Daň

Napsal Vishmorth (») 9. 7. 2014 v kategorii Povídky, přečteno: 253×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a online

„Ne, ne, prostě ne.“ Promnul jsem si unavené oči a zadíval se na hromadu papírů na stole. Za chvíli mě práce pohltí a už se z ní nevyhrabu. Nebýt na nikoho vázaný je má daň za svobodu, abych nebyl vězněm pomyslných okovů, leč jsou okamžiky, kdy se jí musím vzdát.

„Stalo se něco?“ ze dveří vykoukla rozcuchaná a usmívající se hlava. Harry je můj dlouholetý přítel a kolega, nikdy ho neopouští úsměv.

„Tu hru nikdy nedokončím, nejde to. Buď mě omezí rozpočet, proškrtají to nebo je to tak špatné, že vše končí tamhle,“ ukázal jsem na místo, kde byl odpadkový koš pohřbený pod papíry.

Harry si přitáhl židli k mému stolu. „Ukaž,“ vzal pár listů scénáře a začal je zběžně pročítat.

„Je to dobré, moc dobré,“ zněl jeho verdikt.

„A,“ vytrhl jsem mu papíry z ruky, „moc drahé.“ Z každého jsem udělal kuličku a hodil ji směrem ke koši. Harry posmutněl a skoro neznatelně zavrtěl hlavou.

„Co po tobě vlastně chtějí?“

Pousmál jsem se, spíše zašklebil a povzdechl si. „Promyšlenou a levnou vraždu. Ne moc promyšlenou, aby to divák pochopil a ne moc jasnou, aby se od začátku nenudil. Jak to mám udělat?!“ rozčiloval jsem se. Jsem umělec, umělce nemohou svazovat, musí ho nechat dýchat.

„A proč jsi to vzal? Můžeš to přece pustit, ne? Nech to třeba studentům.“

Tišeji jsem dodal: „Nemůžu. Nemám na nájem.“ Na chvíli zavládlo rozpačité ticho.

„Jak řekl Fellini, každý umělec potřebuje určitý podnět k tomu, aby začal pracovat na novém díle. A stejně jako u něj i u tebe to jsou, koukám, dluhy.“ Harry do mě s povzbudivým úsměvem dloubl loktem. Vzal tužku, nejbližší papír a spiklenecky mrkl. „Tak se do toho dáme?“

 *** 

Premiéra. V celém divadle byla absence obvyklého ruchu před začátkem představení. Nikdo samým vzrušením ani nedýchá. Posadili jsme se s Harrym uprostřed divadla, chtěl jsem naši hru vidět tak jako divák. Ačkoli jsem byl na několika zkouškách, nemohl jsem se dočkat, až uvidím naše dílo, které mě stálo tolik útrap.

Světla pohasla, pár lidí se zavrtělo a čekali, až se zvedne opona. Tiše začala hrát hudba, která celému představení dodá ten správný nádech. Dloubl jsem do Harryho, který se na mě otočil s rozzářenýma očima. „Už to začne,“ artikuloval bezhlasně.

Konečně, opona se zvedla a za ní již čekala první scéna.

Věděl jsem, že rozpočet je malý, ale kulisy mě mile překvapily. Realitní kancelář vypadala sice skromněji, ale zato věrohodně. Za jedním stolem seděl zralý třicátník Frank a něco ťukal do počítače, druhý stůl byl mnohem uklizenější. Po jevišti chodila znuděná Trisha a co chvíli se dívala na hodiny.

„Franku?“otočila se ke kolegovi a blížila se k němu. „Franku, nemůžeme už zavřít?Je pátek odpoledne, sem už nikdo nepřijde.“ Posadila se s nohama přes sebe na jeho stůl a nenápadně si povytáhla sukni.

„Koťátko,“ pohladil ji po noze, „aspoň ještě hodinu.“

„Ale,“ zaprotestovala, „víš, že mám zítra narozeniny... Doufám, že přijdeš?“ usmála se koketně na něj.

Vzal ji za ruku, lehce a omluvně ji políbil. „Rád bych, ale...“

„...ale tvoje žena,“ doplnila za něj. „Franku, proboha, vždyť se nesnesete.“

„Slibuji, že ti to vynahradím, ano miláčku?“ opět ji políbil a rozmrzelý výraz, který Trisha měla, ustupoval. „Takže, ty bys už chtěla jít?“ změnil téma a usmál se. „Tobě se tady se mnou nelíbí?“

Trisha seskočila ze stolu a sedla si Frankovi na klín. „Jasně, že se mi tady s tebou líbí,“ naklonila se a políbila na tvář. Ještě, než si ji stačil přitáhnout a polibek opětovat, vstala a pokračovala již ne tak svůdným tónem. „Ale budu mít narozeniny a chtěla bych se na to vyspat,“ podívala se na něj psíma očima, které uměla dokonale.

Frank odsunul klávesnici a zaklapl desky. „Ty jedna potvoro,“ začal s úsměvem, když si bral sako, „moc dobře víš, co na mě platí.“ Podal jí kabelku a nabídl rámě. „Tak pojď.“ Trisha mu s neskrývanou radostí věnovala další polibek.

„Mám v kavárně sraz s Liz, nechtěl bys mi dělat společnost, než přijde?“

„Rád,“ odpověděl a pohladil ji.

Mezi tím se za jejich zády v příšeří proměnila realitní kancelář v malou a příjemnou kavárnu. Během zkoušek přemluvili pár lidí, aby seděli u jednoho stolku a dělali křoví. Mladá holčina, kterou občas zahlédnu v těch nejméně důležitých rolích, hrála servírku. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že je pěkná, má talent, a že nevím, jak se jmenuje.

Dvojice se posadila ke stolu a bezejmenná servírka přijala jejich objednávku. Chvíli na to přinesla dva šálky, ve kterých měla být káva.

Frank vzal Trishu za ruku, kterou měla položenou na stole. „Kolik ti bude? Už čtyřiadvacet, že ano?“

Dívka upila ze svého šálku a přikývla.

„To už budeš velká holka,“ provokoval Frank.

Trisha se k němu naklonila přes stůl. Nemohl si pomoci, aby mu oči na vteřinu nesjely do jejího výstřihu. „A co s tím uděláme?“ zeptala se tišeji.

Při psaní jsme se s Harrym ovládali, aby se to nezvrhlo už po prvních pár minutách. Charakteristiky postav by tomu odpovídaly.

Na scénu vstoupila dívka, ne o moc starší, než Trisha. Objednávala si u servírky a chtěla se vydat ke své kamarádce. Zastavila se v půlce cesty, založila ruce na prsou a s pobaveným výrazem sledovala, jak se k sobě Trisha a Frank mají.

„Ehm, ehm,“ odkašlala si po chvíli. Na tváři se jí objevil úsměv od ucha k uchu, když dvojice nadskočila.

„Liz,“ vzpamatovala se první Trisha, vstala a objala svou kamarádku.

Frank dopil zbytek kávy a chystal se k odchodu, aby přítelkyně měly klid. Přistoupil k Trishe a políbil ji. „Koťátko, užij si oslavu. Uvidíme se v práci a bude tě tam čekat dárek.“ Podíval se na Liz a lehce kývl hlavou na pozdrav. „Rád jsem tě viděl, Liz, nechám vás dvě v klidu a zítra mi na ni dohlédni, aby to nepřeháněla s oslavováním.“

Liz souhlasně přikývla. Obě se posadily ke stolu a Frank odešel.

„On zítra nepřijde?“

„No,“ začala začala nejistě Trisha, „má toho moc.“ Zadívala se na chvíli ke dveřím a zpátky na svou kamarádku. „Ale jsem ráda, že ty ano.“

„Blázníš? To bych si nemohla nechat ujít!“

„Liz, nechci nic velkého. Přijde jen pár známých.“

„Dobře, dobře,“ zklidnila své nadšení. „Stejně to nechápu, vždyť jste s Frankem spolu už... jak dlouho, vlastně?“

„Dva a čtvrt roku.“

„Přes dva roky a on ‚toho má moc‘?“ zvídavě se na Trishu podívala. „To má snad nějakou bokovku nebo manželku?“ pronesla se smíchem. Trisha se zavrtěla na židli a rozpačitě se zasmála s kamarádkou.

„Jasně, že nemá,“ upila kávy. „A vůbec, co ty? Minule jsi mluvila o nějakém skvělém objevu,“ otočila Trisha.

„No jo. Docela jsme si psali, měli jsme se sejít, ale... Já ti nevím, najednou začal psát takový divný věci. Dost mě to vyděsilo, tak jsem to nějak zahrála, abychom se nesešli. A odepisovala jsem mu málo, stručně a v dlouhých intervalech. Už nepíše, tak si myslím, že to pochopil.“

„To je mi líto,“ soucítila Trisha se svou kamarádkou. „Ale stejně vypadáš, že tě ještě něco trápí.“

„Budu znít jako blázen,“ snažila se Liz vyhnout odpovědi.

Trisha ji vzala za ruku, aby ji ujistila, že se nemusí bát. „Známe se už tolik let a všechno si říkáme, takže ven s tím.“

„Dobře,“ začala trochu nejistě, „už asi dva týdny mám skoro pořád pocit, že je někdo za mnou a sleduje mě. Někdy se mi zdá, že vidím, jak se na ulici mihne nějaká postava. Začínám z toho šílet. Doma mám zatažené záclony. Chodím jen po rušných cestách, ale ani tak se toho nemůžu zbavit. Věčně se otáčím a rozhlížím.“

„Nemohl by to bý ten... jak se jmenoval? Jak jste si psali?“

„Prý mu všichni říkali All. Nevím, poslala jsem mu jednu fotku, ale nejsem blbá, nedávala jsem mu adresu. Jenže ten někdo je i u domu.“

„A co třeba,“ zkusila to Trisha, „v práci? Nemáš toho moc?“

Liz sklesle přikývla. „Jo, rozjíždíme novou kampaň.“

„Třeba jsi přepracovaná. Ještě k tomu ten cvok, co ti psal. A ty se pak divíš, že je všude,“ pokusila se usmát a kamarádku rozveselit. „Přes víkend budeš u mě, odpočineš si a uvidíš, že v pondělí si na to už ani nevzpomeneš.“

„Asi máš pravdu. Je toho moc a potřebuji si odpočinout.“

Obě kamarádky se, potom co na stůl položily pár bankovek, zvedly a vydaly se k odchodu. Přešly do popředí a za zády se jim setmělo, jak se měnila scéna. Hudba trochu zesílila a dívky vypadaly, že se po cestě domů výtečně baví, smály se a divoce gestikulovaly. Když došly na konec jeviště, objaly se a Liz zmizela ze scény. Trisha zkontrolovala telefon a zmizela také.

Jeviště se trochu rozsvítilo, hudba utichla a ozvalo se zachrastění klíčů. Otevřely se dveře a Trisha vstoupila do svého bytu.

Kabelku s klíči odložila na stůl a zapnula imitaci rádia u postele – hudba se opět rozezněla. Trisha přecházela po pokoji, vrtěla se v rytmu hudby a převlékala se do pyžama. Protáhla se, zívla a zachumlala se v posteli do deky a zároveň s tím zesláblo osvětlení i hrající rádio.

Za oknem se tma pomalu měnila ve světlo, Trisha se převalovala a dál spala. Když už to vypadalo, že je jasný den, zazvonil budík. Natáhla se po něm a zlostně jej vypnula. Hlavu zabořila zpět do polštáře, ale po chvíli přeci jen vstala.

Shodila ze sebe pyžamo a vklouzla do šortek s tílkem. Na rádiu opět přidala hlasitost a začala připravovat pokoj na oslavu.

Ozvalo se zaťukání na dveře, za kterými se objevila Liz. Pozdravily se a objaly. Liz položila na stůl zabalený dárek a s druhou krabicí za chvíli odešla. Společně dokončovaly poslední přípravy.

Další zaklepání, další hosté a další dárky. Každý Trishe popřál a předal jí úhledný balíček. Všichni se bavili, když je Liz přerušila s dortem v rukou, na kterém plápolaly malé plamínky. Oslavenkyně je sfoukla a zábava mohla dál pokračovat.

Za oknem světlo ustupovalo tmě a hosté se pomalu loučili. Liz zůstala jako poslední.

„Myslím, že to bylo docela vydařené.“

„Jednoznačně! Ale dost mě to zmohlo,“ usmála se Liz. „Navíc musím ještě domů, hlídám sestře kočku,“ protočila oči.

Trisha trochu posmutněla. „Dobře, jsem ráda, že jsi přišla dřív a pomohla mi.“

Mezi dveřmi se objaly na rozloučenou. „To je přece samozřejmé. A nezapomeň otevřít můj dárek,“ kývla hlavou na krabičku, kterou přinesla.

Dveře se zavřely, zavládla tma a tiše znějící hudba byla předzvěstí něčeho zlého. Rozsvítilo se jedno malé světlo, které mělo být pouliční lampou a Liz šla nervózně po jevišti, každou chvíli se rozhlížela.

Odkudsi přišla černě oblečená postava s kapucí na hlavě a tiše se kradla za Liz. Otočila se zrovna, když se tajemný stín chtěl přiblížit. Místo toho se lekl a splynul s tmou. Liz se stále vyděšeným výrazem také za chvíli zmizela.

Světla se rozsvítila a byl další pracovní den v realitní kanceláři. Frank seděl za stolem a opět něco dělal na počítači. Vedle něj stála váza s rudými růžemi. Jen co se Trisha objevila mezi dveřmi, přivítal ji objetím a polibkem.

„Snad jsem ti nechyběla?“

„Ani nevíš, jak moc,“ odpověděl Frank a šel ke stolu pro kytici.

Trishe se rozzářily oči, když si ji brala. „To je vážně pro mě?“

Frank jen pokýval hlavou a ze saka vyndal malou krabičku, kterou ji podal. „I tohle.“

Nevěřícně krabičku uchopila a opatrně rozbalila. Vykoukl na ni stříbrný řetízek. Samým nadšením skočila Frankovi kolem krku. „Pomůžeš mi s ním?“ zeptala se a postavila se k němu zády. Frank řetízek vyndal z krabičky, Trisha si dala vlasy stranou a na krku se jí objevil šperk. Frank ji ještě, než se otočila, políbil na šíji.

„Vypadáš fantasticky,“ pochválil ji.

„Děkuji,“ řekla s úsměvem a šla se posadit ke stolu, na který si postavila vázu s růžemi.

„Jak sis užila oslavu?“

„Měl jsi tam být,“ začala trochu smutně, „ale bylo to dobré, přišlo pár lidí, které jsem dlouho neviděla. A Liz mi pomohla s přípravami.“

„Víš, že bych tam byl, kdybych mohl.“

„Jo,“ podívala se na něj, „ale tvoje žena je přednější, i když spolu v jedné místnosti nevydržíte ani hodinu. Úplně to chápu, že jsi s ní musel být celý víkend,“ otočila hlavu od něj a zahleděla se do papírů.

„Trisho, miláčku, říkal jsem ti, že to není tak snadné,“ snažil se o smířlivý tón.

„Je to tak moc těžké,“ nedala se Trisha, „říct jí, že s ní nechceš být? Že se stěhuješ? Můžeš bydlet u mě nebo si najdeme něco společného.“

„Já vím,“ ukončil smutně Frank.

Chvíli mezi nimi vládlo napětí, ale to se rozplynulo, když přišel postarší muž.

„Dobrý den,“ pozdravila nově příchozího Trisha s vlídným úsměvem, který odporoval jejímu rozčílení. „Jak vám mohu pomoci?“ Nabídla mu židli u svého stolu.

„Dobrý den,“ muž se kolem sebe rozhlédl, „myslím, že jsme si minulý týden volali, chtěl bych menší dům, někde kde je klid. Měl jsem přijít, abychom...“

„Ano, abychom něco vybrali,“ dokončila za něj a otevřela před ním šanon. „Tak se podíváme, co bychom tu pro vás měli.“ Listovala a občas se na nějaké stránce zastavila. „Čtyři pokoje, půda, sklep, přední a zadní zahrada, klidná čtvrť.“

„Něco s menší zahradou by nebylo? Není to zrovna můj šálek kávy – péče o ni.“

Trisha chápavě přikývla a hledala dál. „A co tenhle?“ ukázala mu obrázek. „Čtyři pokoje, sklep, menší zahrádka, akorát na nějaké posezení, příjemná a klidná čtvrť.“

Muž pokýval hlavou. „Ano, přesně něco takového. Kdy bychom se na něj mohli...“

„Co zítra v jedenáct? Tady, dám vám adresu,“ podala mu papírek, který muž s díky přijal, rozloučil se a odešel.

„Co kdybych se zítra stavil taky?“ nadhodil Frank. Trisha se na něj nechápavě podívala. „Vynahradil bych ti tu oslavu a... snad i naší ranní hádku, co ty na to?“

„V jednu tam buď s vínem,“ odpověděla jakoby bez zájmu.

„Budu. Pořád se na mě ještě zlobíš nebo tě trápí ještě něco jiného?“

„Samozřejmě, že se zlobím, ale dělám si starosti o Liz. Říkala mi, že si psala s nějakým pošukem a teď má už pár týdnů pocit, že ji někdo sleduje.“

„To snad ne... Není přepracovaná?“

„Taky si to myslím.“

Scéna potemněla a vpředu se objevil neznámý v černém. Chvíli se jen tak motal a čekal na něco nebo někoho. Opona se začala zatahovat a dramatická hudba přidávala na intenzitě, až z toho člověku naskočila husí kůže. Svítilo jen jedno malé světýlko, když se zpoza opony vynořil Frank a s cizincem se začal o něčem bavit. Na závěr si potřásli rukou a pan tajemný, Jim, jak jsme ho pojmenovali, se rozhlédl, jestli je někdo nesleduje a rozešli se. Každý zmizel za jiným koncem opony.

V divadle se začalo rozsvěcet, lidé tiše seděli a čekali, co se bude dít dál až do okamžiku, kdy pořadatel hlásil čtvrthodinovou přestávku. Vybízel diváky k zakoupení programu či návštěvě baru.

S Harrym jsme se vydali do baru, abychom slyšeli, jestli a jak se o tom lidé zatím baví.

Vzali jsme si whisky a vmísili se do davu. Chvíli jsme poslouchali teorie o tom, kdo by koho a proč mohl zabít. Dělalo mi dobře, že všichni tápou.

„Slyšíš?“ smál se na mě Harry, „líbí se jim to, jsou zvědaví.“

„Tohle se nám povedlo,“ přisvědčil jsem s radostí, ale pak jsem se zarazil.

„Co se děje?“

„Já nevím,“ začal jsem pomalu, „něco je jinak. Jima měl hrát Alex, alespoň na těch zkouškách, kde jsem byl to hrál. Tohle je někdo jiný.“

„Hm,“ souhlasil Harry a zároveň upíjel své pití, „třeba mu něco je. Tenhle je taky dobrej. Hlavní je, že všichni hrajou to, co hrát mají,“ položil mi ruku na rameno. „Měli bychom se vrátit, než začne tlačenice.“

Přikývl jsem a dopil zbytek. Posadili jsme se na svá místa ještě před příchodem většiny ostatních diváků.

Představení mělo pokračovat, lidé seděli v tichosti na místech a čekali, co se bude dít. Světla zhasla a opona odkryla část pokoje, nepříliš osobně zařízeného.

„...a to je celý dům,“ zazněl Trishin hlas ještě před tím, než se objevila se zájemcem po boku.

Muž se tvářil okouzleně a mezi dveřmi Trishe divoce třásl rukou. „Slečno, zamiloval jsem se do něj, je perfektní – beru ho! Ještě jednou vám mockrát děkuji. Mohu se tedy zítra stavit, abychom se domluvili na smlouvě? Chtěl bych jej co nejdříve.“

„Samozřejmě,“ odvětila s úsměvem Trisha, „budu tam na vás čekat i se všemi podklady.“ Ještě jednou si potřásli rukou a rozloučili se. Trisha zavřela dveře a unaveně si sedla na pohovku.

Ozvalo se zaklepání.

„Copak taky nemá klíče?“ zeptala se sama sebe. Podívala se na hodinky a šla otevřít.

Už se chystala něco říct, když otevřela a tam se na ní usmíval postarší podsaditý muž.

„Dobrý den, slečno, bydlím naproti,“ podal jí ruku.

Trisha ji přijala. „Dobrý den,“ odpověděla nesměle.

„Já se chtěl jenom optat,“ pokračoval soused, „estli tady ten sympatickej chapík bude bydlet. To víte, slečinko, je to tu už dlouho prázdný a...“

„Ach tak. No, nejspíš ano, ještě to musíme sepsat. Kdybyste mě omluvil, musím tady dát ještě něco do pořádku,“ snažila se ho zbavit.

„Jistě. A nezlobte se, že sem rušil,“ podal jí ruku a rozloučil se.

Trisha se posadila zpět na pohovku a nohy si dala na konferenční stolek. V tom zarachotily klíče v zámku a vešel Frank s láhví vína v ruce. Podíval se na Trisku a povytáhl obočí. „Co tady ten děda chtěl?“

„Zeptat se, ‚esli tady ten sypmatickej chlapík bude bydlet,‘“ napodobila jeho hlas, „a jemu se to líbí, chce to sepsat,“ odpověděla, aniž by se pohla.

Frank otevřel víno a nalil do skleniček, které byly ve skříni, jednu jí podal. „To ti pomůže, miláčku.“

S díky skleničku přijala, sundala nohy ze stolu a posadila se lépe. „Takže,“ začala, když ochutnala, „co mi to budeš vynahrazovat?“ pousmála se.

Frank se naklonil a políbil ji. „Všechno.“

Světla trochu pohasla, aby vytvořila intimnější atmosféru a spustila klidná, možná trochu romantická, hudba. Oba se k sobě náležitě měli. Bavili se, dolévali si víno a objímali. Až Frank přes oba přehodil přikrývku a co se dělo pod ní bylo ponecháno na fantazii každého.

Po intimní a romantické chvíli zpod přikrývky vylezl Frank oblékajíc se do košile a zamířil ke dveřím. Trisha zabalená v dece jej šla doprovodit.

„Těším se, až nebudeš muset odcházet,“ rozloučila se s ním. Frank jí dal polibek a s úsměvem pohladil po tváři. Vzápětí se za ním zabouchly dveře.

Trisha si zapnula halenku, zhasla a vydala se k odchodu. Během chvíle se rozsvítila pouliční lampa, nábytek zmizel a Trisha zamykala dům. Na druhém konci jeviště se mihla postava a blížila se k osamocené dívce.

Neznámý jí chtěl dát ruku přes ústa, aby nemohla křičet, ale Trisha stačila tlumeně vykřiknout, když se jí muž dotkl. Chvíli spolu zápasili, snažila se vyprostit z jeho sevření, jenže útočník byl větší a silnější, než ona. Vytáhl nůž, jehož čepel se v šeru zableskla a několikrát bodl.

„Co se to tam děje?“

Ačkoli její výkřik byl slabý, vzbudil pozornost zvědavého souseda, jeho hlas se rozlehl tichem. Útočník se rozhlédl, vstal od mrtvé a zmizel do noci.

Soused, který se s Trishou v poledne bavil, se objevil, chvíli si jí nevšímal a rozhlížel se kolem sebe ve snaze najít zdroj hluku.

„Tohle to, je příšerný,“ začal si stěžovat, „starýho člověka nenechaj ani v klidu vyspat. Estli to byli nějaký uličníci...“ v půlce věty se zastavil a pohled mu spočinul na těle. Přišel k němu blíž, sehnul se a dotkl se mrtvé dívky. V mžiku celý vyděšený a pobledlý uskočil a obrátil se na diváky. „Doktor! Je tu někde mezi váma nějakej doktor?“

Podíval jsem se trochu zmatený na Harryho, ta replika, ta část, měla být jinak.

Bernard, hrajícího souseda, začínal být hysterický. „Prosím, potřebuje doktora!“ Na scénu vběhli představitelé Franka a Liz a přidali se k Bernardovi.

Opět jsem se otočil na Harryho a strčil do něj. „Pst, Harry, takhle to být nemá,“ začínalo mi docházet, co se děje.

„Já vím,“ odpověděl mi přítel nepřítomně.

Vzápětí i ostatním divákům došlo, že to není součást představení. Ticho vystřídaly vzrušené a vyděšené hlasy. Lidí se po sobě dívali a nevěděli, co mají dělat. V celém divadle se rozhostila panika. Na scéně se objevovali další a další lidé, diváci se snažili protlačit k východu a já jen seděl a nechápavě hleděl na jeviště.

 ***

 Až k ránu jsme se s Harrym dostali domů. Od té smrti jsem si nebyl schopný skoro nic vybavit, byl jsem šokovaný a vše mi splynulo v jedno velké a tmavé nic.

„Tady,“ postavil přede mě Harry kávu, „to ti pomůže. Jako mrtvola tady vypadáš nejvíc ty,“ pokusil se zavtipkovat.

S téměř neslyšitelným zamručením jsem šálek přijal a upil z něj. Z letargie mě probralo až opaření. Zaklel jsem.

„Zapomněl jsem říct, že je horká. Právě jsem ji uvařil,“ reagoval pohotově Harry.

„Nechápu to.“

„No, uvařil jsem vodu,“ začal vysvětlovat.

„Ne tohle,“ umlčel jsem ho. „Nechápu, co se stalo při představení. Byla to dobrá hra – která se změnila v tragédii,“ povzdechl jsem si. „Věděl jsi, že s nimi nechci pracovat, že se rozchází s mojí filozofií, věčně se jim něco nelíbí, ale... ale tohle si nezasloužil nikdo.“

„Ty za to přece nemůžeš,“ snažil se mě uchlácholit Harry.

„Na zkouškách bylo všechno perfektní. Falešný nůž, vyděšený soused, nečekaná zápletka a takhle? Takhle máme pravý nůž, na dvě stovky vyděšených lidí a –„

„– a nečekanou zápletku.“

„Ano. Jenže dost odlišnou. Za chvíli se to objeví ve všech novinách a zprávách,“ začal jsem přemýšlet nahlas, „budou se ptát, šťourat do toho. A co jim mám říct?“

„Že jsi napsal scénář, rozdal hercům a něco se zvrtlo? Co víc bys chtěl? Navíc, je to pravda.“

„Scénář,“ došlo mi, „Harry, pamatuješ, jak se ztratila jedna kopie? Nemyslíš, že by to s tím mohlo mít něco společného?“

Harry se jen tajemně usmál a pokrčil rameny. „Možná?“

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
Facebook MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel deset a šest