsem do kostela, je to přeci jen místo, kam se nic špatného neodváží, alespoň jsem v to doufal. Posadil jsem se do jedné z lavic a začal jsem vykreslovat detaily, které mi chyběly. Čas od času jsem se přesunul, abych měl lepší pohled, ale nic mě neodvedlo od práce, do které jsem se ponořil.

Ovšem až do okamžiku, kdy vítr rozrazil dveře; nejspíš jsem je špatně zavřel, byly staré a moc toho nevydržely. Přesto mě to vyděsilo. Vyhlédl jsem ven a spatřil jsem, že to bude trvat dlouho, než se všude rozhostí ebenová a nelítostná tma.

Pár papírů se rozeběhlo po kamenné podlaze a já se vrhal za nimi. Jak vítr profukoval kostelem, donesl k mým uším nářek. Nezdržoval jsem se skládáním, vše jsem nacpal do tašky a vyběhl ven. Slunce téměř zapadlo a město, jako každý večer, zelo prázdnotou. V dáli jsem zahlédl, jak se zvedá mlha a postupuje k městu, aby ho zahalila do svého závoje. Spěchal jsem do bezpečí svého pokoje.

Na stůl jsem vysypal všechny kresby, které jsem vytvořil, některé byly zmuchlané a musel jsem je překreslit. Nechal jsem to na druhý den. Vzal jsem si něco málo k večeři, osprchoval se a natáhl se do postele. Sáhl jsem po knize, kterou jsem otevřel jen jednou či dvakrát. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky.

V noci mě probudil hluk v zahradě, nechtěl jsem vstávat a starat se, ale rozeznával jsem bolestné naříkání. Pokud tam někdo byl, potřeboval pomoc. Vstal jsem a vydal se ven, po cestě ze schodů jsem se oblékal do kabátu a hledal správný klíč ke dveřím.

Většina polámaných větví byla odklizená, přesto jsem se pohyboval velmi opatrně. Vzlykot jsem stále slyšel, rozhlížel jsem se všude kolem, ale neviděl jsem nic. Chtěl jsem zavolat, ale něco mě varovalo, abych to nedělal. Brodil jsem se mlhou, která se stejně jako předešlé večery držela při zemi. Zafoukal vítr a nářek ustal, místo toho se v měsíčním světle začaly pohybovat stíny - nebo se mi to jen zdálo a pouze se pohupovaly zbývající větve ve větru.

Po zádech mi přeběhl mráz. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou, v okolí nebylo nic, o co bych se mohl opřít. Pocítil jsem chlad, nebyla mi zima, ale uvnitř mě mrzlo. Něco mi našeptávalo, abych zůstal, že uvnitř není o co stát.

Jak se mlha převalila před spadlý strom a jeho větve, jako kdyby z ní vyrůstala postava. Lákala mě k sobě a nabízela mi vše, na co jsem si jen mohl vzpomenout. Nehýbal jsem se, jen jsem sledoval dění kolem. Cítil jsem, že se ke mně někdo nebo něco blíží. Strachy a zimou jsem se začal třást. Přemlouval jsem nohy, aby udělaly alespoň jeden krok stranou.

Nějakým zázrakem jsem se od dění v zahradě odtrhl a šel jsem, skoro jsem běžel, zpět, abych se před tím schoval. Netoužil jsem vidět nebo jen být přítomen toho, co by se tam dělo.

Opět jsem se probudil až pozdě dopoledne. Vyspal jsem se dobře, slunce svítilo skrze mraky do oken, ale i tak jsem byl uvnitř unavený a slabý. V podstatě jsem si již vše načrtl a stačilo to vše jen dát do nějaké lepší formy - došel jsem se najíst, ale zůstal jsem v pokoji.

***

Asi dva týdny jsem vše překresloval a vylepšoval. Ven jsem chodil jen minimálně a zásadně kolem poledne. Při jídle jsem zahlédl pár lidí, kteří obývali hostinec spolu se mnou, ale moc jsme se nebavili.

Ven jsem sice chodil pomálu, ale každou noc mě něco táhlo do zahrady a já tam každou noc chodil. Nevím, jak dlouho jsem tam byl, mohlo to být pár minut, ale také hodin. Scénář byl bez drobných odlišností stále stejný.

Nářek mě vylákal ven, kde nikdo nebyl. Všude byla hustá mlha a stíny se míhaly kolem mě. Chvíli se nic nedělo, ale poté jsem cítil, jak se ke mně něco přibližuje. Po těle jsem měl husí kůži a sotva jsem popadal dech. Nějakým zázrakem jsem vždy včas utekl. Neměl jsem vycházet, ale ten nářek jsem nemohl ignorovat, vždy, bez výjimky, mě dostal na zahradu.

Párkrát jsem se uhodil a měl jsem z toho pěknou modřinu, dvakrát jsem měl v ruce třísku, ale nic vážného se mi nikdy nestalo. Nic, kromě svíravého pocitu, vnitřního chladu a toho neskutečného vyčerpání. Spal jsem čím dál více, ale navzdory tomu jsem byl vyčerpaný.

Ráno mi Owen dal dopis, který právě přišel. Eva mě v něm žádala, abych se vrátil. Byl jsem rád za záminku, proč odjet o mnoho dříve, než bylo v plánu. Alespoň na týden jsem se chtěl z tohoto proklatého místa vzdálit. Druhý den jsem chtěl odcestovat odpoledním vlakem.

Vydal jsem se do města, abych si koupil něco na cestu, abych se později nemusel hodit. Lidé se usmívali a tvářili se, že je nic netrápí.

Muž v obchodě se se mnou chvíli bavil o kostele, že je rád, že bude opět v pořádku. Moc lidí do něj již nechodí, ale pokud bych mu vrátil zašlý lesk, byl by neskonale vděčný a zcela jistě by to přilákalo i další lidi.

Po chvíli nezávazného rozhovoru jsem stočil řeč ke hřbitovu. Zajímal jsem se, proč je v tak zanedbané stavu, co to, že ani tam lidé nechodí.

‚Víte,‘ začal, ‚potom, co tam pohřbili mladou holku, dceru, místního hodináře, se tam každej bojí, no, aspoň většina.‘

Nechápavě jsem se na něj díval.

‚Vona nebyla mrtvá. Jenom to tak vypadalo a felčar to nepoznal. Prej dva dny a dvě noci křičela a škrábala na víko rakve. Slyšela to jedna vdova, která hned všechny zavolala, aby jí vykopali, ale bylo pozdě. Chudák. No a tak tam neradi choděj. Na svoje mrtvý vzpomínaj rači doma.‘

Poděkoval jsem mu za to, co mi řekl a ještě chvíli jsem se procházel po městě. Už když jsem přijel, chtěl jsem se jít podívat k jezeru, ale musel bych okolo hřbitova, což se mi moc nechtělo a potom, co jsem se dozvěděl, se mi chtělo ještě méně.

Ještě, než se přiblížil soumrak, byl jsem zpět v hostinci a spolu s ostatními jsem čekal na večeři. Zahlédl jsem muže, se kterým jsem se bavil na chodbě a zeptal se, zda si mohu přisednou. Muž pokýval hlavou.

Večeřeli jsme mlčky. Až po jídle jsem se snažil začít rozhovor. Tušil jsem, že lidé něco vědí a nechtějí mi to říct.

Začal jsem zvolna, že se blíží tuhá zima. Kostel by měl být do té příští téměř celý opravený. Na hřbitově se bude pracovat také. A naznačil jsem, že jsem slyšel o dívce, kterou pohřbili za živa, že by se lidé nemuseli přece bát kvůli tomu chodit na hřbitov a po setmění ven.

Muž se na mě podíval a ve tváři měl výraz, který mi napovídal, že nevím zhola nic.

‚Ona není náš problém. Lidé tam nechodí, protože z toho nemají dobrý pocit.‘

‚Tak proč nechodí po soumraku ven? Já jsem viděl...‘

Nikdo není venku. Noci jsou chladné a jsou zrádné.‘

‚To mi říká každý,‘ odvětil jsem mu a snažil se dozvědět co možná nejvíc.

‘Tak je poslechněte.‘ Zvedl se od stolu, popřál mi dobrou a klidnou noc a odešel.

Trochu zmatený jsem zůstal sedět ještě chvíli u stolu. Nebyl jsem o nic moudřejší. Ale už mi to tolik nevadilo, ráno si zabalím, po obědě odejdu a odpoledne již budu sedět ve vlaku domů, tou myšlenkou jsem se uklidňoval dokud jsem neležel v posteli.

Jako každou noc mě vzbudil nářek. Jako očarovaný jsem vstal, oblékl si kabát a vyšel ven. Zastavil jsem se uprostřed zahrady. Řekl jsem si, že už musím něco vidět, budu-li se dívat pořádně. Po zemi se ke mně valila hustá mlha, jako kdyby mě chtěla pohltit a nepustit. Nebránil jsem se.

Pomalu se zvedal vítr. Větve se pohybovaly v jeho rytmu a zpívaly svou píseň. Ochlazovalo se a já se snažil pořádně se zabalit do kabátu. Byla mi zima uvnitř mě samotného, zamrzalo mi srdce, duše i vůle. Čekal jsem, co bude následovat.

Jako dravci se ke mně blížily stíny a chtěly mě stáhnout do kruté mlhy, ze které vyvstávaly postavy či se mi to zdálo?

Špatně se mi dýchalo. Vzduch byl čerstvý, ale nemohl jsem jej nabrat do plic. Za sebou jsem uslyšel praskot větviček, ale bál jsem se otočit. Bál jsem se démona, který by tam na mě mohl číhat. Jestli se mě měl zmocnit, raději bych jej neviděl.

Něco se mě dotklo, spíše mě to začalo objímat. Zavřel jsem oči, stíny i mlha mě děsily k smrti. Ne, právě to objetí bylo smrtelné. Podlomila se mi kolena a já padl na zem jako hadrový panák. Začal jsem ze zoufalství vzlykat, chtěl jsem, aby to šlo pryč.

Nebyl to člověk.

Rázem mi došlo, co mi všichni říkali.

Nikdo není venku, ale něco ano, něco se po nocích potuluje ve městě a jeho okolí.

Toužil jsem po svítání jako po ničem jiném.

Přemluvil jsem sám sebe, abych otevřel oči. Byl jsem na studené zemi, mezi větvemi a v mlze, jejíž vlny ladně putovaly zahradou. Putovaly ke mně. Zvedl jsem ruku a v marném pokusu jsem si zamával, abych mlhu rozptýlil.

Byl jsem zesláblý. Na pokraji šílenství. A vyděšený.

Slyšel jsem šeptat hlas, který mě k sobě volal, který po mně toužil. Byl tak sametový. Tak lákavý. Začínal jsem po něm toužit také. Po jeho obětí a věčné přítomnosti bílé milenky, která již laskala mé tělo.

Ze snění mě vytrhlo bouchnutí okenic. Návrat přívalu myšlenek mě zaskočil svou silou. Mysl jsem měl trochu jasnější - a tělo bezvládnější. Velmi jsem se snažil, abych mohl pohnout končetinami. Následovalo zvednutí se na nohy a ty jsem musel donutit, aby šly kupředu.

Opět se mě snažil okouzlit tajemný hlas, chtěl zastavit mé nohy a na chvíli se mu to povedlo. Jen pár chvil před smrtí jsem se z jeho zajetí vymanil a dopotácel jsem se ke dveřím hostince. Takřka až násilím jsem vnikl dovnitř.

Zhroutil jsem se na podlahu a zůstal jsem tam až do rána, dokud mě neprobudili.

Popadl jsem ráno pár krajíců chleba a po pár slovech rozloučení s Owenem a vrácení klíčů jsem odešel. Chtěl jsem být co nejdříve a co nejdále od toho pekelného místa.

Posnídal jsem, pokud tomu tak lze říct, na nádraží a chytil jsem dřívější vlak, ač s více přestupy, než jsem měl v plánu."


pozn.: Potřebuje trochu (víc) úprav. Tohle je zatím taková... Ne úplně publikovatelná verze.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a šest